Artemis se probudila v díře. V černé díře plné hlíny. Již si dovedla představit i hezčí začátky dne. S jistým funěním se pomalu vyškrábala na její okraj. Kdysi tak elegantní, splývavé, pro lovecké účely zkrácené a vždy čistě bílé šaty na sobě nyní nesly tmavé fleky a podobný osud potkal i její tvář, jež skončila též nepěkně ušmudlaná. Ležérní rozcuch kaštanových vlasů spletených do drdolu, v němž byly dle jistého systému zapleteny smaragdové lístečky, vystřídal účes spáče, který se právě vykulil z postele. Více než jako obávaná bohyně lovu tak Artemis působila spíše jako zatoulané štěně. Tak moc zranitelná, nesnášela ten pocit. A jako by snad dosavadní trápení nestačilo, samotné vyhrabání se z té zatracené díry pro ni představovalo větší zátěž, než mělo. Síla v jejích paží zkrátka nebyla co dříve a ona ještě stále nechápala proč. Co se jí to vlastně stalo? Na nic z toho nebyla zvyklá. Únava i zranitelnost představovaly atributy, jež přeci náležely smrtelníkům. Bohové toho měli být ušetřeni, ona toho měla být ušetřena. Tak proč...

Znaveně zamžourala do zvedající se mlhy chladného jitra v naději, že něco z jejího světa zůstalo. Alespoň jedna jediná věc, stačila by úplná drobnost, která by s sebou přinesla hledané jistoty. Jenže jediné, co z té dálky mohla spatřit, byla světla města, která působila naprosto cizím, vzdáleným dojmem. Žádné pochodně, ale jen umělé světlušky visící na místě, jako by byly do vzduchu něčím přilepené. A pak ty barvy. To ji na tom všem zaskočilo asi nejvíce, záře odstínů duhy se odrážela od kovového povrchu staveb, které šplhaly až k nebesům, a zdálo se, že je ani oblaka nedokáží zastavit. Co je tohle za magii?

Neskutečné, pokud to vše vážně vybudovali lidé, pak bylo jen otázkou času, než začnou bohům nahlížet pod ruce a lézt do trůnního sálu Olympu jako banda otravných mušek, kterých se nedá zbavit, protože jakmile se zamáčkne jedna, objeví se deset dalších. Taková nehoráznost, s tím se bude muset něco udělat. Tehdy se jí do žil vlila nová energie. Konečně se napřímila a s myšlenkou, že opět získala alespoň částečnou důstojnost, se zaměřila na to důležité. Olymp. Sídlo bohů a taktéž i její domov. Z nějakého důvodu jej však nyní necítila. Jistě, to pohoří se ve světě lidí stále nacházelo, ovšem to, co ji kdysi činilo domovem, bylo pryč. Při té myšlence jí hruď sevřel vlezlý pocit a do očí se jí vedraly slzy. Že by smutek? Byla to již nějaká chvíle, co jej cítila naposledy. Ale proč nyní? Vždyť ona to přeci spraví. Olymp se vrátí, bohové se vrátí... Tak proč se stále cítila tak neuvěřitelně prázdná?

Již od prvního nádechu v té bohem zapomenuté díře Artemis poznala, že jí něco chybí. Něco, co kdysi plnilo každou část jejího těla. Co ji pohánělo kupředu, a to i přestože na ni vše kolem křičelo, aby to vzdala. Pocit tak silný, že dokázal překonat i ty nejtěžší překážky. A který nyní tolik postrádala. S povzdychem zvedla hlavu a skrze temné koruny stromů spatřila vytrácející se hvězdy, jejichž záře nestačila na to, aby je udržela na nebi. A v dáli pomalu vycházelo slunce. Zvláštní, právě vyvezení toho zlatého kotouče tvořilo jednu z povinností jejího dvojčete, avšak nyní svět fungoval i bez Apollónova přičinění. To si za ně lidé vážně zvládli najít náhradu? Ale jak? Proč? A kdy? Artemis se tyto i jim podobné otázky snažila zodpovědět, ale ať dělala, co dělala, nedokázala si vzpomenout, kdy se to všechno zvrtlo. Kdy se její existence zcela vytratila? Kdy ustoupila?

