Asi mu měla říct pravdu. Nejspíš mu neměla lhát. Měla mu dát na výběr, jak jí radil Smrt, ne ho násilím nutit zůstat. Ani jedno z toho neudělala – věřila svým instinktům, které ji vedly tak, aby z toho ona sama aspoň něco měla. Viděla, jak to v něm vře, když se dozvěděl, že nemůže zpět za otcem a sestrou. Zřetelně cítila jeho zlost, odpor i strach. Věděla, že jí nevěří, když poslouchal její líčení, jak ho našla polomrtvého u tůně a přinesla sem. Vnímala, že zoufale touží po přítomnosti sestry, ale bojí se, má strach. Strach z ní, její moci a jejího syna. Strach z jejího světa, který nezná. Strach z jejího manžela, před kterým ho musí utajit. A taky odpor a částečné znechucení. Sice se jí bál, ale také jí pohrdal kvůli její roli v běhu světa. Vůči Smrťovi ale nic takového necítil, což ji jen ještě víc rozdráždilo.

Dříve na takový běh událostí ani nepomyslela, příliš ji uchvátil objev jejího syna a zaobírala se hlavně přemístěním Rohana samotného, než aby si představovala následky svých činů. Jediné, co si skutečně naplánovala, bylo, že ho musí skrýt před svým manželem, a to důkladně. Kaščej by mu bez mrknutí vrazil meč do srdce, nebo ho poslal do věčného zatracení. Ani jedno z toho nehodlala riskovat. Její muž byl zdánlivě výbušný, ale vždy pouštěl hrůzu jen pro vlastní pobavení. Předstíral, že se neovládá, a dokonale maskoval zvrácené potěšení ze strachu, který ve svých obětech vzbuzoval. Používal chladný, logický rozum a měl určité zvyky a pravidla, jichž se držel a jež důsledně dodržoval. A živý smrtelník v jeho království by se mu rozhodně nelíbil. Nebo možná líbil, kdyby ho směl umučit a sledovat, jak trpí.

Zabubnovala prsty o kamennou desku stolu. Nebezpečná situace.

„Aby to démon spral," ulevila si. Moc to nepomohlo. Nevěděla, co dál. Chtěla Rohana donutit, aby tu zůstal. Při vzpomínce na jeho vzdor semkla rty do tenké čárky. Nečekala, že jeho bouření bude tak velké. Ta drzost! Řekl ne na něco, o čem neměl právo rozhodovat! Zavrčel jí do tváře!

Přinutila se pomalu a zhluboka nadechnout. Musí být klidná. Jedině tak ho dokáže přesvědčit. Krom toho měla dnes před sebou ještě jednu nepříjemnou povinnost, která jí náladu zaručeně nezlepší. Vstala a protáhla se. Měla dvě možnosti – letět nebo jít. Létaní jí přinášelo úlevu a uměla dokonale kličkovat i v úzkých chodbách, ale během chůze měla více času na přípravu. A chladivý kámen pod bosými chodidly taky částečně odvede své. Rozhodla se pro kombinovanou verzi.

Vyklouzla ven a pustila se známými chodbami z komplexu jeskyní, ve kterých si Kaščej zbudoval palác. Znala je stejně dobře jako samogorka svůj strom. Spěchala jejich zákruty, aniž by o tom příliš přemýšlela, a cestou míjela duše, démony a jiné temné tvory. Ustupovali jí z cesty a klopili hlavy. Nevšímala si jich, byla na to zvyklá. Podřizovalo se jí po právu – jediní, kdo stáli v téhle říši na stejné úrovni, byli bohové.

Šla co nejrychleji, ale zároveň tak, aby budila patřičný dojem. Hlavu měla hrdě zvednutou. Málokdy se dívala dolů – přišlo jí, že tím dává najevo podřízenost.

Co když už čekají? zauvažovala, zatímco se konečně vynořila do bledého šera. Stála několik metrů napravo od hlavní brány, která byla vytesána do podoby vlka s rozevřenou tlamou. V přivřených kamenných očích plála bezmezná zuřivost a krvežíznivost, kůže byla nakrabacená a velké ostré zuby lemovaly cestu až dovnitř. Morana měla pokaždé nepříjemný dojem, jako by ji šelma žrala – a hrozně moc si to užívala. Po stranách hlavního vchodu ústily další dvě klenuté brány, které však té velké sahaly sotva do dvou třetin. I ty měly podoby vlků, jen ne s tak rozzuřeným výrazem.

Všechny tři se tvářily jako ztělesnění bojechtivosti a touhy po krvi a symbolicky znázorňovaly trojhlavého černého vlka, který střežil navskou bránu. Byl to mazlíček Moranina švagra Nije, jednoho z Kaščejových dvou bratrů. Bůh lži, přetvářky a klamu si ho hýčkal a nedovolil nikomu na něj byť jen sáhnout. Vlk se o sebe ale dokázal postarat sám, bohyně už nejednou viděla, jak před ním prchaly duše, které se k němu moc přiblížily, nebo se mu prostě nelíbily, a byla pevně rozhodnutá nezkřížit mu cestu. Když už by k tomu došlo, ukázala by mu, kdo je tu pánem - přímo se mu nevyhýbala, ale ani jeho společnost nevyhledávala. Byl odporný, tlamy měl plné zažloutlých zubů a jeho tři páry očí zaznamenávaly každý detail. Vrčel temně a zlověstně a dokonale nad ním vládl jen samotný Nij, nikdo jiný.

Brány ústily do spleti tunelů, které se táhly míle skrze horu. Chodba, kterou přišla ona, končila za skalním výčnělkem a byla temná a úzká, téměř neviditelná. Morana jí chodila ráda, připadala si jejím malým prostorem, chráněná.

Zatřepala rukama a zhluboka se nadechla čerstvého vzduchu. Zamrazil ji v hrdle, ale to se jí právě líbilo – ostrý, štiplavý mráz prosycený předzvěstí ledu, který vás dokonale probudí a napumpuje životem. Na rtech jí zahrál nepatrný úšklebek. Udělala ještě pár kroků, během nichž se hrbila, zmenšovala a deformovala. Spokojeně se protáhla a párkrát rychle promáchla křídly. Byl to uspokojivý pocit. Vránu měla ze všech zvířat nejradši. Vránu a krkavce. Zakrákala a několika záběry se dostala do vzduchu. Musí si pospíšit.

