„Jsi tu pátý den a zranění máš od šípu, který tě měl zabít, ale nezabil," odpověděla mu Anna a on ,,Zaslechl v tom lehké zklamání nebo je opravdu už tak mimo?"  řekl si pro sebe a než nad tím začal trochu víc uvažovat, tak pokračovala dál.

 „Kde jsi, to ti neřeknu, ale můžeš si být jistý, že široko daleko nenajdeš člověka. Až se rozhodneš, že jsi natolik zdravý, abys odešel, dovedu tě k nejbližší vesnici. Do té doby se o tebe budu starat, jak nejlépe dokážu, ale nepřeji si žádné rozhovory. Nechci o tobě vědět vůbec nic, rozuměls mi?" dodala a řekla to naprosto s ledovým hlasem, který k ní nepatřil.

 Na odpověď nečekala, otočila se, ale on ji opět zadržel.

,,Počkej...já nechci tu být sám," řekl a přitom ji vzal za ruku s takovou jemností, až se tomu sama divila.

,,Kdo jsi? Mám pocit že tě znám, ale možná se mi to jen zdá," zašeptal a přitom se Anna k němu musela sklonit, protože jí stáhl k zemi.

,,Řekla jsem ti že žádné otázky," odpověděla a přitom ho zpražila pohledem. Ale on ji nepustil.

,,Jsi krásná...jako růže," zašeptal a přitom ji svou bolavou rukou pohladil po tváři. A když se ji dotýkal, tak necítil bolest, ani nic jiného. Jen touhu a krásu, která ho spalovala.

,,Spíš bodlák, ne," vyštěkla Anna a přitom se mu snažila dostat ze sevření.

,,Ne bodlák, ne. Růže," zašeptal slabě a Anna měla pocit, jakoby ji ta slova prostoupila do celého těla. V tu chvíli se sklonil a políbil ji. A Anna najednou zapomněla na celý svět, jenže po chvíli se vzpamatovala a jako opařená ho od sebe odstrčila.

,,Když to chceš vědět Andreasi Heralte, jsem Anna...ta Anna, kterou jsi před pěti lety urazil a zostudil. Požádal jsi o mou ruku, protože jsem byla jen pentle a součást smlouvy, mezi tvým strýcem a mým otcem. Tak to je a to já jsem tě chtěla zabít a opravdu mě mrzí že se mi to nepovedlo!" vykřikla Anna, protože už nedokázala dál skrývat vztek.

,,Mrzí mě že jsem tě nezabila, ale možná že bych to mohla napravit," odsekla a najednou v ruce svírala jeho meč.

,,No tak Anno, polož to!" vykřikl po ní a pokoušel se k ní přiblížit, aby jí zbraň mohl sebrat.

,,Nepřibližuj se!" vyštěkla a přitom na něj mířila jeho vlastním mečem.

,,Nedělej to Anno, ty přece nejsi taková," řekl směrem k ní a Anna po něm jen vrhla dlouhý pohled.

,,Vážně, že nejsem taková. Vždyť mě vůbec neznáš!" vykřikla a do očí se jí nahrnuly slzy.

,,Možná ne, ale vím že taková nejsi a mrzí mě to co jsem ti tehdy provedl. No tak Anno, polož ten meč," zašeptal směrem k ní, jenže Anna jakoby ho neslyšela, protože stále k němu meč přibližovala.

,,Říkáš že tě to mrzí, ale vůbec nevíš nic o tom, jak mi tehdy bylo a to jen kvůli té potupě co jsi mi udělal, jsem utekla od rodiny, protože díky tomu se od nás všichni otočily zády a můj otec, pak už neměl žádnou naději...," řekla Anna a najednou mu ostřím meče mířila přímo na krk.

,,Tak se můžeš vyzpovídat, já poslouchám," dodala silným hlasem a mečem mu mířila přímo na tepnu.