Byl by se k té tůni nepřiblížil ani na třicet stop, kdyby věděl, co ho tam čeká. Ignoroval by letmé pohyby zachycené koutkem oka a vrátil by se domů, k nevrlému otci a věčně usměvavé sestře. Sice ho už jen svou přítomností provokovala, stejně jako on otce, ale bylo to něco známého, něco, na co se mohl spolehnout, co znal a v čem vyrůstal. A ačkoli si teď nebyl jistý absolutně ničím, jedno věděl naprosto přesně – strašlivě ho bolela hlava. A nejen ta.

Hruď a krk se mu svíraly při každém nádechu a měl pocit, jako by mu do plic někdo lil roztavené železo plné ostrých jehliček. Matně vnímal, že leží na čemsi měkkém a je mu teplo. Slyšel dva tiché a nezřetelné hlasy, které by přehlušilo hlasité oddechování. Snažil se je identifikovat, ale ať dělal, co dělal, ani jeden nezněl jako otec nebo Zora. Nejdřív ho to zaskočilo, pak vyděsilo. Bolest při dýchání ho však přinutila nějaký čas ještě ležet, a tak jen poslouchal.

„Je to jenom kluk," říkal jeden, vlídný, klidný a tolerantní. Bylo z něj slyšet, že jeho původce chápe emoce druhých, chápe, že nikdo není dokonalý, ale především že chápe, co znamená život a smrt, a rovnováhu mezi nimi.

„Kluk, kterej naštval vodní vílu," oponoval druhý hlas. Připadal mu povědomý. Byl ženský, ostrý jako sklo a chladný jako led. Zněl, jako by byl přímo určen k přísným rozkazům, které se plní ihned, důsledně a bez vyptávání. Rozzlobený tón jasně naznačoval, že už nemá náladu na vtipy.

„To dokáže skoro každý," přerušil ho zase první klidně a neochvějně čelil přívalu tlumeného mumlání.

„A přežil," dokončil nakonec druhý nasupeně. „A byla bych ráda, kdyby ses se mnou už nehádal. Nemám na to náladu ani energii." Následující ticho trvalo pouhých pár vteřin, než ho přerušil lehký povzdech.

„Já si jenom myslím, že to nebyl dobrej nápad. Sama víš, že má rodinu. Budou ho shánět. A co si myslíš, že udělá on?" Otázka vyzněla do nepříjemné odmlky.

„Nemá ho rád. Viní ho z její smrti," odsekl druhý hlas popuzeně a vyhnul se tak odpovědi. V Rohanovi se všechno stáhlo, aniž by dění kolem sebe porozuměl. O kom to mluví? A kdo vlastně? Vždyť ani neví, kde je!

„To, že se k němu chová tak, jak se chová, neznamená, že ho zatratil. Obecně je takový pouto silný, nemůžeš ho jen tak vzít a přetrhnout. Mimoto mi odpověz. Co podle tebe udělá?"

„Můžu. Já můžu, co chci," zasyčel výhružně druhý hlas. Vypadalo to, že se blíží bodu varu a brzy vybouchne.

„Uteče," oznámil nevšímavě první. „Nebo se o to aspoň pokusí. Ty nedokážeš nahradit to, cos mu vzala. Bude chtít zpátky k něčemu, co zná a co je pro něj stálý a spolehlivý. Jeho otec se k němu sice nechová nejlíp, ale on se na to může spolehnout. Ví, že ať se stane, co chce, tohle bude pořád stejný. Tys ho z tohohle všeho vytrhla a chceš po něm, aby normálně fungoval? Aby se nesnažil dostat zpátky?" A Rohan konečně pochopil, že mluví o něm. A taky o otci, Zoře, o... o čem vlastně? Co se stalo?

Zamrkal a zamžoural nad sebe. Moc toho k vidění nebylo. Rozmazaná tmavě šedá, téměř černá plocha. Pokusil se zaostřit. Byl to opravdu kámen? Pootočil hlavou a ze stropu nevelké jeskyně sjel po jejích temných stěnách až k podlaze, kterou tvořily ohlazené černé kvádry. Vypadaly hladce a ani se neleskly, jak by čekal. Naopak byly matné a příjemné na pohled. Obrátil hlavu na druhou stranu a spatřil stěnu jeskyně vzdálenou na dosah ruky. Opatrně zvedl paži a prsty přejel po jejím hrubém povrchu. Vypadala skutečně.