Přidala a koruny šedočerných stromů vnímala jen jako rozmazanou spleť pokroucených větví a suchých listů. Aby byla upřímná, trochu jí scházela podezřívavost, s níž k ní zvedali tváře sejnové a samogorky, nejistí, jestli se mají připravit k obraně. Na druhou stranu si sama nebyla jistá, jestli by se jí líbilo to, co by s lesním lidem provedla pochmurnost a zlověstnost krajiny Nav. Možná bylo dobře, že se o popraskanou kůru nemrtvých stromů nikdo nestaral. V dálce spatřila poklidně plachtícího sýčka, jak se pomalu snáší dolů. Hnala se za ním a už začínala rozeznávat přechod mezi dvěma irijskými krajinami – Prav a Nav. Vítr z jejích křídel donutil suché listí na stromech šustit. Větve tiše povrzávaly, jako vždy, ale ona už vyletěla za hranici lesa a vznášela se nad loukami a kopci. Zvolna se blížila k hradbě trnitých šlahounů tlustých jako její pas. Jejich vrchol zakrývala hustá, převalující se mlha, která zastiňovala i zbytek krajiny Nav a propouštěla jen chladné, míhavé a slabé světlo. To byla hranice. Předěl mezi dobrem a zlem, mezi světlem a temnotou. Jako vždy si vedle její obrovitosti připadala maličká, bezvýznamná a sama. Nenáviděla ty pocity.

Stočila se podél hradby a pokračovala dál, držíc se v dostatečné vzdálenosti od velkých trnů. Jak se blížila k jediném průchodu mezi dvěma rozdílnými světy, pomalu klesala, až se snesla těsně nad černou trávu. Určitě už se čeká jen na ni. Když se v hradbě šlahounů objevil kamenný oblouk, vzepřela se tahu setrvačnosti a několika údery křídel prudce zpomalila, zatímco už její tělo rostlo, peří mizelo, nohy se protahovaly a páteř napřimovala. Měla pocit, jako by ji něco neviditelného chytilo a natahovalo, přeskupovalo její kosti a překrucovalo svaly a šlachy. Lehce dopadla bosými chodidly na zem a narovnala záda. Vykročila k oblouku.

Byli tady. Všichni, včetně Smrtě a nedaleko schovaného tříhlavého vlka. Věčně veselá a usměvavá Vesna, bohyně jara a radosti. Hubená a vážná, přesto vlídná Mokoš, Matka Země. Rohatý Veles, Průvodce duší, s podmračeným výrazem. A nakonec Živa, bohyně léta a života, se svým polovičatým úsměvem, zamyšleným pohledem a lahvičkou živé vody neustále u pasu. Moranu napadlo, že je zvláštní, jak proti ní samotné stojí tři bohyně shora. Třeba potřebují mít převahu. Když tak o tom uvažovala, uvědomila si, že kdykoli se jejich dva světy střetly, těch bohů, které lidé pokládali za dobré, bylo vždy více nebo jim někdo pomáhal. V duchu se nad tím ušklíbla, navenek však zachovala kamenný, hrdý výraz.

Došla až k nim a zastavila se naproti Vesně. Dívka ji obdařila veselým úsměvem a sklonila hlavu v pozdravu, stejně jako bohyně za ní. Morana to přijala, ale nijak se neměla k tomu, aby jim zdvořilé gesto oplatila. Veles nehnul brvou, když na něj pohlédla, a Smrt stál netečně naproti němu.

„Jdeš pozdě," vyčetl jí rohatý bůh nakonec a zamračil se.

„Já nechodím nikdy pozdě," odsekla hrdě. Velesovo chování ji pobuřovalo, ze všech jeho pohybů vyzařovala neúcta a občas i opovržení, a to byla vrcholná drzost. Jenže mu nemohla nic neudělat, nemohla si s ním srovnat účty. V rovném souboji by ho hravě porazila, ale věděla, že nesmí. Jednak to byl také bůh a navíc provázel duše krajinou Nav, což bylo neocenitelné. Dokonce se o něm říkalo, že zná tajné cesty a stezky skrz trnovou hradbu. Morana o tom navenek pochybovala, ale sama sobě přiznala, že na tom nejspíš něco pravdy bude.

„Už tu čekáme nejmíň půl tuctu minut a to, jak určitě víš, je dost nebezpečný," oplatil jí jízlivý tón. „Rovnováha-"

„Zima skončí, až řeknu já," přerušila ho ostře. „Na tom sotva něco změníš."

„To je lež. Jenom o svojí vládu nechceš přijít," obvinil ji téměř pohrdavě Veles. Morana dostala těmi slovy zásah přímo do tváře. Zatnula čelisti a pořád dokola si opakovala, že mu nesmí rozbít hlavu. Nelibost nad pravdivostí té věty zakrývala vztekem a nevraživostí a šířila kolem sebe odtažitou, zlověstnou atmosféru.

Doba její vlády zabírala čtvrtinu roku. Ten čas si užívala, cítila se spokojená a celistvá, ale zároveň některé části zimy brala jako projev své zlé podstaty. Tak třeba lidem hodně vadil mráz. Tomu se divila. Díky mrazu se tvořil led na rybnících a ona občas pozorovala smějící se postavičky, které se po něm klouzaly a padaly jedna přes druhou. Jenže mráz zároveň pokrýval tvrdou krustou i hladiny studen a kbelíků vody pro zvířata, které se musely prorážet, a slabé lidské tělo se před ním muselo chránit ohněm.

„Velesi," vstoupila do rozhovoru mírně Mokoš. „Není nutné Moranu urážet ani provokovat." Bůh stojící u stěny kamenného oblouku se na radu své ženy pomalu nadechl a vydechl. Mlčel. Morana stiskla čelisti a už už se chystala pokračovat v hádce. Stále ještě nestihl vyšumět její vztek ze střetu se Smrtěm a z následného odporu Rohana. Její syn jí dal varovným zablikáním jiskřiček v důlcích jasně najevo, co si o tom nápadu myslí. Zadržela dech a velice pomalu vydechla.

„Je čas," připomněla jemně Živa. Morana mlčky přikývla. Jen si představila, co chce, aby se stalo, a v pravé ruce se jí za tichého praskání a jiskření zhmotnila vločka vybroušená z ledu do těch nejmenších detailů. Chvilku na ni jen zírala se smíšenými pocity, na složité keříčkovité rozvětvení a na lom světla o její povrch, pak ale natáhla ruku dopředu s nejasným dojmem, jako by se vzdávala něčeho vzácného a blízkého.

