Být to před lety, tak by se Artemis na Olymp jednoduše přenesla. Nechala by za sebou jen vánek vířící lístky v jejich specifickém tanci a hotovo. Jenže nyní, když její moc ještě stále nebyla pořádně k nalezení, tak nemohla nic riskovat. Musela se šetřit. I proto toho muže za jeho poznámku o „babě bláznivé" nechala jít a nezměnila jej třeba v lososa, kterého by poté předhodila medvědům. Žádné hrátky se zvířátky, musela se soustředit. Soustředit se na svůj cíl. Na své poslání. Soustředit se. Soustředit... Jenže jak by něco takového mohla dokázat, když vedle ní to dítě neustále švitořilo jako nějaký zvrácený druh kanárka?!

Neuvěřitelné, ten chlapec sice slíbil, že o jeho existenci nebude vědět, avšak samotné provedení poněkud pokulhávalo. V jednu chvíli by i přísahala, že přes ten proud slov vůbec nestíhal dýchat. Jak by také mohl, když musel být každý jejich krok náležitě okomentován. Nezáleželo na tom, zda kolem nich zrovna prolétl motýlek, nebo proběhl mravenec, musel jí o tom ihned povědět. Kromě toho se jí též snažil přiblížit i věc zvanou Pokémoni. Artemis do této chvíle netušila, o co přesně se jednalo, ale znělo to jako nějaký druh onemocnění. A to poslední, po čem toužila, bylo „chytit je všechny".

Les se zdál být nekonečný a ve chvíli, kdy jim padnuvší noc neumožnila udělat ani sebemenší krok, aniž by přitom zavadili o stovku kořenů, rozhodla se utábořit. I když slovíčko „táboření" znělo pro tento případ poněkud honosně. Řekněme, že Artemis měla celou záležitost na luku a zkrátka usedla pod jeden ze stromů, zatímco si chlapec složil hlavu vedle ní. Oheň neměli, nepotřebovala ho. Jako bohyně necítila chlad ani teplo. Vlastně necítila vůbec nic, a tak se rozhodla, že svůj čas vyplní mrzutým zíráním do prázdna příležitostně okořeněným trochou tichého topení se v depresi. Jenže její společník jí zřejmě nechtěl dovolit ani tuto kratochvíli.

„Artemis?" zašeptal do ticha, avšak odpovědi se mu nedostalo.

„Artemis?" zkusil to podruhé.

Opět bez odezvy.

„Bohyně Artemis?" oslovil ji do třetice a zdálo se, že tento pokus zafungoval.

Artemis sice zafuněla jako pekelný pes, který narazil na narušitele, a nevrle po něm blýskla očima, avšak stále mu věnovala pohled, což se počítalo.

„O co jde, dítě?" zamručela.

„Nemůžu spát," postěžoval si a ona jen protočila oči.

Takže z tohoto důvodu ji ruší od rozdělané práce? Měl by být vděčný, že vůbec spát UMÍ! A ne trávit svůj limitovaný čas stěžováním si někomu, kdo celou věčnost ani oka nezamhouřil.

„Doma jsem měl plyšáka," pokračoval chlapec zasněným tónem. „Vždycky jsem se k němu zatulil a hned usnul!"

„Pak sis ho měl vzít s sebou."

„Já už ho ale nemám," zašeptal. „Tatínek mi ho vzal a... Nemohla bys mi nějakou hračku vyrobit?" zaprosil. „Určitě by byla skvělá!"

„Ne."

Artemis neváhala ani na vteřinu. Viděla, jak se chlapec znenadání stal o něco více tulivější existencí a něco takového nepovažovala za dobré znamení. Z tohoto důvodu se rozhodla, že to všechno zarazí ihned v zárodku. Pokud nezašlape ta nadějeplná semínka hned teď, pak bude celý večer vybírat materiál pro kdoví co, třeba nějakou panenku. A něco takového rozhodně nepřipadalo v úvahu, to ona zde přeci byla šéf! Jenže chlapec se dle všeho nehodlal vzdát bez boje a vyrazil do útoku s těžkým kalibrem.