Namáhavě se přizvedl na lokti a pozorně prozkoumal okolí. Ležel na měkké posteli, ne na tvrdých prknech, která sdílel se Zorou. Byl přikrytý tmavě šedou dekou, mnohem jemnější, než měl doma. Po pravé straně postele se vypínala skála a zvedala se necelé tři metry, pak se srovnala a tvořila kopulovitý strop malé jeskyně. Vlevo stál stolek se svíčkou na lidské lebce. Zachvěl se a raději odvrátil pohled. Čelo v nohách postele bylo ozdobené složitými ornamenty a dva sloupky na krajích vyřezány do podoby vzlétajících vran. Uprostřed ho zaujala dopodrobna vypracovaná lampa. Vypadala jako baňka s podstavcem. Ze čtyř stran její tvar obkreslovaly jednoduché železné dráty a měla dokonce i malý plamínek. Celé čelo se matně lesklo a tvářilo se jako ebenově černé dřevo. Rohan zaostřil za něj a vlevo spatřil pootevřené jednoduché, ale pevné dveře, zpoza kterých vycházely hlasy.

Obrátil se, aby zjistil, co je za ním, a málem si narazil nos. Čelo v hlavě postele bylo větší a vyřezané jako otevřená kniha, na jejíž stránkách se daly rozeznat otisky lidských rukou. Sloupy po stranách se opět zvedaly do vran s napůl roztaženými křídly a dřevo se zdálo temné jako bezměsíčná noc. I tohle čelo pokrývaly složité symboly, znaky a obrazce, navzájem se proplétaly a kroutily před očima, takže vypadaly, jako by se měly ze dřeva každou chvíli odtrhnout. Rohanovi připadaly zajímavé, ale přes jejich podklad nebylo vidět za postel. Vyklonil se tedy, což ho stálo nemálo úsilí, a výsledek za to stejně nestál. Podlaha pokračovala kus dál a pak se zvedla ve stěnu jeskyně. Nic zajímavého.

Zato ticho, které už nějakou chvíli panovalo za dveřmi, ho znervózňovalo a taky chtěl zjistit, jaké tváře patří hlasům, kdo to je a kde se to ocitl. Opatrně se posadil a snažil se při tom vykonávat co nejméně pohybů. Odtáhl ze sebe pokrývku a s tichounkým zasupěním přehodil nohy přes okraj postele. Sklonil hlavu, aby zahnal mžitky před očima a trochu se vydýchal, ačkoli bolest už ho opouštěla, a zavřel oči. Za chvíli bude v pořádku. Vnímal, že už se mu dýchá o mnoho volněji, a byl zvědavý na neznámého, který ho uložil. Obezřetně se postavil a pomalu narovnal, připravený okamžitě ztuhnout nebo se svést zpátky. Píchání v plicích zesílilo, ale byl to jen zlomek někdejší bolesti.

Rohana překvapilo, že kameny ho vůbec nestudí, ačkoli je cítil přímo na kůži. Pohlédl dolů a zjistil, že skutečně nemá boty. Zároveň s tím si uvědomil, že i jeho vlastní oblečení zmizelo a nahradilo je jiné, tmavě šedé a daleko jemnější. Tvořila jej jednoduchá vzdušná halena a pružné kalhoty, které se mu natěsno stahovaly kolem stehen a lýtek. Chyběl dokonce i jeho pásek s nožem. Rohan se úzkostlivě rozhlédl po jeskyni, ale nikde své věci neviděl. Bez lehké zbraně u pasu si připadal bezbranný, i když ho vlastně nikdy nepoužil, aby někomu ublížil.

