Artemis sice cestu do podsvětí znala, ale nikdy by nevěřila, že se tím směrem bude muset ještě někdy vydat. Stačilo jí jen položit špičku sandálu na práh oddělující svět živých a mrtvých a již se jí dělalo nevolno. To už by si raději poslechla jeden z Diových proslovů nebo Apollónovi přepočítala všechny jeho kravky než absolvovat cestu do té hrůzné a prakticky neznámé oblasti. Již jen samotná myšlenka na to, že bude muset Hádovi stanout čelem, jí naháněla husí kůži, a když se k tomu připojil i pohled na záda jedné z duší, do níž krátce po vstupu vrazila, tak jí s tím místem došla veškerá trpělivost

Pokud by Artemis někdy tvořila oficiální seznam „Sedm nechutností podsvětí", tyto stíny navlečené do černých kápích by tvořily hned první položku. Hekající nebožtíci, existovalo snad něco otravnějšího?

O duších se mezi bohy povídalo, že nepatří mezi vyloženě komunikativní tvory a svůj čas plní veskrze naříkáním. Zdálo se, že ani vlastník těchto zad nebude výjimkou a když se s ním Artemis srazila, tak se ani neotočil, jen něco nesrozumitelně zasténal. A jistě, nic jiného od něj vlastně ani nečekala, přesto doufala, že v tom zástupu fňukajících a kňourajících duší nalezne aspoň něco... neřekla by přímo milého, ale aspoň trošku příjemného! Třeba dekorativní kytičku, nebo napůl živý plevel, zase až tak moc vysoké nároky neměla! Jenže ne, Hádés si zkrátka musel zatvrzele vládnout svému divnému, mrtvému impériu.

„Je to tu hezké, že?" ozvala se Athéna stojící po jejím boku.

„Řekněme, že jsem od tohoto místa nečekala nic jiného," zamručela, avšak poté se zarazila.

Celou dobu se soustředila jen na zástup stínů, který se z nějakého důvodu vůbec nehýbal, ovšem stěny kolem, ty se naopak mihotaly bez ustání. Působilo to, jako by byly pokryty blyštivými krystalky, které celý prostor oživovaly, což ji přirozeně zaskočilo. Artemis čekala tmu a spoustu mrtvých a místo toho se jí dostala záře a... spousta mrtvých. Nu, alespoň v tomto ohledu ji Hádés nezklamal, přesto ji ten povrch stěn něčím uchvátil. Působil až nadpozemským dojmem, dokonce by přísahala, že se nijak nelišil od hvězdného prachu, jenž nyní vykresloval bohyni Athénu. Prvotní šok z nenadálého kousku architektury však velice rychle pominul a ona opět upřela pozornost na to důležité – dostat se na druhý břeh. Vzhledem k tomu, že to poslední, po čem v tu chvíli toužila, bylo zaplavat si v takzvané řece nenávisti, tak se obě bohyně bez větších řečí zařadily do fronty na převoz.

„Nemůžeme si tu cestu skrz ně zkrátka prorazit?" povzdychla si Artemis poté, co již nějakou chvíli nervózně poťukávala nohou, avšak Athéna nad jejím návrhem jen pobaveně zavrtěla hlavou.

„Nebudeme přeci narušovat chod podsvětí," nadhodila zvesela a její odpověď doprovázelo další otrávené protočení očí.

Jaképak narušování chodu podsvětí? Tyto duše jistojistě nikam nespěchají, vždyť jsou MRTVÉ! Co se stane, když pár z nich předběhne? Přijdou pozdě do práce? Spálí se jim oběd? V tu chvíli by Artemis udělala cokoli, aby se jich zbavila. COKOLI! A jako by to ti mrtví snad poznali, tak své už tak otravné hekání ještě o něco zesílili. Zpoza kápí rezonoval neutuchající chorál plný naříkání a fňukání, za který by v tu chvíli nejraději střílela. To nemůžou zahrát něco jiného? Určitě za svůj život poznaly alespoň jednu písničku, tak proč ji nenaladí? A tohle tady Hádés poslouchá pořád, povzdychla si v duchu. Najednou jí celý ten spor o Olymp začínal dávat smysl. Být na Hádově místě, tak by vzpouru udělala po prvních pěti „úúú" a „ááách". Kdo normální by zde zůstával dobrovolně?

