Nastal nový den, jehož začátek Artemis oslavila tím, že ležela v trávě a přemítala, kudy povedou její kroky. Hádés zklamal. Olymp je k ničemu. To lidské dítě ještě stále spalo a Athéna... Ta jí dle všeho chtěla okořenit život, jak jen to půjde. Artemis nevěděla, co ji na tom všem rozčilovalo nejvíce. Zda fakt, že ji bohyně moudrosti již nějakou chvíli pozorovala s potutelným úsměvem, nebo snad to, že za celou dobu nepromluvila jediné slovo.

„O co jde?" zamručela Artemis nakonec. „Proč na mě tak koukáš?"

„Máš krásný řetízek," pousmála se Athéna. „Sluší ti, sedí k tvé osobnosti."

„Ale opravdu?" ušklíbla se. „A to pročpak? Protože se stejně jako Měsíc odmítám změnit v prach?"

„Spíše proto, že z Měsíce pokaždé vidíme jen jednu jeho část. Tu, kterou nám dovolí."

„To zní hezky, ale nehledala bych v tom nic hlubokého. Ten řetízek mi dala Afrodita, vlastně ani nevím proč."

„Možná proto, že tě má ráda?"

„Nemyslím si," zavrtěla nad tím hlavou. „Spíš jsem v tom blázinci zbyla jediná normální. Démétér byla permanentně vytočená, protože se Persefona kvůli záležitostem v podsvětí nemohla dostavovat na jejich každoroční setkáníčka a kromě ní na Olympu zbyli už jenom samí chlapi. O čem by sis asi tak chtěla povídat s Poseidonem?"

„To netuším, ale naposledy měl vážně zajímavý postřeh ohledně medúz. To jsi věděla, že se jejich chapadla nikdy nezamotají?"

„Fascinující," odfrkla. „Vážně nevím, jak jsem bez tohoto faktu mohla žít."

„Ale no, tak. To byla jen taková zajímavost, proč jsi neustále morous, Artemis? Proč se alespoň jednou pořádně nezasměješ?"

„A proč bych měla? Jsem snad bohyně úsměvů?"

„To netuším, ale pokračuj a brzy dostaneš i atribut zabijáka dobré nálady," zasmála se, ovšem poté její tvář o něco zvážněla. „Já jen vím, že Afrodita tě měla ráda. Stále tě má ráda, tak proč ti dělá problém tomu uvěřit?"

„Tady nejde o to, že bych tomu nechtěla uvěřit, jen..." Artemis se odmlčela a nezdálo se, že by byla ochotna na to někdy v blízké době navázat.

„Jen co?" pobídla ji Athéna s úsměvem.

„Bude to znít hloupě."

„Nic nezní hloupě, pokud se to dostane k těm správným uším."

„A tvé uši správné jsou, co?" povzdychla si.

„Jedná se o jednu z mých předností," přikývla Athéna. „A teď povídej, proč ti dělá potíž přijmout fakt, že by tě bohové Olympu měli rádi?"

„Protože..." Artemis se opět odmlčela a poté se zhluboka nadechla. „Já se jim za to všechno vlastně nikdy... neomluvila."

„Tak omluva?" zaváhala. „O to tu celou dobu šlo?"

„Takže přeci jen zním hloupě, co?"

„Ne, to ne, jen... Od tebe jsem to slovo snad nikdy neslyšela. Co taková změna?"

„Sama nevím," zamručela. „Možná za to může i fakt, že jsou ostatní na drobky."

„Hvězdný prach," opravila ji Athéna s úsměvem.

„Tak nóbl drobky, no. A jistě, tyhle věci mě nikdy netrápily, ale když vím, že už nejsou... Když je dokonce i Apollón..."

Jen vyslovení bratrova jména jí v tu chvíli vehnalo slzy do očí a ona potřebovala chvíli, než mohla opět pokračovat.

„Vědět, že mě i po těch staletích budou takhle pronásledovat, tak jsem to všechno vyřešila už mnohem dřív," řekla nakonec. „Mnohem a mnohem dřív."

