„Jedná se jen o výplod tvé fantazie..."

Artemis jeho slova takřka nevnímala, jen zaraženě zamrkala a chvíli vůbec netušila, co by měla odpovědět.

„Tak to je asi ta největší blbost, kterou jsem kdy slyšela," odsekla nakonec. „A to jsem se dnes dozvěděla vtip o mravenci, takže konkurenci jsi měl slušnou. Takový nesmysl, ale dobře, já ti moc ráda dokážu, jak moc se pleteš. Vševidoucí vládce podsvětí a neví, koho má ve svém rajonu? To je vlastně k popukání. Athéna sem přišla se mnou, vlastně bych sem bez jejích přesvědčovacích technik nikdy nedorazila. Něco takového si nevymyslíš, ty výplode," ušklíbla se a poté se otočila k výlezu z trůnního sálu. „Athéno? Athéno, pojď sem na moment!"

Já mu dám „traumatizující zážitek", dodala v duchu a v tu chvíli se cítila jako na trní. I když si byla jista svou pravdou, pohled na siluetu z hvězdného prachu, která se během chvilky objevila ve dveřích, jí stejně dokázal vykouzlit úsměv na tváři. Artemis se s jistou triumfálností obrátila k Hádovi, ovšem u něj se překvapivě žádné změny nedočkala. Vládce podsvětí na ni zíral se stále stejnýma ustaranýma očima, jako by snad místo bohyně hleděl na uprchlého pacienta.

„On mě nevidí," vysvětlila jí Athéna se smutným úsměvem.

„Cože?" zaváhala a obrátila se opět k Hádovi. „Ale to je nesmysl, vždyť ty bys ji měl vidět. Stojí přímo tady!" dodala a namířila paži k místu, kde se bohyně moudrosti nacházela. „Je tady! Září a mluví a... Jak ji můžeš nevidět?!"

Artemis ta poslední slova div nekřičela a tehdy ji bohyně moudrosti opatrně chytila za ruku.

„Možná bude lepší, když nejprve dokončíte, co jste začali, ano?" sdělila jí Athéna s lehkým úsměvem.

„Ale tohle přece," zamumlala a poté si rozezleně skousla ret. „Tys to věděla, že ano?" řekla nakonec. „To proto ses držela zpátky. Věděla jsi, že tě nikdo kromě mě neuvidí."

„Měla jsem jisté tušení," pousmála se, ale nezdálo se, že by to Artemis nějak pobavilo.

„A proč jsi mi nic neřekla?"

„Protože je lepší, když na některé věci přijdeš sama," pokračovala s tím stejným vřelým a nyní tak otravným úsměvem a poté pohlédla směrem k Hádovi. „Pozdravuj ho ode mne. Počkám na vás venku."

„Ale –"

Artemis chtěla protestovat, ale to už se jí bohyně rozplynula před očima. Takže tohle umí taky?!

„Odešla?" promluvil opět Hádés a ona jen tiše přikývla na souhlas. „Aha. Nu, bylo od ní milé, že se zde zastavila."

„Jistě, zastavila," povzdychla si. „Ty mi to nevěříš, že? Nevěříš mi, že je skutečná."

„Vlastně právě naopak," pousmál se. „Vědět, že mě vidí jen jedna jediná osoba a neříct jí to? To je typická Athéna."

„Takže ty si o mně nemyslíš, že bych byla blázen?"

„O nic víc než před tvým příchodem. Ovšem nyní zpět k naší věci. Kdy mi představíš svůj doprovod?"

„Už se stalo, do podsvětí jsem vyrazila jen s Athénou."

„Milé, že si to myslíš."

„Tak o co teda jde?"

„Ty nevíš?" pokračoval Hádés s jistou pobaveností. „Nemožné, vševidoucí Artemis a netuší, koho má ve své blízkosti?"

„Nech si to."

„Jen si užívám moment. A nyní," Hádés se opět obrátil směrem k východu, „vylez ze svého úkrytu, dítě. Stvoření světla se nemohou skrýt ve tmě."