Když nakonec Artemis s jistou triumfálností dorazila až k loďce, čekalo ji nemilé překvapení. Tento způsob dopravy zdál se být poněkud nešťastným a jakmile to plavidlo spatřila, bojovala s nutkáním vystřelit z podsvětí jako namydlený šíp a už se tam nikdy nevracet. Loďka jako taková nepůsobila dvakrát stabilním dojmem, neustále se mírně nahýbala z jedné strany na druhou, až to chvílemi vypadalo, že se brzy překlopí a její cestující se tak nedobrovolně vykoupou v nevlídných vodách řeky Styx. I když nevlídných... Artemis původně čekala něco temného a nepřátelského, zkrátka nevzhlednou tekutinu připomínající sliz, plnou nepříjemných vln a bůhví jakého sajrajtu žijícího pod hladinou. Nyní však zírala jen na temně modrou vodu skrývající tajemství lesních tůněk. Na známou, klidnou a v jistém slova smyslu až přitažlivou řeku. Nedávalo jí to smysl, podsvětí má přeci každého odpuzovat! Artemis rezolutně zavrtěla hlavou, jako by z ní chtěla vytřást všechny ty podivné myšlenky, a poté s jistým krokem přistoupila k převozníkovi, který ji již nějakou chvíli bez většího zájmu pozoroval.

Tento stařec pro změnu jejímu obrázku o podsvětí odpovídal až příliš dobře. Charón vlastnil vetchý zevnějšek, který jen posiloval dojem takřka-kostlivce a titul zaměstnance měsíce tak s největší pravděpodobností získal jen z jediného důvodu – nedostatek konkurence.

„Nesmím převést nikoho živého," oznámil jí Charón z loďky a Artemis mu na odpověď věnovala jen hlasité „ale nepovídej" mlasknutí.

Sice tušila, že k podobné konverzaci nakonec dříve, či později, dojde, ale i tak doufala, že bude mít stařec nakonec dost rozumu na to nedělat vlny a na druhý břeh ji zkrátka převeze. V jedné věci totiž měla jasno – pokud někdo skončí ve vodě, ona to rozhodně nebude. A čím dříve to Charón pochopí, tím lépe pro něj.

„Hovoříš zde s bohyní, převozníku," odsekla a dala si záležet, aby jeho funkci pronesla s jistou nadřazeností. „Tak neodmlouvej a konej svou práci."

„Ale já mluvím o –"

„Dost bylo řečí," sdělila mu příkře. „Jedná se o mě a mou společnost," pokynula k místu, kde stála bohyně Athéna a stařec tím směrem jen nechápavě zamžoural. „Takže teď konej a nenuť mě se opakovat."

Po těchto slovech Artemis vstoupila na palubu, kde se zařadila k několika duším a převozník jen pokrčil rameny.

„Vaše přání je mi rozkazem, bohyně," procedil mezi zuby, z nichž mu mnohé chyběly, a nechal nastoupit ještě několik dalších cestovatelů, než se vydal na cestu.