Pokud by měla zvolit jedno slovo, jednalo by se o „pomalu". Stejně jako hvězdy prohrávající boj se slunečním svitem a noc ustupující lehkému polibku dne, i ona v tomto světě ztratila své místo. Dny se přelévaly v měsíce, ty v roky a staletí. Lidé se rodili a umírali, jen oni zůstávali. Olymp. Pamatovala si každý kamínek toho ztraceného místa i samotné rozložení trůnů zdobících hlavní sál. Cítila hebkost vlčí kožešiny, která dominovala jejímu místu a stejná byla k nalezení i na trůnu, jenž se nacházel jen o kus dále, patřící bohyni moudrosti. Athéna. Při té myšlence ji bodlo u srdce. Ztráta bohů sama o sobě představovala neskutečné břímě, přesto právě jméno této bohyně, jako by onu pomyslnou propast ještě o něco více prohloubilo. A beznaděj vystřídalo odhodlání. Tehdy možná netušila, že se něco děje. Nezaznamenala, že se něco mění a nemohla proti tomu bojovat, ale to se změnilo. Nyní si byla až moc dobře vědoma, o co přišla. A nastal čas vzít si to zpět.

Dám to do pořádku, slíbila si v duchu a párkrát si dlaněmi přejela po látce ve snaze smést odtamtud zbytky hlíny, které stihly zaschnout a nyní se jen otravně drolily. Neznámé místo. Nepřátelský svět. Jeden cíl nutný splnit. Jedno poslání, které se jí vpalovalo do hrudi jako pečeť stvrzující osud. Dokáže to. Odčiní to. S jistým a rázným krokem se rozešla lesem a zamířila k městu. K těm vysokým železným a taktéž děsivým kolosům, z nichž museli na vše živé shlížet jen ti nejmocnější z mocných. Právě u nich zjistí, co se stalo a též jak to všechno zvrátit. Jenže její cesta skončila dříve, než stihla vůbec začít. Artemis provedla několik kroků kupředu a tehdy ucítila, jak se něco dotklo její nohy.

„Do háje posvátnýho!" vyhrkla a instinktivně vykopla svůj sandál kupředu.

Tato technika se ukázala být překvapivě účinnou, div tomu drobnému narušiteli nevyrazila zuby.

„Co jsi zač, dítě?" prskla poté směrem k vlastníkovi útlých prstů, které byly ještě před chvíli obmotány kolem jejího kotníku, avšak ten neodpovídal. Jen se krčil pod stromem a nespouštěl z ní vykulené oči. Že by také vylezl z nějaké díry?

Chlapec krčící se před jejím chodidlem na první pohled působil vyzáblým dojmem a zřejmě pod tím stromem již nějakou chvíli tiše seděl, než ho svými kroky vyrušila. Jeho zacuchané vlasy barvy uhlí trčely do všech stran jako štětiny od kartáče, tvář měl ušmudlanou a oblečení... Artemis netušila, co si o jeho stylu vlastně myslet. Vždyť už jen to, že měl na sobě kalhoty, působilo tak neskutečně barbarsky. To v tomto světě všichni pozbývají základní formu vkusu? Ještě by mu odpustila, že nemá vousy, přeci jen u takového drobka mohla být ráda, že mu neteče mléko po bradě, ale tuniku považovala za základ! Základ! A když už si myslela, že to dítě nemůže být podivnější, tak chlapec konečně promluvil.

„A-Apteuic?" oslovil ji a ona s podivem natočila hlavu na stranu.

„Cožeto?" zaváhala a na moment upustila od role módní policie. „Co jsi to říkal?"

„Ty... Ty jsi Apteuic!"

„To teda vážně nejsem."

„Ale ano!"

„Ne. Mluvíš zde s bohyní Artemis, smrtelníku, tak se dle toho řiď," sdělila mu výhružným tónem a chlapec se při těch slovech celý rozzářil.

„Tak ARTEMIS!" zajásal a objal ji kolem pasu.

„Ano, ano, to je mé jméno," zamumlala a s jistým odporem ho zvedla do vzduchu, aby se na něj lépe podívala. „Pořád ale netuším, co jsi zač, dítě."

