„Pýcha předchází pád, avšak jedině ten, kdo se nebojí klesnout, má šanci, že jednou dosáhne až ke hvězdám."

***

„Neměl bys tu být," zamručela Artemis, když se ve víru lístků zjevila na kopci, kde již nějakou chvíli postával jeden z rebelů. „Takto jsi akorát všem na očích."

„Kdoví, možná, že právě to chci," pousmál se Apollón, jehož vlasy zářily stejně jako oči, které se na ni při těch slovech s jistou veselostí zaměřily.

„Jsi blázen, máš být v podsvětí," zamumlala a zadumaně se chytila řetízku. „Kdyby se o téhle tvé zastávce dozvěděl Zeus, tak..."

„A povíš mu to?" zeptal se jí skleslým hlasem a poté pohlédl na město rozkládající se pod nimi. „Povíš mu, že jsem tady?"

„Podle mě to už dávno ví," zamručela, ale Apollón se jen pousmál.

„Kdyby tomu tak bylo, zasáhl by. Rád o sobě dává vědět, je jak blesk z čistého nebe, však víš. Nejdřív naštvaně blikne a pak zarachotí, takový už je jeho styl."

„Tak on blikne," povzdychla si Artemis a ztrápeně nad ním zavrtěla hlavou. „Zkusil jsi už někdy brát něco vážně? Jsme ve válce, Apollóne. Válce, rozumíš?! A ty se tady promenáduješ, jako by se nic nedělo."

„Co na to říct, zkrátka si nemůžu pomoci," pousmál se. „Tohle místo mě k sobě poutá," dodal a opět se zahleděl na Delfy, město s věštírnou. Místo, kam mířili králové i dobrodruzi jen aby ochutnali vidinu budoucnosti. A které mu nyní dávalo ochutnat obrazy hořkosladké minulosti.

Byly časy, kdy nejen Delfám, ale veškeré pevnině dominovala stvůra známá jako Pýthón. Tento drak s hadím tělem měl za cíl jediné: zařídit, že si jejich matka nikdy neodpočine. Že je nikdy neporodí. A tak Létó prchala světem sama, bez pomoci. Nikdo jí neposkytl útočiště a teprve když se nad jejím osudem slitoval Poseidon a stvořil nový ostrov, na který se ono prokletí nevztahovalo, tak mohla ve skrytu olivovníku přivést obě děti na svět. Alespoň tak to tedy být mělo, jenže to by se do toho nesměla připlést Héra. Právě ona na jejich matku tu stvůru poslala. To ona se snažila, aby Létó jako milenka jejího manžela trpěla a nikde nebyla vítaná. A když jí trik s Pýthónem nevyšel, přistoupila k tomu jinak. Zabránila Eileithyii, bohyni porodů, aby za budoucí matkou přispěchala, a tak se rychle a bezbolestně zrodilo jen jedno z dětí, Artemis, budoucí bohyně lovu a taktéž i jediná osoba, jež mohla s porodem bratra pomoci. Tehdy stanula po matčině boku a po více jak týdnu trápení se na svět dostal i její bratr.

Apollón krátce po narození dostal ochutnat nektar, nápoj bohů, a během jediného dne dospěl v mladého muže. A i když Artemis rostla rychleji než běžné děti, dar nektaru představoval těžkého soupeře, a tak to byl právě její bratr, který na začátku činil ta nejdůležitější rozhodnutí a staral se o jejich bezpečnost.

„Tady se to stalo," pokračoval Apollón a na moment tak Artemis vrátil zpět do přítomnosti. „Moje největší vítězství i prohra."

Likvidace Pýthóna rozhodně nepředstavovala snadnou záležitost a její bratr potřeboval mnoho šípů, než nad tou příšerou konečně zvítězil. Spolu s úspěchem se však dostavil i pocit jisté nedotknutelnosti a když poté Apollón spatřil boha lásky, malého baculatého chlapce, jenž se taktéž věnoval lukostřelbě, tak utrousil několik kousavých poznámek na jeho účet. Umění střelby dle něj mělo náležet jen těm nejlepším z nejlepším a mezi ně by tohoto malého záprtka nikdy nezařadil, což Erós nenesl snadno. Vlastně se po této poznámce bůh lásky tak moc namíchl, že na místě vymyslel plán pomsty.

„Ten neřád mě střelil," posteskl si Apollón a sundal si z hlavy korunu z vavřínových listů. „Zlatý šíp probouzející lásku, nechápu, že to na mě zabralo. Vždyť to bylo jen baculatý děcko."

„I baculatá děcka mohou klamat," pokrčila Artemis rameny. „A pokud je střelec schopný, pak je jedno jak vypadá."

„Vím," přikývl. „Ale já tehdy nepřemýšlel nad následky. Podcenil jsem ho a... Stále na ni myslím, víš? I když to bolí."

„A nemůžeš na ni myslet v podsvětí?" odsekla a rozhlédla se kolem. „Podívej, tvoje srdceryvné příběhy si vždycky ráda poslechnu, ale rozhodně ne uprostřed války, ano?"

