„Láska není jen pouhé slovo, jedná se o jazyk, kterým plynně hovoří vše živé. S postupem času se však u některých jedinců slovní zásoba ztenčí a jiní touto řečí přestanou mluvit úplně."

***

Bohyně krásy a lásky měla mnoho předností, ale inteligence se mezi ně neřadila. Nedá se však říci, že by to Afroditě nějak vadilo, alespoň zezačátku ne. Vždyť její atributy hovořily samy za sebe. Krása. Láska. Sexualita. Hluboký cit i zábava. Lahoda pro oko i duši, kdo by potřeboval cokoli jiného? Jenže časem jí ta pomíjivost vzhledu začínala otravovat podobně jako Hérakla věčně narůstající hlavy Hydry. Nutnost udržovat si přehled o všech trendech a neustále měnit vzhled, aby se druhým zalíbila, to umělo být tak ubíjející! Pro někoho měla zlaté vlasy, pro jiného olivovou pokožku, další pro změnu dával přednost výraznějšímu břichu a poprsí, jiní preferovali drobnou nožku... Už si ani nepamatovala, jak vypadala, když se kdysi dávno zrodila z mořské pěny. Každý ji viděl i popsal jinak a ona sama se již nepoznávala.

Krása, tak moc nebezpečná, tak moc subjektivní a... únavná. Jenže pokud nebude krásná, co jí nakonec zbude? Nic. Protože láska krásu potřebuje, bez ní zkrátka nefunguje. Nebo by alespoň fungovat neměla.

Proč sis vzala Héfaista?

Tuto otázku slýchávala velice často a vzhledem k tomu, že slova mají velkou moc a ona je nezvládala použít, tak se jen usmála a mlčela. Již předtím měla milence, vlastně spoustu milenců. Aférka s Dionýsem, několik setkání s Árem, jednou byla s Hermem i Poseidonem (ne však naráz!), ovšem nikdy to nebylo nic vážného. Jen neškodná zábava, tu a tam si zalaškovala a čas od času zplodila dítě, žádná věda. Skutečnou lásku tak poznala jen jednou. Tehdy potkala nádherného muže z řad smrtelných, o kterém se mluvilo jako o ztělesnění krásy a jehož ztráta způsobila, že sama nebyla schopna po nějaký čas milovat. Jak ironické, bohyně lásky a zažije ji jen jedinkrát, to je jako by Artemis držela luk jen pro okrasu a volný čas místo lovu trávila třeba vyšíváním. Jednalo se o nepříjemný osud, přesto s ním byla Afrodita smířená. Přijala jej bez otázek, jenže poté se na Olympu objevil někdo nový a vše se změnilo.

Tenkrát mezi bohy zavítal Héfaistos známý též jako kovář bohů a ona pocítila něco, o čemž si myslela, že to už nikdy nezažije. Nejednalo se však o lásku, alespoň ne, když přišlo na záležitosti jejich prvního setkání. Héfaistos nepůsobil jako jeden z nich, byl nedokonalý a někdo by jej popsal i jako deformovaného, takže první, co k němu cítila, byla přirozeně lítost. Vždyť to byl bůh, tak z jakého důvodu kulhal? A proč se nezbavil té vyrážky? Nebo alespoň hrbu, co se mu usadil na zádech? Pokud chtěl ten kovář vážně nějaký výstřelek, měl si vybrat jen jednu věc, a ne si z nedostatků zhotovit celý nákupní seznam! Bohové přeci představovali obrazy dokonalosti, zvláště ti, kteří obývali Olymp. Smrtelníci si z nich měli sednout lidově řečeno na zadek, a ne jim na něj nabízet mastičku. Jenže zatímco Afrodita si tyto věci pouze myslela, jiní je říkali nahlas. A lítost brzy nahradila potřeba chránit. Chování ostatních se jí nelíbilo, to šuškání, potutelný smích... Afrodita tomu chtěla učinit přítrž, možná si i s Héfaistem promluvit, jenže ta správná slova k ní ne a ne přijít. A tak na to zkoušela jít jinak. Kdykoli se hovor bohů stočil ke kováři, změnila téma. Dělala tak hlavně, když byl Héfaistos poblíž, nechtěla, aby ta slova posměchu slyšel. Aby se kvůli nim trápil. A pak přišla chvíle, kdy se jejich cesty poprvé, avšak ne naposledy, rozdělily.