Ze samotné plavby si toho Artemis mnoho neodnesla. Očima hypnotizovala prkna lodě, a přitom se snažila nemyslet na to, že cestuje po řece, jejíž jméno by se dalo volně vykládat jako „nenáviděná" či „hnus smrti". Rozviklaná bárka a tekutá nenávist, lepší výlet si nemohla přát. Jen pomyšlení na vše, co s sebou jméno řeky Styx přinášelo, ji plnilo obavami, přesto si až moc dobře uvědomovala, že by něčemu takovému neměla přikládat význam. Zvlášť, když i její jméno skrývalo významy jako „dvojče Apollóna" či „řezník". Do této chvíle si Artemis nebyla jista, který z těch dvou překladů shledávala méně lichotivějším. Celoživotní vymotávání se z bratrova stínu představovalo podobnou zátěž jako překonávání krutosti, jež byla zobrazena v mýtech, které se o ní ve světě lidí vyprávěly. A kterým musela časem dávat za pravdu více, než by jí bylo milo.

Možná, že by se na jménech nemělo tak moc lpět. Nakonec se přeci jen jedná o pouhý shluk jinak nic neříkajících písmen, o zvuk, který dává bytostem, zvířatům, objektům i pocitům určitou melodii, jež je sice přivolává, ale samotné je nijak neurčuje. Přesto se však Artemis za celou dobu plavby nedokázala odhodlat, aby na temně modrou hladinu řeky opět pohlédla. Možná, že ta voda neubližuje, ale stále se k ní vázalo tolik neznámých, že zkrátka nemohla riskovat.

Převozník nakonec bezpečně zakotvil na druhém břehu, kde se však nezdržel dlouho. Na místě, odkud vypluli, se opět začali hromadit nemrtví (problém byl v tom jednom nebožtíkovi navíc) a on tak musel vyrazit zpět. Hádés tu má vážně živo, ušklíbla se Artemis v duchu, a přitom se za tu slovní hříčku náležitě poplácala po zádech. Nyní nastal čas podniknout poslední kroky vedoucí do trůnního sálu podsvětí. Následovala tedy Athénu do jednoho z tunelů a přitom zaznamenala, že se i duše kolem nich daly též do pohybu. Působily dojmem, že přesně ví, kudy mají vyrazit a kde skončit, a to i přestože ve většině případů navštívily podsvětí poprvé. Jako by se uvnitř každé z nich nacházel určitý kompas, který způsoboval, že se pro ně podsvětí hned po vstupu stalo známým prostředím i druhým domovem. Vzhledem k tomu, že Artemis žádný takový způsob navigace nevlastnila, musela dát pouze na instinkty své společnice.

„A víš určitě, že je to tudy?" zaváhala, když se již nějakou chvíli bez výsledku proplétaly stříbrnými chodbami.

„A to se ptáš mě?" zaváhala Athéna. „Vždyť nás vedeš ty!"

„Já?!" Artemis se chystala na monolog týkající se faktu, že prostorům podsvětí rozumí asi stejně jako pes rýsování trojúhelníků, ale tehdy zaznamenala její úsměv. „Ty až moc dobře víš, kudy máme jít, že ano?"

„Ano," zasmála se a poté pokynula směrem kupředu. „Žádné strachy, ještě chvíli a budeme tam."

Neuvěřitelné, povzdychla si Artemis v duchu a poté mlčky pokračovala v cestě. Světlo vyzařované stěnami s každým jejím krokem nabývalo na intenzitě a kdysi tak drobné částečky hvězdného prachu nyní připomínaly ledové střípky, které se zlehka přelévaly do povědomého tvaru stříbrných šupin říčních ryb. V tu chvíli odolávala silnému pokušení přejet po nich dlaní. Chtěla je prozkoumat, zjistit jak moc toho mají s přírodou tam venku společného a najednou i litovala toho, že o nich nevěděla dříve. Sama by si sem pro ně nezašla, to jistě, ale mohla by sem někoho poslat. Třeba Hermés, ten cestováním prakticky žil a jistě by mu nevadilo, že...

