„Ještě před sporem o Olymp světem otřásla jiná válka. Jednalo se o souboj hrdinů, králů i běžných lidí. Čas plný krve, křiku a násilí. Nikdo by nevěřil, že takovou hrůzu může odstartovat něco tak veselého, jako je den zkrášlování. Artemis si ještě stále pamatovala na smích, jenž rezonoval trůnním sálem. Chvíle štěstí, která měla zrodit roky nevídaného utrpení."

***

Artemis vstoupila do trůnního sálu Olympu, který se však zdál být na své poměry mimořádně prázdný a nyní poskytoval domov jen dvěma obyvatelkám. První z nich představovala Athéna, která seděla na svém místě a nechávala si opečovávat hlavu druhou z bohyň, Afroditou. Ta rozhodně nezahálela, z kratších pramínků jí svými hbitými prsty splétala copánky, a přitom si pro sebe něco spokojeně mroukala. Artemis při tom pohledu zůstala stát jako zkoprnělá, působilo to jako kouzlo. Její mysl uvízla v přítomnosti a najednou nebyla schopna myslet, vzpomínat, předvídat... Ten obraz ji zkrátka učaroval, a to i přestože si na bohyni krásy a její módní výstřelky již stihla zvyknout.

Afrodita velice často obměňovala své podoby, aby se zalíbila bohům, smrtelníkům či zkrátka komukoli, kdo zrovna procházel kolem. Barva vlasů, kůže i očí se měnila podobně frekventovaně jako velikost břicha či poprsí, ovšem nakonec nezáleželo na tom, jak zrovna vypadala, její zevnějšek působil vždy oslnivě. Ať již tato bohyně vešla kamkoli, ihned měla plnou pozornost všeho a všech, ovšem nyní se zdálo, že nalezla konkurenta. Právě usměvavá postava sedící na vlčí kožešině a hýčkající si sovu v klíně způsobovala, že se Artemis nemohla soustředit na nic ani nikoho jiného a teprve, když se na ni obě obyvatelky sálu zaměřily, tak se s nervózním odkašláním rozhodla promluvit.

„Tedy, Athéno, ještě nikdy jsem tě neviděla bez přilby," oslovila ji se stydlivým úsměvem. „Sluší ti to a... Ne, že by ti to jindy neslušelo, ale teď jsi vážně nádherná. Tedy... samozřejmě, že i jindy jsi nádherná, ale teď..."

„Rozumím," zasmála se Athéna a zastavila tak zbrklý proud slov, u kterých měla i sama mluvčí pocit, že nikam nevedou. „A děkuji."

„Tady naše lovkyně má v něčem pravdu," přitakala Afrodita. „Krásně jsi nám prokoukla, takhle se musíš ukazovat častěji. Vždyť na té hlavince nosíš pořád jen ten nevkusný hrnec, to přece nejde!"

„Říká se tomu přilba, drahá Afrodito," opravila ji s úsměvem a poté se obrátila zpět k Artemis. „Nechceš se k nám přidat?"

„To... Díky, ale tohle asi, ehm, vynechám."

„To tak," ozval se za jejími zády zvonivý smích a než se Artemis nadála, již byla usazena na svůj trůn. „Postarám se o vás obě, zlatíčka. A teď se hezky narovnej," pokračovala Afrodita švitořivým hláskem, přičemž jí z vlasů dosti neurvale vytrhla jeden z lístečků. „Každý chce být krásný, jen někdy je tomu nutné trošku dopomoct."

„A ta pomoc spočívá v tom, že mě skalpuješ?" ušklíbla se Artemis, když jí byl vytržen další z lístků.

„Šuš, nebo ti na té hlavě vážně nic nenechám," sdělila jí Afrodita s rošťáckým úsměvem. „Jak se říká, pro krásu se musí trpět."

„Pravda," přitakala Athéna s jistým zamyšlením a opatrně natočila hlavu na stranu, jako by se snad bála, že se jí při prudším pohybu vlasy opět rozpletou. „A já jsem nyní vážně krásná?"

„To ne," zasmála se Afrodita. „Ty jsi NÁDHERNÁ!" dodala a nahnula se ke své nejnovější zákaznici. „Že nám to sluší, viď, Artemis?"

„To jistě, ale... To máte k nějaké speciální příležitosti, nebo proč..."

„Děláme to kvůli Paridovi," odpověděla Athéna.

„A to má být zase co?" zamručela.