„Prosím!" zakňoural.

„Ne."

„Prosím, prosím, prosííím!"

„Řekla jsem ne!"

„Líbilo by se mi nějaké zvířátko," pokračoval, jako by ji neslyšel. „Třeba beruška. Nebo kočička. Možná medvídek. A co pejsek? Máš ráda pejsky?"

„To... mám," povzdychla si nakonec.

Dobrá, protentokrát by mohla zkusit spolupracovat. Nechá ho mluvit a on se jistě brzy unaví. Již předtím toho napovídal více než orákulum z Delf během největšího ruchu dobrodružných výprav, takže mu jistě brzy dojde dech. I děti nakonec někdy musí spát, ne?

„A které pejsky máš nejradši?" pokračoval chlapec ve vyptávání. „Já takové ty měkké. Nevím, jak se jmenují, ale mají krásná očička!"

„Když psa tak jedině loveckého. Sama jsem se o jednu takovou smečku starala," odpověděla, a při vzpomínce na své „pejsky" se zlehka usmála. „Psi jsou vážně fascinující stvoření a když se správně vytrénují, dokáží velké věci. V některých případech mohou posloužit i jako prodloužená ruka boží. Třeba jednou, to mě nějaký smrtelník drze pozoroval při koupání. Šmírák jeden, i kdybych nebyla bohyní, tak se taková drzost zkrátka neodpouští. Proto jsem jej náležitě potrestala. Změnila jsem toho zvrhlíka v jelena a nechala jeho lovecké psy, aby jej za mě roztrhali na kusy a postarali se o to, aby už nikoho neobtěžoval."

„Aha," přitakal chlapec zamyšleně. „Takže ty jsi měla PEJSKY?!"

„A to má být to jediné, co si z naší konverzace odneseš?" povzdychla si. „Ano, měla jsem pejsky. Celou loveckou smečku, abychom byli konkrétnější."

„A kde jsou teď?"

„Oni... už nejsou," odpověděla s jistou vyhýbavostí a poté ze země sebrala několik menších klacíků, které si promnula mezi prsty. „A když nad tím tak přemýšlím, každý z bohů měl nějaké své zvíře, se kterým si zkrátka rozuměl. Které ho určitým způsobem definovalo. Třeba Athéna," pousmála se, zatímco ke klacíkům přidávala stébla trávy, kterými je k sobě vázala. „Athéna milovala sovy, nikdy se tím netajila. Ti opeřenci zkrátka vypadají majestátně a vlastní oči, ve kterých by se jeden ztratil. Jsou vážně nádherné. A mé dvojče, Apollón, ten měl zase rád krávy. Nevím proč, ale miloval je a nedal na ně dopustit."

V ten moment se Artemis změnila ve vypravěčku a dávné obrazy vzpomínek se staly jejími příběhy. Hlas měla klidný, vyrovnaný, a přitom si jednotlivé klacíky různě natáčela, jako by z nich chtěla získat určitý tvar.

„A takový Poseidon, ten byl přímo posedlý delfíny. I když to nikdy neřekl nahlas, všichni to věděli. Afrodita měla zase v oblibě bílé holubice, prý symbolizují lásku. Zeus choval jako svého oblíbence orla, nu, a ty..." Artemis dokončila poslední uzlík na klacíkovotravnaté konstrukci a předala mu hotový výtvor.

„To je koník?!" zajásal a natáhl před sebe ruce, aby byl té hračce blíž. „Je nádherný!"

„Nejedná se o žádný mistrný kousek," pousmála se a předala mu jej. „Umění řemesel ovládali jiní."

„A proč koník?" dodal, zatímco hračku opatrně hladil po hlavičce.

„Protože toto zvíře v historii způsobilo samé problémy a hádám, že ani ty nebudeš jiný," ušklíbla se, zatímco on se k jejímu výtvoru tulil.

