„Válka mezi lidmi představovala pochodeň, která pomohla zažehnout plamen sporu na Olympu. Tehdy se vášeň zasahovat do životů smrtelných střetla s touhou zůstat v ústraní. Viditelnost konkurovala nenápadnosti, sláva čelila skromnosti a cesta slov spojených s domluvou byla pozvolna nahrazována jinou, poněkud jednodušší a ráznější odbočkou plnou násilí.

Nakonec však nezáleží na tom, jak moc se bojuje či kolik krve se prolije. A každý spor skončí opět u slov. U nejmocnější zbraně lidstva i bohů samotných."

***

Etapa hádek pominula a pozvolna přerostla v něco, co by Artemis nazvala jen jako rvačky. Hloupé hospodské rvačky jen s tou změnou, že místo aby sálem létaly stoly a židle, tak tudy svištěly hole, blesky, přilby... Právě toto narůstající násilí mezi bohy, nakonec dokázalo narušit již tak delikátní rovnováhu nebe a země, a aniž by si to někdo z účastníků sváru uvědomil, do světa smrtelných byla přivedena nebývalá síla. Skrze pukliny, jež na Olympu svými rozbroji stvořili, se propila moc živlů, která vdechla život takzvaným Magickým. Tito lidé ovládající sílu z nejčistšího zdroje byli schopní konkurovat celým armádám, dokonce i bohům samotným, avšak to je již jiný příběh. Nyní zpět na Olymp, kde se spory mezi bohy neklidnily, spíše naopak. Jen se více a více vyhrocovaly, a to zvláště Diovým přičiněním. Vládce bohů dal okolí jasně najevo, že rozhodně nehodlá sdílet prostor trůnního sálu se zrádci, a bohové, kteří s ním nesdíleli stejný názor, pro změnu odmítali být nálepkovaní jako jeho nepřátelé. Chtěli se dohodnout, najít zlatou střední cestu mezi vměšováním se do lidských osudů a „nechám věcem volný průběh" přístupem, jenže k žádnému takovému kompromisu nedošli. Zeus odmítl jakékoli vyjednávání a jeho nepřátelé skončili vyhnáni.

„Museli najít útočiště v podsvětí," zarezonoval poloprázdným trůnním sálem Diův rozmrzelý hlas. „To není hezké, ale můžeme si s tím poradit. Vy vyřídíte to hrozné psisko a zadržíte ostatní, já se postarám o Háda."

„Cože?" vydechla Artemis. „Ale něco takového přeci nemůžeme, vždyť... Je tam Hádés," zašeptala.

„No, a?" zasmál se Zeus pohrdavým tónem. „Pokud vím, tak to já jsem vládce bohů, ne on. Když budu chtít, mohu Háda rozdrtit mezi prsty. Nebo jsem snad slabší než on?"

„V tomto případě se nejedná tolik o sílu jako spíše o prostředí," vložil se do toho Poseidon. „Mluvíme zde o podsvětí. Pro nás tedy naprosto neznámá oblast, která dává Hádovi strategickou výhodu. Byla by chyba přesunout boje tam."

„Nesmysl," odsekl Zeus.

„Nu, ale něco na tom bude," pronesl Áres zamyšleně. „Podsvětí můžeme považovat za neprobádané území, kde je náš nepřítel doslova doma. Moudřejší bude vyčkat."

„Opravdu? Hmm, nuže dobrá," povzdychl si Zeus nakonec. „Áres má pravdu, necháme to zatracené podsvětí být."

„Ale přesně to jsem také navrhl!" zaprotestoval Poseidon.

„Vážně? Asi jsem tě neslyšel," ušklíbl se Zeus.

„Ale..."

„A všechno nemusí být hned o tobě. Teď se pojďme věnovat tomu důležitému."

Bůh moří semknul rty a po zbytek této schůzky už ani jednou nepromluvil. Trucoval, což by Artemis přišlo úsměvné, kdyby v tu chvíli nezažívala něco... velice zneklidňujícího. Strach. Jeho vlna se rozlévala po celém těle jako mor, kterému nedokázala čelit. Semínka obav si nalezla cestu do jejího srdce, kde pomalu klíčila a nabírala na síle. Zalévána zármutkem, živena neznalostmi. O Hádovi prakticky nic nevěděla a každý kdo mu byl alespoň trochu blízký, se nyní nacházel v podsvětí, nebo v azylu ve světě lidí. I kdyby o něm tedy chtěla zjistit něco více a získat jeho pohled na věc, nemohla. Ne, že by o tom snad někdy vážně uvažovala, spíše se jen jednalo o způsob, jakým mohla ulehčit svému svědomí. Jednu z mnoha výmluv, kterými se snažila obhájit své další kroky.

