„Výhra i prohra představují protilehlé strany váhy, které neustále tančí na pomezí světla a stínu. Někdy tak na vítěze může čekat jen utrpení, zatímco poražený dojde svému klidu."

***

Chvíli, kdy bohové vstoupili do trůnního sálu Olympu, aby přijali svůj trest, chovali v živé paměti všichni zúčastnění a ani Artemis nebyla výjimkou. Slunce zrovna zapadalo, když Hádés v doprovodu ostatních předstoupil před Diův trůn.

„Už jsem se bál, že nedorazíš," přivítal ho Zeus, který jako jediný z bohů seděl na svém vyvýšeném místě a zbytek jeho následovníků stál v půlkruhu za ním.

Artemis stála od vládce bohů, jak nejdále to jen bylo možné, a po boku měla Herma s Árem. Oba si na tváři drželi sklíčený výraz, u kterého nechápala jeho zdroj. Hádés dorazil na Olymp, což znamenalo jediné: Áres se ocitne na straně vítězů a Hermovi se dostane svobody. Tak proč se tvářili, jako by to byli oni, kdo jdou na porážku?

„Víš, že jsem nikdy nechtěl, aby se někomu něco stalo, bratře," odpověděl mu Hádés stroze. „Ale jsem zde, abych přijal vaše podmínky."

Tak „naše" podmínky? Artemis se zamyšleně kousla do rtu. Jako by Hádés tušil, co na něj čeká, ale to jí nedávalo smysl. Odkud ví, že je pro něj návrat na Olymp bezpečný? Že na něj nechystají muka, která by tak moc preferovala Démétér, ale přistupují k tomu poněkud mírumilovněji, dle Athénina vzoru? Tehdy do sebe všechny kousky skládačky zapadly. Ten ničema, pomyslela si při pohledu na Herma, posla bohů a ochránce zlodějů! Artemis neměla pochyb, ta věštba, která jí již nějakou chvíli chyběla, zmizela díky jeho přičinění. Ten zlodějíček s rychlými prsty a pomotanýma nohama ji obelstil a dokázal text dostat až k Hádovi. Podcenila ho.

„Nuže dobrá, přejděme tedy ke tvému trestu," pokračoval Zeus. „Budeš uvržen do vězení zapečetěného Kronovým zámkem, a to až do skonání věků. Nějaké námitky?"

„Ne."

„Vážně?" podivil se. „A víš, co to skonání věků znamená, že? To je jako napořád."

„Ano."

„Celá věčnost."

„Jistěže."

„Nebudeš se moct dostat ven, a to ani kdybych si to rozmyslel. Nikdo z bohů ten zámek nepřekoná!" pokračoval ve výčtu, avšak nezdálo se, že by to na Háda nějak zapůsobilo.

„Vím a přijímám to," oznámil mu a Zeus se nevěřícně otočil ke svým věrným, jako by od nich čekal ujištění.

„Ehm, nuže dobrá," odkašlal si vláce bohů nakonec. „Tímto jsme si tedy odbyli vůdce povstání a co se týče jeho následovníků, tak –"

„My půjdeme s ním," přerušila ho Héra a její slova zvedla vlnu překvapeného mumlání.

„Vy všichni?" podivila se Afrodita a tázavě se zahleděla na Dia. „Slíbil jsi, že vězením potrestáš jen Háda, nemůžeš... "

„Podporovali ho," pronesl Zeus zadumaně. „Neplnili své povinnosti, schvalovali jeho chování. Rozhodně si zaslouží trest, to ano. Ovšem vězení..."

„Jen do toho," pobídla ho Héra. „Pošli na nás ten Kronův zámek, protože jinak se nás nezbavíš."

„Dobře, vážně po tom tak moc toužíte?" ušklíbl se. „Máte to mít. Každý z vás dostane svou osobní celu, která bude zapečetěna zámkem ze samotného času. Nikdo jej nepřekoná, nic jej nezlomí. Stále si přejete být potrestání stejným způsobem jako Hádés?"