Ten den měli Zeus s Hérou opět jeden ze svých sporů, což pro ostatní obyvatele Olympu patřilo mezi takzvané Ne-Ne situace. Nemluvit a Nezapojovat se. Každý z Olympu to věděl, každý! Jenže Héfaistos to z nějakého důvodu nedokázal nechat být. On zkrátka musel mluvit, že? Musel se zapojit! Sice si již nepamatovala, komu kovář stranil, ale vzhledem k tomu, že se po tomto kousku Zeus rozzuřil a vyhnal ho z Olympu, tak byla odpověď nasnadě. Tehdy se na místo pocitu lítosti a touhy chránit dostalo ještě něco jiného. Smutek. Afroditě se po něm stýskalo.

Bohyně krásy a lásky ve sňatku s nedokonalým stvořením. Něco takového nechápal nikdo z bohů ani smrtelníků, a tak svůj prostor dostaly mýty, legendy, domněnky... Mezi lidmi se hovořilo o tom, že když se Héfaistos po nějaké době navrátil zpět na Olymp, bylo to jen proto, aby Héře věnoval dárek. Jednalo se o delikátně zpracovaný zlatý trůn s vytvarovanými lotosovými květy a pavími pery, který by jí mohl závidět kdekdo. Jenže když se do toho výtvoru Héra usadila, uvízla. Nedokázala se zvednout, musel v tom stát systém neviditelných lanek, který nedokázala překonat. Mechanismus, se kterým přišel sám kovář, aby se pomstil. Tehdy ho Zeus prosil, aby jeho ženu osvobodil, jenže Héfaistos se nedal zadarmo. Nakonec sice souhlasil, ovšem měl své podmínky. Jednou z nich byl oficiální návrat na Olymp a další to, že se bohyně krásy a lásky stane jeho ženou. Afroditě tento mýtus kolující mezi lidmi přišel k smíchu, přeci jen... Kdo kdy viděl, aby Zeus někoho prosil?

Spousta z těch věcí však zůstávala pravdivá. Třeba ten zlatý trůn se zabudovanou pastičkou, do které se Héra chytila. Co se však zapomínalo zdůraznit, byl fakt, jak silně přitom nadávala. Nedalo se to poslouchat a Zeus z této atmosféry též neskákal radostí. Dokonce byl i nakloněn k vyjednávání, což se dalo považovat za menší zázrak. Něco takového nastalo jednou za milénium, vlastně byla větší pravděpodobnost, že si Poseidon otevře kurzy plavání pro začátečníky, než že by se Zeus kdy snížil k něčemu, co by se dalo nazývat uzavřením dohody. Jenže Héfaistos jej odmítal byť jen vyslechnout a zarputile se držel své role vyhnance. Zdálo se, že touží jen po tom, aby jeho okolí trpělo a kdoví, zůstat to jen na něm, třeba by se na Olymp vážně nikdy nevrátil. Héra by setrvala navěky přilepena ke svému danajskému daru a Zeus by vyplnil historicky první rozvodové papíry. Jenže jak to tak u velkých rozhodnutí bývá, jen málokdo je činí zcela sám a obvykle v tom svou roli sehraje další osoba.

Afrodita zrovna seděla na své oblíbené lavičce nacházející se vedle vstupu do trůnního sálu, ze kterého stále sršely nadávky, když zaslechla i něco dalšího. Známý hlas vycházející ze světa lidí.