To, jakým způsobem zkomolil její jméno... Že by se jednalo o cizince? Mluva bohů byla naštěstí přístupná všem smrtelníkům, a to nehledě na jejich původ, takže komunikace by neměla činit problém. Jenže jaký druh cizince by dokázal její jméno takto proměnit? Snad není retardovaný, pomyslela si s jistou otráveností. Jen základní intelekt, více od lidí nevyžadovala. Potřebovala jen někoho, s kým si bude moci rozumně promluvit, avšak dle všeho jí štěstěna v tomto ohledu nepřála. Nezdálo se, že by byl chlapec nakloněný nějaké hlubší konverzaci a poté, co se ocitl ve vzduchu, jen se smíchem zabimbal nohama.

„Ještě! Ještě!" vypískl, když byl opět postaven na zem. „A... Kam to jdeš?"

„To není tvá starost," odsekla a tehdy ucítila, jak se jí chlapec chytil lemu šatů, jako by se jednalo o druh improvizovaného vodítka. „Dost," sdělila mu tónem tak ostrým, že by dokázal konkurovat jejím zlatým šípům, ale on na ni jen mlčky poulil očka a nezdálo se, že by se chystal v blízké době pustit.

Co jsem komu neudělala, že jsem si tohle vysloužila, povzdechla si v duchu. Stále tomu nedokázala uvěřit, na zemi strávila kolik... pět minut? A většinu z toho proseděla v díře. Jak je tedy možné, že se na ni během chvilky zvládlo nalepit úplně cizí dítě? Hádés takový problém jistě neměl, pomyslela si, když se jí vybavily dávné události týkající se boha podsvětí a jeho prvního i posledního pobytu mezi lidmi. Poté se chlapci vytrhla a vydala se na cestu.

„Počkej, nechoď!" ozvalo se za jejími zády. „Teď nemůžeš odejít, já... Já si to přál!"

Ta slova jí sděloval s jistou nadějí a být na jejím místě jiný bůh, jistě by se za ním alespoň otočil. Věnoval mu letmý pohled, možná s ním i prohodil pár slov. Přeci jen, zmínka o přání představovala zajímavou záležitost, která by stála za menší prozkoumání, avšak Artemis něco takového odmítala.

„Ale já si to přál!" zopakoval o něco razantněji, avšak ona jej stále ignorovala.

Artemis vytušila, že se to dítě stejně brzy vzdá. Unaví se a nechá ji konečně na pokoji. Takže, kde jsem to...

„PŘÁL JSEM SI TO!" ozval se těsně za jejími zády hysterický hlásek a ona se zprudka otočila.

„Zklidni své tekutiny, dítě!" okřikla ho a on se překvapeně zarazil. „Mluvíš zde s bohyní, rozumíš? Mou starostí není plnit ti přání a už vůbec ne se o tebe nějak dále zajímat. Jen má existence přesahuje hranice tvého vnímání a zaslouží si respekt. Nic na tomto světě není vyšší než já, tak se dle toho chovej!"

„Vážně?" zaváhal a rozhlédl se kolem. „No, a co tenhle strom? Ten je vyšší než ty. A pak taky tenhle. Jo, a támhleten. A tamten. A tenhle taky."

„Myslela jsem to obrazně," povzdychla si.

„A paneláky!" dodal chlapec při pohledu na město. „Ty jsou taky vyšší než ty. Vlastně jsou vyšší než všeeechny stromy tady. Ale já ještě v žádném nebyl. Prý se tam vejde spousta lidí. A každý má svůj pokoj a –"

„Počkej," zarazila ho. „Takže ty to místo tam venku znáš?"

„Trošku," přikývl. „Tatínek mě tam někdy posílá. A já se tam dívám na noviny a časopisy. Jsou plné obrázků. A taky zkouším číst!"

„Hmm, ale nepovídej," pronesla se zamyšleným úsměvem.

Neuvěřitelné, nakonec by se z toho všeho dalo získat něco kladného. A pokud by se to dítě v roli průvodce neosvědčilo, tak by mohlo v nejhorším případě posloužit jako živý štít.

„Nuže dobrá, předstup, dítě," pobídla ho a chlapec jí věnoval tázavý pohled. „Říkám: Předstup!" zopakovala s jistou rázností.

„Aha?" podivil se. „Co to znamená?"

„Prostě sem pojď," protočila oči a on k ní přiběhl a chytil se její ruky. „Chci, abys mě zavedl za tím, kdo tu vše řídí. Za někým silným. Za autoritou."

„Tak silný?" zaváhal. „A... Aha, já už vím! Dobře, paní Artemis!"