„Ano?" pousmál se a spokojeně zalehl do trávy. „Děkuji ti, paní Artemis."

Zdálo se, že na světě neexistoval problém, který by nevyřešil kůň a chlapcova nespavost tak padla podobným způsobem jako jedno nejmenované město. Usnul a ona tak na tento svět zbyla opět úplně sama. Při tom uvědomění si s lehkým povzdychem zabořila prsty do měkké trávy. Samota umí být krásná věc, přesto její nadmíra dokáže ubíjet. A i když ji stébla konejšivě hladila po kůži ve snaze ji uklidnit, a šeptala, že je vše v pořádku, ona tomu nevěřila. Něco jí chybělo. Někdo jí chyběl.

Stav věčné bdělosti pro ni nebyl žádnou novinkou a Artemis si již stihla zvyknout, že zatímco vše okolo spí, jí tento komfort zkrátka nikdy nebude dopřán. Avšak tehdy za sebou měla podporu ostatních bohů, kteří prožívali to samé. Rozuměli jí. Chápali ten pocit samoty i věčné ostražitosti. Jenže ti již neexistovali, zbyla jen ona. Neměnné jádro v jinak proměnlivém světě. Mělo ještě něco vůbec smysl?

Artemis měla pocit, jako by hleděla do rozevřeného chřtánu historie, do kterého padá vše, co jí kdy bylo drahé. Její zážitky, vzpomínky, přání, prožitky... Vše, po čem kdy toužila a co kdy měla se jí ztrácelo před očima a klesalo to do temných „kdysi dávno" hlubin, zatímco se hladina přítomnosti pomalu zalévala jen samými nesmyslnostmi. Alespoň tak by to nazvala, jako nesmyslnosti. Události, které ji nezajímají. Sny i přání jiných, která jí ještě nikdy nepřišla tak cizí. Svět pokračoval kupředu, zatímco ona v jeden okamžik zamrzla a již se nikam neposunula. Nikdy by nevěřila, že by k něčemu takovému mohlo dojít. Že by si ve vlastním světě přišla cizí. Ale stalo se a ona se musela se svou novou rolí smířit. Host ve vlastním domě, mohlo to být ještě o něco horší?

Najednou děkovala štěstěně za fakt, že se ta proklatá díra nacházela v lese, a ne v jednom z těch měst. Právě na lesy se i nyní mohla spolehnout, promlouvaly k ní stejným jazykem jako kdysi a když vzhlédla k nebi, spatřila hvězdy, jejichž uskupení jí místy přišlo povědomé. Tak moc povědomé. Známá milující náruč, ve které se může ztratit. Objetí, které jí poskytne útěchu nehledě na dobu i místo, a tak se zaměřila právě na oblohu. Mlčky pozorovala zář hvězd i souhvězdí, když ji znenadání vyrušil něčí hlas.

„Artemis?"

Při zaslechnutí svého jména sebou překvapeně trhla. V tomto případě se nejednalo o žádný dětský hlásek, nýbrž o sametový hlas, jehož každá hláska s sebou přinášela příjemné pohlazení. A do chaotické bouře kralující přítomnosti byl vnesen paprsek povědomé minulosti. Společné minulosti. Artemis ihned věděla s kým má to dočinění, přesto to jméno nedokázala vyslovit nahlas.

„Co ty tady?" vydechla nakonec a snažila se přitom znít nezaujatě a odtažitě. Dát průchod své vrozené loveckosti, která jí umožňovala nahlížet na každého jako na kořist, přesto jakmile spatřila tu siluetu světla stojící jen pár kroků od ní... Když jí pohled padl na tu známou přilbu kryjící ještě známější vlasy... Když zaznamenala ty oči, tak moudré a vřelé! I přestože patřily bohyni, mezi jejíž atributy se řadila i válka, Athéna v nich vždy nesla něco více. Jednalo se o studnici nápadů, domov vědění i řemesel. Její přítomnost s sebou přinášela světlo objevů, u jehož zdroje se Artemis ráda vyhřívala jako kočka na sluníčku, a i nyní zažívala pocit známého tepla, které dávalo smysl i těm nejšílenějším kouskům. Pod jehož vedením zkrátka nic nebylo nemožné.

