Ze spánku jej probral příjemný pach opékaného masa a v žaludku mu bolestivě zakručelo, začínal mít opět chuť k jídlu.

 Cítil se i mnohem lépe. Opatrně pozvedl pravou ruku a přejel si dlaní přes obličej, prsty zajel do vlasů, ale místo aby jimi lehce projely, zadrhly se ve změti spletených mastných pramenů.

 Raději je vytáhl a pomalu sjel k levému rameni, kde nahmatal obvazy a bolestivé místo, které mu stále nedovolovalo začít se více hýbat. Jakýkoli pokus pohnout levačkou vyvolával nepříjemné vlny prudké tepavé bolesti.

Otočil hlavou, aby se ujistil, že není sám.

Pohled mu padl na schoulenou postavu u ohně, dlaně měla složené pod hlavou, kolena přitažená téměř až k bradě, a spala. V třepotajícím se ohni měla její pleť nádhernou zářivou barvu, jemně vykreslené linie nosu a lícních kostí, plné vykrojené rty. Tmavé vlasy svázané do copu, který jí obtáčel jako pnoucí se břečťan.

Zíral na ten obraz jako uhranutý, neschopný odtrhnout pohled a tělo se mu podvědomě celé napjalo, ačkoli pocítil nebývalou lehkost a neznámé příjemné mrazení. Do té do doby nikdy nic podobného neviděl.

 Tak si mohl jen představovat čistotu a nevinnost. Pojmy pro něj zcela neznámé a nepoznané.

 Od útlého dětství, pod vedením svého strýce, to byl život plný násilí a nenávisti. Pro něhu a pochopení tam nebylo místo.

Jako by vycítila jeho pohled, otevřela ospale oči a přes plameny na něj zamžourala.

 Aniž by si to uvědomil, ústa se mu sama stáhla do úsměvu tak nepatrného, že by se dal lehce zaměnit za pouhé zachvění svalů, ale oči při tom změkly do výrazu, který naprosto změnil jeho tvář. 

Ze strhaného muže ubitého životem se na prchavý okamžik stal zase chlapcem a přistihla se, jak ji tím pohledem na okamžik doslova ukotvil a znehybněl.

Jen s námahou přerušila několikerým zamrkáním to zvláštní spojení a posadila se. Aby zakryla rozpaky, přejela si dlaní přes čelo a upravila pramen vlasů, který se vymotal z copu a spadal jí do očí.

Byla na ní vidět vyčerpanost nastřádaná za poslední dny plné bezesných nocí a tísně. Šedomodré oči byly unavené, pod nimi se rýsovaly tmavé stíny, a ztratily něco ze své průzračnosti.

 Mezi obočím se utvořila vráska starostí a útrap.

 Potlačila zívnutí a ještě stále ospalýma očima sjela k ohni, kde se na prutu opékalo maso, jenž mělo nyní zlatavou barvu.

Urychleně sáhla po pečínce a důkladně ji zkontrolovala, zda ji nespálila. Měla štěstí, že oheň trochu pohasl a plameny nebyly dostatečně vysoké a nenapáchaly tak žádné škody.

Trochu zajícem pootočila a ještě jej na chvilku dala nad oheň.

„Vůbec nemluvíš," pronesl zamyšleně, protože to ticho se pro něj stávalo tíživou nepříjemností a stále více si uvědomoval její až nezvyklou odtažitost, a ve chvílích, kdy si myslela, že ji nepozoruje, vrhala jeho směrem ostražité pohledy při každém jeho byť sebenepatrnějším pohybu.

 Dílem se to jistě dalo přičíst tomu, že se pro ni stal nevítaným vetřelcem, ale pod tím se skrývalo ještě něco, co ho vyvádělo z rovnováhy.

 Vypadala stále, jako kdyby byla nachystaná utéct nebo, což bylo ještě podivnější, zaútočit. Vystrašené zvířátko zahnané do kouta, které má jen tyto dvě možnosti.

Při zvuku jeho hlasu zvedla hlavu, otevřela ústa, jako by chtěla odpovědět, ale pak je opět zavřela. Chytla kotlík za ucho a postavila blíž k ohni. Přihřála vývar, nalila do misky a chtěla jej začít krmit.

Jemně ji chytl za zápěstí a ruku se lžící odtáhl pryč. Dotek byl pro ni tak překvapující, až vyjekla, rychle položila misku na zem a začala si třít místo, kde se jí dotkl. 