„Já, Morana, vládkyně zimy, smrti a krajiny Nav a žena Kaščeje, tímto předávám své žezlo Vesně, bohyni radosti, smíchu a jara. Zima končí." Její slova byla těžká a pevná, znělo v nich loučení a smutek nad ztrátou drahé věci, ale i úleva a směska mnoha dalších pocitů. Vesna se usmála na ledovou vločku v její dlani a jemnými prsty ji pohladila. Tam, kde se jí dotkla, led zajiskřil. Nakonec ji něžně sebrala Moraně z ruky. Černovlasá žena přihlížela, jak střed jejího žezla praská a jak se od něj rozbíhá nahnědlá barva. Pak z ledu vyrašil svěže zelený stonek, tenký jako vlas. Jak rostl, sílil, a pomalu, téměř líně vytáhl několik podlouhlých listů. Když dospěl do své plné velikosti ani ne čtyř stop, zelený kokon na jeho konci se rozevřel a odhalil čistě bílé okvětní lístky. Horní část stonku se ohnula, jak ji váha elegantně tvarovaného květu stáhla níž. Když se dokývala špička posledního lístku, z původní vločky zbývala jen loužička vody, která kapala z Vesniny dlaně na zem. Tam, kde dřív byl střed vločky, nyní klidně leželo semeno, z něhož stonek vyrůstal. Sněženka. První jarní květina, elegantní bílá dáma, která odvážně vykukuje mezi svými listy.

„Já, Vesna, přijímám nabízené žezlo se slibem, že budu dodržovat nepsané zákony a postarám se o to, aby jaro probíhalo tak, jak má, a v pravý čas předám vládu Živě. Jaro se vrací!" Poslední slova vytryskla z Vesniných úst jako výkřik čirého veselí a radosti z nového života a tepla. Přiblížila si dlaň se sněženkou k obličeji a jemně foukla. Květina se zachvěla a pomalu rozplynula. Nezbylo po ní ani památky. Morana se na to dívala s kamenným výrazem.

„No tak, sestro," oslovila ji povzbudivě Živa. „Zkus se jednou usmát." Nadějně a s očekáváním na ni hleděla jasně modrýma očima, hlubokýma jako léčivé vody a plnýma tepla a světla. Dočista se lišily od těch Moraniných tvrdých a ostrých jako led. Černovláska se ušklíbla.

„Ty se usmíváš, když dáváš vládu Jeseni?" opáčila jízlivě s hořkým nádechem. Na Živě jí sice záleželo a vlastně ji i měla ráda, ale momentálně teď jí moc vesele nebylo.

„Ano," odpověděla zlatovlasá žena. „Protože vím, že to není navždy. Vždyť i zima jednou zase přijde, stačí jen čekat." Morana si odfrkla. Čekání. Pak narovnala hlavu, ukázala všem záda a vykročila zpět ke kamenným vlčím hlavám hlídajícím vstup do Kaščejova paláce. Slyšela, jak si Vesna a Mokoš povídají, zatímco i ony odchází. Věděla, že Živa zůstane stát v oblouku a bude ji pozorovat tak dlouho, dokud neodejde. Veles se vypařil taky a s ním i tři slídivé páry rudých očí. A Smrt šel tiše za ní. Zastavila a počkala na něj.

„Pořád tam stojí," zkonstatovala neutrálním hlasem. Často si představovala, jak by se její syn během podobných situací tvářil, kdyby měl mimické svaly a kůži, ale pokaždé došla k závěru, že nijak. Ani teď se to nezměnilo. Zdálo se, že jeho trpělivost a klid nezná mezí.

„Je to tvoje sestra," odpověděl jí. Pohrdlivě přimhouřila oči. Kam tím míří?

„A co s tím?" zeptala se podezřívavě.

„Mohla by ses k ní chovat líp," vyčetl jí, ale řekl to tak bezbarvě, že to pomalu ani jako výtka neznělo. Morana už se naučila dobře znát jemné niance jeho hlasu, a tak teď poznala, že to myslí opravdu vážně.

„Nech toho," zpražila ho pohledem, ale s ním to ani nehnulo, takže pokračovala: „Víš, že mi na ní záleží, ale nečekej, že jí budu objímat a skákat radostí hned, jak jí uvidím."

„To po tobě nikdo nechce," namítl Smrt trochu dotčeně. „Jen si myslím, že by ocenila, kdyby ses na ní aspoň usmála. Nic ti neprovedla, tak se k ní nechovej, jako bys jí neznala."

„Víš ty co?" prskla podrážděně, protože cítila, že je toho na ni prostě moc. „Už mě nebaví to vaše věčný poučování a rady! Neustále mi jenom říkáte, co a jak mám dělat. To vás nenapadlo, že moje rozhodnutí a život jsou jenom moje a nechci, aby mi do toho někdo kecal? Už mi to leze krkem. Konečně jednou mlč a nech mě aspoň dýchat, když už mi musíš mermomocí kecat do života!" Supěla vzteky, všechny potlačené výbuchy a zamlčené zlostné věty se teď draly ven v jednom jediném obrovském chumlu, který každou chvílí hrozil explozí. Zvýšila hlas a nezajímalo ji, jestli je někdo zaslechne nebo ne. „A to okolo Rohana se tě taky netýká. To, že jsem ho sem vzala, je čistě moje věc, tak se mi do toho přestaň plést! Já jsem bohyně. Bude poslouchat, ať se mu to líbí nebo ne." Vřelo to v ní jako v horkém prameni. Ji nebude nikdo poučovat. Ona je vládkyní krajiny Nav, ona rozhoduje o smrti. Nikdo a nic nemá právo jí zasahovat do života! A Rohan uvidí, že neposlouchat se nevyplácí.

Proměna proběhla výjimečně rychle, a to i na poměry jejího současného stavu. Vždy, když jí cloumala nějaká silná emoce, ať už šlo o vztek, zmatenost, uraženou pýchu nebo cokoliv jiného, netrvalo to většinou ani dvě vteřiny, ale dnes se její tělo rozhodlo ten rekord překonat. Během necelé vteřiny roztáhla křídla a prudce jimi máchla. Pod perutě se jí nahrnul vítr, pohladil ji a vynesl k husté mlze. Pohybovala se prudce a trhaně, z každého mávnutí křídly, pokrčení pařátu nebo pohnutí ocasními pery bylo jasně vidět neskrývané rozhořčení a napětí se dalo skoro nahmatat. Téměř nad lesem si uvědomila, že její syn zůstal stát nehnutě dole. Neohlédla se, tak se nechovala, mířila vždy vpřed, ale minimálně by slyšela vzduch otírající se o jeho měkké peří. Jenže tady nahoře bylo ticho.

