„Koloběh života je neúprosný a připomíná nám jediné: věci nikdy tak úplně neskončí."

***

Melinoë, nymfa podsvětí. Dle mýtu se mělo jednat o dceru Persefony a Dia, což by do jisté míry vysvětlovalo i její přiřazené atributy v podobě nositelky nočních můr a šílenství. Mít za otce právě Dia dokáže být přitěžující okolností pro celkový well-being a pokud by se k tomu přidaly i události vedoucí k jejímu početí, tak šílenství a noční můry tvořily jen takový čajíček. Zeus zkrátka dostal chuť na menší zálet a až moc dobře věděl, že Persefona jakožto vdaná žena, by s ním nikdy nestrávila noc dobrovolně (i když manželský svazek byl tím nejmenším problémem, ona by ho do ložnice nepustila, ani kdyby byl poslední labutí na zemi), a tak podnikl určité kroky, které mu měly dopomoci k úspěchu. Nejprve Háda pod falešnou záminkou přiměl opustit podsvětí, poté se za něj převlékl a pokusil se vetřít do přízně jeho ženy. Právě z tohoto aktu měla vzejít nymfa Melinoë, avšak Persefona tento trik včas prohlédla a vyhnala jej ze svého domova dříve, než k něčemu mohlo dojít.

Žádná slova nedokáží vyjádřit, co Hádés cítil, když mu o tomto zážitku pověděla. Má upřednostnit obranu, či útok? Touhu chránit, či nutkání utrhnout někomu hlavu? Tehdy chtěl svého bratra náležitě ztrestat, jenže ten měl tolik rozumu, že se v podsvětí již nikdy neukázal, a když došlo na Olymp... Toto místo nepřicházelo v úvahu, a to i přestože se právě zde obvykle řešily veškeré záležitosti, u kterých bylo třeba vynést soud. Problém tkvěl v tom, že hlavní slovo měl v těchto ohledech vždy Zeus. A ten by sám sebe asi jen těžko potrestal, takže Hádovi zbylo jediné – instruovat Kerbera, aby v moment, kdy ucítí Dia, neváhal a okamžitě zasáhl. Přitom psovi nenápadně doporučil, jaká místa by stála za útok, čímž měl jistotu, že pokud by Zeus nakonec vážně zavítal do jeho rajonu, tak se rozhodně otcem žádné nymfy nestane. Tímto však rodinné trápení nekončilo, vlastně právě naopak.

Adonis, dítě vyrůstající pod Persefoniným dohledem. Milovala ho jako takřka nikoho na světě a Hádés musel vynaložit značné úsilí, aby na toho smrtelníka nežárlil. Dokud však byla šťastná ona, cítil se tak i on, a to i přestože ona hřejivá vlna radosti končila poněkud hořkým ocáskem jistého ohrožení. Vždyť ten chlapec představoval ztělesnění krásy a zde se nejednalo o žádnou nadsázku. Dokonce i Zeus by měl co dělat, aby se mu změnil v dostatečného konkurenta, pokud by náhodou bojovali o srdce stejné dámy. Jenže k něčemu takovému nikdy nedošlo, Adonisovi se totiž dostávalo lásky od bohyň, u kterých zvládl Zeus již předtím pohořet. Nejprve Persefona a když byl starší, tak Afrodita, o kterou vládce bohů projevil zájem hned po jejím narození a ono nic.

Láska mezi bohem a smrtelníkem, to obvykle nikdy nedopadne dobře, a Hádovi bylo od začátku jasné, že ani vztah Afrodity a Adonise nebude výjimkou. Koneckonců právě bohyně krásy a lásky způsobila, že musel chlapec vyrůstat v Persefonině péči. Tehdy jim ho Afrodita přinesla do podsvětí s tím, že se to dítě narodilo ze stromu, který byl původně nádhernou ženou, již tímto poněkud bizardním způsobem ochránila. A byť to Hádovi nedávalo mnoho smyslu, Afroditino rozhodnutí nezpochybňoval. Takové zážitky patřily k jeho průměrným středám, a tak do těchto rodinných pletek dále nezasahoval a dělal to, co mu šlo nejlépe. Hleděl si svých povinností. Nijak se tím neznepokojoval, nechával věci volně plynout. Možná, že měla Artemis v něčem pravdu. Vážně často jen „sedával na židličce" a nechával problémy, aby se vyřešily samy.