Artemis svou myšlenku nedokončila, jen se chytila za ústa, jako by se tím snažila umlčet. Hermés. Ten kučeravý posel bohů vždy někde poletoval, ovšem když se na Olympu náhodou zdržel o něco déle, poznala to. Tehdy se z trůnního sálu linul smích. Nechápala, jak to dělal, on měl zkrátka vtípek pro každou příležitost a třeba historka, jak ukradl jejímu dvojčeti několik posvátných krav, ta ji dokázala pobavit vždy a nezáleželo na tom, kolikrát ji slyšela. Tehdy Hermés ještě jako baculaté děťátko s nevinným kukučem dostal hlad a v tu chvíli ho nenapadlo nic lepšího než si přivlastnit Apollonův dobytek. Přiměl kravky, aby z pastvin vycouvaly, takže jejich stopy zprvu postrádaly smyslu, schoval se s nimi v jeskyni a jednu z nich si dal ke svačince. Nakonec ho však Apollón přeci jen dostihl, celý rudý s sebou dokonce přivedl i Dia, aby nad děťátkem vykonal soud a nechyběla ani Hermova maminka, která mu z plic vyhubovala, jak se jí mohl takto ztratit. Avšak nevypadalo to, že by si z toho jejich zlodějíček něco dělal. Ani se před nimi nesnažil utéct, jen tam tak seděl s překvapeným kukučem, rošťáckým úsměvem a plným břichem.

„Já ale nic neudělal," zazubil se na ně Hermés. „Vždyť jsem jenom malé děťátko!"

„Já ti dám děťátko," zamručel Apollón a užuž se na něj chystal vrhnout, jenže tehdy mu Hermés nabídl dárek na usmířenou.

V jeho drobných ručkách se objevila podomácku vyrobená lyra, kterou si v jeskyni stihl sestavit a s níž si u jídla krátil čas. Apollónovi stačil jen jeden pohled a ihned si ten nástroj zamiloval. Ona lyra ho učarovala natolik, že za odměnu vzal Herma k sobě do učení. Tehdy mu kromě hry na nástroj  věnoval i lekce dobrého chování. Všem bohům muselo být jasné, že pokud by toto dítě nechali bez dozoru, tak by Olymp brzy padl. Hermés v sobě nesl lišáckou sílu destrukce, která musela být pro dobro všeho a všech zmírněna. A tak posel bohů přirostl k srdíčku i Apollónovi, on zkrátka věděl, jak si najít cestu ke každé bytosti, jenže pak nastala válka o Olymp a ta vše změnila.

Tehdy spolu opět mluvili, to ano. Hermés se ze své situace snažil vymluvit, ale ona nepovolila. Artemis si do této chvíle pamatovala ten pocit prstů obtočených kolem jeho hrdla. Její stisk byl silný a on se jí v ruce zmítal a svíjel jako rybka na suchu. Pokoušel se uvolnit sevření, avšak marně. Tehdy ještě zesílila. Sevřela prsty kolem jeho hrdla o něco razantněji a Hermés vypískl. Zněl jako králíček, který uvízl pod nenasytným vlkem a ona pokračovala. Drtila ho a...

„Artemis?" ozvala se bohyně moudrosti a ona sebou trhla. „Dál již nepůjdu, chci vám dopřát trochu soukromí."

„Aha, jistě," přikývla s úsměvem člověka, který nedával pozor a nyní se snaží zajistit, aby se na to nepřišlo. Přitom pohlédla na ruku, kterou nevědomky zatnula v pěst. Stále bojovala, a to i přestože válka dávno skončila.

Poslední třpytivou chodbou tak Artemis postupovala sama. Hypnotizovala svá chodidla navlečená v sandálech, jež bezmyšlenkovitě postupovala vpřed, a přitom ve vzpomínání navázala tam, kde prve skončila.