Zdálo se, že ten chlapec více informací nepotřeboval (ne, že by se mu tedy chystala nějaké další dát) a nic jim tak nebránilo v tom vyrazit na cestu. Artemis jej přitom celou dobu obezřetně pozorovala, sledovala jeho pohyby jako šelma. Do jisté míry zmatená, přesto stále nebezpečná šelma.

Děti. Jsou tak malé a vlezlé, plné energie, nápadů i zvědavosti. Neměla je ráda. Nic neznají, neumí, neví... A navíc jsou tak moc neorganizované! Vůbec nemají systém a jen nonstop otravují, to ona ne. Ona byla vždycky výjimkou. Už ke svým třetím narozeninám si připravila seznam přání, která měla být splněna, ovšem místo, aby kňourala a prosila, tak se sebrala a došla až za samotným vládcem bohů. Přednesla Diovi řádné argumenty týkající se toho, proč by zrovna ona měla dostat zlatý luk a šípy, z jakého důvodu mají být všechny hory její doménou, proč se rozhodně nikdy nevdá a místo manžela chce menší armádku nymf nebo třeba proč by měla mít více jmen než její dvojče. Právě poslední zmíněná položka ze seznamu jí přinesla přízviska Cynthia, Luna či Phoebe, která se však mezi lidmi nikdy moc neuchytila, ovšem to jí vůbec nevadilo. Měla je a tím pádem nad Apollónem zvítězila, a to bylo to hlavní!

Avšak její bratr rozhodně nezůstával pozadu, právě naopak. Byl vždy připraven přijmout jakoukoli výzvu a souboj v tom, kdo bude mít více jmen, představoval jen jeden z mnoha prvků jejich nikdy nekončící rivality. A i přestože spolu stále soupeřili a dalo se říci, že každý pocházel z úplně jiného světa (zatímco její osobu zalévala klidná měsíční zář odpovědnosti, jeho pro změnu oslňoval nikdy neutuchající sluneční svit promiskuity), stále toho měli mnoho společného. Sdíleli zálibu v lukostřelbě, jezdili spolu na lov a čas od času na smrtelníky seslali nějaký ten pěkný mor. Zkrátka kvalitně strávený čas mezi sourozenci.

Artemis byla zvyklá na jeho blízkost. Pokaždé věděla, kde se její dvojče zrovna nachází i to, jak se cítí. Fungovalo to jako kouzlo a jednalo se o komfort, který jí byl odepřen jen jednou. Tehdy se jí Apollón vytratil z dosahu, a to nejen on. Velká část bohů zmizela z Olympu i jejího života a jen při vzpomínce na tu dobu ji zaplavila vlna náhlých a nevítaných vzpomínek, kterou musela urychleně zaplašit. Zprudka zavrtěla hlavou. Nesměla těm obrazům minulosti dovolit, aby ji ovládly. Musela změnit tok myšlenek a zaměřit se na něco jiného. Tehdy jí pohled padl na to nanejvýš podivuhodné oblečení, které její průvodce vlastnil.

„Co to máš na sobě, dítě?" oslovila chlapce a ten se zastavil.

„To je mikina," přiblížil jí svůj ušmudlaný oděv šedé barvy. „A tohle džíny," dodal, když se zatahal za nohavice. „A tady boty!"

„Vím, co jsou to boty," zamručela, přesto se najednou cítila o něco lépe.

Boty, lidé mají stále boty. Tak přeci jen něco zůstalo. Artemis stiskla stříbrný přívěsek ve tvaru půlměsíce, který jí visel kolem krku, jako by se k němu modlila a poté pokračovala v cestě.

Z nějakého důvodu se jí dostalo možnosti opět se nadechnout a ona se rozhodla, že z toho dostane vše. Vrátí bohy na Olymp a konečně za sebou uzavře jednu nepěknou kapitolu. Konečně to odčiní a všichni budou opět šťastní.

---

Vítám vás u poněkud nezvyklého příběhu, jehož styl vás možná překvapí. Toto dobrodružství je z velké části založené na řeckých mýtech, tudíž chování postav je, nu, velice zajímavé (čtěme "iracionální aneb všichni jsou tu magoři!").  Napsat toto dílo tak představovalo heroický úkol, ale přišla jsem na to! Takže se jen pohodlně usaďte a podívejme se na mýty, jak vám je ve škole určitě neřekli.