Když Adonis dospěl, tak se pro něj bohyně krásy vrátila s tím, že si mladíka odvede. A jistě, ti dva na sobě mohli oči nechat, ovšem tehdy se v Persefoně ozvalo něco, co by Hádés popsal snad jen jako mateřský instinkt. V jeho ženě se probudila ráznost Héry, láskyplné opatrování Hestie i kousavost Démétér. Persefona si postavila hlavu a odmítla jí Adonise vydat. Bála se, že už ho nikdy neuvidí a zároveň se jí ani trošku nelíbila myšlenka, že by se mladík dostal k někomu, kdo v první řadě zapříčinil to, že se z jeho vlastní matky stala dřevina.

Spor bohyň se zdál být nevyřešitelným, a nakonec to vše musel vyřešit až sám Olymp. Tehdy Zeus rozhodl, že Adonis stráví třetinu roku v podsvětí u Persefony, další třetinu bude dělat společnost Afroditě a zbytek času si bude moci rozvrhnout dle svého uvážení. Prý, aby si od obou žen „řádně odpočinul". Samozřejmě, že se nic neobešlo bez intrik a Afrodita se nejednou pokusila Adonise přimět, aby u ní zůstal po celý rok, stejně tak i Persefona použila několik rodičovských taktik, aby si jej u sebe udržela déle, přesto nakonec obě dospěly k dohodě a stvořily něco, co by se dalo nazvat do jisté míry střídavou péčí.

Jak Persefona, tak Afrodita si nikdy moc nerozuměly. Měly odlišné zájmy, jiný přístup k životu, působilo to, jako by pocházely ze dvou odlišných světů. Zpráva o Adonisově skonu však dopadla na obě stejně. Nehoda při lovu, tak to bylo podáno. V lese se objevilo divoké prase, kterému se podařilo mladíkovi způsobit zranění neslučitelná se životem. Persefona po této zprávě na moment odešla z podsvětí, a to i přestože ještě nenastal čas jejího každoročního návratu za matkou, a Hádés ji potají následoval. Sice věděl, že tato chvíle patří k těm, které lidé obvykle tráví sami, ale potřeboval se přesvědčit, že bude v pořádku. Že pro svůj zármutek nalezne bezpečné místo, kde ji nebude nikdo rušit. A tak se pro větší nenápadnost změnil v černého kozla a tiše kráčel v jejích šlépějích.

Persefona se propletla mezi stromy a brzy se před ní objevila přikrčená postava vzlykající Afrodity. Bohyně krásy a lásky ještě stále držela mladíkovo tělo nyní představující jen prázdnou schránku, a po tvářích jí stékaly slzy. Právě kombinace krve smrtelníka a slz bohyně stvořila v trávě květiny, jež měly navěky připomínat jejich lásku. Drobné šarlatově zbarvené sasanky v tichosti rašily v její blízkosti a Persefona k ní opatrně poklekla. Jednou rukou pohladila Adonise po vlasech a druhou se dotkla tváře Afrodity, které sdělila jen tři slova:

„Je v pořádku."

Jednalo se o sdělení, které po ztrátě potřebují slyšet všichni, a to nehledě na světy, ze kterých pochází. Smrtelníci i bohové, matky i milenky, na roli ani statutu nezáleží, ta slova se dotknou všech stejně.

„Já," škytla Afrodita a dotkla se jedné ze sasanek. „Říkala jsem mu, ať dneska na ten lov nechodí. Věděla jsem... Cítila jsem, že to dopadne špatně. Ale neposlouchal. On mě neposlouchal, Persefono!" fňukla a přitáhla si ji k sobě.

