„Každá válka na svém začátku slibuje změny k lepšímu, zatímco její konce s sebou přináší naději, že se vše vrátí do původního stavu."

***

„Takže Hermés je zajatcem Olympu," povzdychl si Hádés, když mu kovář po návratu předal nejnovější zprávy.

Spolu s ostatními bohy seděl kolem kruhového stolu, jenž se zhmotnil v trůnním sále podsvětí, a snažil se vymyslet co udělat dál. Ne, že by se mu to tedy nějak extra dařilo. Hádés atribut boha nápadů rozhodně nevlastnil a spíše jen čekal, co mu navrhnou druzí, avšak nyní byl k zaslechnutí jen Héfaistův rozhořčený hlas, který byl vším, jen ne inspirativním.

„Musíme něco udělat!" pokračoval kovář rozohněně. „Nemůžeme ho tam jen tak nechat!"

Hádés na to nic neodpověděl, jen si znaveně protřel kořen nosu. Neskutečné, vůbec se neměli do této situace dostat. Vždyť to jediné, co si přál, bylo ukončit to neustálé vměšování se do lidských záležitostí. Jen konečně utnout to bláznovství a zamezit střetům vedených z božího přičinění.

Hádés věděl, že války jako takové nezvrátí, bylo by bláhové myslet si opak. Násilí ve světě lidí bylo, je a bude, ale aspoň by to všechno zůstalo jen bojem smrtelných. Vyhrají ti, kteří mají více zdrojů a úspěšnější strategii, ne ti, co se modlí hlasitěji a zvolí si pro svůj účel „vhodnější" bohy. Zpochybnění samotného vedení Olympu v plánu rozhodně neměl a celá tato situace tak mohla být považována za nemilý vedlejší účinek, jakým je třeba kocovina. Velice nepříjemná a blesky vrhající kocovina.

Olymp. Hádés si přál, aby při pomyšlení na to místo něco cítil, ale ne. Sídlo bohů mu přišlo cizí, a to i přestože se řadil k těm nejmocnějším bytostem, které tento svět mohl poznat. On, Zeus a Poseidon, tři synové Krona, tři vládci s mocí i vůli konat nemožné. Právě tato síla se jim nakonec stala osudnou a jejich otec se ve strachu z možného převratu obrátil proti nim. Pohltil všechny své potomky až na Dia, který měl to štěstí, že ho jejich matka dokázala ochránit a zaměnila jej za pouhý kámen. Nakonec to tak byl právě Zeus, kdo je zachránil. Provedl něco, co nikdo jiný nedokázal, a aniž by to tehdy budoucí vládce bohů věděl, získal si tímto činem hned několik mocných dlužníků.

Po jejich vítězném tažení na otce i zbytek Titánů Hádovi bylo slíbeno rozdělení moci za pomoci losu. Tehdy Zeus vložil do své přilby tři drahé kameny a každý si měl se zavřenýma očima jeden z nich vybrat. Fialový safír svému vlastníkovi zaručil vládu nad bohy, nebem i zemí. Zelený smaragd s sebou přinášel vládu nad mořem a rubín se nesl ve znamení podsvětí. Jenže Zeus až moc dobře věděl, co dělá, a stejně tak i Poseidon. Domluvili se na něj, švindlovali. Nahlédli do přilby a zajistili si svá vyhlédnutá místa, takže na Háda zbyl jen ten rubín. Kámen, o který nikdo nestál. Přesto to bratrům neměl za zlé. Neprotestoval a nevybočil z řady. Plnil své povinnosti. Dohlížel na chod podsvětí. Držel se svého místa, jenže jednoho dne se vše změnilo. Tehdy se před branami podsvětí objevily neočekávané zástupy duší, jež dovnitř proudily jako divoká voda, kterou neudrží žádné koryto. Změť hlasů nemající konce. Klubíčko strachu, touhy i bezmoci, jehož nitky postupem času dostávaly jména. Pamatoval si je. Pamatoval si každou z duší, od rolníka, který pracoval v okolí Tróje, až po jejího korunního prince a legendárního obránce. Znal je, zajímal se o ně, naslouchal jim a trpělivě odpovídal na jejich dotazy. Dotazy, které se s lety, kdy ta prokletá válka trvala, omezily jen na prosté: „Proč?"