„Ne co, ale kdo," dala se do vysvětlování pro změnu Afrodita. „Paris je princ Tróje, který má ve svém držení zlaté jablko. Prý ho může dát jen ‚té nejkrásnější' a já, Héra a Athéna mu uděláme nabídku, která se zkrátka neodmítá. Vybere jednu z nás a ta mu připraví osud na míru. Nepřidáš se k nám? Jak se na tebe tak dívám," pousmála se a změřila si ji pohledem, „tak bys šanci měla. Mohly bychom být kouzelná čtyřka!"

„Ne, díky," ušklíbla se Artemis. „Zní to vážně hloupě a rozhodně nemám v plánu trávit čas nakrucováním se před nějakým smrtelníkem. Ještě k tomu mužským."

„Ale no, tak," zasmála se Athéna. „Jen pojď, bude legrace!"

„Legraci si představuji jinak. Jedná se jen o pofiderní soutěži krásy a ten váš osud na míru... Vždyť vy ho normálně uplácíte. To s krásou nemá vůbec nic společného a já už teď vím, že z toho budou akorát problémy."

„Já to ale stejně zkusím!" pokračovala Athéna nadšeně a obrátila se k bohyni krásy „Myslíš, že mám šanci?"

„Ale jistěže ano, drahoušku," zasmála se, zatímco Artemis do vlasů vplétala lístky. „Jsi vážně nádherná a kdoví... Možná dá přednost právě tobě!"

„Tak počkat," vložila se do toho Artemis. „A tobě by to snad nevadilo?"

Něco takového se jí nechtělo věřit. Znala bohyni krásy a lásky celá staletí, tisíciletí a pokud by ji měla popsat jedním slovem, asi by zvolila „povrchní". Nemyslela to nijak hanlivě, Afrodita zkrátka milovala svůj zevnějšek, pečovala o něj, dávala si na něm záležet. Vzhled pro ni znamenal vše, takže co by se stalo, kdyby v této kategorii nakonec prohrála? Kdyby jí někdo vzal to jediné, v čem se cítila být nepřekonatelná? Něco takového by jistě probudilo hněv, touhu po pomstě. Jednalo se takřka o instinkt, který měli všichni bohové hluboce zakořeněný ve své podstatě a ani sama Artemis nebyla jiná. I ona něco podobného zažila, jen vyloženě neprohrála v soutěži krásy, nýbrž někdo urazil její matku. Královna Niobé se tehdy vysmívala faktu, že má Létó jako bohyně plodnosti pouze dvě děti, zatímco ona jich má čtrnáct (nebo dvacet? Možná jen dvanáct... nebo osm... ono je to jedno, zkrátka jich bylo mraky) a jsou mnohem krásnější než Apollón s Artemis dohromady. Taková urážka. Drzost. Troufalost. Nehynoucí stupidita! A tak neváhala a s bratrem vyrazila do Théb, kde vykonali boží trest. Apollón namířil luk proti královniným synům, Artemis zase zbavila života všechny její dcery. Společně je vyhladili a ta rodina, na kterou byla předtím královna tak moc pyšná a se kterou se tolik chvástala, ta během mrknutí oka zmizela. Boží hněv. Artemis mohla jen přemýšlet nad tím, co by si Afrodita na toho smrtelníka vymyslela, kdyby za krásnější považoval někoho jiného. A zda by to skončilo jen u něj.

„Sama jsi to řekla, je to jen pofidérní soutěž," odpověděla jí bohyně krásy s jistou rozpustilostí. „Na názoru jednoho mužského zase až tak nesejde a navíc," obrátila se k Athéně, „tvůj úspěch, zlatíčko, je i mým. No, řekni, kdo se ti tu celou věčnost dělal s vlásky?"

„Přece ty," zasmála se a poté se s prosebnýma očima obrátila zpět na Artemis. „Vážně se k nám nepřidáš?"

Z její intonace se dalo vycítit, jak moc si přeje sdílet s ní ten okamžik a kolik to pro ni vlastně znamenalo. Avšak Artemis samotná myšlenka nakrucování se před nějakým smrtelníkem vůbec nelákala a místo toho za sebou zanechávala jistou pachuť, kterou ani přítomnost bohyně moudrosti nemohla vyvážit. Když s ní tedy Afrodita skončila a vylepšila jí drdol, u kterého nikdo z přítomných nechápal, jak se jí povedlo zařídit takový objem, tak se jejich cesty rozešly. Obě bohyně se nyní již v doprovodu Héry vydaly na zem. Taková hloupost, pomyslela si Artemis a pobaveně nad nimi zakroutila hlavou. Ale když jim to udělá radost, tak proč ne. Proč ne.

