Měl pocit, že zahlédl mihnutí bledého oválu tváře, ale bylo to tak rychlé, že si nebyl úplně jistý. Jeho odraz zamrkal, jak opakoval jeho úkony, a hladina se pod jeho dechem zavlnila. Zvědavě se naklonil ještě níž, už se nosem téměř dotýkal vody. Tůňka, nad kterou se skláněl, byla čistá a podle toho, že neviděl dno, i pěkně hluboká. Skrývala se za pásem hustých keřů a mohutných dubů, a tak ji zatím nikdo nenašel.

Nejspíš tudy protékal malý, ale rychlý potůček, a když narazil na prohlubeň, naplnil ji a pak se zarazil o kámen na druhé straně. Odrazil se od něj a tak stále prohluboval skrytou tůňku, dokud přes balvan nepřetekl. Vypadalo to, že sem chodí pít jen zvířata, protože člověk by to tu nezanechal tak nepoškozené.

Rohan si nebyl jistý, zda by o tom měl říct Zoře. Přece jen je to jeho sestra, ale zdálo se mu, že se tady neocitl náhodou. Cestou měl totiž pocit, že ho někdo vede, ale až po chvíli mu došlo, že vlastně nevědomky a ze zvědavosti následuje záblesky pohybujících se hnědých těl. Asi by měl mlčet. Tohle místo bylo tak krásné, že si ho chtěl nechat jen pro sebe, a navíc tušil, že ho sem lesní lid zavedl za nějakým účelem. A nebyl si jistý, jestli by lešije nerozzlobilo, kdyby o tomhle místě promluvil. Toho muže s parožím se bál, a on to věděl.

Zaklonil se a s nohama zkříženýma se opřel o strom. Chtěl vyvolat dojem, že se příliš nezajímá o své okolí, a tak nechal oči přivřené jen na malou škvíru, kterou pozoroval dění kolem. Jaro už začalo, a tak se celistvá sněhová pokrývka rozpadla na chladná souostroví a ostrůvky, ale za pár dní, možná týden nezbyde ani po nich jediná památka.

Brzy zahlédl za stromem hnědý obličej, ale lesní lid nebyl ten, na koho čekal. Po chvíli se nad tůň vynořily dvě velké modré oči. Zvědavě ho zkoumaly, ale jejich majitelka se odmítla ukázat víc. Rohan to sice chápal, ale chtěl si ji pořádně prohlédnout. Rychle se vrhl vpřed a stačil ji zahlédnout téměř celou dřív, než se schovala zpět na dno tůňky. Opřel se o její kraj a snažil se proniknout šero dole, ale bezúspěšně. Už ztratil naději, že ji znovu uvidí, když se tam cosi mihlo. V přítmí zazářily dvě chladné, rozzuřené oči ve světle modré tváři s pevně semknutými bledými rty.

Nestačil zareagovat, když se vodní víla vyřítila z hlubin přímo na něj. Sevřela mu zápěstí jako do svěráku a stáhla ho do tůně. Sotva se nadechl a už byl ve vodě. Víla ho zatáhla ještě níž a jemu zatím pomalu docházel vzduch. Pustila ho, strašidelně blýskající oči upřené do těch jeho. Vznášeli se naproti sobě, rudé vlasy se jí vlnily kolem tváře a dodávaly nebezpečný zjev. Její krása by Rohanovi vzala všechen dech, kdyby ho ovšem nepotřeboval na něco jiného. Měla výrazné lícní kosti, drobný nos a úzké rty, které jí sice dodávaly trochu na přísnosti, ale tak nějak to na ní vypadalo přirozeně.

Jeho čin ji očividně rozzuřil a rozhodla se ho potrestat. Světlounce modrými prsty obemknula jeho zápěstí, když chtěl vyplavat nahoru. Držela ho dole a odmítala pustit, zatímco on bojoval a snažil se dostat k hladině. Chce ho utopit? Odpověď byla nasnadě. Rohana už pálily plíce a zrak se mu rozostřoval a zatemňoval. Musí se dostat nahoru! Kopl, ale s vílou to ani nehnulo. Už to nemohl vydržet! Prostě to nešlo! Jeho tělo zareagovalo instinktivně a nadechlo se. Nad sebou zahlédl několik rozmlžených hnědých tváří, ale jejich výraz určit nedokázal. Nahoru se podívala i víla. Vztekle zasyčela a se vzdorovitým výrazem ho za ruku táhla nahoru. Nebyl schopný dělat nic jiného, než za ní bezvládně vlát.

