„Artemis vstoupila do historie jako jedna z nejkrutějších bohyň. Bytost bez srdce, nelítostná, ničivá... A i přestože se dá najít mnoho příběhů, které by těmto charakteristikám daly za pravdu, tu a tam se objevily momenty dokazující opak. Svůj podíl na tom nesly osoby, které znaly sílu jejího plamene, přesto šly blíž a riskovaly své spálení. Jedním z takových odvážlivců se stal i Orion, její společník při lovu a v jistém slova smyslu druhý bratr. Avšak hranice mezi odhodláním a šílenstvím je velice tenká a poté, co se Orion rozhodl, že svou roli úspěšného lovce posílí a odstraní z povrchu země všechna divoká zvířata, musel být zastaven. Bohyně Gaia na něj seslala jedovatého štíra, jenž ho nakonec usmrtil, avšak Artemis ho nenechala zcela zahynout. Tehdy vyzvedla jeho duši ke hvězdám a vdechla mu nový život na nebi v naději, že si podobnou ztrátou už nikdy nebude muset projít. Jenže se mýlila. Protože historie umí být krutá, krutější než jakýkoli bůh."

***

Athéna se chystala opustit Olymp. Jednalo se o něco očekávaného, přesto to Artemis stále bolelo. Odejde, ale kdy se vrátí? Jak dlouho... Nedokázala si to představit, vejde do trůnního sálu a Athéna tam zkrátka nebude. Jedna z mála jistot, které kdy v životě měla, zmizí jako pára nad hrncem, avšak o něco více než její budoucí absence ji děsil fakt, že bohyni moudrosti nebude moci vyhledat. Nebude se s ní moci stýkat, protože by ji tím jen ohrozila. Zeus by díky tomu zjistil, kde se bohyně moudrosti nachází a jistě by se ji pokusil dostat na svou stranu. Athéna by jej odmítla a pak... Mohlo by to dopadnout různě, proto také nyní z Olympu mizela potají a nikdo jiný kromě Artemis o této události nevěděl. To jí na jednu stranu lichotilo, ale na druhou... Jak mohla v něčem takovém vidět něco kladného, když jí její přítelkyně mizela z dosahu?

„Zůstaň," hlesla to poslední slovo, kterého se držela jako tonoucí stébla.

Jednalo se o plamen svíčky mihotající se ve vichřici, u kterého každý ví, že nakonec zhasne, přesto se ho Artemis pokoušela zachránit. Přesto bojovala. Chránila ho vlastníma rukama v naději, že dokáže zabránit tomu neústupnému vichru v jeho uhašení. A prohrávala.

„Víš, že nemohu," sdělila jí Athéna se skleslým úsměvem. „Zeus zde nebude trpět nikoho, kdo nestojí na jeho straně."

„Pak se k němu přidej!" nepovolovala. „Hádés nemá šanci, už tak je nás proti němu víc než dost a on žádné spojence nemá!"

„Mám pocit, že tady se pleteš," usmála se a natáhla ruku, na které jí krátce nato přistála sova.

Artemis zaregistrovala, že má zvíře k nožce přivázaný papírek, ale nijak to nekomentovala. Tyto výstřelky k bohyni moudrosti zkrátka patřily stejně jako hádanky, tajemství i nicneříkající nápovědy. K jejímu překvapení se však Athéna na ten vzkaz ani nepodívala a rovnou jí ho předala do opatrování.

„Co je to?" zaváhala Artemis a přejela prsty po provázku, kterým byl svitek obmotán.

„Jen pramínek mých vlasů," pousmála se. „Taková hloupost. Však víš, na památku."

„A to psaní?" dodala Artemis při pohledu na samotný vzkaz.

„Důkaz, že se Hádovi nakonec dostane podpory. Jedná se o věštbu, která nám všem pomůže ukončit boj o Olymp jednou provždy."

„Věštba? Ale jak se k tobě dostala?"

„Mám své zdroje," odpověděla jí Athéna s potutelným úsměvem. „Já jen vím, že tento spor není pro mne. Afrodita stojí na straně Dia, Héra pro změnu straní Hádovi a já se nechci rozhodovat. Nemůžu se rozhodnout."

„Nesmysl," odfrkla. „Héra by proti Diovi nikdy nešla. Ne znovu!"