Jenže radost i štěstí patří k nitkám, které se nakonec vždy přetrhnou, a nezáleží na tom, z jak moc kvalitní příze jsou vyrobeny. Nakonec se tak i tato chvilka dočkala svého zlomu. Rozverný smích vystřídal splín návratu a do sálu se vrátila jen jedna z bohyň.

„Kde jsou ostatní?" zaváhala Artemis a celá pobledla, když spatřila, že se Afroditě v rukách leskne zlaté jablko. Vyhrála. Jistě, nečekala nic jiného, přesto jí při tom pohledu přeběhl mráz po zádech.

„Héra se rozhodla vykřičet do moře," odpověděla jí Afrodita s lehkým úsměvem. „Bylo to vážně něco, měla jsi ji vidět."

„A Athéna? Kde je Athéna?"

Po zaslechnutí tohoto dotazu bohyně krásy umlkla a prsty párkrát jemně přejela po povrchu jablka.

„Je z toho celá smutná," odpověděla nakonec. „Chtěla jsem ji nějak ukonejšit, ale nešlo to. Přeje si být sama a... Je mi to líto, Artemis," povzdychla si. „Tohle jsem nechtěla, vážně ne."

„Nemusíš se omlouvat, vyhrála jsi to snad čestně, ne?" odsekla.

„To jistě, ale... Nepřijde mi to správné, víš? Já z toho prostě nemám takovou radost," dodala při pohledu na zlaté jablko, které ještě stále svírala v dlani. „. Myslela jsem, že to bude hezčí pocit a místo toho je mi nějak smutno."

„Byla to hloupost, už to nikdy nedělejte," sdělila jí Artemis přísně. „Kdyby se po mně někdo sháněl, jsem na zemi."

S těmito slovy opustila Olymp a vydala se do světa smrtelných. Nutno dodat, že její hledání nemělo dlouhého trvání. I přestože si bohyně moudrosti jako svůj úkryt vybrala hluboký les, její tiché vzlyky v tu chvíli představovaly legendární zpěv sirén, který ji jen lépe naváděl k cíli. A tak Artemis stanula jen pár kroků od ní. Athéna si jí však nevšímala, možná ji dokonce i ignorovala, a i když byly její vlasy stále spleteny do propracovaných copánků, na které byla předtím tak neskonale pyšná, nyní si je tiskla k tvářím vlhkým od slz, jako by se jednalo o improvizovaný druh kapesníčku.

„Athéno?" oslovila ji s jistou opatrností a provedla několik kroků dopředu.

Bohyně moudrosti si zlehka otřela uslzené oči, ale stále neodpovídala.

„Athéno," zkusila to znovu. „Já..."

„Chci být sama," zarazila ji a párkrát škytla.

„To vím, jen... Budu tady poblíž, ano? Můžeš být sama, jak dlouho jenom chceš, a až si o tom budeš chtít popovídat, jsem tu pro tebe."

„Nechci si povídat," fňukla, a přitom popotáhla nosem. „Není o čem."

„Ale ano, je," sdělila jí Artemis nekompromisně. „Předtím jsi celá zářila, ale teď..."

„Měla jsi pravdu," vzlykla. „Měla jsi pravdu úplně ve všem a já... Jenom jsem chtěla vypadat hezky, víš? Jenom jednou. Ale on... On se na mě ani jednou nepodíval. Ani... jednou a... a..."

Nová vlna slz i vzlyků zatopila zárodky slov, ze kterých mohly vyrůst smysluplné věty, a Athéna tak ze sebe opět dokázala dostat jen škytání.

„No, a co, že si tě nevšimnul?" pokračovala Artemis. „Jeho škoda. Všichni přeci ví, že jsi nádherná."

„Ne," zavrtěla hlavou, na kterou si opět nasadila přilbu. „Ne, to je nesmysl. Tohle se o mně nikdy nepovídalo."

„Pak možná jen špatně posloucháš," pousmála se Artemis a dřepla si k ní.