Za normálních okolností by jí trvalo hodiny, než by byla schopná s ním zůstat v jedné místnosti a nekřičet na něj. Pořád sice potom mívala chuť ho něčím praštit, ale i tak se dokázala dobře ovládnout. Teď cítila, že pomalu vychládá. Určitě tomu napomohl čerstvý, řezavý vzduch nebo vítr čechrající její peří. Ještě pořád by sice ráda něco rozbila a věděla, že tahle touha jen tak nepřestane, ale už jí bylo lépe. Věděla i to, že sebeostřejší vzduch ji nemůže uklidnit úplně, jenže to jí nevadilo. Své momentálně rozpoložení vítala, protože jí umožňovalo pohlížet na celou věc trochu zkresleně, aniž by jí to přišlo divné. Ani náhodou se nehodlala nechat uklidnit. Těch věčných Smrťových poučení a rad už prostě bylo moc a jí připadalo, že na ni navalil spoustu nespravedlivých obvinění. Ani on nemá právo řídit její život, natož jí rozkazovat!

Ve své vzteklé náladě si ani neuvědomila, že automaticky zamířila skrz velkou vlčí bránu tou nejkratší cestou ke svým komnatám – přes hlavní sál. Když jí to došlo, už se před ní klenul černý vchod zdobený navzájem se proplétajícími hady, kteří kmitali jazyky a ukazovali jedové zuby. Její manžel si na tato zvířata potrpěl, miloval je a ona milovala jeho. Vlastně si byli povahově dost podobní – úskoční, často neupřímní a kluzcí.

Každý bůh si při svém zrození vybral jednoho tvora, který se mu zalíbil, a dostal schopnost se v něj proměnit. Morana si zvolila vránu. Líbilo se jí její černé peří, skřípavý hlas a volnost vlastní všem ptákům, stejně jako soudržnost s hejnem. Smrtě zaujal sýček. Doteď nepochopila proč. Možná proto, že je to tichý noční lovec, nebezpečný, ale ne krutý. Živa si vybrala bílou holubici pro její čistotu a Kaščej právě černého hada. Morana se tomu ani nedivila.

Prolétla dveřním obloukem a rychle se vznesla ke stropu. Neměla hlavní sál nijak zvlášť ráda. Jednak jí připadal nepřiměřeně velký a také jí pokaždé připomněl, co je, jakou úlohu má plnit. Dříve se jí zde líbilo, vychutnávala si každičký okamžik, kdy mohla povolat a využít svou moc a poroučet. Ráda sedávala na železném trůně vykovaném do podoby vrány po boku svého muže. Opěrky tvořily pařáty ostré jako břitva, sedadlo vraní ocas stočený dolů tak, aby tvořil kolem trůnu jakousi clonu, a za zády byla cítit rozepjatá křídla a ke stropu zvedlý zobák. Ten trůn jí připomínal, kdo se rozhodla být, stále ho měla ráda, ale zbytek místnosti...

Dřív si vládu nad smrtí a pochmurnou krajinou Nav užívala. A pak se objevil Smrt. Všechna její dosavadní pravidla, jimiž se řídila, se s jeho příchodem postupně rozpadla v prach. To on nerad chodil sbírat duše a zprotivil tu činnost i jí. Z hloubi své vlastní to nesnášel, dokud si neuvědomil, že tím vlastně některým lidem pomáhá. Život totiž nemůže existovat bez smrti, stejně jako světlo potřebuje tmu, aby se mohlo zvát světlem. Mezi těmito věcmi vládne křehká, lehko narušitelná rovnováha, která se musí udržovat, aby se svět nezhroutil. Nikdy to nebylo lehké a pro Moranu se to ještě ztížilo, když začala vlivem svého syna pociťovat, že už ji smrt netěší, že se hnusí sama sobě. Ode dne, kdy se stala manželkou Kaščeje, se hodně změnila, zdálo se jí, jako by se její pohled na svět pročistil a umožnil jí vidět věci, které si předtím nedokázala ani představit.

Vystoupala co nejvýš, aby se skryla v šeru u stropu, a nehlučně plachtila vpřed. Teď už je na otočku pozdě. Doufala, že zde na nikoho nenarazí, ale na trůnu v podobě ebenového hada smotaného do takových uzlů, že nebyla možné jeho tělo sledovat pouhým pohledem, seděl vysoký muž s dlouhým stříbřitým vousem. Vypadal staře, ale Morana věděla, že je silný a jeho tvář klame. Krátké bílé vlasy mu prokvétaly stříbrem, jeho oděv tvořila černá sutana a královský plášť a na hlavě se mu blyštěla koruna z ebenového kovu, zdobená ostrými hroty a drahými kameny jako onyx nebo černý safír. V ruce držel palcát a o pravou stranu trůnu měl opřenou pochvu se svým nechvalně proslulým mečem. Když ho tasil, jeho temná čepel pohlcovala veškeré světlo v dosahu.

Kaščej, svrchovaný vládce krajiny Nav, se opíral o smyčky kovového hadího těla a mračil se. Pod schody vedoucí na stupínek s trůny se krčil démon a nejistá, vyděšená duše. Démon měl shrbená záda a svraštělou, šedivou kůži. Ze zdeformované páteře mu vyrůstaly drobné ostny a malá hlava se vzdáleně podobala lidské. Uši byly dlouhé a špičaté, oči potažené bílým zákalem a rysy znetvořené. Ruce mu sahaly pod kolena krátkých ohnutých nohou, na kterých se ten tvor šoural podivně pajdavým krokem. Z duše zbýval jen mlhavý šedý stín tvaru lidské podstavy s rozmlženými okraji a zastřenými podrobnostmi. Byla průsvitná, téměř průhledná. To Moraně prozradilo, že se opravdu hodně bojí. Ostatně, být na jejím místě, taky by neskákala radostí.

Bohyně viděla, jak Kaščej kmitl očima nahoru k ní, a poznala, že už o její přítomnosti ví. Ta stará Morana by se k němu s potěšením přidala a sledovala, jak vynáší rozsudek, nebo mu s tím pomáhala. Otráveně si v duchu povzdechla. Před svým mužem nesmí dát nijak najevo, že se změnila. Bůh si zamiloval její dřívější já, krutou a pomstychtivou ženu, která zatočí s každým, kdo se jí nelíbí. Ona ji nenáviděla. Alespoň se snažila ji nenávidět, ale kousek z ní v ní stále ještě dřímal a probouzel se v těch nejnevhodnějších okamžicích. Neochotně se snesla dolů a usedla na pravé křídlo železné vrány. Ještě si pořádně prohlédla scénu před sebou ostrým ptačím okem a zaznamenávala každičký detail – démonovy strachem vypoulené oči, nejisté mihotání duše i spokojený lesk v Kaščejových duhovkách. Pak se klouzavě pustila k zemi. Pod bosými chodidly ucítila pevný kámen, který jí dodal jistotu. Jedině o tom kameni mohla říct, že ho dokonale zná, že chápe jeho vlastnosti, přednosti i nevýhody. Hrdě se otočila, usadila se na svůj trůn a přehodila si nohu přes nohu.