„Říkám, že ne!" odsekl Héfaistos, zřejmě se nacházející uprostřed hádky. „Zeus mě odtamtud vyhnal jako malého kluka, takže pro mě za mě, ať si ten svůj Olymp klidně strčí do míst, kam Apollón nesvítí. Mně už na tom zatraceném místě stejně nezáleží a neexistuje nic, co bys mohl říct, abych povolil."

„Ale Héra je v tom trůnu usazena celou věčnost!" zanaříkal Dionýsus, který se nevzdával snahy mu domluvit. Přitom se mu na mladistvé tváři, v níž se mísily mužské i ženské prvky, takže by člověk jen stěží odhadl, jakým zájmenem mu má nadávat, zračil ustaraný výraz.

„Podívej se, kováříčku, vždyť je to tvoje mamka," pokračoval bůh nespoutaného veselí s jistým povzdychem. „A každý ví, že se mamky nemají prudit víc, než je nutné."

„Ale vážně?" zavrčel mu na odpověď. „A odhodila tě mamka z útesu, protože ses narodil jako zrůda? Protože co si pamatuji, tak to se tady stalo jenom mně."

„Pravda, mně jenom Zeus spálil máti na uhel a musel mě odnosit ve svým stehnu," ušklíbl se Dionýsus.

„To vážně?" Héfaistos tázavě nadzvedl obočí. „A to funguje jak?"

„Myslíš to spálení, nebo porod z nožky? Protože já nerozumím ani jednomu," pokrčil rameny. „Chci tím jenom říct, že mezi bohy to má každý těžký. Věci Olympu jsou dost divoký, a to zvlášť když přijde na děcka. Takže co se přes to prostě zkusit nějak přenýst? No, tak tě Héra zkusila stvořit bez pomoci mužskýho a výsledek ji vyděsil natolik, že tě odhodila do oceánu. Vždyť to se může stát každýmu! Viděl jsi třeba ty svoje ušiska? Slušný plácačky. Třeba jen zkoušela, jestli umíš lítat."

„A já zklamal i v tomto ohledu, co?" odsekl.

„To ano, ale nic si z toho nedělej, kováříčku. Nakonec to pro tebe dopadlo dobře, ne?" pousmál se. „Místo ní tě vychovala Thetis a ta je vážně hodná! Přijala tě, vůbec jí nevadilo, že jsi tak... ošklivý," dodal, když si ho změřil pohledem. „Jakože fakt hodně. Hele, češeš ty se vůbec?" zazubil se na něj a Héfaistos si zdráhavě přejel mozolnatou dlaní po hlavě.

„Nevím," zamručel nakonec. „To se musí?"

„No, u tebe by to jednou za čas neuškodilo," pousmál se a s jistou hrdostí si pohodil svou bohatou tmavou hřívou. „A já ti teď vážně nerozumím, na jednu stranu chceš být veleváženým bohem Olympu a na druhou ti nevadí vypadat jako hastroš. Mám pocit, že se vůbec nesnažíš!"

„Já už také nechci být bohem Olympu," zdůraznil a založil si paže na prsou.

„Nechceš?" rozzářil se. „Tak to je jiná, to už vím, co s tebou! Teď moc dobře poslouchej," dodal a přátelsky ho objal kolem ramen. „Krok číslo jedna: nejdřív osvobodíš Héru, ano? Krok číslo dvě: necháš si od Dia nadělit požehnání, po kterým ti zmizí všechny ty beďary a krok číslo tři... Budeš jako já!"

„Tím myslíš ‚ukřičený a otravný'?" ušklíbl se Héfaistos.

„Ne, tím myslím, že si budeš konečně užívat krás života. Holky, víno, tanec... Věř mi, že jakmile to jednou vyzkoušíš, už nebude cesty zpět. Navíc, stačí jen pár loků vína a člověk tak nějak i vidí hůř, takže za takové dva, tři poháry..." Dionýsus se na moment odmlčel a opět si ho změřil pohledem. „Dobře, tak u tebe spíš takových deset, dvanáct... A pak budeš za fešáka a ženský na tebe budou stát fronty! Věř tomu, nebo ne, s nima je svět tak nějak mnohem hezčí. Kdoví, třeba se i já jednou usadím," dodal zasněně. „Mohlo by to být pěkný."