V tu chvíli by si nejraději nafackovala, tehdy stačilo jednoduché „promiň" a měla by po starostech. A jistě, samotná omluva sice nevyřeší vše, ale aspoň by se jí po těch slovech o něco ulevilo. Jenže když se bohové mlčky rozhodli, že tyto záležitosti zametou pod koberec a již se k ničemu z toho nebudou vracet, necítila potřebu něco měnit. Koneckonců, vždyť si za to mohli sami. Hádés neměl provokovat a zbytek se k němu neměl přidávat. To oni si začali! Jenže nyní, když zbyla sama a oni se ocitli mimo její dosah, tak jako by na tom, kdo začal, vlastně vůbec nezáleželo.

A jako by toho už tak neměla dost, tak kromě jednoduchého „omlouvám se" Artemis přicházela na jazyk i další slova. Stejně mocná. Stejně nemožná.

„Tak moc jsem se snažila tu válku o Olymp ukončit, až jsem úplně zapomněla, kdo to vlastně stojí na druhé straně," pokračovala s povzdychem. „A já... Já je mám asi ráda, Athéno."

„Asi?" pousmála se. „Řekla bych, že jsi v tom až po uši."

„A nelíbí se mi to. Oni jsou tam, já tady. Nikdy jsem jim to neřekla a teď, když jsou pryč, už to nikdy neuslyší. Už se to nedoví," dodala a vzhlédla k nebi, odkud na ně svítilo slunce. „Myslíš si, že to ví? Že ví, co pro mě znamenali?"

„Abych pravdu řekla, já do hlavy viděla jen Diovi, a to jen díky tomu, že jsem mu ji rozpůlila," nadhodila Athéna s jistou ležérností. „Je velice obtížné zjistit, co si ostatní myslí. A ještě těžší je zjistit, co skutečně cítí."

„Mně o tom povídej. Sama nevím, kde se to ve mně bere," zamručela. „A asi pomalu začínám chápat tu tvou rozpolcenost," dodala se skleslým úsměvem. „Tehdy jsem věřila tomu, že se jedná jen o nepřátele, které musím zastavit. Nyní je vidím jen jako rodinu, kterou bych chtěla přivést zpět. Není to ironické?"

„Když dojde na nepřátele, tak ti nikdy nejsou tak cizí, jak by sis přála," pousmála se Athéna. „Obvykle se jedná jen o někoho s jinou vlajkou, uniformou, barvou, ideologií... Jiná strana, stejné rozkazy. Lidé o tom ví své, vždy budeš mít na rukách krev. Buď cizí, nebo tu svou."

„Tak se mi zdá, že ať už bych tehdy udělala cokoli, bylo by to špatně," povzdychla si.

„A není to na jednu stranu osvobozující?" zasmála se Athéna.

„To teda není," ušklíbla se a pohlédla na chlapce, který zřejmě ještě stále dospával dobrodružství z večera. „Možná, že tohle přání smrtelníka je ve skutečnosti jen mým trestem," zašeptala a pohlédla na holé ruce.

Mlčky zírala na dlaně, které kdysi držely zlatý luk i šípy. Hleděla na prsty, které kdysi hladily, svíraly i drtily. Ty ruce by toho mohly tolik vyprávět. Tak tvořivé a starostlivé. Ničící a děsivé. Dvě strany, ovšem jen jedna z nich představovala tu prominentní. Jen jedna z nich byla tou stranou Měsíce, jež se dala spatřit, zatímco ta druhá zůstávala skryta, čekající na své objevení.

„Pokud je to trest, pak ho jistě nevymýšlel Zeus," pousmála se Athéna. „Ten býval vždy tuze přímočarý."

„Mohla by ses od něj lecčemu přiučit. Trocha té přímosti by v těch tvých klikatých naserpertýnách tajemství přišla vhod, ne, že ne."

„Je rozdíl mezi tajemstvím a milým překvapením," opáčila Athéna s úsměvem.

„Já nestojím ani o jedno, děkuji pěkně."

„Opravdu? Nu, teď asi není úplně nejideálnější příležitost ti říct, že je tu něco, co si potřebuji zařídit."

„Tak zařizování?" Artemis s podivem povytáhla obočí. „A o co jde?"

„To ti nemůžu povědět, ale... Vrátím se brzy, ano?" sdělila jí s úsměvem a pohlédla na sovu kroužící nad jejich hlavami. „Ber to jako takové mé poslední tajemství."

„Nelíbí se mi to," zamručela.

„Já vím a... Asi jsem v tomto ohledu dosti otravná, že?"

„Blázním z tebe," povzdychla si.