„Nebudu lhát, jsem stejně překvapená jako ty," zasmála se Athéna. „Ovšem pokud bych si měla tipnout, hádám, že jsme se sem dostaly podobným způsobem."

„Takže přání smrtelníka?" zamručela a pohlédla směrem k chlapci, který však nevypadal, že by se do jejich konverzace chystal v blízké době vstoupit.

„Spíše přání boha," pokračovala s tajemným úsměvem a Artemis jen nesouhlasně mlaskla.

Tak přání boha? Hloupost. A jistě, myslela na ni, ale... Ne, jen se o ní párkrát zmínila. Jen se jí její jméno čas od času vybavilo, jen... Artemis rezolutně potřásla hlavou, div jí přitom z vlasů nevypadaly všechny lístečky. Ne, rozhodně neudělala nic, co by mohlo mít vliv na samotné nebe či hvězdy! Vždyť to už by hraničilo s posedlostí!

„Ovšem něčemu stále nerozumím," sdělila jí Athéna s úsměvem a zlehka se dotkla jejího ramene. „Proč nejsi s námi?"

Artemis neodpovídala. Cítila ten známý dotek prstů, a to i přestože bohyni před ní tvořil jen hvězdný prach. Slyšela volání domova, vnímala příjemný dotyk podobající se lehkému a toliko očekávanému vánku během spalujícího dne. V tu chvíli by její ruku nejraději sevřela v té své. Chytila se jí a již nepustila. Z prstů by stvořila klícku, která by je chránila před vším zlým. Útlé mřížový, jež na jednu stranu odpírá svobodu, na druhou umožňuje kontakt mezi srdci, která k sobě ztratila cestu. Přesto se nakonec odtáhla. Přesto povolila a svou klec nedostavěla.

„Začněme tím, proč bych s vámi být měla, ano?" ušklíbla se nakonec. „Pokud vím, tak jste na prach. To není něco, po čem bych zrovna dvakrát toužila. Vlastně do této chvíle nechápu, jak jsem se mohla nechat tak snadno... rozdrolit?"

„Tak rozdrolit?" pousmála se Athéna. „To nezní moc poeticky."

„Také se nesnažím být poetická," odsekla. „Na takové věci nemám čas, víš? Zatímco vy jste teď užiteční tak akorát na leštění příboru, já tu mám skutečnou práci."

„Opravdu?" podivila se Athéna a se zájmem natočila hlavu na stranu. „A o co jde?"

„Co myslíš? Vrátím všechno do původního stavu. Žádný hvězdný prach, jen spousta bohů. Ale to není tvá starost. Pro mě za mě, klidně se vrať zpátky na oblohu a sviť si tam, když ti to udělá líp. Já už si nějak poradím."

„O tom nepochybuji," sdělila jí s úsměvem. „Ale když už jsem tady, ráda ti pomůžu. Bude to jako za starých časů!"

„Se starými časy na mě nechoď," odsekla, a přitom zatnula ruku v pěst. „Pokud vím, tak když jsem naposledy potřebovala tvou pomoc, zmizela jsi."

Pocit příjemného tepla, který v ní pohled na Athénu vzbudil, byl nahrazen jen ledovými krystalky usazujícími se na konečcích roztřesených prstů, které nyní drtila v dlani. Žádná klícka, jen kus neživého chladného kamene. Pomoc? To slovo chutnalo hořce a nezáleželo na tom, jak jej Athéna podala. Jak mile se u toho tvářila. S jakým pochopením jej sdělovala. Artemis se již poučila, a i když si to moc přála, nemohla jí věřit. Už ne.