Proč se to děje? Proč zrovna já? Proč? A on nedokázal odpověď. Nezvládl vysvětlit, z jakého důvodu musela kněžka, jež zasvětila svůj život bohu, zahynout stejným způsobem jako nějaký druhořadý pohan. Válka, tak složitá, tak zbytečná. Tehdy se přízeň Afrodity a Apollóna střetávala s hněvem Héry, který se překvapivě ukázal být tím vítězným. I když překvapivě. Nyní, když Héra stanula na jeho straně, tak Hádés začínal pomalu chápat, proč v boji o Tróju měla právě tato bohyně poslední slovo. Uměla být tak velice tvrdohlavá!

„Pomůžeme mu," řekl Hádés nakonec. „Je nebezpečné, aby Hermés zůstával v Diových rukou byť jen o vteřinu déle."

„Nebo v Artemisiných," zamumlal Apollón, který se nyní ležérně opíral o stěnu a pohrával si s lyrou, ze které však nevycházel jediný tón.

„Artemis?" podivil se kovář. „Nesmysl, teď jsem ji viděl na Olympu. Zrovna ona patří k těm, u kterých máme šanci, že –"

„To ona Herma odchytila," oznámil mu Apollón stroze. „Toho nebožáka chňapla, přiškrtila, a nakonec mu bodla šíp do oka."

„COŽE?!" zděsil se kovář. „Tak proč jsi nezasáhl?! Vždyť... Já toho chudáka viděl a sice vypadal zdravě, ale jestli předtím přišel o oko, tak kdoví, co dalšího mu za tu dobu stihli udělat. A co mu ještě udělají!"

„To mi nemusíš říkat dvakrát, sám z téhle situace taky nejsem dvakrát nadšený," opáčil Apollón. „Ale nedalo se nic dělat, byl s ní Áres a já na takovýhle kousky nemám. Důležité je, že ona Hermovi nepomůže."

Hádés mlčel, jen se opět obrátil ke stolu, na kterém leželo několik pergamenů. Nic důležitého, jen nějaká čísla a písmena. Že by vyúčtování duší za minulá staletí? Možná se jednalo o jejich rozpočet. Ne nadarmo měla mít každá duše pod jazykem uloženou minci, takzvaný obolos. Jednalo se o příspěvek, za pomoci kterého mohli udržovat celé podsvětí v chodu. Jenže vzhledem k množství ještě-stále-živých bytostí, které do podsvětí vyrážely jen, aby vznesly své prosby, nebo vykoupaly své dítě v řece Styx, aby se z něj stal velký hrdina, to Hádovi z finanční stránky začínalo drhnout. Zvláště u případu spojeného s koupáním si toho prožil dost, Thetis mu tehdy ani nepoděkovala, a ještě mu vynadala, že její Achilles trpí na patu. Copak on může za to, že to dítě držela tak hloupě? Kdo kdy viděl matku ráchat svého potomka v řece za nohu?

Každá z neočekávaných návštěv ze světa živých tak vypadala stejně. Nikdo nikdy nepřišel a neřekl: „Vedeš si skvěle, tady máš pár mincí a kup si něco hezkého." Ne, vždy to bylo jen: „Něco chceme, něco potřebujeme a ani ti za to nepoděkujeme." Kdyby s Olympem nevedl válku, jistě by Dia požádal o grant.

Hádés vzhlédl od papírů a pohled mu padl na ztrápeného kováře. A to už si myslel, že na to přišel. Po několika neúspěšných střetech přiměl bohy stojící na jeho straně k jisté stávce. Zmizeli z Olympu, nalezli útočiště v podsvětí a tím, že přestali vykonávat svou práci, měli kruh kolem Dia přimět k ústupu. Jenže ne každý z bohů tuto „stávku" dodržoval a zrovna Hermés patřil k těm, co s tím úplně přestat nedokázali. A Hádés ho nechával být. Věděl, jak moc posel bohů všechno to cestování miluje a cítil, že mu nepřísluší, aby mu něco takového vzal. Jenže nyní byl Hermés odchycen a on by si nejraději vzteky vytrhal vlasy. Mělo mu být jasné, že se Olymp o něco pokusí. Že půjdou po ovečkách, které se oddělily od stáda a on byl tak bláhový, že jim to dovolil.