Persefona překvapeně zamrkala, přesto se jí z objetí nevyvlékla. Párkrát ji zlehka pohladila po zlatých vlasech, což mělo představovat i to jediné, co měly obě bohyně společného. Dříve je spojoval i Adonis, nyní jim opět zbyl jen ten stejný účes.

Persefona poté Afroditě ještě chvíli dělala společnost. Zůstala s ní v lese tak dlouho, dokud se bohyně krásy nerozhodla, že je připravená se s Adonisem rozloučit a dopřát mu odpočinku. Při loučení však z jejích úst přesto zazněla prosba.

„Nemohla bys ho přivést zpět?" zeptala se a v Hádovi v tu chvíli hrklo.

S Persefonou se kdysi dohodl na zásadní věci týkající se podsvětí – pouze na něj dohlíží. I přestože byli oba schopni smrt oddálit a dopřát lidem druhou šanci na život, nedělali to. Už ne. Kdysi to párkrát zkusili, nechali se ukolébat milými slovy či hudbou, ale po případu s Orfeem, nadaným hudebníkem, který si pro svou milou přišel až do podsvětí, se rozhodli, že něco takového už nikdy nedovolí. Tehdy měl Orfeus jen jeden úkol, vyjít z podsvětí a ani jednou se neohlédnout. Pokud by to splnil, žil by se svou Eurydikou šťastně až do smrti, jenže on ne. On zkrátka musel udělat tu jednu jedinou věc, kterou měl zakázanou. Otočil se, snad ve strachu, zda jej dívka vskutku následuje, a tehdy mohl jen bezmocně sledovat, jak se mu stín milované ztrácí před očima.

Zahrávání si se životem a smrti zkrátka nikdy nedělalo dobrotu, a tak se rozhodli, že žádosti o návrat duší budou vždy odmítat. Ne, nemohou je přivést zpět. Ne, nevrátí je. Ne, ne a ne. Pokud by však Persefona řekla „ano", pak...

„Zaslouží si odpočinout," zazněla všeříkající odpověď a Afrodita zlehka přikývla na srozuměnou.

Poté špitla pár slov na rozloučenou a zanechala za sebou vůni růží, které svými hořkosladkými tóny sytily vzduch. Persefona tak v lese osiřela. Přivřela oči a chvíli jen tiše stála na místě, než se s úsměvem otočila.

„Vím, že tu jsi, ty kozle," nadhodila pobaveně směrem ke křoví, kde se čtyřnohý vládce podsvětí vskutku nacházel.

„Eeehm?" vysoukal ze sebe.

„Správně je to mééé," zasmála se.

„Jak dlouho víš, že jsem tady?" zaváhal a změnil se do své běžné podoby.

„Co myslíš?"

„Takže již od samého začátku," povzdychl si a podrbal se za uchem.

„Znám všechny tvé podoby, Háde," pokračovala vlídným tónem. „Od hada, kozla i po tu příšernou vřískající sovu."

„Výreček," opravil ji. „A zase až tak uřvané to zvíře není. Mohl bych se vydávat za Athénu a nic byste nepoznaly!"

„Athéna nenadělá tolik humbuku," řekla a políbila ho na tvář. „Díky, že jsi přišel."

„Díky, že jsem tu pro tebe mohl být."

Tehdy Hádés věřil, že si s Persefonou to nejtěžší odbyli a že jednoho dne spolu založí rodinu. Avšak i když měl po svém boku bohyni jara a plodnosti, nebylo jim přáno. Hádés zkrátka nedokázal stvořit nový život, mohl se jen starat o ty, kteří jej ztratili. Nakonec tedy nezáleželo, v jakých barvách si svou budoucnost maloval, protože jeho tahy štětcem byly předem odsouzeny k neúspěchu. Nemohl zvítězit, a nakonec to byla právě barva hvězdného prachu, která pro sebe získala vše. Vzala si sebou rodinu, kterou si vybudoval, i tu, kterou nikdy neměl. Protože čas měří všem stejně.