„Jsi tak starostlivá, sestři," pousmál se.

„Prostě padej."

„Víš ještě, jak se jmenovala?" povzdychl si, a ještě než na to stihla Artemis cokoli říct, tak si i sám odpověděl. „Dafné. Byla to Dafné."

„Jistě, a pokud vím, byla to MÁ Dafné," zdůraznila. „Nymfa z mé družiny, kterou jsi svou nehynoucí láskou vyděsil natolik, že se kvůli tobě proměnila ve vavřínový keř! A tím úplně nejhorším ze všeho je fakt, že ji žádný z bohů nemůže proměnit zpátky, protože si tu proměnu tak moc přála! Tak moc se v tu chvíli bála!" vyhrkla, a přitom sevřela ruce v pěst.

Artemis si stále pamatovala, jak Zeus reagoval, když mu o té záležitosti ztracené nymfy pověděla. „To zní hrozně, ale nemohu ti pomoci. Nebyla to snad tvá jediná nymfa, ne? Máš jich ještě padesát devět. Tak si je příště lépe hlídej." Neuvěřitelné, Zeus uměl být spravedlivý a někdy se zase choval jako nebetyčný vůl.

„Dostat druhou šanci, provedl bych vše jinak," zamumlal Apollón a nasadil si vavřínový věnec, který nosil na počest této nymfy, zpět na hlavu.

„Jenže v tomto případě žádná druhá šance není. Bohové si takový komfort nemohou dovolit, víš?"

„A tady se pleteš," odpověděl s tajemným úsměvem a zdálo se, že Apollón na tento pahorek nezašel jen proto, aby si vyléval srdíčko ohledně ztracené lásky. Bylo v tom něco víc.

„Viděl jsem, jak jsi před chvílí odchytila Herma," pokračoval mírným tónem. „Ostatním jsem o tom nic neřekl, ale je jen otázkou času, než na to přijdou a... Nechci, abys udělala stejnou chybu jako já."

„Pokud vím, tak Hermés už není baculaté batole," ušklíbla se a otočila se na podpatku, ale Apollón ji chytil za ruku a stáhl zpět.

„Nevím, co s ním máš v plánu dělat, ale –"

„Pusť mě," přerušila ho.

„Ne."

„Říkám: Pusť."

„NE!" vyhrkl o něco rázněji, než měl v úmyslu. „Já nemůžu, Artemis, já... Viděl jsem, jak jsi ho zmrzačila! Viděl jsem to a něco takového ti nemůžu dovolit. Dokud jsem tady, tak mu neublížíš, jasné?! Hermés je –"

Tehdy okolím zarezonoval mocný hrom, který přehlušil jakákoli další slova, která chtěl Apollón světu sdělit.

„Úžasné," povzdychla si, zatímco její bratr se zděšeným pohledem kontroloval oblohu. „Jsi vážně neskutečný. Samá velká slova, ale činy nikde."

„Nedovolím, abyste mu ublížili," zamumlal, avšak nyní působil o něco obezřetněji. „Viděl jsem ho vyrůstat, staral jsem se o něj prakticky celý jeho život a plánuji v tom pokračovat. Nic dalšího mu neprovedete, slib mi to."

„A proč bych měla?" odfrkla. „Jestli to má být výhružka, tak ji aspoň dokonči. Co plánuješ udělat, když tě neposlechnu, no? Na co se můžu těšit?" pobídla ho, avšak Apollón mlčel. „Myslela jsem si to. A nemusíš mít strach. O tom, že máme Herma, se v podsvětí už brzy dozví. Další kroky nechám na vás," rozloučila se s ním a dala se na odchod.

„Počkej přeci! Artemis!" křikl za ní, ale ona jen pobaveně zavrtěla hlavou.

„Právě jsi ohrozil svůj život, a to proč? Abys mi tady dal rodičovské rady?"

„Nevíš, co děláš," pokračoval Apollón s nevýslovně smutným pohledem. „Prosím, popřemýšlej nad tím, co se chystáš provést. Jde to i jinak."

„Ou, ne, ne, ne," ušklíbla se a v ruce se jí zhmotnil papírek s věštbou, se kterým mu zamávala před nosem. „Já nad ničím přemýšlet nemusím, vím přesně co dělat," zdůraznila.

„Co je to?" zaváhal a natáhl se po věštbě, ale ona jen cukla rukou k sobě.

„Důvod, proč by ses měl mít na pozoru a vyhnout se Hádovi obloukem," odsekla a zmizela ve víru lístků.

Tehdy se vydala za Hermem a vzala mu sandál, který i s jeho holí zanechala před podsvětím. V ten moment měla pocit, že jí vše vychází. Posel bohů v zajetí, Apollón vyděšený, Hádés v šachu... Teprve s odstupem času jí došlo, co vše se jí Apollón tehdy vlastně snažil sdělit.

Ten den, kdy Hermés ztratil sandál, totiž patřil i ke dni, kdy ona definitivně přišla o věštbu.