Artemis si upila z poháru a přitom sledovala, jak se Hádés nahýbá nad trůn, aby upravil kožešinu kolem chlapcova tělíčka. Při tom pohledu se zlehka usmála. Jako by před ní ani nestál vládce podsvětí, jen osoba, co opečovává drobnou a zranitelnou bytost.

„Nemusel jsi ho usadit na trůn," řekla nakonec. „Nechci, aby ti to dítě bylo na obtíž."

„V pořádku," pousmál se. „A jak se jmenuje?"

„Netuším, říkám mu dítě."

„Opravdu?" zaváhal. „To je velice nezvyklé."

„Jestli to potřebuješ vědět, tak ho vzbuď a zeptej se," pobídla ho, ale Hádés jen nesouhlasně zavrtěl hlavou.

„Působil vyčerpaně, takovou triviálností ho nebudeme zatěžovat. Počkáme, až se probudí. Mimochodem... sluší jim to, když spí," dodal s lehkým úsměvem, jakmile jeho pohled padl opět na trůn. „Co myslíš?"

„Vážně nevím, co na těch lidech vidíte," povzdychla si a zadívala se na drobného spáče. „Tuhle se nad ním rozplývala i Athéna, ale mně přijdou všichni smrtelníci stejní. Zezačátku se zdají být přátelští, ale to jen proto, aby mohli lépe zjistit tvé slabiny. A když to čekáš nejméně, udeří."

„To jistě ne," opáčil Hádés.

„Ale ano," trvala Artemis na svém. „Co třeba tehdy, když jsi byl po prolomení Kronova zámku zranitelný a celý Olymp se sázel o to, zda budeš taky krvácet jako člověk?"

„Jistě, nu, to od vás vůbec nebylo milé."

„Byl jsi vězeň na útěku, jistěže jsme nebyli milí," ušklíbla se. „Ale ti smrtelníci, ti vojáci. Chvíli váhali, to jistě. Vládce podsvětí představuje sílu, které se nechceš postavit. Ale když zjistili, že ti nezbyla ani kapička boží moci? Že pro ně nepředstavuješ hrozbu? Pamatuješ si, co udělali?"

Hádés neodpovídal, jen stočil pohled na stranu.

„Chtěli se tě zbavit," odpověděla si Artemis. „Zlikvidovat tě. Věděli, že jsi slabý a že mají záruku úspěchu. Chystali se vstoupit do dějin jako hrdinové, co porazili boha. Chtěli tě využít, zneužít, odhodit jako mršinu. Nakonec jsou totiž všichni lidé stejní."

„Všichni ne," opravil ji. „Vím o tom své, Artemis. Zatímco vy jste většinu své existence strávili na Olympu a jen tu a tam se snesli do světa smrtelných, abyste vykonali svou pomstu či si zkrátka jen užili, já se svým časem naložil jinak. Já s lidmi mluvil. Naslouchal jim. Kdybys jen slyšela, jaké příběhy mohou nabídnout a jak stateční a fascinující umí být. To dítě tady," řekl a ukázal k trůnu, „zatím o něm nevím mnoho, ale pokud se mu dostane péče, může z něj vyrůst někdo schopný. A jeho příběh bude nádherný."

„Jistěže," zamručela. „To všechno zní hezky, ale taky úplně k ničemu. Nakonec každý skončí v podsvětí a nezáleží na tom, jak moc fascinující či schopný byl. Takže proč se vůbec snažit? To se lidé vážně spokojí jen s tím, že po nich zbude nějaký příběh?"

„Ne jen tak ledajaký příběh," odpověděl s lehkým úsměvem, „ale ten jejich."

Jakmile ta slova Hádés dořekl, tak se mu v ruce zjevil stříbrný bident a v očích mihl záblesk jisté hrdosti i nostalgie.

„Hádám, že asi tušíš, jakým směrem se naše konverzace nyní stočí."

Artemis mlčky pohlédla na nedopitý pohár s nektarem a poté přikývla. Z teoretického hlediska již stihla splnit jednu nepsanou dohodu směřující k pobytu v podsvětí. Přijala Hádovo pohoštění a jistě, nejednalo se o semínka granátového jablka, jaká kdysi obdržela Persefona, přesto to představovalo jisté gesto. Symboliku toho, že je Hádovu návrhu nakloněna.

„Stále nevím, jestli je to správné," pokračovala s povzdychem.

„To dokážeš určit jen ty," pousmál se Hádés.

„Dobře, ale i kdybych náhodou souhlasila, tak... Bude to stačit?" pokračovala a skepticky pohlédla na bident. „To, že mi dáš svoji vidličku podsvětí, přeci nemusí vůbec nic znamenat."

„V tom máš pravdu, ovšem to nezjistíme, dokud to nezkusíme," nadhodil s jistou lehkostí.

„A pak je tu to dítě," pokračovala Artemis ve výčtu a pohlédla k trůnu, kde chlapec ve společnosti bohyně moudrosti stále pospával. „Musí zde také zůstat, nebo..."