Afrodita se po zaslechnutí jeho slov pousmála. Dionýsus velice rád mluvil, avšak jeho přesvědčovací techniky místy poněkud pokulhávaly. Když přišlo na diplomacii, tak bůh nespoutaného veselí dokázal se slovy po pár pohárech vína zacházet asi stejně tak dobře jako kozel s čajovým setem. Pokud ho na to nechá samotného, nic nevyřeší, ovšem kdyby se k němu připojila, tak... Afrodita nad tou myšlenkou pobaveně zavrtěla hlavou. Vážně uvažuje nad tím, že by svou řečí zkusila ovlivnit něčí rozhodnutí? Opravdu chce vyrazit do boje se slovy? Jak hloupé, možná by měla dojít pro Athénu. Nebo Herma. Ti dva v sobě měli jisté pochopení a přesně věděli, co říct, aby druhou stranu neurazili. To se zdálo být jako ideální řešení, jenže... ona tam za nimi vážně chtěla!

Afrodita se zamyšleně kousla do rtu. Ona za nimi vážně moc a moc chtěla. Mohla by to všechno zachránit. Zařídila by, aby byla Héra opět svobodná, a k atributům krásy a lásky by si tak mohla přidat i mazanost. No, jistě, může být mazaná a chytrá, může ARGUMENTOVAT! Při té myšlence se celá rozzářila a bylo rozhodnuto. Přidá se do jejich konverzace a udolá je svými slovy. S nebývalou rozhodností se přenesla do světa smrtelných, ovšem když stanula v lesíku, kde se oba bohové nacházeli, najednou znervózněla.

„Ehm," vysoukala ze sebe s nervózním úsměvem, když se na ni oba bohové otočili. „Já jsem slyšela... Tady Dionýsus má v něčem pravdu a... Mluvíte tu o lásce, takže jsem..."

Svůj monolog zakončila tečkou v podobě rozzářeného a možná i křečovitého úsměvu. Ty náno nádherná, zanadávala si v duchu. Aspoň nápovědu sis mohla nakreslit!

I přes její poněkud kostrbatý začátek se však Dionýsus celý rozzářil a chytil se jí kolem ramen, jako by byla jeho druhem v boji.

„Vítej, Dito! Chybělas nám, holka zvědavá," zasmál se a poté se obrátil zpět k Héfaistovi. „Vidíš? I tahle kráska se mnou souhlasí a teď jsme na tebe dva, takže... Héfaiste?" zaváhal a tázavě nadzdvihl jedno z obočí. „Haló, bohové volají Héfaista, slyšíš nás?"

Kovář na to nic neodpovídal, jen s pootevřenou pusou zíral k místu, kde stála. Během chvilky zrudnul až za ušima a teprve, když ho Dionýsus chytil za bradu, tak se probral.

„Hele, kováříčku," zazubil se na něj a zatahal ho za vousy. „My tady s tebou mluvíme."

„Ano?" zaváhal a zmateně zamrkal.

„Prober se už," osočil ho Dionýsus, přesto se mu na tváři hrál šibalský úsměv. „Tohle musíme vyřešit, neexistuje, že by Héra zůstala uvězněná na Olympu. Víš, kolik polobohů by pak po světě běhalo?"

„To... a-ale," zakoktal a opět se zadíval na Afroditu. „Ne, nejde to," zavrtěl hlavou a sklopil zrak k zemi. „Je mi to líto, ale nemohu vám pomoct."

„Ale proč ne?" zaváhala Afrodita. „Vždyť už se ti to povedlo, ne? Myslím ta pomsta za to vyhnání. Héra zuří, Zeus šílí, ale vlastně nejvíc ze všeho trpíme my, protože to všechno musíme poslouchat. Tak co to všechno ukončit? Zeus tvůj návrat na Olymp odsouhlasil, stačí jen..."