„Morano," pozdravil ji Kaščej, aniž na ni pohlédl. „Jsem rád, že jsi sem zavítala. Čirou náhodou, samozřejmě. Rád bych, abys na mých jednáních trávila víc času, bez tebe už to není taková zábava. Nicméně mi můžeš pomoct s rozsudkem." Nespokojeně mlaskl a zamračil se na tvory pod sebou. Morana nasadila krutý úsměšek, který, přestože ho musela předstírat, jí stále šel a stále ho používala.

„Co provedli?" zajímala se okamžitě. Znala svého muže natolik dobře, aby věděla, že na svou výzvu odpověď nečeká. Nikdy si nedokázala představit, co se mu odehrává v hlavě. Nic neříkal přímo, vždy kličkoval a jen tak naznačoval. Miloval chaos, který tím vyvolával. Moranu to znervózňovalo víc než cokoliv jiného. Shlédla ze svého vyvýšeného místa na démona a s potěšením i odporem zaznamenala, že se zachvěl.

„Ten démon," spustil Kaščej a dlaní uvolněně kývl směrem k šedé postavě, „dal duši rozkaz, ale když ho odmítla splnit, nepotrestal jí. Viděl to Nij a přitáhl je sem. Ten jeho pes tady zase poškrábal podlahu." Poslední větu pronesl jen tak mimochodem. Mezi ním a jeho dva bratry vládla soupeřivost, která místy přecházela v urážky a provokaci, ale všichni tři dobře věděli, že jsou si navzájem prospěšní, a jejich nehezké vztahy tak byly pouhé divadýlko, které mělo ostatním předvést jejich sílu při vzájemných rozepřích. Největší střety se rodily mezi Kaščejem a Nijem. Ti dva se neustále snažili jeden druhého přelstít, ale vlastně si to užívali a procvičovali tak hbitý jazyk i mysl.

Dij, třetí z bratrů, se mezi ně téměř nepletl. Vládl noci a tmě, málokdy mluvil, ale zato neustále poslouchal. Zahalený ve svém temném plášti, který vstřebával veškeré světlo z dosahu, by se mohl zdát nenápadný a nedůležitý, ale jeho vysoká postava vyzařovala tolik autority a charakteru, že bylo nemožné si ho nevšimnout. Bylo zvláštní, že kdykoliv se ocitl poblíž, všichni v okolí to vycítili, někteří se ošívali, ale každý s naprostou jistotou věděl, že cokoliv teď pronese, uslyší jeden z nejmocnějších navských bohů. Mimoto jeho příchod ohlašoval i ostrý klapot vydávaný okovanými kopyty.

Jeho kůň byl neklidný bojový hřebec, který dokázal stát nehybně jako socha, když jeho pán potřeboval, jindy se zase ošíval, tancoval a okolím znělo rychlé staccato. Srst i postroj měl temně černé, takové, jaká by vypadala tma v bezedné propasti. Všude, kudy prošel, se za ním táhla černá mlha. Přestože Dij svého vraníka miloval, sám si vybral k proměně netopýra s citlivým sluchem. Moraně vždy připadal nejmírnější. Když už s ní mluvil, jednal, jako by si byli rovni, a nijak si nevšímal lehkých změn v jejím chování, které ji provázely od Smrťova příchodu. Dokonce i obvykle nenaladěný hřebec do ní sem tam drcl hlavou na pozdrav.

„Oblíbil si tě," řekl jednou Dij zamyšleně, když se na obhlídce potkali u skalního masivu. On sám měl namířeno do světa, tam se totiž už sklánělo k večeru a jako vládci tmy mu byla dána povinnost přivážet noc. Každý večer tedy pobízel svého vraníka do rychlého cvalu a prohnal se celým světem, aby na něm nastolil svoji vládu. Ona měla tenkrát namířeno k Bezedné rokli, přes kterou právě skupina démonů, duší a několika pozemských oblud stavěla most. Nejdřív vybudují dřevěnou konstrukci a pak se pustí do kamenného oblouku. Byla to práce namáhavá a nebezpečná, zvlášť pro nelétavce, protože kdyby se pustili, čekal by je dlouhý pád temnotou. Nikdo nevěděl jistě, jak je trhlina vlastně hluboká. Morana se tam jednou odvážila sestoupit, ale když pořád jen klesala obklopená neproniknutelnou černotou, vrátila se zpátky. Smrt na ni čekal na jejím okraji a jeho hlas, jak jen to bylo u něj možné, zněl starostlivě. Oznámil jí, že dole strávila několik dní. Pak už se do rokle nikdy nepodívala. V temnotě se cítila víc sama, než kdy dřív, a neměla zájem si to někdy v budoucnu zopakovat.

„Je nádherný," přisvědčila. Bylo to jediné navské zvíře, které se jí skutečně líbilo – kopyta jako dvě mužské dlaně, svalnaté nohy, mohutné plece a záď, krátký silný krk, klabonos, hustá srst a hříva a temné oči, to vše v ní budilo dojem síly a nezlomnosti, kterých si vážila. Vlastně se o něm ani nedalo mluvit jako o zvířeti. Stejně jako Nijův trojhlavý vlk měl i tento hřebec vlastní vůli a povahu. Dij pokrčil rameny a předklonil se, aby koně popleskal.

„Je věrný," odpověděl. Dalo by se říct, že i tento bůh nebyl pro krajinu Nav tak úplně typickým představitelem, stejně jako ona. Víc než podlost, zrada a osobní zisk a potěšení ho zajímala lidská důvěra, věrnost a snaha dělat věci pro jiné. Morana vraníka opatrně pohladila po čele. Zafrkal a potřásl hlavou, pak se odtáhl.

„Opravdu si mě oblíbil," poznamenala suše. Dij se ušklíbl.

„On je protivnej pořád. Nesmíš mu to zazlívat, zjevně za to může špatná výchova." Věnoval jí ještě jeden škleb, pak trhl otěžemi a obrátil koni hlavu doprava. Nepříliš tvrdě ho kopl do boků a když cválal pryč, zvedl ruku na pozdrav. Žádné loučení, prostě se otočil a bez jediného slova odjel. Moraně to nevadilo, už si na to u něj zvykla a nic víc nečekala.

Kaščejova zmínka o tříhlavém vlkovi jí teď znovu připomněla předávání vlády. Potlačila v sobě kypící hněv a přinutila se soustředit. Její muž stále upíral pohled na démona a duši.