„To nechám na vás. Nabídl jsem mu občerstvení, to jistě, ale nacházeli jsme se přitom mimo mou doménu. Ten chlapec mi tak není nijak zavázán."

„Výborně," vydechla s jistou úlevou, oči ještě stále fixující na Athénu s dítětem. „Co bys dělala ty?"

„To," začal Hádés a poté se i on otočil k trůnu. „To asi nebyla otázka na mne, že?"

„Přesně tak," ušklíbla se Artemis.

„Promiňte, nejsem zvyklý na přítomnost duchů. Nebo alespoň ne na tento typ duchů. Bez urážky, Athéno, úplně jsem na tebe zapomněl."

„Nic se nestalo," mávla nad tím bohyně moudrosti rukou.

„Tak já vás tedy nechám o samotě," pokračoval Hádés, „Něco takového se nedá uspěchat. Buďte tu jako doma a zavolejte mě, až se rozhodnete."

Jakmile to dořekl, tak zmizel jako pára nad hrncem, avšak Artemis ještě chvíli vyčkávala. Potřebovala mít jistotu, že je Hádés opravdu z dosahu a teprve poté se sebrala a sedla si na volnou opěrku trůnu.

„Takže... Co si o tom myslíš, Athéno?" zeptala se a rozhlédla se po sálu.

Stále ten stejný stříbrný třpyt. Ebenový nábytek podobající se bezhvězdnému nebi. Podsvětí působilo chladným dojmem, přesto se zde nacházelo i něco vlídného, slovy nepopsatelného, tajemného, přesto jasného. Artemis měla pocit, jako by ji k sobě ty prostory lákaly. Snažily se ji přimět, aby zůstala a.... I ten nektar zde snad chutnal lépe!

„Konečné rozhodnutí je jen na tobě," odpověděla Athéna. „Důležité je, co si přeješ ty."

„Na tom nezáleží," zamumlala. „To, co bych chtěla, se mi už stejně nikdy nesplní."

„Opravdu? Dovolím si nesouhlasit," pokračovala Athéna s potutelným úsměvem. „Pokud vím, stále je tu Hádés, takže že ta slova, která jsi nestihla povědět dříve, můžeš ještě stále říci dnes."

„To máš asi pravdu," přikývla.

„A zatímco Hádés by se rád vzdal svého údělu a přidal k ostatním, ty bys raději na tomto světě setrvala, že?"

„Přesně tak."

„Pak se mi zdá konečné rozhodnutí jasné. Ovšem co chceš udělat s tím chlapcem?"

„Pravda," povzdychla si. „S dětmi to vůbec neumím."

„Copak nejsi bohyně porodů?" pousmála se Athéna.

„Mimo jiné," pokrčila rameny. „A ano, umím dohlédnout na to, aby bylo dítě přivedeno na svět, ale celá ta fáze potom? To jde nějak mimo mě," ušklíbla se. „A já ... Myslím si, že by měl jít domů. Sama bych ho tam poslala už dříve, jenže on byl tak vlezlý! Stále se mi držel u nohy jako nějaký psík, bylo to k zbláznění!"

„A pro psy máš slabost, že?"

„To ano," pousmála se.

„A zdá se, že i on má rád tebe. Zaslouží si hezké rozloučení," dodala Athéna a v ten moment do trůnního sálu vlétla sova.

Opeřenec v naprosté tichosti a s jistou ladností přistál na dece, po které se párkrát prošel, a přitom svými pírky zalechtal dítě na obličeji. Během chvilky tak ticho trůnního sálu přerušilo lehké pšíknutí následované zívnutím a chlapec se na trůnu rozespale protáhl.

„Hmm?" zaváhal a protřel si oči. „Kde to... Kde to jsme?" zeptal se a opět zívl, až to vypadalo, že se chystá obě bohyně spolknout.

„Přeci v podsvětí," odpověděla mu Artemis. „Již jsme toto místo navštívili."

„Vážně? Hezký!" vydechl s obdivem a rozhlédl se po sále.

„Hezký?" zavrtěla nad ním pobaveně hlavou. „Víš ty vůbec, o co v podsvětí jde?"

„Ne-e?"

„Co vás to v té škole jen učí," povzdychla si.

„To nevím, ale prý tam hodně zvoní!" oznámil jí s jistou hrdostí.

„Tak zvoní? Ale na tom vlastně nezáleží. Řekněme, že to, co tady vidíš, by mohl být můj nový domov."

„Takže budeme bydlet v jeskyni?" zaradoval se a vytáhl se do kleku. „Já chtěl vždycky bydlet v jeskyni. Budeme jako medvědi!"

„Jistě, medvědi. Jenže podsvětí je dosti komplikované. Mnozí bohové i ti největší hrdinové a polobozi se s tímto místem nedokázali vyrovnat, takže si ani nedovedu představit, co by takový pobyt znamenal pro smrtelníka, jakým jsi ty."