Artemis po jeho slovech mlčky protočila oči. „Stvoření světla se nemohou skrýt ve tmě," zaparodovala ho v duchu. Jak typické, Hádés mluvil, ale vlastně nic neříkal. Podobné věci prováděla i Athéna, možná proto si spolu ti dva tak moc rozuměli. Něco takového se bůh nenaučí, s tím se už zkrátka musí narodit! Vůbec se jí nechtělo věřit, že by Hádés věděl něco, co ona ne, avšak když se z chodby po chvíli začaly opravdu ozývat nesmělé kroky, zpozorněla. Někdo se v tam vskutku skrýval a netrvalo dlouho, než do trůnního sálu vstoupila osůbka žmoulající hračku koníka.

„Tak to dítě mě sem sledovalo?" podivila se při pohledu na známou tvář.

„Vypadá to tak," přikývl Hádés a sehnul se k němu. „Hádám, že to tvé přání sem Artemis přivolalo, že?"

Chlapec na to nic neodpověděl, jen se stáhl za Artemis a s lehce vytřeštěnýma očima se chytil jejích šatů.

„Nemusíš se bát, nic ti neudělám," sdělil mu s lehkým úsměvem a poté od něj ustoupil o pár kroků. „Zdá se, že se nám tu objevila poněkud bizarní spolupráce boha a smrtelníka, nemám pravdu?"

„Můžeš hádat," povzdychla si Artemis. „O důvod víc, proč jsem sem musela zajít. Máš s těmahle... věcma," dodala při pohledu na dítě, „zkušenost."

„Mám to snad brát jako žádost o pomoc?" pousmál se Hádés.

„Brát to můžeš, jak chceš. Řekněme, že chci jenom udělat něco podobného, co kdysi ty. Vrátit Olympu dřívější lesk a tak. Jestli na to všechno stačí přání dítěte, pak by to měla být hračka. Vrátíme sem i zbytek bohů a bude!"

Hádés na to nic neřekl, jen jí věnoval pohled učitele, který konejší pomalejšího žáčka.

„Co se na mě tak culíš?" odsekla. „Tohle je seriózní problém a já ho hodlám vyřešit. Všechno to zase spravíme, ale aby se tak stalo, budu potřebovat tvou pomoc."

„A nepopsala jsi mě před chvílí jako někoho, kdo jen hačá na židličce a čeká, až to za něj vyřeší ostatní? Proč si myslíš, že ti zvládnu být nápomocný?"

„Věř mi, že já si to nemyslím. Ale Athéna..."

Jakmile to jméno vyslovila, tak se Hádovy oči opět rozjasnily.

„Tvůj oblíbenec, co?" ušklíbla se.

„Nemám oblíbence. Ale pokud to musíš vědět, mé srdce tíhne k těm, co po mně nestřílejí šípy."

„Bylo to jen jednou."

„A bohatě to stačilo," pousmál se, a i na její tváři se objevil skleslý úsměv.

Tehdy se Hádés snažil provést rituál, jehož hlavním úkolem bylo propustit poražené bohy z vězení, což samo o sobě představovalo jistou nepříjemnost. Co kdyby se ti rebelové chtěli mstít a válka o Olymp by se rozzuřila nanovo? Artemis věděla, že ho musí zastavit, avšak ten šíp po něm tehdy nevystřelila jen proto, aby mu zabránila v jeho provedení. Zkrátka nechtěla, aby zemřel. Celý ten zatracený rituál byl postaven na oběti a jedině síla jednoho božího života mohla zámky vězení prolomit. A jistě, neměla ho ráda, ale též nemohla jen tak nečinně sedět a sledovat, jak umírá, to zkrátka nešlo. Jenže tehdy zklamala. Hádés rituál dokončil, a i když o život nakonec nepřišel, bohové Olympu si to po nějakou dobu mysleli. Ona si to myslela.

„Mrzí mě, že ses kvůli mně tolik natrápila," dodal Hádés. „Nic z toho jsem nechtěl."

„To říkáš pořád," zamručela. „Ale co to pro změnu jednou zkusit taky napravit?"

„To bych udělal moc rád, Artemis, opravdu. Ale nejde to. Ať ti již Athéna poradila cokoli, spletla se. Nemohu ti pomoci."

„Ale proč ne? Jaký důvod..." Artemis opět zatnula ruku v pěst. „Je to kvůli tomu, že tě o to žádám já, že ano?"