Trochu se odsunula z jeho dosahu a na chvilku křečovitě přivřela oči. V záblescích ohně mohl jasně vidět tepající místo na krku, kde jemná kůže rychle pulsovala a hruď se zvedala ve splašeném rytmu.

Jen stěží potlačila nával rozrušení, které jí do očí vehnalo slzy. Pocit, který vyvolaly prsty na jejím těle, byl téměř nezvladatelný. Škubla sebou, jako by se chystala utéct.

„Promiň," omlouval se spěšně, zaražený jejím chováním.

„Nechci jíst. Chci si chvilku povídat," vysvětloval. „Nechtěl jsem tě nijak znepokojit. Omlouvám se," dodal tiše, pak odvrátil tvář a těžce vydechl.

Nikdy by ho nenapadlo, že bude tak toužit po něčí přítomnosti a blízkost jiného člověka se stane téměř životní nutností. To zvláštní živočišné teplo, které z ní vyzařovalo, ho zbavovalo únavy a bolesti, jako by jediným pohledem či dotekem z něj dokázala vysát všechno zlé a nečisté, které ho postupem času ohlodalo až na kost.

„Chci jen vědět, co se stalo," zašeptal a snažil se do svého pohledu vložit tolik síly, kolik mu v těle ještě zůstávalo.

Při jeho slovech zvedla hlavu, ještě se několikrát zhluboka nadechla, opět se k němu pomalu přesunula, sebrala misku s polévkou a znovu nabrala lžící vývar. A jediné, co ji v tuto chvíli pomohlo zvládnout hrůzu způsobenou dotekem, která ji nekontrolovatelně zaplavila, byla skutečnost, že muž není ve stavu, kdy by ji mohl jakkoli ohrozit.

Neústupně se mu zadívala do očí a pohybem mu naznačila, aby jedl.

„Ne," řekl a snažil se vzepřít na zdravé paži, ale obličej se mu zkřivil bolestí a tak těžce se svezl na záda a zaskřípal zuby. Ta bezmocnost ho začínala rozčilovat a praštil pěstí do kožešiny vedle sebe a znova musel vydýchávat palčivé bodání a pálení v rameni.

Dívka se ani nepohnula. 

Seděla a trpělivě držela misku se lžící. Když se vyvztekal, opět mu ji strčila pod nos. To už neměl sílu vzdorovat a bez odporu se nechal nakrmit.

Pak sundala opečeného zajíce, rychlými pohyby jej natrhala na menší kusy, z kterých stoupala pára, a s jedním se vydala k ležícímu. Pomalu obírala maso a strkala mu je do úst. Zaujalo ho, s jakou pečlivostí se vyhýbala dotyku svých prstů s jeho rty.

„Já tě nekousnu," zabručel napůl v dotčení a napůl pobavením. 

Ta představa ho rozveselila natolik, že v tom, aby se opravdu nahlas a neovladatelně nerozesmál, mu bránil fakt, že by nejspíš omdlel bolestí. Samotného ho překvapilo, jak silná potřeba to byla, smát se do úplného vyčerpání a pokud by vydržel ještě déle, třeba by se prosmál až k samotné smrti.

Alespoň něco by bylo v jeho životě veselé.

V tom samém okamžiku mu probleskla hlavou myšlenka, zda se z té horečky dočista nepomátl, což jej opět pobavilo. Musel se bolestivě kousnout do jazyka, aby se ve svých představách vrátil zpět, ale obličej se mu stejně stahoval potlačovaným veselím.

Dívka se zamračila, vstala a chystala se odejít.

„Počkej!" vykřikl, jak nejsilněji dovedl a v jeho hlase zazněla zoufalost a pobavení z jeho tváře okamžitě zmizelo.

 Zarazila se uprostřed pohybu a pomalu se k němu otočila.

„Nevím, co se stalo, kde jsem! A jak dlouho tu jsem! Nevím nic, a to mě přivádí k šílenství. Prosím tě, mluv se mnou. Prosím!" vykřikl a zdravou rukou si zakryl oči, aby skryl tu míru beznaděje, která ho plně zasáhla.

A kdyby se opět nekousl do jazyka, snad by se i rozbrečel jako malý kluk, protože tak náhlé změny nálad ho začínaly opravdu děsit.