„Aha?" zaváhal, zatímco v hlavě rozvíjel fantazie o medvědí rodince.

„A pokud jsem Háda dobře pochopila, pak je i má existence časově omezena, podobně jako tvá. Avšak já jsem již dostatečně stará na to, abych se rozhodla, co s darovaným časem udělám, jenže ty... Jsi ještě tuze maličký, máš celý život před sebou. Ty sem nepatříš, ještě ne. A tak nastal čas se rozloučit."

„Cože?" vypískl.

„Vrátíš se zpět do světa lidí."

„To ne," zavrtěl hlavou. „Já chci zůstat s tebou!"

„Bude to tak lepší, uvidíš. Strávili jsme spolu kolik... dva dny? A já tě málem nechala pomřít žízní."

„Mně to nevadí!" vyhrkl.

„Ale mně ano," sdělila mu nekompromisně a vzala ho do náruče. Přitom jí chlapec obtočil ručky kolem krku a chytil se jí jako klíště.

„Artemis, prosím," zašeptal. „Já nechci zpátky."

„Musíš. Máš otce, který –"

„Ne, já... Já se bojím," škytl, zatímco jí slzami máčel látku šatů. „Já se tatínka bojím. Já nechci... Nechci zpátky. Chci zůstat s tebou a bydlet v kouzelné jeskyni!"

„Něco takového ale nemohu dovolit," sdělila mu se skleslým úsměvem a pohladila ho po hlavě. „Jedná se o rozhodnutí, kterého bys mohl později litovat. Vždyť o sobě nic nevíme. Ty mě vidíš jen jako rozčileně mávající postavu z keramiky a já tebe jako, no, dítě. Vždyť ani neznám tvé jméno!"

„Já..." Chlapec potáhl nosem a schoval si tvář do jejích šatů. „Já nevím," zašeptal.

„Co přesně?"

„Já nemám jmé... no...no," škytl a jeho nos byl v tu chvíli celý od nudlí, které si ještě nestihl utřít do rukávu mikiny. „Tatínek... neřekl."

„Nedal ti jméno?" Artemis s podivem povytáhla obočí a chlapec roztřeseně přikývl. „Nesmysl, každý ho má."

„Já ne a... Ty mě nemáš ráda?" špitl.

„Ale samozřejmě, že tě mám ráda," protočila oči a postavila ho zpátky na zem.

„Vážně?" podivil se a opět potáhl nosem.

„Jistě, a... tady," zamumlala a podala mu látkový kapesník. „Utři se, nebo se k tobě nebudu hlásit."

„DOBŘE!" vyhrkl a poslušně se vysmrkal. „A tobě... nevadí, že nemám... jméno? Všichni ho mají a já... Já zlobil, Artemis," fňukl. „To proto mi tatínek nedal jméno. Jsem zlobivý a ošklivý kluk."

„Myslím, že nejsi ani jedno z toho," sdělila mu mírně a dřepla si k němu. „Navíc, jména se dost přeceňují. Je to jen hloupý zvuk."

„Já bych chtěl... taky... zvuk," zašeptal, a ještě jednou se vysmrkal.

„Nu, to by vlastně šlo zařídit," pousmála se a pohlédla k Athéně, která je celou dobu s vlídnýma očima pozorovala. „Vím, že jsme se dohodly, že ho vrátíme smrtelným, ale já se ho asi nedokážu vzdát. Jsem asi hrozný sobec, co?"

„Ale vůbec ne," zasmála se Athéna. „A myslím, že vím přesně, jaké jméno by se pro toho chlapce hodilo," dodala a sova, která celou dobu seděla po jejím boku, opět vzlétla. Prolétla nad Artemis a sebrala pohár se zbytkem nektaru, se kterým zakroužila nad stolem.

„To je pták kamarád?" zaváhal chlapec.

„Ne, ty koni," ušklíbla se. „To je prostředník bohyně Athény."

„Ooo, bohyně Athéna. Hodná teta Athéna," zamumlal a přeběhl ke stolu. „Podívej! Ten prostředek tady nechal nějaké značky! A...va... divný klikihák... n," přečetl a s tázavým kukučem se obrátil zpět na Artemis. „Co to znamená?"

„Stojí tu Agapi," pousmála se. „Bohem milovaný."

„Aha, takže Agapi... Agapi," zopakoval pro sebe. „A to je... jméno?"

„Přesně tak."

„A pro mě?!" vypískl.

„Jistěže-ek," vydechla, když ji chlapec objal silou krajty.

„Děkuji ti, teto Artemis," zašeptal a ohlédl se za sovou. „Děkuji ti, teto Athéno!"

„Takže tohle jsi celou dobu prováděla?" zašeptala Artemis směrem ke trůnu. „Učila ses kejkle se sovou?"

„Není od věci mít na některé věci prostředníka," pousmála se Athéna. „Nebo si myslíš, že Hádés na to předání moci vážně přišel sám?"