Najednou ho prudce vytáhla a ne zrovna jemně vyhodila na břeh do jednoho ze sněhových ostrůvků. Krystalky ledu se mu bolestivě zařízly do mokré kůže a zima mu roztřásla tělo jako rosol. Momentálně ho ale spíš zajímala palčivá bolest v plicích a nose. Zaprskal a pokusil se nadechnout. Marně. Cítil sice, že mu krkem klouže několik bublin vzduchu, ale zároveň si uvědomoval i množství vody, které se mu usadilo v plicích. Tak nějak vzdáleně, jako by ani nebyl součástí dění, zapřemýšlel o tom, jestli tu umře. Nevzdával se, to ne, ale uvažoval, co by se stalo, kdyby se nevrátil k Zoře. Kupodivu ho myšlenka na smrt už tolik neděsila, jako když o ní přemýšlel dřív. Přesto měl strach. O několik měsíců později si uvědomil, co ho na tom okamžiku tak děsilo - bezmoc. Bylo to vědomí, že se děje něco hrozně nebezpečného, něco, co vám může hodně ublížit, ale vy s tím nemůžete dělat vůbec nic. Do hrudi mu cosi zatlačilo a on cítil, jak mu voda proudí z úst a shlukuje se nad jeho tváří. Pak povolila a spadla mu na obličej. Šokovaně zalapal po dechu a vedle něj se ozvalo škodolibé zachechtání, které však znělo jako vodopádek způsobený přehrazeným potokem. Viděl hnědé obličeje, jak se nad ním sklání a kontrolují ho, a slyšel jejich rozčilené hlasy.

„Proč jsi to udělala, Nyo?" ptal se jeden z nich, podobný šumění listí, a obličej patřící dubovému sejnovi se odvrátil.

„A proč ti to vadí?" odsekl popuzeně další, ve kterém se mísilo zpěvavé zurčení vody a hukot rozvodněného potoka. „To je moje věc."

„Dobře víš, že zrovna tohle není," odporoval první. „Ona nás o to požádala a my svůj slib hodláme splnit."

„Ty se jí bojíš?" zajímal se jízlivě druhý.

„A oprávněně. Nehraj si se mnou, Nyo. Chci jen dodržet slib, který jsem dal. A jedna jeho část je, že se mu nesmí nic stát. Nemělas ho topit."

„Nesuď mě, Drene. Mám taky svojí hrdost a on si to zasloužil. Myslí si, že nás může okukovat a sledovat, jak se mu zachce. Doteď tu byl klid, ale vy jste ho museli přivést zrovna sem!"

„Uznávám, že tě neměl děsit, ale - " Rohan zasténal a zamrkal, čímž rozohněnou konverzaci přerušil. Rázem bylo ticho kromě slabého šplouchání zvířené vody a vzrušeného vrzání holých větví, na kterých pomalu začínalo rašit listí. Pokusil se zhluboka nadechnout, ale už po prvních několika vteřinách měl pocit, že mu shoří plíce, a dostal záchvat bolestivého kašle. Podepřel se na loktech, obrátil na bok a snažil se kašel co nejvíc ztlumit a ulevit tak pálícím plicím, což ho stálo hodně sil a navíc skoro marně. Nakonec svůj boj vzdal a padl zpátky do sněhu. Mezi prudkými záchvaty dusivého kašle se snažil dýchat co nejklidněji. Sledoval koruny stromů a poslouchal tiché povrzávání větví, které nabralo ustaraný odstín.

Bolel ho snad každičký nerv v těle. Třásl se zimou i vypětím a ze všech sil se snažil něco vymyslet. Cokoli! Postupně ho ale sníh přestal bodat, šok se utišil a i když se pořád chvěl, už to nevnímal. Cítil se najednou tak ospalý. Chtělo se mu zavřít oči a jen spát, usnout a zase se probudit, až bude léto. A ten sníh pod ním byl tak krásně měkoučký. Cítil se jako pod svou dekou vedle Zory, možná i lépe, protože jeho sestra ho nemohla odnikud shodit, ani kdyby tu byla. Přivíral víčka a toužil si jen na chvilku zdřímnout, opustit bolest a pak si znovu prohlédnout tu vodní -

„Pro duše mrtvých, co se stalo?!" zazněl k němu jakoby z dálky ostrý hlas. Kdo to je? Proč ho nenechá vyspat? Další slova se mu slila v jednolitý proud a on po chvilce sklouzl do sladkého bezvědomí.

Huh, pozdě, já vím. Pardon. Zato ale už jsme se někam pohnuli. Kdyby to někoho zajímalo, tak ta scéna s topením, respektive Rohanovy myšlenky jsou inspirované mým skutečným zážitkem. K utopení jsem měla dost daleko, ale ten pocit nebyl vůbec příjemný :D

Au revoir