„O co jsem přišel?" ozval se Apollón, který s jistou zadýchaností vběhl do trůnního sálu až mu vavřínový věnec naskakoval na hlavě. „Kočár je na místě, jak jsme na tom tady?"

„Všichni jdeme do lochu!" přivítal ho Hermés. „Víš, že se mi po tobě bude stejskat, taťko?" zazubil se na Dia, který jen protočil oči a pobídl ho, ať přejde k ostatním.

„Abych pravdu řekl," pokračoval Zeus mrzutým tónem. „Olympu bez vás bude lépe."

„Jsi krutý, bratře," oznámil mu Hádés. „Přesto mi dovol jedno poslední přání."

„Nesmysl, vypadám snad jako dobrosrdečná nymfa? Nejdřív budeš chtít splnit něco ty, pak další a takhle tu válku ukončíme za dalších sto let!"

„Jedná se jen o jednu prosbu, kterou snad vyslyšíte," pokračoval pevným hlasem a pohledem proskenoval Diovu stranu.

Artemis do této chvíle nechápala, jak to Hádés vlastně dělal. Vždyť to oni stáli na vyvýšeném postu za Diovým trůnem a doslova na něj shlíželi, přesto jako by to nic neznamenalo. Hádova slova uměla být přímá, oznamovací, a tak moc odzbrojující. Jako by vlastnil šípy, které po vyslovení dokáží překonat obranu i toho nejotužilejšího protivníka a na moment jím otřesou nehledě na jeho původ či schopnosti. Vládce podsvětí se nacházel v pozici toho slabého, poraženého, avšak stačilo jen pár slov doplněných o přísný pohled, a i Áres sklopil zrak a nic nenamítal. Stejně tak Poseidon jen tiše postával opodál, ovšem u něj to nebylo nic překvapivého. Vládce moří nikdy nepatřil k velkým mluvkům, od toho měl Dia.

„Dobrá," souhlasil Zeus nakonec. „Poslechnu si, co máš na srdci, ale to jen proto, že jsem sám zvědavý, jaké poslední přání vlastně můžeš mít."

Zeus zjevně považoval celou záležitost za uzavřenou a Artemis mu nedivila. U kohokoli jiného by ihned hledali past. Možná po nich ti rebelové chtějí, aby spustili mechanismus Kronova zámku a až se dostatečně vyčerpají, napadnou je. Nebo to celé může být jen zástěrka pro záchranu Herma a získání času na přeskupení se pro další boj. Jenže o Hádovi se vědělo, že to, co řekl, též platilo. Sdělil jim, že přijímá jejich podmínky, tak je též přijme, o tom Artemis neměla pochyby. Až jej podezřívala, že vůbec neumí lhát.

„Kerberos," odpověděl Hádés. „Chci, aby byl po mém boku."

„Pekelný pes?" zamračil se Zeus. „Říkal jsem, že každý z vás dostane svou celu. Ne, že v ní budete mít hosty!"

Hádés na to nic nenamítal a nechával, aby mlčení mluvilo za něj. Pokud slova patří k jedné z nejmocnějších zbraní, poté dobře použité ticho představuje silnou obranu a Zeus nakonec vážně svolil.

„Nuže dobrá. Pokud ti věčnost ve vězení zkrátí ta uslintaná bestie, máš to mít. Ještě někdo má nějaké speciální přání?"

„Můžu nějaké čtení?" zaprosil Hermés.

„Výborně, takže nikdo nic," odsekl. „Zřejmě budu potřebovat asistenci," dodal k bohům stojícím za ním, „ale hádám, že naši hosté nikam nespěchají."