Válka, to slovo zní honosně a do jisté míry i přitažlivě. Přináší s sebou drama, bouřlivost emocí i pocit moci, která je na dosah konečků prstů. Jedná se o nevyzpytatelnou sílu, jež dokáže něčí jméno vepsat do dějin, zatímco jiná z nich zcela vymazat. Válka o Olymp, fráze, kterou Artemis během své existence řekla již tolikrát, ale teprve nyní si začínala plně uvědomovat, co všechno se pod tím spojením vlastně skrývalo. Nechápala, proč se jí všechny ty události dokázaly dostat pod kůži. Správně by je měla být schopná přejít, přeci jen násilí mezi bohy nikdy nepatřilo k ojedinělým záležitostem a už jen to, jak se narodila Athéna, hovořilo samo za sebe. Tehdy bohyně moudrosti doslova vyskočila z Diovy lebky a jak Hermés rád říkával: „Tím našemu taťkovi sebrala i tu jedinou mozkovou buňku, kterou ještě měl."

Artemis netušila, co si má pod slovy „mozková buňka" představit, dle všeho se jednalo o nějaký medicínský pojem. Co však mohla posoudit i ze svého laického hlediska, tak hlava na několik kusů rozhodně nepatřila k dvakrát příjemným záležitostem a když se to vezme kolem a kolem, vlastně nic tak příšerného neprovedla. Lebku měli všichni v celku, přesto stále cítila, jak jí prsty lepí zlatavá tekutina. Ichor, krev bohů. Měla ji na rukách, ale ona to tehdy musela udělat! Musela, jinak by...

„Artemis?" vyrušil ji z přemýšlení chraplavý hlas a ona se zarazila.

Vůbec jí nedošlo, že chodba již skončila a ona stanula v trůnním sále. Teprve pohled na mohutnou postavu muže stojícího před ní ji utvrdil, že mohl být její výlet prohlášen za úspěšný. Hádés. Vlasy tmavé jak havraní peří mu nyní spadaly přes ramena, vousy působily neupraveně a jeho ledově modré oči... Právě ty ji utvrdily v tom, že nezírá na nikoho jiného než na samotného vládce podsvětí.

„Zaznamenal jsem tvůj příchod. Překvapil mne," zamručel Hádés a zamířil ke svému trůnu, který též tvořil jediný nábytek v sále a jehož materiál se podobal noční obloze bez jediné hvězdy.

„Věř mi, že ani já bych tady nebyla, kdybych nemusela," odsekla.

Již to byla nějaká doba, kdy se s Hádem viděla naposledy a komunikace s ním představovala vždy neřešitelný problém. Pokud nic nepodnikne, budou v této tradici opět pokračovat a na něco takového už zkrátka neměla nervy. Dneska ne, zamručela v duchu a rozhodla se pro změnu plánu.

„Kde je Persefona?" zeptala se ho nakonec.

Možná, že s ní by se přeci jen dokázala domluvit o něco lépe.

„Kde myslíš?" povzdychl si.

Zatraceně. V tu chvíli by se nejraději plácla do čela tak silně, že by ta rána byla slyšet až na samotný Olymp. I přestože jí Athéna sdělila, že se všichni až na Háda změnili ve hvězdný prach, tak si ještě stále nedokázala plně uvědomit, jak velký dopad slovíčko všichni vlastně mělo. A nevědomky tak dloubla přímo do vosího hnízda, možná tím i Hádovi způsobila bolest. Ale to přeci nechtěla, alespoň nyní ne!

„Aha... Takže ona taky, co?" zamumlala nakonec.

„Všichni," přikývl. „Všichni jsou pryč. Bohové zmizeli a stejně jako kdysi Gaia i oni se stali jen pouhým vědomím, které čeká na svou schránku, aby se zde mohli objevit, když jich bude třeba. Přesto... mám pocit, že ona schránka by měla být lidská, alespoň tak jsem to vypozoroval."

„No, jak vidíš, tak já nic takového nepotřebuji," odfrkla.

„To mě vlastně nepřekvapuje, vždy sis ráda vymýšlela vlastní pravidla. Proč jsi sem přišla, Artemis?"