„A odkud bereš takovou jistotu?" pokračovala Athéna se stále stejným rošťáckým úsměvem někoho, kdo ví více, než by přiznal. „Nicméně, já se v tuto chvíli nemohu přiklonit ani na jednu stranu, protože bych tím pokaždé jen ublížila někomu, na kom mi záleží."

Tím, že nic neděláš, akorát ubližuješ mně, pomyslela si Artemis, ovšem nahlas to neřekla. Nedokázala v sobě najít sílu na zformulování té jednoduché věty, a tak jen v rukách žmoulala věštbu, o kterou nestála.

„Zůstaň," zopakovala nakonec svůj požadavek. „S tvou pomocí ukončíme vše ještě dříve, než to začne."

„Omyl, Artemis, ono už to začalo," povzdychla si a nahnula se k ní. „Opatruj se," zašeptala a políbila ji na tvář.

„Athéno..." Jméno bohyně v jejích ústech představovalo jazyk ochromující ocelové závaží, které ji jen táhlo k zemi.

„Zase se uvidíme, ano?" sdělila jí na rozloučenou. „Postarej se o to, aby se ta věštba dostala na správné místo."

„A to má být kam?!" vyhrkla, když viděla, jak se jí bohyně moudrosti pomalu ztrácí v mlze. „Athéno, já ale vážně nevím, co dělat!"

„Správné místo je to, kde to nejvíce pomůže!" zavolala, než zmizela úplně. „Však ty to časem poznáš!"

Jenže nepoznala. Nikdy to nepoznala a poté, co Athéna zmizela, se nakonec část bohů k Hádovi skutečně přidala. Mezi nimi i Héra, což Artemis sice šokovalo, avšak ne tolik jako fakt, že bůh podsvětí nalezl oporu i u jejího dvojčete. Jako by Apollónovi ta stavba trójské zdi nestačila, opět se musel plést do sporu, který nemohl nikdy vyhrát! Kromě něj se však ostatní bohové pobývající mimo Olymp rozhodli zůstat neutrálními, či alespoň svou náklonnost na jednu, či druhou stranu nedávali příliš najevo. Třeba trojice Dionýsus, známý též jako bůh vína a nespoutaného veselí, Erós, takzvaný bůh lásky, a Hypnos, bůh spánku, se proti sporu vymezili takřka ihned. Samotná neutralita však u Dia mnoho neznamenala a kdokoli, kdo nestál vyloženě na jeho straně, si ke svému jménu vysloužil pomyslný černý puntík. Něco takového se nemohlo brát na lehkou váhu, ale aspoň nebyli na seznamu nepřátel čekajících na trest. Tam patřili jen ti, kteří otevřeně stranili Hádovi.

Za začátek každé války se obvykle pokládá její vyhlášení, či první ozbrojený střet. Něco takového však není zcela pravda a signály, že něco úplně nehraje, se dají objevit daleko, daleko před oficiálně uváděným začátkem. Tehdy se „něco není v pořádku" kapky postupně navrší, až nakonec svou silou protrhnou hráz pevné neměnnosti. Spousta drobností vede ke změně, kterou již zaznamenají úplně všichni a Hádův proslov tak tvořil jen pouhou kapku, jež však stačila na to, aby hráz Olympu padla, Athéna odešla a strany se definitivně rozdělily.

Když přišlo na události, které zpřetrhaly vazby mezi přáteli, milenci, manžely, sourozenci, rodiči a dětmi, tak se Artemis snažila vše vytěsnit, přesto pokud by dostala za úkol popsat první etapu jejich „válčení", asi by ji definovala jako tu nejhlučnější možnou. Jen hádky, překřikování a vzájemné osočování. Stačilo pár dobře mířených slov, která zahrála na ty správné struny jako prsty na lyru, a sálem se rozezněla hudba špinící všechno a všechny. Nenáviděla to a sama se těchto hádek aktivně neúčastnila, jen si dávala záležet, aby svým tichem a dobře načasovaným přikyvováním dokázala, že stojí na straně Dia a nestala se tak vyhnancem. Jen naznačovat, přísahat, mlčet...