„Takže se tam mám vrátit?" zavrčel a věnoval jí pohled navztekaných očí. „A co bych tam asi tak dělal?"

„Nevím," pokrčila rameny. „Nějaké boží... kovářské věci?"

„To tak," odsekl a jeho prvotní nejistotu nahradil vztek. „Nenechám se už nikým využívat, mám toho dost. Nemyslete si, že nevím, jak se o mně za mými zády bavíte. Co všechno si šuškáte, jak se mi posmíváte. Jsem vám tam akorát pro smích!"

„Mně ne," hlesla. „Mně... ne."

„Nesmysl," zamumlal, přesto se o něco zklidnil. „Vím, o co se zde snažíš, Afrodito. Je od tebe hezké, že jsi sem přišla tomu vínem načichlému hňupovi pomoct, ale –"

„Hej!" ohradil se Dionýsus. „Já nejsem načichlý! Celý den jsem nepil!"

„Takže se tu Héry zastáváš střízlivý?" ušklíbl se.

„Dobře, možná jsem si dal pohár na kuráž."

„Jistě, pohár. Hádám, že byl bezedný," pousmál se a poté se obrátil zpět k Afroditě. „Chápu, proč se tak moc snažíte, ale já už se rozhodl. Héra s Diem si za to mohou sami."

„Ale..." Afrodita se nadechla, ovšem slova jí do úst nepřicházela.

„Nenamáhej se, krásko," sdělil jí Dionýsus se smutným úsměvem a zlehka ji poplácal po zádech. „Zdá se, že se tady náš kovářík rozhodl a chce mermomocí do historie vstoupit jako padouch, že?"

„Nečekám, že byste to zrovna vy dva pochopili," odpověděl. „Vás se nikdo nikdy nezřekl, vy jste byli od začátku ti krásní a žádaní, zatímco já... Zatraceně, já se jenom narodil a už to bylo špatně!"

„To není pravda!" vyhrkla Afrodita, ale on nad jejím protestem jen pobaveně zavrtěl hlavou.

„Byl jsem tehdy jenom novorozenec, když mě Héra odhodila do moře, jako bych představoval krmivo pro ryby."

„To přeci... A novorozenec?" hlesla k Dionýsovi, který zlehka přikývl. „Aha, to... To jsem nevěděla."

„Asi je ještě hodně věcí, které o sobě nevíme," sdělil jí Héfaistos stroze a semknul rty. „Myslím, že bude nejlepší tento rozhovor ukončit. Já už se rozhodl, role padoucha se stejně nezbavím, tak z ní alespoň dostanu to nejlepší."

„Počkej!" křikla za ním Afrodita, ale to už jí Héfaistos natočil záda a chystal se zmizet. „Ty ale nejsi... Nemusíš být zlý!"

„Nesmysl. Ať udělám, co udělám, vždy budu fungovat jen jako zloun."

„Proč myslíš?" nevzdávala to.

„Protože přesně tak to chodí. Nezáleží na tom, co mi Héra s Diem udělají, vždy z toho vyjdou vítězně. Vykáží mě z Olympu? Odhodí do moře? Všem je to jedno, protože jsem jen ošklivý nýmand. A teď, když jsem se konečně rozhodl bránit, tak je to špatně. Všichni mě nenávidí a víš proč?"

„Protože jsi... ošklivý?" zaváhala.

„Výborně, už se chytáš," ušklíbl se, zatímco jí stále nastavoval záda. „Nemůžu couvnout, Afrodito, a to ani kdybych vážně chtěl."

„Myslím, že v tom se pleteš," pousmála se. „Stále máš na výběr a po tomto rozhovoru můžu s jistotou říci, že ty ošklivý nýmand vážně nejsi."

„Tak určitě," odfrkl.

„Nevím proč," pokračovala, „ale ten tvůj příběh o Héře a to, jak se nyní bráníš... Něco na tom všem mi přijde vážně krásné a jako bohyně krásy bych snad v tomto ohledu měla mít poslední slovo, ne?"