„Pořád si myslím, že Artemis patří k těm rozumným," pokračoval Héfaistos, a přitom s jistou nasupeností sevřel rukojeť svého kladiva, jako by s ním chtěl někoho praštit. „Nikdy nebyla vyloženě Diův následovník, tak proč by..." Najednou se zarazil a nezdálo se, že by se chystal pokračovat, takže se slova chytil opět Apollón.

„Podívejte, já mám Artemis taky rád, ale musíte pochopit, že teď stojí na druhé straně a... Vy ani nevíte, jak moc je v tuhle chvíli nebezpečná. Něco na ní je jinak, trápí se a to hodně. Měla takový papírek a... Prostě je to zlý, ano?"

„Zlé, to jistě," zamručela Héra, která celou dobu jen mlčky vyhodnocovala situaci, a poté se obrátila k Hádovi. „Vím, na co teď myslíš a říkám ne. Nemůžeme podřídit náš cíl, abychom zachránili jednoho z nás. Pálí mě to stejně jako tebe, ale –"

„Ne," zarazil ji. „Nemůžeš vědět, jak moc mě to pálí. Hermés patří k těm nejčistším duším, co na Olympu máme!"

„Pár hodin po narození mi ukradl dobytek," odfrkl Apollón.

„Byl ještě dítě," opáčil Hádés.

„Ne, byl to prevít," ušklíbl se, ale poté opět umlkl a začal hypnotizovat zem. „Moc dobrej prevít," dodal šeptem.

„A já se nyní postarám, aby se tomu prevítovi nic nestalo," zdůraznil Hádés a otočil se k Héře. „Oba víme, že je Hermés výsledkem jednoho z mnoha Diových záletů a oba víme, že ty něco takového neodpouštíš. Buď trestáš jeho milenky nebo potomky."

„U Herma jsem neudělala ani jedno!"

„Říkáš to jako něco, na co bys měla být pyšná," povzdychl si. „A já jen chci, aby se vrátil v pořádku."

„To já přeci také. A jistě, řekněme, že když dojde na svět lidí, ráda do něj zasahuji, ale to jen proto, abych vrátila věci do původního stavu."

„Vybíjíš si vztek i frustraci na mnohdy nevinných ženách," zamručel Hádés.

„Pochopitelnou frustraci," zdůraznila.

„Na nevinných ženách," oplatil jí stejnou mincí.

„Rozumím, rozumím a jistě, mé chování nebylo vždy vhodné, ale... Řekněme, že jsem ochotná to změnit, ano? Vzít to za ten správný konec a zkusit si došlápnout na Dia, a ne na nějakou nebožačku z Horní Dolní. Jenže na ničem z toho nyní nezáleží. Když se necháš ovlivnit Hermem, prohrajeme všichni."

„Ze všech bohů znáš Dia nejlépe," povzdechl si Hádés. „A víš, co všechno by mu mohl způsobit. Nebude se držet zpátky, on se nikdy nedrží zpátky."

„Takže co, radši se mu vydáš?" vyprskla. „Pak se nebude držet zpátky u tebe!"

„Bude muset, já totiž řídím podsvětí," pousmál se. „A to tady nechce dělat nikdo. Hádám, že mi neprovede nic tak... vážného," sdělil jí po kratší odmlce.

„To nic neřeší, jakmile prohraješ ty, prohrajeme my všichni!" rozohnila se a pak se obrátila k Héfaistovi. „Jsi nějaký zamlklý, kováři. Co že do toho nevstupuješ a neprotestuješ?"

„Já..." Héfaistos se zhluboka nadechl a podal Hádovým směrem papírek. „Tohle jsem teď našel a... Vypadá to jako věštba."

„Zajímavé," přitakal Apollón. „Něco podobného měla i Artemis. Vlastně to vypadá přesně jako to, co držela."

„Opravdu?" zaváhal Hádés a s jistou opatrností si text převzal. Ten rukopis poznával.

Athéna. Neměl pochyb, toto psala bohyně moudrosti, ale ta přeci zůstala neutrální. Odešla z Olympu dobrovolně ještě předtím, než to celé vypuklo, tak proč by mu posílala vzkaz?

„Jak jsi to získal?" zajímal se, zatímco si tu věštbu pročítal.

„To nevím, prostě se mi to objevilo na kladivu," pokrčil rameny.

„Pak by sis měl to své kladivo lépe hlídat," ušklíbl se Apollón.

„Ale já si ho hlídám!"

