„Morano?” zamrkala jsem překvapeně, sotva za mnou cvakly domovní dveře a já zahlédla bohyni na našem dvoře.

„Jdi pryč, smrtelnice,” odtušila chladně. Ledově modré oči na mě neústupně upřela. Polkla jsem.

„Co tu děláš?” zeptala jsem.

„Svou práci,” odsekla. „A vůbec - jak to, že mě vidíš?” Jaj. Že já jednou nemlčela.

„Noo,” protáhla jsem, „to je trochu složitější. Zahrnuje to spoustu slov, spoustu hledání, taky víru a... No, vždyť to sama znáš.”

„Jdi pryč,” zopakovala. Věděla jsem, že už ji štvu. A to nebyl nikdy dobrý nápad. A pak mi došlo, co se děje. Slova se mi vzpříčila v krku.

„Pro koho... si jdeš?” zašeptala jsem se slzami v očích. Koho z mojí rodiny dnes vidím naposledy? „A proč ty? Proč ne Smrt? Nebo Krkavec?” Popravdě, jeho bych vítala víc. Byl citlivější, méně výbušný. Dokázal by mi to pomoct překonat.

„Pro zvířata, který žili výjimečně dlouho, vždycky chodím já,” rozhodla se vysvětlit. Překvapilo mě to. Možná jsem ji změnila víc, než jsem si myslela. „Ale jak víš o něm?” Otázku už jsem nevnímala. U nás žilo jediné zvíře, pro které si mohla jít. Vyběhla jsem od domovních dveří, schody na zápraží seskočila a prohnala se kolem bohyně. Okolí se rozmazalo. Slzy pálily.

Ležel za rohem. Ještě nebylo moc zima, ale říjnové slunce už ani pořádně nehřálo. Kdo ví, jak se cítil. Hlavu měl položenou na předních packách, hnědý ocas podél těla. Hustá mramorová srst vypadala teple. Spal.

Klekla jsem si k němu. Nechtěla jsem se ho dotýkat, abych ho nevzbudila. Jen jsem se dívala. Brada se mi třásla.

„Je čas,” přistoupila ke mně Morana zezadu. Nezněla přímo vlídně, ale ani příliš nevraživě. Přikývla jsem. Asi byl. Babú s námi zažil patnáct nádherných let.

„Bude to bolet?” zeptala jsem se roztřeseně.

„Ne,” zavrtěla hlavou. „Ve spánku to nikdy nebolí.”

„Můžu...” zaváhala jsem. „Můžu se s ním pak rozloučit?”

„Uvidíme.” Klekla si vedle mě. Neměla s sebou žádnou lampu. Natáhla bledou ruku a jemně Babúa pohladila. Prsty projela hustší srst na krku, pak pokračovala na bok, kde na kůži musela cítit jeho vystouplá žebra. Nakonec mu položila dlaň na čelo. Sklonila hlavu. Nic neřekla, jen upřela oči na psa, který naše mladší já vždy v zimě tahal na lyžích po polní cestě. Který si i teď, když mu zadní nohy nesloužily, chtěl hrát a nevzdával se vůle žít. Jenže už přišel jeho čas. Kdyby zůstal, příliš by se trápil, i přes svou veselou povahu. Zatnula jsem zuby. Už tak mělký dech se zastavil. Stiskla jsem víčka k sobě. Chápala jsem, že už musí jít. Ale nechtěla jsem to. Ten pocit, že se vám ze života vytrácí někdo, kdo s vámi byl, co si pamatujete, se nedal vydržet.

Po několika vteřinách jsem se přece jen přinutila víčka otevřít. Nad tělem se vznášelo sotva odrostlé štěně. Srst mělo světlejší než jeho starší já, a hnědé oči vesele jiskřily. Přes pláč jsem se usmála. Takhle se celý život cítil. Jako mladý pes, který má spoustu energie, který si touží hrát.