„Půjdu ho zkontrolovat," ozval se tiše ženský hlas tak náhle, až sebou Rohan polekaně trhl a prudce se obrátil ke dveřím. Ty se neslyšně otevřely a dovnitř vklouzla štíhlá žena v dlouhých bílých šatech. Opatrně za sebou zavřela a otočila se, přičemž se jí dlouhý černý cop zavlnil po zádech jako had. Měla jemné rysy, trochu ostřejší bradu a pronikavě modré oči, v nichž se pochopení pro umírající míchalo se vztekem na celý svět. Byly ostré a chladné jako kousky ledu a Rohanovi z nich přeběhl mráz po zádech. Právě ty oči z tváře nejvíce vystupovaly a její zbytek zatlačovaly do pozadí. Rty měla pevně semknuté a rysy napjaté, jako by se musela držet, aby nevybouchla. Šel z ní strach a hoch měl pocit, jako by se ochladilo. Překvapeně se zarazila a prohlédla si ho.

Sklopil pohled – nemohl se jí dívat do těch uhrančivých očí. I kdyby se snažil sebevíc, proti bodajícím ledovým krystalkům neměl šanci. Bylo v nich něco, co ho nutilo se odvrátit v podřízeném gestu, něco ostrého a panovačného. Žena mlčela a Rohan začínal být nervózní. Kdo to je? A proč přišla? S kým se to hádala? Jak to, že mu připadá vzdáleně známá? Ticho se protahovalo a bylo by trvalo dál, kdyby do jeskyně za jemného ťukání nevkročila další postava. Do obličeje jí nebylo vidět kvůli černému plášti s kápí, který zakrýval i zbytek těla kromě dlaní. Rohan polkl. V kostěných prstech postava svírala násadu kosy s dlouhou, štíhlou a ostrou čepelí na konci, která se jemně modravě leskla. Tuhle osobu Rohan znal. Viděl ji v zimě, když zemřel starý Kocel, mastičkář a léčitel. Tušil, kdo to je, a nijak ho to nepovzbudilo.

„Odpočinul sis?" protrhl rozpačitou a zaraženou odmlku vlídný hlas. Byl to ten, který se s ženou prve hádal. Rohan se na něj rychle podíval a pak zabloudil očima na strop, dveře, stěnu nad nimi. Nevěděl, kam se má dívat, co má dělat, a tak jen nejistě stál a čekal, co přijde dál.

„Ehm," odkašlal si nakonec nervózně. „Víceméně." U všech bohů! To byla teda odpověď. Hlasivky mu skřípaly jako nepromazaný naviják na studni, a bolest, která mezitím ustala, se částečně vrátila.

„Neboj, my ti nechcem ublížit," snažil se ho uklidnit Smrt, ale Rohan mu nevěřil. Nevěděl, co si o tom všem má myslet, a horečně se snažil přijít na něco, co by mohl v této situaci udělat. Jenže nikdo ho nikdy nepřipravil na to, že se setká tváří v tvář s bohem.

„Hádám, že mě znáš," pokračoval Smrt vstřícně a nevzrušeně se opíral o svou kosu.

„No, ano," vypravil ze sebe zdráhavě stále ještě zaseklý Rohan. Pokud je tohle opravdu Smrt, tak kdo je potom...

„Já jsem Morana," promluvila poprvé žena. Jestli řekla něco dalšího, Rohan to nevnímal. Morana! Bohyně zimy, chladu a smrti. Ta, která nezná slitování a soucit a má srdce z ledu. Ta, která se obléká do vraního peří. Udělal krok zpátky, pak další a další, dokud za sebou neucítil postel. V Moraniných očích se krátce mihla zlost, ale rychle zase zmizela. Bohyně pokročila trochu dopředu a znovu promluvila.

„Já ti neublížím. Vím, kdo pro tebe jsem, ale to neznamená, že ti něco udělám. Jen... chci tě trochu poznat a ukázat ti svojí říši." Ne zrovna váhavě udělala další krok, ale když se Rohan pokusil ustoupit, zarazila se. Ohlédla se po Smrťovi, svém synovi, jak si hoch uvědomil, a tázavě zvedla obočí. Bůh opatrně postoupil k ní.