„Opravdu?" pokračoval Apollón se šibalským úsměvem. „A kolikpak bohů se toho tvého kladívka už dotklo, no?"

„Není to žádné kladívko," prskl po něm. „A co vím, tak nikdo."

„Ani Afrodita ne?" pošťouchl ho.

„Ani ta."

„Musíte mít tedy šťastné manželství," broukl.

„Nerozumím, jak by mé kladivo mohlo souviset s –"

„Už dost!" okřikl je Hádés a sál ztichl. „Musím vám snad připomínat, že jsme uprostřed sporu o Olymp i budoucnost světa lidí? Hermés kvůli nám krvácí a vy se tu bavíte jako dva pubertální výrostci! Je mi z vás zle, měli byste se stydět."

Hádův monolog v tu chvíli připomínal rozzuřeného učitele a k dokonalosti chybělo jen „padejte za dveře". Oba bohové tak jen tiše sklopili zrak k zemi a zpytovali svědomí.

„Myslím, že už vím, jak vše ukončíme," dodal Hádés mrzutě.

„Opravdu?" podivila se Héra. „A to jak?"

„Nechám se od nich zavřít do vězení."

„Vážně?" povzdychla si. „Takže tohle je ten tvůj velký plán?"

„Je to poselství od Athény a ta ví, o čem mluví. Jedná se o jediné možné řešení."

„Je to past," odsekla. „Kdoví, jak se to k Héfaistovi vlastně dostalo. Mohli mu to podstrčit, můžou se nás snažit zmást a ty jim tam zkrátka nakráčíš?"

„Nikdo mi nic nepodstrčil!" bránil se Héfaistos. „Byl jsem nanejvýš obezřetný a nikoho jsem si nepustil k tělu."

„Vážně nikoho?" ušklíbla se Héra.

„Nikoho."

„A co Afrodita?" položila kováři stejnou otázku, jakou na něj měl jen chvíli předtím Apollón.

„Když říkám, že nikoho, tak nikoho," sdělil jí po kratší odmlce a pohlédl na Háda. „Držel jsem se zpátky. Nepovolil jsem ani na vteřinu."

Hádés mlčky přikývl. Z jeho očí v ten moment cítil ztrátu, se kterou se dokázal ztotožnit. Vnímal ji každý rok, když Persefona odcházela z podsvětí na návštěvu za matkou.

„Již jen to, že jste se postavili na mou stranu, pro mě znamená mnohé," promluvil opět Hádés. „Ale tento text je od Athény, která jasně píše, že se dá válka na Olympu ukončit jen tím, že skončím ve vězení."

„Tohle určitě nepíše," odsekla Héra.

„Ale ano, stojí to přímo tady: Válka na Olympu se dá ukončit jedině tím, že Hádés skončí ve vězení," odrecitoval jí. „To se mi zdá dosti výřečné."

„Nesmysl, dej to sem," zamumlala a vzala si věštbu k sobě.

„No, a píše se tam ještě něco?" dodal Héfaistos. „Athéna nikdy nebyla vyloženě přímočará, ráda si hrála se slovy a možná, že je za tím víc, než se zdá."

„Nesmrtelný padne do zajetí," dala se Héra do čtení, „Kronovým zámkem zajištěný. Časové vězení žádný z bohů neprolomí, vězni dobré víry a následovatelé smrti chyceni s ním. Olymp musí ztratit svůj lesk, jenž mu bude posléze navrácen. Vzdej se síly, přijmi pomoc nejlepšího přítele a nech životy boha a smrtelníka, ať se znovu propletou."

„Ano," zamumlal Héfaistos, „to už mi zní více jako Athéna. Řekne vše, ale vlastně nepoví vůbec nic."

„Kéž by tak někdy vydala i slovník," povzdychl si Apollón. „Já třeba vůbec nechápu, o co jde."

„Jediné, co zůstává zřejmé, je fakt, že musím být odstraněn," pokračoval Hádés. „Musím se Olympu vydat, jinak to nejde. Tento konflikt se může táhnout léta, staletí i tisíciletí. A více než kdy jindy utrpí právě životy smrtelných, o které nám šlo především. Musím jít."

„Pak tě budeme následovat," sdělila mu Héra nekompromisně.

„Ne. Něco takového po vás nemohu chtít."

