Netrvalo dlouho a chlapec jí po svém povídání usnul v klíně. Zdálo se, že mu opět došla síla, a to i přestože od rána ušli jen pár metrů ke stromu, kde vyhrabali několik dílků skládačky. Nejednalo se o nic extra náročného, tak proč pořád tolik spal?

Artemis si povzdychla a bezděčně ho pohladila po hlavě. Zavřela oči a do vzniklé tmy promítala obrazy, vzpomínky, které jí měly pomoci ukrátit si čas strávený o samotě. Zdály se být tak moc živé, přesto ani ona sama netušila, co na nich bylo pravdy. Jednalo se o další z mnoha problémů, které s sebou dlouhověkost přinášela. Zažijete toho tolik, že se vzpomínky po nějaké době začnou svévolně míchat i upravovat a jediné, co zůstane alespoň trochu stálé, jsou emoce. Silné city, které daná událost vyvolala. Jádro schopné přivést do těla sladkost chvil strávených s milovanými i hořké momenty hněvu a slanost smutku spojených se ztrátou.

„Artemis," oslovil ji po nějaké době známý mužský hlas a ona vzhlédla.

„Háde," povzdychla si. „Vylezl jsi ze své díry, pročpak?"

„Uplynul jeden lidský den, říkal jsem si, zda to dítě nepotřebuje něco sníst," řekl a odložil jí k nohám ošatku s několika jablky a měchem vody.

„Vždy ses zajímal více o lidi než bohy," zamručela a přitom pozorovala, jak opatrně budí chlapce, který najednou působil velice zesláble. „Nevěděla jsem, že jsou lidé tak nároční na údržbu," dodala, zatímco dítě provedlo několik žíznivých loků.

„Měla jsi psy, to jsi je snad neživila?" opáčil Hádés a ona jen pokrčila rameny.

„Byli dost samostatní, samostatnější než... tohle," zamumlala při pohledu na chlapce, a přitom se jí v očích mihla jistá starostlivost.

„Nakonec zjistíš, že se péče o děti od psů zase až tak moc neliší," pousmál se, zatímco svou stříbrnou dýkou krájel jablko, které chlapci po kouskách podával. „Dáváš jim jídlo, pití, lásku i výcvik. A když se vše vydaří, jsi tu pro ně stejně jako oni pro tebe."

„Jsi vážně znalec," ušklíbla se. „To máš v podsvětí nějaké caparty, o kterých nevím?"

„Ale vůbec ne. Mimochodem... je zde?" zaváhal a rozhlédl se kolem.

„Kdo?"

„Athéna."

„Ne. Myslela jsem, že je s tebou."

Jakmile to dořekla, tak zpozorněla. Koutkem oka zaznamenala přítomnost jasné siluety, která jí zčistajasna stanula po boku. Neuvěřitelné načasování.

„Máš ji tady," uvedla ji a Hádés přikývl.

„Myslel jsem si to. Zdravím tě, Athéno," nadhodil směrem, kterým se Artemis předtím zadívala.

„Nápodobně," usmála se Athéna, ovšem nezdálo se, že by ji vládce podsvětí slyšel. „Myslím, že sem dorazil, aby ti pomohl," dodala k Artemis.

„Co? Nesmysl," odsekla a zkřížila si ruce na prsou.

„Co přesně?" zaváhal Hádés.

„Vůbec nic. Athéna tu na mě zkouší nesmysl o tom, že mi chceš pomoct."

„Ach, tak."

„Ale to ty nechceš, už předtím jsi to dal dost jasně najevo."

„Ne, já... Artemis, nejde o to, že bych ti nechtěl pomoci, jen..."

„Jen co?" odsekla. „Dnes jsem viděla útržky z tvého dobrodružství s Magickými. Hádám, že jsi tehdy z našeho setkání po letech neměl radost, co?"

„Samozřejmě, že ne!" zasmál se. „Artemis, ty jsi přeci jedna z nejmocnějších bohyň, které svět poznal, a já byl tehdy naprosto bezmocný... skoro-člověk. Přirozeně jsem se před tebou měl na pozoru. Vlastně stále zůstávám ostražitý."

„No, tak dobrá zpráva, můžeš si dát pohov," zamručela. „Už nejsem tak úplně bohyně, víš?"

„Vážně?" podivil se a přisedl si k ní. „To mi nedává smysl."

„Ne všechno musí dávat nutně smysl a... řekněme, že od chvíle, co jsem se vyškrábala z té díry, se cítím slabá, Háde. Když budeš chtít, můžeš mě předhodit Kerberovi, takhle zlé to se mnou je. Ani tomu uslintanému psisku nemůžu vzdorovat. Kde vlastně je?"

„S Persefonou."

„Aha, musí mu tam být hezky."

„Samozřejmě, že ano. Čerstvý vzduch, spousta pohybu, žije si svůj sen," pokračoval s lehkým úsměvem. „Jenže jak jsem se stihl přesvědčit, co je pro jednoho snem, pro druhé představuje prokletí. Víš, přemýšlel jsem nad tím, co jsi mi řekla a... Přišel jsem ti učinit nabídku."

„Když tohle naposledy slyšela Persefona, tak chuděra skončila v bohem zapomenuté díře," ušklíbla se Artemis a pak se zarazila. „Počkej, ale v tomhle případě rozhodně podsvětí nefiguruje, že?"

„Prakticky se nejedná o nic jiného."

„Ale svatbu doufám neplánuješ," ušklíbla se, a přitom povytáhla jedno obočí, „že ne?"

„To ROZHODNĚ ne!" zasmál se.

„Mohl jsi aspoň trošku váhat," odfrkla. „Však víš, abych se cítila žádaná."

„Věř tomu, že žádaná jsi, Artemis, jen... poněkud jiným způsobem. Pravdou zůstává, že se takřka každá bytost z našeho starého světa změnila v prach. Dokonce i Charón se zmínil, že se jeho odchod blíží, ovšem v mém případě to vše trvá o něco déle. Povinnost starat se o podsvětí i duše zesnulých tu byla, je, a ještě nějakou chvíli bude. Někdo na to všechno musí dohlížet, ovšem ten někdo nemusím být nutně já."

„Takže co přesně navrhuješ?" zaváhala. „Abych za tebe vládla podsvětí? To jako můžu?"

„Popovídejme si o tom uvnitř," pobídl ji a vzal nyní opět spícího chlapce do náruče. „Je tu pár věcí, které bys měla vědět, než se rozhodneš."