„Přemýšlím, jak je co nejefektivněji potrestat," dodal s potěšeným úšklebkem. Zjevně se na to těšil. Moranou ten výraz v duchu otřásl – odvykla si ho vídat denodenně a teď jí připadal odporný.

„Copak to není jasný?" odfrkla si pohrdlivě. „Chodby rádi přijmou další duši. Jsou pořád hladový." V hlavě se jí mihl obraz temného ústí, ale rychle ho zaplašila. Duše, které se nějak vzpouzely, nebo si je Kaščej vyhmátl, se odváděly do bludiště uprostřed skalního masivu. Jeho úzké a i pro duše stísněné, ale vysoké chodby se táhly celé míle, proplétaly, křížily a beznadějně motaly a východů existovalo jen pár. Když se někdo vyvlekl ven, měl Veles právo vyvést ho z paláce, ale do samotného bludiště nesměl zasahovat ani on, jen když mu to Kaščej dovolil. Rohatý bůh to nesl dosti nelibě. Morana věděla, že právě z věčného bloudění s mizivou šancí na záchranu mají duše mrtvých největší strach. Poloprůhledná postava se jim při jejích slovech téměř ztratila očí. Démon se ještě víc přihrbil a hlava mu poraženě klesla.

„Pořád stejně unáhlená," zabručel Kaščej. „Počkej chvíli a zamysli se. Dneska mám chuť si něco pořádně užít. Ten démon by v Chodbách dlouho nepřežil." Chystala se mu odseknout: „Tak ať," ale zarazil ji pozvednutou rukou.

„Neříkám, že by se mi to nelíbilo, ale ani tvoje síly nejsou všemocný. Můžeš démonů vytvořit, kolik chceš, ale moc by tě to vyčerpalo. A to právě teď nemůžu dovolit. Nemůžu dovolit, abys svoje síly zahazovala bezdůvodně. Démony uvítám, ale plýtvat tvým talentem na obyčejný posluhovače nebudu. Víš přece dobře, co se pomalu blíží." Morana nesnášela, když o ní mluvil takhle – jako o věci, o svém majetku. Ponižovalo ji to a štvalo, ale kdykoli se proti tomu vzepřela, Kaščej mávl rukou a smetl její námitky jako obtížný hmyz. Poslední slova jí ale neblaze připomněla chystanou událost. Nijak se netěšila ani na jednu část. Sice nastane až za víc než tisíc let, ale pro ně, bohy, už se blížila natolik, aby si jí pozvolna začali všímat.

„Moje síly jsou velký dost," odtušila a narovnala se, Kaščej si podepřel bradu hřbetem ruky a ještě jednou sjel démona pohledem od hlavy k patě.

„O tom nepochybuju," odvětil zdánlivě nepřítomně. Morana v duchu protočila očima. Takový sobec! Dřív se jí líbil, jeho síla, rozhodnost a potěšení z bolesti, stejně jako jeho panství. Teď... Přinutila se schovat své emoce pod povrch a povýšeně zkroutila rty.

„Tak co navrhuješ?" zeptala se mírně napjatým hlasem. Stříbrovlasý bůh si promnul bradu.

„Můžu ho nasadit do světa," uvažoval nahlas a démon podklesl v kolenou. Nohy se mu roztřásly a dokonce i Morana se při tom prohlášení zarazila. Do světa se démoni mohl dostat dvěma způsoby, z nichž jeden byl výsada a druhý trest. Ty služebníky, se kterými byl víc než spokojený, ochránil Kaščej temnými kouzly a poslal je škodit a pošťuchovat lidi. Takoví démoni si svou moc užívali a řádili ve vesnicích, lesích i polích, dokud je jejich pán nezavolal zpět. Ale byli tu i tací, kteří krutého boha zklamali. Dalo by se říct, že zklamat Kaščeje není až tak složité, a navíc si i on sám občas důvody k potrestání vymýšlel. Morana zauvažovala, jestli tohle nezavání právě takovým případem. Jestli ho ale skutečně přitáhl Nij, tak si to musel vymyslet on. Ani tomu by se nedivila. Rozhodně to tak vypadalo, protože démon, kterému hrozilo vhození do krutého světa bez temných ochran, málem omdléval a v očích se mu zračil šok a děs. Stál tam, třásl se a nebyl s to vydat jakýkoli zvuk.

Nebyla si jistá, jestli jí ho je líto, nebo se z jeho bezmoci těší. Cítila se rozervaná, stejně jako lahvička, kterou kdysi ve vzteku mrštila po příliš pomalém démonovi, ale netrefila a sklo se roztříštilo o zeď. Ještě pořád na tom místě zůstal tmavý, trochu rozežraný flek, protože nádobka obsahovala mrtvou vodu. Ten démon mohl být rád, že ho v jejím rozpoložení nezasáhla ani kapka. Mrtvá voda byl jediný výtvor, který reagoval na její náladu. Když se zlobila, stávala se z ní žíravina; když byla podrážděná, bublala a prskala všude kolem horké kapky. Naopak když Moranu nic nerozrušilo, což se stávalo stále řidčeji, chovala se klidně a neškodně, aspoň co se vzhledu, teploty a žíravosti týkalo. Ve svých komnatách, v přístěnku vedle lamp života, vyvěrala a v potůčku stékala do tůňky, která se nikdy nepřeplnila, ani nevyprázdnila. Právě v této tůni bohyně tvořila démony. Vlastně je tvořila mrtvá voda, ale když jim Morana vdechla život, stali se bytostmi z masa a kostí. Omezenost toho, jak vypadali, závisela jen na na hranicích její vlastní představivosti.

Tohohle démona si pamatovala, stejně jako všechny ostatní, kterým svou mocí vdechla život. Prohlížela si ho ještě jednou a vzpomněla si, že to byl jeden z těch, kteří byli určení k práci. Nepříliš velcí, hubení, ale zato velice silní.

Dřív, než Kaščej stačil vynést rozsudek, vlétl do síně zadýchaný bojový démon. Mával křídly takovou rychlostí, že vypadala jen jako šmouha, a hnal si to přímo k hadímu trůnu. Rohovinový nos, protáhlý a srostlý s horní čelistí, mu trčel vpřed. Dolní čelist naopak ustupovala a dohromady tvořily něco jako zobák. Malou kulatou lebku mu pokrývalo temně šedé peří a uši byly protáhlé, špičaté a na koncích z nich rašily chumáčky pírek. Připomínaly uši rysa, jen měly užší tvar a místo srsti je pokrývalo jemné chmýří.