Na odpověď se jí dostalo lehké zafunění, přesto se Héfaistos nakonec opět otočil.

„Tak dobře," řekl nakonec. „Dejme tomu, že ti na moment uvěřím. Že bych vážně Héru pustil a vrátil se na Olymp. Co bude pak? Jak chceš ostatní přesvědčit, že – "

„Já ale nebudu přesvědčovat ostatní," usmála se. „Jediné, co od tebe žádám, je, abys mi dovolil být po tvém boku a já tě učiním krásným."

„Dito," ozval se Dionýsus pobaveným hlasem. „Nechci ti kazit iluze, ale tohle bude práce na plnej úvazek!"

„Mohl bys ztichnout?" okřikl ho Héfaistos a poté si zamyšleně přejel dlaní po tváři. „Takže ty bys mě vážně dokázala... napravit? Protože já už to zkoušel a nezvládnu se ničeho z toho zbavit. Vyrážka se během chvilky zase vrátí a to kulhání..."

„Zkus mi věřit, ano?" pokračovala s úsměvem. „Následuj mě zpět na Olymp a já ti ukážu, jak moc krásný vlastně jsi."

A co slíbila, to také dodržela. Každý den mu svou přítomností dokazovala, kolik nádhery v sobě nese a brzy to začal vidět i on sám. A zatímco ona mu umožnila poznat krásy, které již vlastnil, on jí na oplátku ukázal zcela nový svět. Svět, ve kterém se již nemusela měnit.

***

„Pořád tam tu věštbu luští," pousmála se Afrodita, když si přisedla na lavičku, kde již seděla bohyně lovu.

„Hádám, že jim to nějakou chvíli potrvá," zamumlala Artemis, zatímco shlížela do světa smrtelných.

„To jistě. Zdá se, že ti největší myslitelé z Olympu raději zmizeli," pokračovala se skleslým úsměvem. „Víš, stýská se mi. Vážně moc."

„Neboj, tahle jejich rebelie brzy skončí," pousmála se Artemis. „V tom podsvětí nemohou zůstat věčně, to by se z toho zbláznili. Nikdo normální tam nevydrží dýl než pár dní."

„Prý se snaží stávkovat," povzdychla si.

„Dost bohů to porušuje. Třeba bratr den za dnem vyjíždí se svým zlatým vozem, aby smrtelníkům dodal svit slunce, a Hermés, ten taky pořád někde lítá. Je jen otázkou času, kdy to vzdají a nechají Háda jeho osudu. Uvidíš, zase to bude dobré."

„A ty tomu vážně věříš?"

„Ano," přikývla, zatímco v dlani něco žmoulala. „Musím. Nic jiného mi nezbývá."

„Počkej přeci," pousmála se Afrodita a zlehka ji vzala za ruku, v níž se objevil pramínek vlasů. „Takto to jen zničíš, a to bys přeci nechtěla."

„To ne, nechtěla," zamumlala.

„Něco pro tebe mám," dodala Afrodita a v dlani se jí objevil stříbrný řetízek s kulatým stříbrným přívěskem, ke kterému byl přidělán půlměsíc. „Když Athéna odešla, tak jsem poprosila Héfaista, zda by ti to nemohl vyrobit. Trošku se cukal, to jistě, ale... Nakonec to pro mě udělal."

„Je vážně nádherný," povzdychla si, když si od ní řetízek převzala. „Ale abych pravdu řekla, na šperky nějak nemám náladu."

„Není to jen pro parádu," sdělila jí Afrodita s tajemným úsměvem. „Jen to víc prozkoumej. Myslím, že se ti bude hodit."

Slova, tak tajemná a mocná. Bohyně krásy a lásky s nimi vždy zápasila, ovšem když přišlo na činy, cítila se být jistá v sandálech. Obvykle je to právě láska, která dává vzniknout velkým věcem. A i beze slov se dá hovořit jejím jazykem.