„Rozumím. A slibuji, že toto bude můj poslední výstřelek. Jen poslední Athénovost, která bude jak nicneříkající, tak i zábavná a užitečná, to ti slibuji!"

„Zábavná pro koho přesně?" ušklíbla se Artemis. „Pro tebe, až budeš pozorovat, jak moc ty věci nechápu?"

„Možná," pokrčila rameny a poté jí věnovala prosebný pohled. „Jen poslední tajemství a už budu hodná."

„Teď mluvíš jako to dítě," povzdychla si.

„Pěkně prosím?" dodala s potutelným úsměvem.

„Tak dobře, pro mě za mě... Jen si běž," zamručela a Athéna ji samou radostí objala.

„Uvidíš, bude se ti to vážně líbit!" rozloučila se s ní a poté zmizela.

Artemis nad jejími slovy pobaveně zavrtěla hlavou. Co vlastně může bohyně z hvězdného prachu provádět? Ještě k tomu, když ji nikdo kromě ní nemůže vidět? Nebo, že by se v tom nakonec spletly a lze zařídit, aby Athénu spatřil i někdo další? Třeba na to bohyně moudrosti vážně přišla, nic jí neřekla a nyní šla za Hádem, aby to otestovala. Co když už ji nikdy neuvidím?

Artemis při té myšlence sevřela přívěsek s půlměsícem a zlehka ho rozdělila na poloviny. Tehdy na ni vykoukl pramínek vlasů, který však ihned poté opět uzavřela zpět do řetízku. Zvláštní, kdysi by ji podobné myšlenky dováděly k šílenství. To neustálé ujišťování se spojené s vlnou obav by jí nedopřálo klidu. Vysávalo by ji to, až by se nakonec stala jen prázdnou skořápkou, ovšem nyní se nic z toho nedělo. Athéna řekla, že se vrátí. Řekla to, slíbila to. Mají mě rádi, řekla si ta slova, která tak moc potřebovala slyšet. Mají mě rádi.

„Artemis?" oslovil ji nedaleko ležící chlapec a zívl. „Chceš... něco ukázat?"

„Když mi tuto otázku naposledy položil Dionýsus, jednalo se o sprosťárnu," zamručela.

„Sprosťárnu?" podivil se. „A co to bylo?"

„Na takové věci jsi ještě moc malý," mávla nad tím rukou. „A teď mi pověz, o co jde?"

„Obrázek," vydechl a vytáhl se na nohy. „Mám tvůj obrázek."

„Aha?"

Artemis s podivem natočila hlavu na stranu. Jistě, za dobu své boží existence byla zvyklá na mnoho forem obdivu. Chrámy. Sochy. Obrazy. Písně. Obětiny. V tomto případě to však působilo, že chlapec mluvil o něčem jiném a... primitivním.

„Chceš ho ukázat?" zopakoval svůj dotaz a ona nakonec přikývla. Stejně neměla nic na práci, tak si alespoň to čekání nějak ukrátí.

Společně prošli známým lesem, minuli ještě známější díru a došli až ke stromu, kde se jí to dítě poprvé tak nezdvořile chytilo a již nepustilo. Zde se zřejmě nacházel i jejich cíl. Jakmile ten strom chlapec spatřil, zaklekl k němu a začal v jeho stínu hrabat jako nějaký druh krtka. Artemis to nijak nekomentovala, jen si sedla vedle a čekala, s čím přijde.

„Tady," zazubil se na ni, když po chvíli hrabání vytáhl hliněných střep, který jí předal.

Artemis se na ten kousek s podivem zadívala. Zjevně se jednalo o pozůstatek nějaké vázy, mísy, možná amfory... Na první pohled nic speciálního, jenže když ten střep otočila, spatřila onen „obrázek", o kterém chlapec předtím tak vytrvale mluvil.

„Ale to jsem vážně já," vydechla a zírala na postavu, kolem které poletovaly lístky, jako ve snu. I přestože ta malba nebyla celá, něco na tom všem jí přišlo zvláštně povědomé. Další zapomenutá vzpomínka, která se hlásila o slovo. „Odkud to máš, dítě?"

„Našel jsem to," sdělil jí s jistou hrdostí a předal jí ještě několik kousků.

„A to kde? Tady pod tímto stromem?" zaváhala. „To se tu takové věci nachází běžně?"