„To... Artemis, přeci víš, že jsem to tehdy nedělala ráda. Ale do války o Olymp jsem zkrátka zasáhnout nemohla. Nedokázala jsem si vybrat stranu, musela jsem zůstat neutrální!"

„Zajímavé.," odfrkla. „Ale když předtím Héra uspořádala ten svůj mini převrat, tak to ti nedělalo problém se zapojit, že?"

„To bylo jiné, tehdy jsem byla mladší a hloupější."

„Tak bohyně moudrosti a byla hloupější?" ušklíbla se.

„Co na to říct, i já si někdy vyberu slabší den," sdělila jí Athéna se skleslým úsměvem a obě bohyně se na moment odmlčely.

I přestože se jednalo jen o menší a vlastně ničím nevýrazný pokus o převrat, nenašel by se obyvatel Olympu, který by na tuto událost vzpomínal s radostí. Tehdy se romantické přešlapy Dia nakupily a Héra jakožto jeho manželka přišla s tím, že nastal čas učinit těm záletům přítrž. Pohár nektaru oficiálně přetekl a ona dospěla k závěru, že pokud se chce její choť měnit v labuť, déšť, býka nebo jakoukoli jinou serepetičku, tak ať si to provádí, ale už ne jako vládce bohů. A tak přišla s plánem, který měl Dia svrhnout, jenže to mělo háček. Sama tento kousek zvládnout nemohla, proto o pomoc požádala několik z bohů, Poseidona, Apollóna a Athénu, kteří s převratem souhlasili. Apollón za pomoci lsti, že mu chce „nablýskat jeho blesk",  Dia zbavil zbraně a poté ho uvěznili ve vlastním trůnu. Jenže poté nastala část, kterou Héra jaksi opomněla nastínit. Rozdělení moci. Král je svázán, ať žije král. Ale kdo by jím měl být? Nebo zkusíme něco nového a bude nás vést královna? Ve skupině to tehdy vřelo, každý z bohů se snažil dokázat, že je tím nejschopnějším, a vše skončilo až v moment, kdy Zeus opět nabral síly a postaral se o to, aby o jeho moci již nikdo neměl pochyb.

Jako své díky vymyslel vládce bohů hned několik trestů, které měly všem navěky připomínat, že není radno si s ním zahrávat. Poseidon a Apollón se na rok stali prakticky otroky lidí a museli kolem města Tróje postavit zeď, zatímco Héra... Zvlášť u ní neměl žádné slitování, možná za to mohl i strach, že by se opět o něco pokusila. Artemis si z toho všeho pamatovala jen několik útržků, přesto i ty v sobě nesly řádnou sílu. Zlaté řetězy. Héra visící z oblohy. Ticho noci přerušované jen jejím pláčem a prosbami. Zřejmě se muselo jednat o neskutečná muka, protože u Héry nebyl nikdo zvyklý ani na jedno.

„Ten převrat s sebou přinesl jen trápení," pokračovala Athéna skleslým tónem. „I to byl jeden z důvodů, proč jsem se u války o Olymp musela držet zpátky."

„Trápení, to jistě," zamručela. „Pokud ale vím, tak tebe tehdy Zeus nepotrestal, že?"

Stavba zdi a role lidských otroků. Visení z oblohy naplněné bolestí. Pokud šlo něco Diovi lépe než tvoření polobohů, pak se jednalo právě o vymýšlení barvitých trestů. Jenže bohyni moudrosti nic z toho nečekalo, Zeus její činy zkrátka přešel.

„To víš, asi jsem mu vlezla do hlavy," pousmála se Athéna. „Znovu."

„Jistěže," povzdychla si. „A tady tě máme, bohyně moudrosti, války a strategie."

„A řemesel!" dodala rychle. „Nezapomeň na moje milovaná řemesla."

„Ta by nám ve válce o Olymp byla k ničemu."

„Co ty víš, mohla bych nám uplést košíky," pokrčila rameny.