Artemis předala slova věštby dál. Ne však na místo, kde „nejvíce pomůže", ta věta jí přišla vágní a byť měla Athénu ráda, postavit své rozhodování na tom, kde může pomoci, jí přišlo šílené. Ve válce se nepomáhá, tam se bojuje. A výhodu má vždy ten nejsilnější.

„Toto ti předala Athéna?" zeptal se jí vládce bohů, a to i přestože se mu svým zdrojem netajila.

„Přesně tak," přikývla. „Mluvila o tom, že by to mohlo ukončit válku jednou provždy. Sama tomu moc nerozumím, ale třeba–"

„A můžeme tomu papírku věřit?" vložila se do toho Afrodita. „Já jen, že všichni víme, jak naše milovaná sovička z Olympu utekla jako první a ani se nerozloučila."

„Ta věštba by nám mohla pomoct," odsekla Artemis.

„To jistě, ale stejně se mi to nezdá," pokračovala bohyně lásky se sladkým úsměvem. „Když přijde na záležitosti týkající se Athény, máš zamlžený úsudek."

„Nic takového!" ohradila se a poté se obrátila zpět k Diovi. „JÁ zůstala," zdůraznila.

„A tvou loajalitu nikdo nezpochybňuje," přikývl Zeus. „Ovšem Athéna... Ta mi přinesla akorát bolehlav."

„Její věštba nabízí řešení, jak ukončit tuhle válku jednou provždy," stála si Artemis za svým. „Dost jasně se v ní píše, že Hádés musí skončit ve vězení."

„Opravdu?" zamumlal Zeus a opět pohlédl na ten papírek. „Hmm, no, jistě. Ano, píše se to tu."

„Tak vězení?" vyhrkla Démétér. „To z toho ten neřád vyjde lacino. Nejdřív mi unese dceru a pak –"

„Pokud vím, tak s ním Persefona odešla dobrovolně," mávl nad tím Zeus rukou.

„A já se jí ani nedivím," zasmál se Áres. „Mít takovou matku, asi bych taky zdrhal," dodal a očima přelétl po trůnním sále, jako by hledal osobu, která jeho vtípek ocení. Poté si zlehka povzdechl. I on zřejmě narazil na prázdné místo, jehož křik se nedal snadno utišit. Tehdy se jejich pohledy na moment střetly a Áres jí věnoval lehký úsměv, ve kterém se zračilo jisté pochopení. To Artemis zaskočilo, přesto mu oplatila stejnou mincí. V ten moment s bohem války snad poprvé vážně souzněla.

„Hádés má být poražen za pomoci něčeho, co se nazývá Kronův zámek," citovala Artemis další kus věštby. „Říká vám to něco?"

„Hmm." Zeus se na moment zamyslel, což neprováděl moc často, a Artemis na něj právem zírala v šoku. „Kronův zámek je pozůstatek otcovy vlády. Jedná se o zajištění stvořené z času, vychází ze samotné boží podstaty. Nevýslovně náročné na provedení."

„Ale je to možné, že?"

„Rozhodně to není vyloučené," přitakal. „Ale nebude to snadné, něco takového si vybere svou daň a oslabí mě to. Pokud by se Hádés během toho procesu o cokoli pokusil, vyšlo by mu to. A vzhledem k tomu, že se od nás můj bratr asi nenechá dobrovolně zavřít, musíme najít způsob, jak ho během rituálu udržet na místě."

„Můžeme ho zkusit něčím ubít!" rozzářil se Áres. „Vzít ho něčím pořádným po hlavě, to by mohlo zabrat. Anebo ho můžeme přelstít... a pak ho něčím praštit!"

„Máš tam i něco jiného než strefování se do hlav?" zívla bohyně krásy znuděně.

„Ale jistě!" ohradil se Áres. „Existuje spousta jiných míst, kam se dá praštit!"

A tak se na Olympu rozproudila diskuse zaměřující se na způsob, jak vládce podsvětí dostat do vězení. Artemis nechala své spolubojovníky, ať se nad tím textem ještě chvíli baví, a přesunula se z trůnního sálu na lavičku, odkud se dalo shlížet do země smrtelných. Nikdy mi nic neřekne na rovinu, pomyslela si a zadumaně pohlédla na zem. Tam někde se nacházela i ona, vůně moudrosti. Artemis promnula pramínek vlasů mezi prsty. Zeus možná dostal na moment do opatrování ten svitek, ovšem to nejdůležitější si nechala pro sebe. Odhodlaná nést si s sebou část domova třeba až do skonání věků.