„Ne, ať by za mnou přišel kdokoli, má odpověď by zůstala stejná. Nemohu pro tebe nic udělat, protože to, čeho jsme se stali svědky, je naprosto přirozené. A musíme to přijmout."

„Tobě se to snadno říká," odfrkla. „Tys tady zůstal. Můžeš si vesele juchat v podsvětí, ale co ostatní? Co třeba Persefona, no?"

„Artemis, prosím..."

„Tak co ona, no?!" pokračovala rázně. „Chápu, že je ti Olymp ukradený a chápu, že já jsem asi ta poslední, které bys kdy chtěl pomoci, ale co ona? Copak ji nechceš mít opět po svém boku? Měl jsi ji rád, ne?"

„Miloval jsem ji. Stále ji miluji."

„No, vidíš. A když mi teď pomůžeš, můžeme ji vrátit zpátky a..."

„Prosím, už dost," přerušil ji rázným, přesto stále do jisté míry vřelým tónem. „Nedělej to ještě těžší, než to je."

Artemis semkla rty a strhla pohled do strany. Přitom bojovala s pláčem i chutí vytasit se se zlatým šípem a zabodnout ho Hádovi do míst, kde by šípy rozhodně neměly co dělat.

„Tys to vzdal, že ano?" řekla nakonec. „Mělo mě to napadnout, vzdal jsi to."

„Abys něco vzdala, musela by ses o to předtím snažit. A já vím, že jsi s nastalou situací značně znepokojena, ale –"

„Ani nevíš jak," odfrkla.

„Jedná se o přirozený řád, chod světa."

„Na tyhle věci ti kašlu."

„Opravdu? Že mě to nepřekvapuje. Nicméně, to nic nemění na tom, že by ses měla vrátit k ostatním. Bude to tak lepší."

„Lepší pro koho?" vyštěkla.

„Pro tebe, samozřejmě. Artemis, copak nevidíš, jaké to máš vlastně štěstí?"

„Magore. Kdo kdy viděl štěstí v tom být prachem!"

Hádés na to nic neodpověděl, přesto jeho výraz v tu chvíli hovořil za vše. Jednalo se o pohled očí, které znají hlubší souvislosti. Které spatřily linku táhnoucí se skrze několik bodů, tvořící vzorec, jenž nepotěší. A atmosféra v trůnním sále se znenadání změnila. Zatímco předtím vzduchem jiskřila energie bohyně lovu, nyní vše halilo ticho smrti, které dusí.

„Počkej, neříkej mi," promluvila jako první Artemis, „že bys chtěl být taky..."

„Mluvíš o tom, že jsem to vzdal, ale to není pravda," povzdychl si. „A jistě, nikdy jsem neuvažoval nad tím přivést Persefonu zpět, ale vždy jsem se k ní chtěl přidat. Chtěl jsem se přidat k vám všem."

„Ale proč by ses chtěl stát prachem, když můžete být zase spolu tady a teď? Můžeme je všechny zachránit!"

„Nemůžeš zachránit něco, co není v ohrožení. Mluvíme zde o času, který měří všem stejně. Hvězdný prach nikdy nepředstavoval konec, Artemis, přemýšlej nad tím jako nad dalším začátkem."

„Ale já nic takového nechci!" odsekla. „Ty tu možná sníš o tom, jak se z tebe stanou jenom drobky, ale já odmítám jen tak odejít, rozumíš? Dostala jsem tělo a toho se jen tak nevzdám. Přijdu tomu všemu na kloub a... Jdeme," pobídla chlapce, který celou dobu jen mlčky těkal pohledem po obou účastnících konverzace. „Hádés byl stejnou pomocí, jakou jsem očekávala. Takže úplně nanic!" blýskla očima po vládci podsvětí, který jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Nyní mi křivdíš, Artemis. Pokud bych mohl, pomohl bych vám, ale nejde to. Navíc, já zde musím zůstat. Není to má volba, nýbrž nutnost," zdůraznil. „Někdo musí dohlížet na chod podsvětí a starat se o duše i případné narušitele."

„A ten někdo máš být ty?" ušklíbla se Artemis a vzala chlapce za ruku. „Že ti to teda jde."