„Já vím, že je to pro tebe šok," začal vlídně. „Asi si budeš muset chvíli zvykat. Ale Morana ti opravdu nechce ublížit. Kdyby chtěla, mohla to udělat už u tý tůně." Rohanovi probleskly hlavou poslední vzpomínky před tím, než se probral tady. Pamatoval si, jak šel za letmými pohyby, tůň skrytou před okolním světem, rozzuřenou vodní vílu i mrazivý sníh. Pamatoval si neskutečné pálení a štípavý jarní vzduch. Matně se mu vybavovala jakási hádka a touha spát, ta nekonečná touha zavřít oči a odpočinout si. A pak... pak nic. Jen slabý povědomý hlas a hebká tma.

„Kde to jsme?" zeptal se nakonec. S tím ho napadla další myšlenka, děsivá a náhlá. „A kde je Zora? Jak to, že nejsem doma?" Rozhlédl se, jestli se náhodou jeho sestra neobjevila, ale zároveň se snažil stále kontrolovat Moranu a Smrtě. Ani jeden se nepohnul, ale ani mu neodpověděli.

„Kde jsem? A kde je moje sestra?" zopakoval Rohan a trochu zvýšil hlas. Co když ho teď Zora hledá? Musí za ní, nemůže ji nechat samotnou! Dokonce by teď uvítal i otce namísto těch, se kterými momentálně sdílel jednu místnost. Neměl ho rád, ale bohové byli daleko horší než jeho nenávistné pohledy.

„Jsi u mě," odpověděl nakonec Morana. Znělo to trochu, jako by se bála, aby ho nevyděsila. I když to pomyšlení se zdálo absurdní. Morana a bát se? „A tvoje sestra je pravděpodobně doma, v bezpečí." Rohan se zamračil.

„Ale proč jsem tady a ne s ní?" namítl a podezřívavě se zamračil. Nevěřil jim. Už zažil odtažitost, pošklebování i škodolibý smích, pramenící z jeho odlišnosti. Viděl a slyšel věci, které ostatním unikaly. Cítil vůně, které ostatní cítit nemohli. Smůla nebo štěstí? Poslední dobou se na to ptal stále častěji. Prokletí nebo dar?

„Nikdy jsi nepřemýšlel, proč jsi jiný?" změnila Morana téma, jako by mu četla myšlenky. „Nikdy tě nenapadlo, že tvoje výjimečnost není jen tak pro nic? Narodil ses jako obyčejný dítě, ale vyrůstal jako ten jiný. Nikdy ses nezajímal proč?" Ne. „Nikdy jsi nezapochyboval o tom, kdo jsi?" Ne. „Nikdy ses nesnažil víly nevnímat?" Ne. Nikdy. Nikdy nic z toho nedělal. Prostě to tak bylo a bude, to se nezmění a on s tím nedokáže udělat vůbec nic.

Opravdu to ale tak je? Co ty večery, kdy dovyprávěl Zoře a naslouchal jejímu oddechování? Co ta odpoledne, kdy chodil po lese a sbíral klacky? Co ta rána, kdy na něj otec vrčel a mručel? Chtěl domů. Chtěl do známé místnůstky, na známá prkna, chtěl za Zorou a otcem.

„Ne," zavrčel náhle. „Nezajímá mě, co říkáš. Je mi jedno, jak jsem se sem dostal, ale vrátím se domů. A nikdo mi v tom nemůže bránit." Bylo to, jako by jeho nově nabytá odvaha a odhodlání narazily na stěnu hněvu, pobouření a chuti někomu ublížit. Moraně nesahal ani po kotníky. Viděl to zlostné zajiskření a uvědomil si, že tady vládne jen a pouze ona. Přece jen byla bohyní, a to ne ledajakou. Byla bohyní zimy, chladu a smrti, jediným pohybem ho mohla zabít. A přesto se nehodlal jen tak vzdát. Vzpurně vystrčil bradu. Morana udělala krok. Byl to krok dlouhý, napjatý a plný hněvu, který se vzedmul náhleji než bouřka na bezmračném nebi. Rameno jí pevně sevřely kostěné prsty.