„Ne, to ne," vydechl a lehl si jí do klína. „Byla tma a... zima," dal se do vyprávění. „Velká zima a tatínek... smrděl. To alkohol. Nemám rád alkohol a já... zlobil," zašeptal. „Já byl zlobivý kluk a tatínek křičel. Hodně křičel a... Bál jsem se. Utekl... Utekl jsem."

„Aha," zamumlala a zlehka ho pohladila po vlasech. „A dál?"

„Pršelo," odpověděl a přivřel oči. „Utíkal jsem... Moc mokrý. A blesky, bylo tam hodně blesků. Nemám rád blesky. Bojíš se blesků?"

„Moc je nemusím," pousmála se, zatímco ty střepy skládala do alespoň trochu smysluplného celku.

„A pak jeden blesk udělal křach," pokračoval ve vyprávění. „A veeeliký strom spadl a byla tam díra. A v ní byly obrázky. Moc hezké obrázky."

„A ty sis nechal pro sebe a schoval je tady," zakončila jeho povídání.

„Hmm, hmm," přitakal. „Zlobíš se?"

„Proč bych měla?"

„Nevím," zašeptal a zavřel oči. „Já... nevím."

Chlapec na moment utichl a Artemis se opět zadívala na střepy, které již tvořily jistý příběh. K její postavě obklopené lístky a vášnivě máchající rukama, přibyl i obrázek klučíka v černé kápi, jenž před ní zaraženě seděl na zemi, a dívky, která na ni ukazovala, a přitom se vítězně zubila. Káfsi. To jméno jí bez varování vytanulo na mysli. Tvrdohlavá smrtelnice a představitelka Magických. Dívka s mocí ovládat jeden ze živlů, přesto neschopná pohlídat si svůj jazyk.

Nazvala mě mrchou, pomyslela si Artemis a na tváři se jí objevil lehký úsměv. Zvláštní, ta smrtelnice ji urazila a ne nenápadně, ale přímo do očí! Artemis obvykle stačilo mnohem méně, aby z člověka nadělala karbanátky, jenže tehdy jí nemohla nic provést. Působilo to, jako by čáry okolo Magických držely nad těmito nadanými smrtelníky ochrannou ruku, kterou ani její boží hněv nedokázal překonat. A že se o to snažila!

Od chvíle, kdy se viděly naposledy, uplynulo již mnoho času. Káfsi již po tomto světě nechodila a Artemis by i věřila, že jako bohyně lovu bude v jejím povídání představovat jen tu zápornou postavu. Sabotéra. Nepřítele. Vždyť se tehdy ani netajila tím, že si přeje, aby ta partička smrtelníků vedená Hádem neuspěla. Přesto tato scéna nevyzařovala zlou energii, spíše jen jisté pobavení.

Artemis zamyšleně pohladila střep, na kterém byla vedle její postavy zobrazena i řecká písmena. Ἄρτεμις. To považovala za nezvyklé, obvykle se k malbám žádné popisky nepřidávaly, ale u jejího jména byla učiněna výjimka. Jako by snad daná osoba chtěla ukázat: „Hele, to je vážně ona!"

„A to jsi mě dokázal přivolat jen díky těmto... obrázkům?" zaváhala a na odpověď se jí dostalo souhlasné zamručení. „Ale proč zrovna mě?"

„Jsi vtipná," odpověděl a spokojeně se jí zavrtěl v klíně.

„Když myslíš."

Jen pohled na fragmenty dobrodružství s sebou přinášel nesmírnou úlevu, a i přestože Káfsi již po zemi nekráčela, Artemis měla pocit, jako by odsud její duše úplně nezmizela. Jako by její část držela v rukách, a přitom naslouchala jejímu vyprávění.

Možná, že toto představuje jeden ze způsobů, jakým se i obyčejní lidé mohou vzpouzet tomu toliko neúprosnému toku času. A i když nastane jejich konec, nikdy ze světa zcela nezmizí. Část z nich žije dál a povídá příběhy, které by byly jinak zapomenuty.

---

Při této příležitosti si vás dovoluji odkázat na část s názvem Trailer, která byla nyní publikována. Jedná se o můj první experiment s přidáváním efektů a celkovém hraní si s mnou vygenerovanými obrázky (autorské právo umí být mrcha), takže určitě dejte vědět, jaké z toho máte pocity!