„Co jsi udělala, Artemis?"

Bohyně moudrosti stvořena z hvězdného prachu ta slova pronášela takřka prosebným tónem, který však Artemis nutil k ještě hlubšímu mlčení. Ať již by jí řekla cokoli, nestačilo by to. Tehdy Hermovi způsobila zranění, která šla za fyzickou stránku, a i když se k tomu po válce ani jeden z nich nevracel, věděla, jak moc mu ublížila. Poznala mu to na očích, ten pohled, který jí věnoval, když se náhodou ocitli sami... Jako posel bohů věčně všude létal a ona stoprocentní pobyt v trůnním sále též neuznávala. Koneckonců, měla družinu několika desítek nymf, se kterými jezdívala lovit, zůstávat jen na Olympu nepřipadalo v úvahu, a bylo jen otázkou času, než na sebe opět narazí. Tehdy jí Hermés věnoval zdvořilý pozdrav i zářivý úsměv od ucha k uchu. Zdál se být šťastný a kdoví, možná, že se tak i cítil. Jenže ona věděla, co vše se za tím úsměvem skrývá.

Největší optimisté se rodí z plamenů. Pamatují si svět, jenž jim kdysi hořel před očima, a váží si každé drobnosti, protože ví, že nic netrvá věčně. Ví, co všechno již ztratili a co ještě ztratit mohou. Možná proto kolem sebe neustále rozdávají radost a úsměvy, které léčí. Dávají to, co kdysi sami potřebovali, ale nedostalo se jim to. Pomáhají ostatním dosáhnout ke hvězdám, zatímco si v sobě nesou doutnající ruiny toho, co kdysi bylo i mohlo být. Ano, největší optimisté se skutečně rodí z plamenů a Artemis měla to privilegium jeden z nich zažehnout.

„Co jsi udělala, Artemis?" zaslechla znovu ten hlas, jenž jí pomáhal zakotvit v přítomnosti. Jeho zvučnost, barva i tón ji naváděly zpět do přítomnosti a jinak rozbouřené moře myšlenek se počínalo pomalu klidnit. Jenže Athéna tam tehdy nebyla. Nestála tam s ní v den, kdy pomohla bohy vyhnat z Olympu. Nebo když vlastní rukou částečně oslepila posla bohů. Nebyla tam, když zaútočila na Háda.

Jakmile přišlo na střet s bohem podsvětí, tak se Artemis vždy držela zpátky. Měla z něj strach, který převlékala za respekt. Skrývala se za maskou vzdáleného příbuzného a nestarala se o jeho problémy, stejně jako on se nikdy nezajímal o ni. Ovšem jeho podoba poté, co utekl z vězení, kam jej za jeho rebelii nakonec poslali? Stal se z něj bezmocný mladíček, co krvácel jako smrtelník. Žádný ichor, jen obyčejná krev. Dokonce potřeboval jídlo, kdo to kdy viděl? Byl slabý, vlastně úplně k ničemu, a tomu se zkrátka nedalo odolat. Tehdy Artemis opět okusila ten vztek z dřívějška. Opět s sebou přinášela jen strach. Opět představovala toho „řezníka".

„Artemis," oslovila ji bohyně moudrosti do třetice. „Ať již jsi tehdy provedla cokoli, věř, že to mezi námi nic nezmění."

„Nesmysl," zamumlala. „Vždyť ty ani nevíš, co všechno jsem provedla. Čeho jsem byla schopna. Ani já sama si na některé věci nepamatuji. Jsou to střípky, které se skládají na popud jmen, vůní a míst. Nikdy netuším, kdy ani jak to přijde. Jediné, co vím s jistotou, je, že se potom cítím mizerně."

„Sama jsi to říkala, byla to válka."

„A ty o ní víš své, protože jsi její bohyně, že ano?"

„Mimo jiné," pousmála se.

„Pak mi řekni, proč k ní dochází," povzdychla si a položila si hlavu na její rameno. „A proč se cítím tak mizerně, i když už dávno skončila."

„Kladeš mi velice těžké otázky," pousmála se a pohladila ji po hlavě.

Artemis při jejím dotyku jen přivřela oči a tiše sledovala nyní lehce rozmazanou hvězdnou oblohu.

„Škoda, že jsi nakonec nepřišla na to, jak bohy uspat," pokračovala Athéna s úsměvem. „Ztráta oka zní bolestivě, ale kdoví, třeba existuje nějaký příjemnější postup, jakým toho dosáhnout. A my bychom si konečně odpočinuly. Nebylo by to nádherné?"

„To ano," přikývla a poté se zarazila. „Počkat, a odkud to máš?"

„Co přesně?" zeptala se jí s jistou dávkou nevinnosti.

„Ta ztráta oka," hlesla. „Kdo ti to řekl?"

Kolik toho vlastně víš?

„Vím všechno, nebo alespoň velkou část těch střípků, které se přede mnou tak usilovně snažíš skrýt," pousmála se Athéna.

„Já ale nic neskrývám," zamumlala, avšak dle jejího mírně zděšeného výrazu se dalo soudit, že ani ona sama těm slovům nevěřila.

„Ukrýváš přede mnou své největší strachy i svá selhání. Proč?"

Její otázka se však nesetkala s odpovědí.

„Bojíš se, že tě opustím?" pokračovala Athéna do ticha. „Že opět odejdu?"

„A ne snad?" hlesla, neschopna se jí podívat do očí.

„Ne," zavrtěla hlavou a zlehka ji vzala za dlaň. „Zůstanu tady s tebou, Artemis. Ať již jsi v minulosti udělala cokoli, nesejde na tom. Vím o tom své, sama jsem provedla mnoho věcí, na které nejsem pyšná a které nemohu změnit. Minulost zkrátka zůstane minulostí, tu již nezměníme, ale přítomnost, ta je naše a můžeme jí čelit spolu."

„To myslíš vážně?" zaváhala, přesto její ruku stiskla o něco pevněji.

„Ano," přikývla. „Přítomnost nám nikdo nevezme. Už ne."

„Hmm, ten hvězdný prach ti nějak prospívá," pousmála se Artemis. „Jsi nějaká... moudřejší. Ani jsem nevěděla, že to jde."

„Jsem stále stejná," sdělila jí s úsměvem. „To jen ty se už konečně pouštíš těch střepů, kterých ses léta křečovitě držela a za které jsi tolik krvácela. Musí to být příjemný pocit."

„To ano," přitakala a zavřela oči.

Střepy vzpomínek. Mozaika, o které ani nevěděla, zda ji chce složit. Obrazy minulosti poutající ji k místu, jež tak dobře znala. Artemis přišlo, jako by visela z útesu a jediné, čeho se mohla chytit, byla smyčka utahující se kolem jejího zápěstí. Lano zařezávající se jí do kůže ji léta škrtilo, ale zároveň i chránilo před pádem. Před pádem do neznáma. A Athéna po ní chtěla, aby se odstřihla. Aby se pustila a zkrátka padala. Do jisté míry nemožný úkol, přesto nad tím Artemis poprvé vážně zauvažovala. Pustit se střepů. Pustit se lana. Nechat vše za sebou a jen padat.

Nebylo by to nádherné?