„Proč myslíš?" odsekla. „Jsem tady, abych to všechno dala do pořádku. Jak to totiž vypadá, tak ty jsi v tomhle ohledu naprosto k ničemu. Zkusil jsi tu naši situaci vůbec řešit? Nebo sis prostě jen sedl na svou prďáckou židličku a nechal to být?"

„Artemis, přestaň," povzdychl si.

„Přestat? To ne, já se teprve zahřívám. Ty ses na Olymp vykašlal, že ano? Jen sis hlídal to své podsvětíčko a všechno a všichni okolo se mohli jít bodnout, co? Vůbec ses nezměnil a je jedno, jestli zrovna vypadáš jako klučík, nebo medvěd. Jsi pořád stejný mizera. Nebo ne, to je na tebe dost mírné. Jaké slovo by se hodilo na někoho, kdo uvede Olymp do války a zničí to jediné, co jsme měli?"

„Ta záležitost se již vyřešila."

„Ale nezapomnělo se na ni," procedila mezi zuby. „Kdybys tehdy mlčel, nic z toho by se nestalo. A jistě, Zeus nebyl perfektní, ale... snažil se!"

„Pokud dojde na Diovi nedostatky, vydalo by to na seznam delší, než je ten obsahující jména všech duší, které kdy prošly branou podsvětí. A to se sem některé vracely hned několikrát!" Hádés se na moment odmlčel, jako by se snad snažil nabrat dech a poté pokračoval s o něco mírnějším hlasem. „Avšak nečekám, že bys mne kdy pochopila, Artemis. Jsi přeci jeho dcera."

„A tvá neteř," sdělila mu přísně. „Ne, že by tě to tedy někdy zajímalo. Už jenom to, že tady před tebou stojím se dá považovat za zázrak, ale ty ses mě ještě ani jednou nezeptal, jak se mi to povedlo."

„Ani nemusím," pousmál se a obrátil se k výlezu z trůnního sálu. „Odpověď mám totiž přímo před sebou."

„Cože?" Artemis se nechápavě otočila, ovšem nic ani nikoho tam nespatřila. „O co jde? To mluvíš o Athéně?"

„Tak ona je zde také?" zaváhal a jeho přísné oči po těchto slovech nabraly na jisté jemnosti.

Artemis tato reakce nepřekvapila. Vládce podsvětí nikdy nepředstavoval mezi bohy vyloženě populární postavu a našla se jen hrstka bláznů, která měla zájem o to dostat se mu blíž. Která ho skutečně pochopila. A byť se mezi ně Artemis přirozeně neřadila, Athéna ano. Bohyně moudrosti a bůh podsvětí, do této chvíle nechápala, proč si tak moc rozuměli. Co ty dva pojilo?

„Je v podsvětí, ne tady v sále," odpověděla nakonec. „Nevešla se mi totiž do kabelky, víš?"

„Zvláštní, necítím ji zde," povzdychl si. „Artemis, nevím, jak ti to vysvětlit, ale když jsi vstoupila do podsvětí, zaznamenal jsem to. Každý, kdo překročí práh živých a mrtvých, za sebou zanechává jistou stopu, avšak Athéna... Pokud by sem vážně přišla s tebou, cítil bych ji."

„A napadlo tě třeba, že je to kvůli tomu, že je, však víš, na prach?" ušklíbla se. „To s vnímáním docela zamává."

„Zažila jsi šok," pokračoval Hádés s vlídným tónem, který v ní však jen více a více rozdmýchal hněv. „Znovuzrození do cizího světa představuje traumatizující zážitek a dává smysl, že sis pro sebe stvořila někoho, kdo ti pomůže se s tím lépe vyrovnat. Musíš pochopit, že Athéna po tomto světě již nechodí, žije pouze ve tvé hlavě. Jedná se jen o výplod tvé fantazie, Artemis, a čím dříve tuto pravdu přijmeš, tím lépe pro nás všechny."

---

Háde, ty starý lišáku. Jako bychom toho už tak neměli dost naloženo, ty si  musíš ještě přisadit, co? XD