Ticho své hlavy vyplnila vzpomínáním na Athénu, nebo spíše znovuobjevováním faktu, že s ní bohyně moudrosti již nesdílí prostor trůnního sálu. A přitom se jednalo o úplné drobnosti. Artemis se ohlédla k jejímu místu, aby jí něco pověděla, jenže ona tam neseděla. Napadl ji vtip, chtěla si postěžovat, na něco se zeptat... A neměla komu. Pokaždé si myslela, že si na to zvykla. Že již ví co čekat, či vlastně nečekat. A pokaždé se spletla. To prázdné místo na ni přímo křičelo a po každém z těchto drobných omylů se stávalo jen hlasitějším a ona ho nebyla schopna utišit.

Neustálý hluk. Otupující prázdnota. A pak tu byla ta věštba, ta zatracená věštba. Text z toho drobného svitku se jí zapsal do paměti. Četla ho již tolikrát, přesto nad těmi slovy nikdy nepřemýšlela. Poznala, že ona jeho cílovým čtenářem nebyla. Zvláštní, jednalo se o to poslední, co po sobě Athéna zanechala, a ta slova nebyla určena jí. A tak se soustředila jen na to krásné. Na tu vůni.

Kromě zvířecích favoritů měl každý z bohů i jistou vůni, která provázela jeho existenci. Třeba Afrodita, ta sytila vzduch růžemi, které leckdy dokázaly i zcela ochromit (a během takových dnů bylo lepší se jí obloukem vyhnout, pokud jste nechtěli trpět bolehlavem ještě týden). Poseidon byl pro změnu cítit mořskou solí a Démétér zase voněla po obilí. Áres chodil načichlý železem a rzí, Hermés za sebou zase zanechával vůni papyru a citrusů. Vždy když byl posel bohů poblíž, měla Artemis pocit, jako by čichala rychlost. Štiplavé, osvěžující aroma citrusů s cukrovým ocáskem, přesně tak by popsala Herma.

Zeus v sobě pro změnu nesl tíhu bouřek, která se měnila dle jeho nálady. Někdy dusivá až otupující, jindy osvěžující a až nebezpečně přitažlivá. Petrichor, vůně deště dopadajícího na rozpálenou zem. Vůně, jež svádí mysl. Proč něco takového náleželo zrovna Diovi, to zůstávalo tajemstvím.

Héra voněla po lotosech symbolizujících čistotu i znovuzrození, Hestia zase jako praskající oheň v krbu či objetí od milované osoby, a Héfaistos, ten s sebou přinášel lehký závan rozžhavených uhlíků a sazí. Jakmile přišlo na samotného vládce podsvětí, tak Artemis tápala. Zdálo se, že Hádés jako jediný vůni nevlastnil. Smrt nikdy nenese žádné poznávací znamení, zkrátka nastane. O důvod víc, proč ho neměla ráda.

A pak tu byl její bratr. I Apollón voněl po citrusech, které by se daly snadno splést s Hermem, avšak ten nejvíce zapamatovatelný kousek v jeho případě nikdy netvořila rychlost, nýbrž poezie. Jemná vůně léčivých bylinek se prolínala s verši odhodlání a v rytmu síly, klidu a přesnosti tvořila symfonii hlásící Apollónovu přítomnost. Jeho nezapomenutelnou přítomnost.

Když došlo na její vlastní vůni, tak ta se jí určovala s obtížemi, proto se řídila tím, co kdysi pověděla Athéna. Dle ní Artemis voněla jako čerstvě posečená louka. Jako mladý lístek, který se po dlouhé zimě probojovává na světlo či mlha, jež brzy ráno stoupá z lesa a přináší s sebou krásy neznáma i jistá nebezpečenství. Vše to znělo báječně, ovšem pokud by si Artemis měla vybrat svého favorita, nacházelo se zde aroma, které dokázalo přebít vše ostatní. Vůně tak opojná, silná a přitom příjemná, jež působila příjemnou husí kůži, jen když na ni člověk pomyslel. Vůně moudrosti.

Kdykoli se ztratila v Athénině objetí, cítila staré stránky plné otázek i odpovědí. Těžké tóny dřeva, skal a mořské soli byly doplněny o exotické vůně dálek zalitých sluncem i svěžím deštěm. Tak moc vzdálená, přesto tuze blízká a známá. Tehdy Artemis cítila moudrost v celé své kráse. Tehdy se cítila doma.

---

Část s vymýšlením jednotlivých vůní mi dala vážně zabrat, ale zároveň bylo zábavné promítnout si vlastnosti hrdinů do vůně. Zkusili jste to už někdy s nějakou svou postavou?Jinak Hermés mi v jednu chvíli připomněl Redbull. XD