Démonova hruď byla nepřiměřeně velká, aby mohl nabrat do plic hodně vzduchu. Jednak ho potřeboval pro rychlý let, jednak proto, že jednou z jeho schopností byl vysoký ohlušující vřískot, který se zadíral do bubínků. Místo rukou mu rostl pár silných blanitých křídel se třemi drápy, na největším kloubu pokrytý vrstvou měkkého peří kvůli tichému letu, a nohy, teď přitisknuté k tělu, dokázaly unést překvapivě těžké náklady. Místo prstů měl ostré krkavčí spáry a perutě ocasu se nakláněly, jak určovaly směr letu a drobnými změnami udržovaly rovnováhu. Vypadal jako stín, s tělem pokrytým šedavým peřím a bílýma očima. Jako velice rychlý a nebezpečný stín. Patřil k démonům, kteří se rádi schovávali a dokázali být tak nenápadní, že si jich občas nevšimla ani ona sama. Vytvořila je z popudu Kaščeje, protože bůh chtěl někoho, koho by mohl posílat na výzvědy, jak k bohům, tak k lidem.

Tvor se sotva slyšitelným zašustěním peří zpomalil a prudce usedl na hadí smyčky pravé strany trůnu, až jeho drápy nepříjemně zaskřípaly o kov. Kaščej nedal nijak najevo, že si ho všiml, ale ani nepokračoval ve své zábavě. Naprosto dokonale znehybněl. Démon se k němu naklonil a cosi mu hrubým, skřehotavým hlasem zašeptal do ucha. Bůh na něj pomalu otočil hlavu a upřeně se mu zahleděl do očí bez duhovek a zorniček.

„Jsi si jistý?" zeptal se nakonec potichu. Démon horlivě kýval a už už chtěl zase spustit, ale Kaščej ho zarazil zvednutou rukou. „Teď ne. Počkej u mých komnat," přikázal a drobnými pohyby ruky ho odháněl. Démon okamžitě roztáhl křídla a stejně rychle, jako se objevil, tak i zmizel. Morana scénu sledovala koutkem oka a narůstala v ní nesnesitelná zvědavost. Bylo nekonečně mnoho možností, co mu mohl tvor říct. Třeba si Kaščej všiml Rohana. Rozhodně to muselo být něco naléhavého, jinak by je démon nevyrušil. V souvislosti s manželovými předchozími narážkami se jí vybavila jistá událost. Možná to s ní souvisí, možná špeh přiletěl až zeshora. Rozhodně by ji to nepřekvapilo. Ovládla se a připomněla si, že nesmí dát zvědavost najevo. Jediné, co si mohla dovolit, byla povýšenost a krutá spokojenost se zvráceností jejího světa. Ale třeba by se dala využít.

„Co ti ten démon přinesl?" zeptala se poněkud ostřeji, než zamýšlela, takže na ni Kaščej pohlédl přimhouřenýma očima.

„Nic, s čím by sis musela dělat starosti. Chystám jen takové malé překvapení," ušklíbl se zákeřně tenkými rty a věnoval jí letmý zkoumavý pohled. „Teď bych potřeboval dořešit tohle." Prstem ukázal na pracovního démona.

Překvapení! odfrkla si Morana v duchu. To tak. Jestli to nepřinese užitek jemu, nikdy by se s tím nenamáhal. A jestli to souvisí s tím, tak o žádné překvapení zaručeně nepůjde.

„Myslím, že ten nápad se mi líbí. Ano, pošlu ho na svět a budu se dívat, jak mu světlo pálí kůži a ostatní ho pronásledují," pokýval hlavou. Jakmile démona vyhodí, pozemští tvorové se do něj pustí. Na chráněné démony si nedovolí, ale na oslabeného jedince, který je zjevně bez ochrany, bez váhání zaútočí. Kaščej se otočil ke shrbené postavě pod trůnem, mávl rukou a pobaveně sledoval, jak démon hoří, křičí a nakonec s drobným výbuchem mizí. Nemohl si odepřít žádné potěšení. Duše vedle vyděšeně odplula o kousek dál. Morana odolala pokušení odvrátit tvář. Muka umírajících jsou velká, ale brzy skončí, zato z démona je odteď lovná zvěř a jeho utrpení nezná hranic.

„A ty taky běž, kam patříš," zamračil se na ni a luskl. Duše zbledla snad ještě víc, pomalu se rozostřovala, až se nakonec za nehlučného výkřiku rozplynula v páru, která se rychle rozptýlila. Kaščej si spokojeně zamnul ruce.

„Tak, to bysme měli. Teď, když mě omluvíš, musím jít ještě něco dořešit." Pomalu na ni ani nepohlédl, když vstával a kráčel směrem ke svým komnatám. Morana si odfrkla, jakmile si byla jistá, že je bezpečně z doslechu. Celý on. Sobecký, krutý, do sebe zahleděný a panovačný Kaščej, který si nikdy nenechá utéct příležitost pobavit se něčí bolestí. Také vstala a beze slova se otočila na patě. Zamířila postranní chodbou ke svým komnatám a cestou si probírala, co právě zažila. Lhala by, kdyby tvrdila, že je z toho smutná, ale už ji ten pohled netěšil, spíš zneklidnil a rozladil. Možná toho démona i trochu litovala. Ale co už, svého manžela nezmění a je zbytečné trápit se posluhovači. Nezemře, to by Kaščej nedovolil, ale hodně si toho vytrpí. Mnohem víc jí v hlavě leželo poselství, které jejímu manželovi přinesl bojový démon.

Zamyšleně pootevřela dveře do komnat a tiše vklouzla dovnitř. Sedla si, ale vzápětí zase vstala a začala neklidně přecházet po místnosti. Tělem jí lomcovalo napětí, které si nedokázala vysvětlit, a myšlenky se jí v hlavě pletly jedna přes druhou. Nakonec to vzdala, chození očividně nepomáhalo. Zamířila jeskyní s lampami k zadní stěně, kde se protáhla úzkou puklinou, širokou sotva jako její ramena. Před ní se klenula jeskyně tak nízká, že mohla položit dlaň na strop a přesto měla prsty sotva devět palců od vlasů. Zároveň s tím jí na pocitu bezpečí dodala i určitá těsnost celého prostoru. Stěny od sebe dělily sotva dva kroky, přičemž u stropu to byly spíš dva a půl. Levá stěna se ve výšce stehen lámala a vytvářela tak nízkou římsu, která se táhla až na konec jeskyně. Z pukliny v kameni vyvěrala čirá tekutina, hnala se v potůčku dolů do hluboké tůňky a zmateně při tom vytvářela víry. Necákala, nevydávala vůbec žádný zvuk – byla zlověstně tichá.