„A ubít jimi druhou stranu?" pousmála se. „I to by šlo, ale... Athéno, ty ani nevíš, jakou moc jsi v tom sporu mohla mít. Pokud bys nám tehdy pomohla, všechno by to skončilo mnohem dříve a já nemusela..."

Artemis tu větu nedořekla a na moment se odmlčela. Opět ty vzpomínky. Výkřiky dávných událostí a skutků, za které se tolik styděla. Za které se nenáviděla. A o kterých Athéna nesměla nikdy vědět. Nikdo o nich nesměl vědět.

„Pověz mi pravdu," řekla nakonec. „Nestála jsi při mně, protože ses vážně nemohla rozhodnout? Nebo v tom svou roli sehrál on?"

V tu chvíli se musela hlídat, aby ta poslední slova nevyštěkla. On. Vždycky v tom měl prsty on.

„Kdo on?" podivila se Athéna.

„Hádés, kdo jiný," odfrkla. „Ten, co to všechno rozpoutal. Vím, že jste si byli blízcí, vždycky tě považoval za svou nejmilejší neteř. A jistě, nakonec tu válku o Olymp prohrál a skončil ve vězení, přesně tak, jak to stálo v té tvé věštbě, ale... Všechno to mohlo dopadnout jinak, víš? Mohli jsme prohrát a... Co kdybych tam tehdy skončila já? To vězení, ze kterého nemělo být úniku, se mohlo stát i mým domovem. A teď mi řekni, pomohla bys mi? Pomohla bys mi jako jsi tehdy pomohla i jemu?"

Tato otázka Artemis pálila po staletí, ale nikdy nebyla schopna ji vyslovit nahlas. Tehdy je porazila. Nejen Háda, ale i Apollóna. Héfaista. Herma. Héru. Postupovala metodicky, neznala slitování. Stála na straně vítězů. Věřila, že to, za co bojuje je správné, jenže nyní si nemohla být jista už ničím. Možná, že se to všechno nakonec dalo zvládnout i jinak.

Pomohla bys mi?

„Artemis..." Athéna její jméno vyslovovala nanejvýš opatrně.

„Nemusíš pokračovat," utnula ji.

„Ne, já –"

„Říkám dost!" zvýšila hlas. „Nechci to slyšet. Nechci to vědět. Nevím, co mě to napadlo, zapomeň na celý tenhle rozhovor a užij si zbytek večera, já jdu spát," zamumlala a lehla si na bok.

„Bohové ale přeci nikdy nespí," zazubila se na ni Athéna, zatímco ona držela oční víčka křečovitě zavřená.

„Budu to zkoušet tak dlouho, dokud tady budeš," zamručela. „A třeba na to nakonec přijdu."

„Dobře," pousmála se. „To zní jako vážně užitečný experiment, nebudu tě tedy rušit. Ovšem nemohu si pomoci, již předtím jsi naznačila, že zde máš velice důležité poslání a já... Myslím, že vím přesně, kam bys měla zajít."

„Olymp," zamručela.

„A tam co?" zasmála se Athéna. „Sídlo bohů zmizelo i s jeho obyvateli. Pokud tedy nemáš v plánu užít si výhled, nenajdeš tam nic. Ovšem ne každý z bohů se změnil ve hvězdný prach. Někdo zde zůstal."

„Ano?" podivila se a zprudka se narovnala.

Dobře, ale za kým by to vlastně měla jít? Možná Zeus? Dávalo smysl, že právě nejvyšší z bohů bude mít schopnosti, které mu umožní uniknout osudu ostatních. Nebo snad Poseidon? I ten měl neskutečnou sílu, či snad...

„Hádés," sdělila jí Athéna to poslední jméno, o které v tu chvíli stála. „Zajdi za ním do podsvětí. Jen on zde zůstal a jen on ti může pomoci."

---

Vydání tohoto příběhu bude chaotické a nepravidelné. Snažila jsem se Artemis domluvit, ale bylo mi řečeno, že ona rozvrh nemá a do toho podsvětí taky nepůjde. Takže asi tak.