„Sbohem,” zašeptala jsem. Podíval se na mě a nadšeně zavrtěl ocasem. Nic jiného jsem udělat nestihla, protože přiskočil blíž a olízl mi tvář. Než jsem ho stihla na oplátku podrbat, už se otáčel a s elánem si to namířil přímo k Irii. Věděl, kam patří.

„Smrt je stejně důležitá jako život,” poznamenala Morana.

„Já vím,” přikývla jsem.

„Přesto se nedokážeš smířit se zaslouženým a dokonce očekávaným odchodem někoho jiného.”

„Mluvit o tom a prožívat to je nebo úplně jiného.”

„To chápu. Ale i tak. Teď je šťastný a volný. Nesvazuje ho zvířecí tělo. Nač ho trápit? Aby ses uchránila před bolestí? Jednou by stejně odešel. Nemůžeš tomu koloběhu zabránit. Nikdo nemůže. Všichni jsme jeho dětmi i oběťmi, včetně bohů.”

„Já vím,” zopakovala jsem tiše. „Vím, že oproti té tvojí je moje bolest titěrná.”

„Už musím jít,” zvedla se najednou. Hlas jí ztvrdl. „A jen tak mimochodem - mě to nebolí.” Během chvilky se proměnila a jako vrána prudce vzlétla. Zas tolik se nezměnila. Ať si říkala, co chtěla, já věděla, že každou smrt cítí. Možná ne přímo bolestí, ale ví o ní a není jí to vůbec příjemné. Doufala jsem, že jí pomůžu to překonat. Jednoho dne. Možná to tak překonám i já.

I když tahle kniha původně vznikla jako pokus o zpracování tématu smrti, vyrovnávání se s odchodem někoho blízkého, výsledek je jiný, než jsem čekala. A přestože sama píšu, jak je důležité se nad tím nezarazit a vzpomínat v dobrém, jsem na tohle hodně citlivá. Děsím se smrti. Ani ne tak své vlastní, na tu jsem spíš zvědavá a když už, tak mám strach z událostí jí předcházejících, jako spíš odchodu svého okolí. S vlastním se vyrovnat celkem dokážu, ale smrt kohokoli, ani mi nemusí být příliš blízký, mě často zasáhne. Působí na mě hodně slova. Když se v nějakém článku dočtu třeba: „Ten a ten zemřel.”, nic moc to se mnou neudělá. Brečím na pohřbech, brečím, když jsem dotyčného osobně znala a někdo o něm mluví a vzpomíná. Zvlášť na mě působí, když někdo mluví o tom, že se musí vzpomínat, ale v dobrém. Ne brečet. Jenže i pláč je dobrý a i když si říkám, že dotyčný by si to nepřál, nedokážu přestat. Jen se to víc a víc zarývá.

Babúův hrob jsme kopali skoro celá rodina. A přiznávám, že jsme se u toho smáli a používali jsme černý humor. Možná se to může zdát jako neúcta k našemu milovanému společníkovi, ale dost mi to pomáhalo na něj vzpomínat se smíchem, bez slz. V tom dobrém, aniž bych se rozbrečela. Nezapomínala jsem, ale neměla jsem většinou ani chuť si jen někde sednout, brečet a nic nedělat, dokud mi nedojdou slzy.

Tenhle krátký počin vznikl na určitý podnět - měli jsme sepsat rozhovor s naší postavou. No a pak se z toho nějak vyvrbilo tohle. Tak trochu to byla i reakce na to, že Babúa jsme museli na podzim 2020 nechat utratit, protože byl už starý (o půlrok mladší než já, takže skoro 17 let) a ochabovaly mu svaly - nemohl pořádně běhat, nemohl ani pořádně jíst. A i když pořád vypadal vesele, nebylo to pro něj dobré. Je to s podivem, ale brečím i teď, když píšu nejen tohle autorské slovo, ale i když jsem si pročítala text samotný.

Au revoir