„Jde ti přeci o dodržení věštby, ne?" pokračovala s lehkým úsměvem. „Na svobodě ti budeme k ničemu, dost jasně se tu píše, že vězení nikdo z bohů neprolomí, ovšem tady: vězni dobré víry a následovatelé smrti chyceni s ním. Myslím, že to jsme my. A když se necháme zavřít s tebou, tak věštbu naplníme. Sice vážně netuším, proč to musí dopadnout zrovna takto, ale jsme v tom společně, rozumíš? Navíc, mám pocit, že ta věštba hovoří v náš prospěch. Podívej: Vzdej se síly, přijmi pomoc nejlepšího přítele a nech životy boha a smrtelníka, ať se znovu propletou. To jsou slova určena tobě, Háde. Ta věštba je pro tebe, jedná se o návod, to musí vidět i ten největší– "

„HERMÉS!" zahulákal kovář a Héra nadskočila překvapením. „On... On mě objal. To on mi podstrčil ten vzkaz!"

„A dotknul se tvého kladívka?" zazubil se na něj Apollón.

„Kolikrát ti mám opakovat, že je to kladivo a –"

„To je fuk," zarazil ho Apollón. „Souhlasím tady s Hérou. Jestli nám Athéna fandí, měli bychom do toho jít."

„Výborně," vydechla Héra, která ještě stále vydýchávala šok kovářova nečekaného jásotu, a poté se s ustaraným pohledem obrátila zpět na Háda. „Nejsem si jista, zda chápu rozsah Athéniných slov, ale pokud je to alespoň zčásti tak, jak si myslím, pak tě čeká zkouška. Náročná zkouška, kterou můžeš složit jen ty."

***

„Musím to udělat," zašeptal, když se loučil s Persefonou.

Tuto větu řekl již několikrát, opakoval ji jako rozkaz, ale nedokázal se pustit její dlaně.

„Podsvětí nemůže být zanecháno bez dohledu," pokračoval a v ruce se mu objevil bident, nástroj připomínající stříbrné vidle s dvěma hroty. „Prosím, nahlížej na to jako na své žezlo."

„Dočasné žezlo," zdůraznila Persefona.

„Přesně tak. Zanechám ti tu i helmu neviditelnosti. Třeba kdyby na návštěvu dorazil Zeus nebo někdo jemu podobný. Můžeš dělat, že nejsi doma," dodal s lehkým úsměvem.

„A jak dlouho..."

Persefona tu otázku nedořekla, jen velice těžce se jí formovala. Jak dlouho? Palčivý dotaz s nezvyklou mocí. Obvykle to bývají právě krátké fráze, které udeří nejsilněji. Jednoduché, intenzivní. Jak dlouho nás budou držet od sebe?

„Nemám tušení," odpověděl a Persefona ho chytila za ruce.

„Slib mi, že se vrátíš," zašeptala.

„Vrátím," přikývl. „Jistěže se vrátím."

„Přísaháš?"

„Jsi to přeci ty, kdo na mě bude čekat," usmál se. „Věř mi, že na světě není žádná síla, která by mě zastavila. Já se z toho vězení nakonec dostanu. Netuším jak, ale dostanu. Osvobodím sebe i ostatní, naplním tu věštbu a vrátím Olympu jeho lesk, nebo jak to bylo."

„Stále nechápu, jak se tím vaše vztahy urovnají. Zeus a ostatní jen tak neustoupí, proč by zrovna toto..."

„Je to záhada, že?" pousmál se. „Nicméně, ta věštba je od Athény."

„A není právě ona jedním z důvodů, proč zde takto stojíme?" povzdychla si.

„Je jednou z mála, u které vím, že se na ni mohu obrátit," odpověděl, další slova netřeba.

Vše důležité již bylo řečeno, a tak zbývalo jediné. Naposledy ji objal. Sevřel ji tak silně, jak jen dokázal, a i přestože ani jeden z nich nebyl na pláč zvyklý, nakonec se té moci slz poddali oba. Jejich vlhké tváře se tiskly na kůži toho druhého, působilo to, jako by se snažily chytit a již nepustit. Slzy se podobaly perleti navlečené na okem neviditelných šňůrkách, které měly být i tím posledním, co je k sobě opět zavede. A jistě, budoucnost je možná rozdělí, ale i kdyby skončili na opačných koncích světa, opět se spojí. Jejich chladná niť je k sobě přivede, protože pláč, ten jim nikdo nevezme.