Morana se posadila na okraj kamenného koryta a ponořila do proudu prsty pravé ruky. Voda je objala jako staré známé, blízké přátele, a bohyně skrze ně cítila skryté pohyby a víření pod hladinou. Zahýbala jimi, jako by chtěla vodu pohladit, a užívala si toho, jak tekutina předvídala její pohyby a nekladla žádný odpor. Bezděčně sevřela levou ruku v pěst, protože se stále necítila ani trochu klidně. A kdo za to může? Samozřejmě ten zpropadený... V hlavě jí vytanula pár hodin stará vzpomínka a s ní obličej rámovaný havraními vlasy s odporem v modrých očích. Zdá se, že si vybrala špatně. To si opravdu myslela, že by ji nějaký člověk dokázal vyslechnout, když i Veles ji instinktivně nenávidí? Zatnula čelisti. Měla by za ním zajít? Jeho neúcta ji dráždila a rozhodně neměla v plánu ho navštívit, dokud nebude vědět, jak ho přinutit poslouchat. Odmítla se vzdát už jen z toho prostého důvodu, že by tím dala najevo slabost, a to si nesmí dovolit ani sama před sebou.

Věděla o něm, jakmile vešel. Neotočila se, ale pohlédla na vodní hladinu, kde se odrážela její tvář. Obočí měla stažené, rty semknuté do úzké linky. Zašplouchala rukou a rozvířila tak mrtvou vodu i svůj odraz. Snažila se ho ignorovat, ale tak jako pokaždé trpělivě čekal, až začne sama. A to za ní přišel on. Pořád se na něj zlobila, ale příhoda v hlavním sále ji odvedla na jiné myšlenky, takže mu už nechtěla ukroutit hlavu. Mrtvá voda začala jemně vřít a i když se určitě oteplila, Morana cítila jen mrtvolný chlad.

Čekala, odmítala přistoupit na jeho hru, udržovala svůj vztek na stejně úrovni a přemýšlela, co jí asi tak může chtít. Po půlhodině si uvědomila, že to nemá cenu. Stejně tak by se mohla pokoušet udusit duši. Nikam to nevede, Smrt je schopný čekat donekonečna bez jediného slova a ona by tu mohla takhle sedět celé hodiny, aniž by se dozvěděla, proč vlastně přišel. A to byl nesnesitelný pocit. Podrážděně zacákala a mrtvá voda začala v odpověď na její pocity bublat a prskat. Jakmile se horké kapky dotkly kamene, zasyčely a vypařily se, nechávaje po sobě malý dolík. Na Moraninu kůži však dopadala jen chladná tekutina.

„Co chceš?" zeptala se ostře a nevlídně, aniž zvedla oči od bublající hladiny. Za ťukání přešel k ní a opatrně si opřel kosu o stěnu. Viděla jeho odraz, temnou postavu s kápí přes hlavu.

„Měla by sis s ním promluvit," odpověděl mírně, jako by ho jen ani ne hodinu zpátky nenechala stát u brány do krajiny Prav. Stáhla obočí a zamračila se. Nikdy si nebyla jistá, co jejího syna pohání. Dobře věděla, že to není zisk, pomsta ani nic osobního, a přesto jeho chování často nechápala.

„Ne, dokud mě nebude poslouchat," odsekla a myslela to vážně.

„Přestaň na tomhle tak lpět jen pár hodin po tom, cos ho přivedla," odporoval Smrt a v hlase mu zazněla jemná výtka a nespokojenost. „Kolikrát ti mám říkat, že potřebuje čas, aby se vzpamatoval? Dal jsem mu nějaký papíry a uhel, ale to mu stačit nebude." Zavrtěl lebkou a povzdechl si.

„No tak. Když už si ho sem přitáhla, věnuj se mu," pokračoval mírněji. Morana mlčela. Přemýšlela.

Možná měl Smrt pravdu. Rohan byl člověk, pouhý smrtelník, a ačkoli bohyně jeho národ často sledovala, nedokázala pochopit vše, co dělal a potřeboval. Pozorovala vlnící se lesklou hladinu kolem svých prstů. Navíc mu scházela ta jeho sestra. Tohle ji také zaráželo – schopnost postavit se pro druhé proti bohyni smrti. Ano, asi by se skutečně měla jednou ovládnout, spolknout hrdost a zajít za ním. Měla. Ať si Smrt říká, co chce, ona se nakonec sama rozhodne. A když už by šla, rozhodně se nebude za své chování omlouvat. Měla na ně právo. Její rysy při tom pomyšlení ztvrdly. Pokud má vzejít nějaká omluva, pak z jeho strany. Určitý respekt a úctu k ní cítit musí.

„Možná," odpověděla vyhýbavě a pokrčila rameny. Kdesi vzadu věděla, že už vlastně nemá na vybranou, ale dál se tvrdošíjně držela možnosti volby. Smrt se jí moudře nevyptával, co má právě teď na práci, a jen chápavě pokýval hlavou. Nepochybovala, že ji prohlédl.

„Ocení to," ujistil ji. „Po čase," dodal po chvilce. „Nakonec to ale přijme. Nemá na výběr." Ležérně se natáhl pro kosu, otočil se a pohodlným krokem odcházel. Násada kosy a jeho chodidla klapala tiše o podlahu. Za jeskyní lamp se zastavil a Morana uslyšela tichý šustot perutí otírajících se jedna o druhou. Nejspíš mířil do světa lidí sbírat duše a vědomí posílat Ladě, první bohyni a její matce, která je dá zpět Rodovi, prabohovi, jenž stvořil svět, a vezme si od něj jiné jiskřičky vědomí. Ty pak roznese ještě nenarozeným dětem a daruje jim myšlenky a pocity. Morana položila čelo na chladnou skalní stěnu.

Tahle kapitola se opravdu nečekaně protáhla ta prostřední část... No, když jsem to psala, ani jsem nevěděla, že se toho tolik stane. Je to trochu detailnější pohled na Moranu, trochu vysvětlení některých pravidel a úkazů ve světě bohů. A má kolem sedmi tisíc slov 😅 Nicméně i když valná většina nebyla naplánovaná (a to s Dijem jsem dopisovala ještě během prvních úprav), nakonec jsem ráda, že se situace vyvinula tak, jak se vyvinula. Zároveň je zde zmíněná jedna budoucí událost, celkem důležitá (i když ne pro tenhle konkrétní díl). Mám totiž v plánu příběh bohyně a smrtelníka ještě trochu rozvést, ale to až v jiné knížce (snad k ní vůbec dojde :D)

Au revoir