„Ne, já... Já mám náhodou vážně dobrý sluch," potáhla nosem. „A oči mám taky ještě v pořádku. Viděla jsem... Vím, že.... Že jsem jenom ta chytrá. To o tobě se říká, jak jsi nádherná. Afrodita je doslova ztělesněním krásy. A pak Persefona... Viděla jsi Persefonu? I když je v podsvětí, tak tam září jako sluníčko. A já si taky chtěla zkusit, jaké to je. Jen na chvíli jsem chtěla být... krásnou," zašeptala.

„Ale vždyť ty krásná jsi, kolikrát ti to mám ještě říct?" povzdychla si Artemis a vzala si její tvář do dlaní. „Teď mě dobře poslouchej, ano? Ty jsi nádherná. Nádherná, rozumíš?"

„Byla jsem na posledním místě," fňukla. „Rozhodoval se mezi Hérou a Afroditou a já jako bych tam ani nebyla. Bylo to tak potupné."

„Héra je manželkou nejvyššího z bohů, kterého si zkrátka nechceš rozhodit, a Afrodita zase nabízí lásku, na tu smrtelníci slyší," pousmála se.

„Vím a... máš pravdu. Samozřejmě, že máš pravdu a já vážně nevím, co jsem od toho čekala," povzdychla si. „Asi teď vypadám vážně hloupě, co?"

„Vůbec ne," sdělila jí Artemis mírně a utřela jí několik slz. „A teď už neplakej, ano? Nebo začnu taky a věř mi, že to by nebylo pěkné. Afrodita možná ovládá ten krásný fňukavý pláč, kdy jen zlehka popotahuješ nosem, ale když se do toho dám já, zním, jako kdyby praskla hráz a voda zaplavila stádo jelenů."

„To snad ne," pousmála se Athéna a utřela si oči.

„Ale ano, vážně. Tohle nepokoušej, nebo se z toho troubení už nikdy nedostaneš."

„To... Děkuji ti, Artemis," hlesla a objala ji. „Díky, přesně tohle jsem potřebovala."

„Myslíš božský kapesník?" nadhodila s úsměvem, když se k ní bohyně moudrosti přitulila.

„Myslím přítelkyni," zahuhlala jí do ramene.

Artemis na to nic neodpověděla, jen ji zlehka pohladila po zádech a přitom cítila, jak se to škytání i přerývaný dech postupně klidní. Athénin pláč slábl, splín se ztrácel, přesto věděla, že takové věci potřebují čas. Spoustu času, ovšem s tím ona problém neměla. I kdyby v tomto objetí nakonec zůstaly věčnost, nestěžovala by si. Jenže něco takového jim nebylo dovoleno, protože do lesa dorazil někdo další. Nový návštěvník. Nezvaný host. Vysmátá entita, zkrátka bůh na vraždu.

„Ale, ale, dámy. Copak to tu vidím?" ozval se lehký smích a před nimi se objevila postava mladíka s okřídlenou přilbou na hlavě. „My tu máme kamarádské setkáníčko a nepozvete mě?"

„Hermés, no, jistě," povzdychla si Artemis.

„K vašim službám," sdělil jí s úsměvem od ucha k uchu, avšak nezdálo se, že by jeho entrée na Artemis udělalo nějaký dojem.

„Mohl bys na chvíli zmizet?" zamručela nakonec.

„To nevím, spíš ne," zazubil se na ni. „Mám tu zprávu pro Athénu. Holka, tebe to setkání s princem dost semlelo, co?"

„O nic... O nic nejde," hlesla Athéna a zvedla hlavu, aby mu věnovala úsměv. „Co pro mne máš?"

„Nic moc zajímavého. Héra zuří a plánuje pomstu, takže vlastně normálka. Princ Paris si možná najde tu nejkrásnější ženu, ale rozhodně s ní nebude šťastný."

„Opravdu?" zaváhala Athéna.

„Přesně tak. Tou nejkrásnější ženou je v jeho očích pouze Helena. Ale ta už jaksi manžela má, víš? Zatraceně, věci se vymykají z ruky, tohle bude ještě ošklivé."

„Afrodita nikdy nepatřila k rozeným plánovačům, co?" ušklíbla se Artemis.

„To jistě ne," přikývl Hermés. „I bez Héry z toho bude pořádná mela, ale ona se chce mstít. Asi si myslela, že si výhrou nějak vyztuží manželství s taťkou, já nevím. Prý se tě mám zeptat, jestli se nechceš přidat v nadávání a plánování."

„Ani ne," pousmála se Athéna a obrátila se zpět k Artemis. „Myslím, že už jsem si to všechno v hlavě srovnala. Doufám, že si Paris svou výhru užije."