Jakmile to Zeus dořekl, tak zvedl paži a na podlaze sálu se objevila řada zářivě modrých kruhů. Tyto runy doputovaly k nohám jednotlivých bohů a jejich azurový jas ještě o něco zesílil, když Diovi propůjčili sílu i jeho zbylí následovníci. Jako první ho podpořil Poseidon, jenž mlčky stanul po jeho boku, a i on zvedl paži vzhůru. Další ožila Démétér a poté se přidal i Áres. Nerozhodná zůstala jen Afrodita s Artemis. Bohyně krásy a lásky jejím směrem vyslala tázavý pohled, a tak Artemis rozhodla za obě. I ona zvedla paži a použila část síly, aby Diovi pomohla. Tehdy kapitulovala i bohyně krásy, jejíž síla rozhodla. Artemis až zpětně došlo, kolik moci ten den v rukách vlastně měli. Jistě, Zeus z nich odvedl největší díl práce, přesto stačilo, aby jen jeden z bohů odmítl spolupracovat a zámek by se nikdy nestal funkčním. Možná by uvěznili jen Háda, ale na zbytek by to rozhodně nestačilo. A věštba by se nikdy nenaplnila.

Z kruhů pod nohami odsouzených se během chvilky staly sloupce světla, které je na moment uvěznily, a poté sál pohltila jasná zář. Zámek byl zformován, dílo dokonáno. Olymp se ponořil do šera a Zeus se sesunul zpět na trůn. V tu chvíli více než vládce bohů připomínal pohozenou hadrovou panenku. Ztěžka dýchal a celý bledý zíral na své třesoucí se dlaně. I zbytek bohů se zdál být na pokraji sil.

„Omluvte mě," špitla do jeho přerývaného dechu Afrodita a než stihl kdokoli zareagovat, vyběhla ven ze sálu.

„Půjdu... za ní," zamručela Artemis směrem k Diovi a ten zlehka přikývl.

V tu chvíli nedokázal ani pokrčit prst, aniž by ho přitom nebolelo celé tělo, a Afroditin rychlý krok tak mohli všichni považovat za ten úplný sportovní výkon. Artemis ji za to taktéž náležitě proklínala, nyní mají přeci odpočívat, a ne si tady hrát na Herma!

„Co se děje?" vydechla, když se za ní konečně doploužila k lavičce.

Afrodita neodpovídala, jen tiše vzlykala. To Artemis poněkud odrazovalo od další konverzace. Ona sama zásadně nikdy neplakala a jiným brečícím osobám se takřka vyhýbala. Zvláště smrtelníkům, jejich pláč byl tak ošklivý. Opuchlé oči. Tekoucí nosy. Uslintané pusy. Rozcuchané vlasy. Zarudlé tváře. Plačící bytost představovala něco naprosto nechutného, přesto to Afroditě i nyní slušelo. V tu chvíli si dokázala vzpomenout jen na jednu bohyni, která by jí v tomto ohledu mohla konkurovat.

„Afrodito, tak... Nebreč," řekla nakonec a vyškrábala se za ní na lavičku. „Nic to nevyřeší."

K jejímu překvapení se však nic nezměnilo. Vzlyky nepolevovaly, možná ještě nabývaly na síle.

„Podívej, za tohle si můžou sami," pokračovala Artemis s povzdychem a poté si opět zamyšleně skousla ret.

Teoreticky vzato se ti bohové nechali zavřít na popud věštby, která se k nim kvůli její nepozornosti dostala. Pokud by jim Hermés ten text nepředal, nevěděli by, třeba by to všechno dopadlo jinak. Něco takového jí ale rozhodně neměla v plánu povídat.

„Takže se tím už netrap," zakončila Artemis svůj monolog. „Válka je u konce a... No, jistě!" zaradovala se. „Válka skončila, Athéna se sem zase vrátí, dáme hlavy dohromady a společně to, no, překonáme. Uvidíš, bude to dobré."

„Nebude," fňukla.

„Proč říkáš takové věci?" zaváhala.

„Ty to... nevíš? Ona i Hestia jsou odteď považovány za nepřátele Olympu a aby to bylo fér," u posledního slova se jí zlomil hlas, „tak je čeká stejné vězení jako zbytek."

„Cože?" vydechla s jistou zmateností. „Tomu nerozumím, vždyť to by znamenalo, že..."

„... že už je nikdy neuvidíme," dořekla za ni Afrodita a bez varování ji pevně objala. „Všichni jsou pryč."

Artemis ji zlehka pohladila po vlasech, a přitom zamyšleně hleděla do mlhy halící svět smrtelných. Vyhráli. Tak proč jí přišlo, že přišla o všechno?