„Matko," zazněl tiše neústupný hlas. Bohyně se zastavila a pomalu otočila. Měla chuť tomu drzému klukovi říct, že to ji teď musí poslouchat, že bez ní tady dlouho nepřežije, že ona je vysoko nad ním. Chtěla ho uhodit a přinutit poslouchat. Neudělala to. Silou vůle uvolnila napjatá ramena a povolila zatnuté pěsti. Semkla rty, vytrhla se svému synovi a ráznými kroky si to namířila ke dveřím. Cop za ní vlál jako podrážděný had a šaty se jí vlnily kolem bosých nohou. Neohlédla se, když vycházela do chodby spojující její komnaty a momentální Rohanovu jeskyni. S hlubokým, ostrým zaduněním za sebou práskla dveřmi.

Smrt se za ní díval se směsicí úlevy, posmutnělosti a odevzdání. Usměrňovat matku nikdy nebylo jednoduché a Rohanův výstup mu to nijak neusnadnil. Obrátil se na něj.

Ten kluk, pomyslel si, sem přinese daleko víc problémů než užitku. Přesto byl připravený poslechnout si jeho příběh a změnit názor.

„Měl by sis příště líp rozmyslet, co řekneš," poznamenal. „Ne vždycky tady budu, abych jí dokázal uklidnit."

„Já se jí nebojim," odfrkl si Rohan. „Ani tebe. A zrovna klidná mi taky nepřipadala." Tak tohle bude ještě na dlouho. Smrt si povzdechl, přešel na druhou stranu postele a sedl si na ni.

„Tady nejde o to, jak moc je klidná, ale o to, jestli ti ublíží nebo ne. Snaž se jí nenaštvat. Řekni jí, co si myslíš, ale ne tímhle způsobem," vysvětloval trpělivě.

„Jakým způsobem? Já mám právo si říkat komu chci, co chci a jak chci," odsekl Rohan a vyrazil ke dveřím. „Ale teď se hodlám vrátit domů." Smrt vstal a pomalu se vydal za ním.

„Mimo její komnaty dlouho nepřežiješ. Kaščej nemá smrtelníky rád a tohle je jediný místo, kam nesmí nikdo kromě nás dvou," varoval ho. Černovlásek se od něj odvrátil a otevřel dveře. Vstoupil na prázdnou chodbu a rozhlédl se na obě strany. Jeden konec uzavíraly nenápadné, pevně zavřené dveře, druhý ústil do jeskynního sálu. Chystal se vydat doleva, tedy pryč ode dveří, ale ušel sotva pár kroků, když ho cosi chytilo zezadu za halenu. Sevřelo to pevně látku a ať se snažil sebevíc, nedokázal s tím pohnout ani o milimetr. Zlostně se otočil.

„Pusť mě," přikázal Smrťovi, který ho levou nataženou rukou držel na místě. Bůh se na něj nevzrušeně podíval.

„Tam ne," řekl, aniž by dal nějak najevo, že Rohanova slova zaznamenal. „Morana bude právě tam a teď bys jí raději neměl chodit na oči. Vrať se do svýho pokoje a počkej, až za tebou sama přijde. Mezitím ti můžu zařídit papír." Rohan neochotně vykročil zpátky.

„Nechci čekat, až přijde. Chci to tu prozkoumat," namítl vzdorovitě.

„To můžeš, až se s ní udobříš."

Žádný nečekaný zvrat, přesto důležitá součást příběhu. V téhle kapitole se poprvé vyskytuje více "pohledů", přestože je pojmenovaná jen po Rohanovi. Pak už se mi to daří víceméně držet, až na chvíle, kdy na scénu přichází Smrt s vlastní hlavou a nenechává si nic diktovat :D Je jednou z mých nejoblíbenějších postav a nedokázala bych se mu bránit. A co vy? Který z charakterů zaujal vás a jak byste ho popsali? Popřípadě jak si myslíte, že se jeho dějová linka bude dál posouvat? Myslím, že některé věci určitě tušíte správně, aniž byste znali konec příběhu. Sice měl být původně snahou o co nejoriginálnější dílo, ale začínám si uvědomovat, že se dá lehce předvídat. Nijak zvlášť mi to ale nevadí - pořád ho mám ráda :)

Au revoir