Znovu zatlačila, tentokrát s mnohem větší silou.

Rána se měkce rozestoupila a ven se hrnul hnis. Plátnem namočeným v octové vodě donekonečna vymývala projevy zánětu, dokud se jí díra po šípu nezdála opět čistá. 

S povzdechem místo převázala a došla pro čerstvou vodu.

Když se vracela, zaslechla tiché výkřiky. Zrychlila proto krok, aby blouznícího utišila.

„Prosím, ne! Já... já nechci, nemůžu!" šeptal stále dokola, hlavou kolébal ze strany na stranu a namáhavě polykal.

Svlažila mu hrdlo a rty studenou vodou. Nyní se začínal potit, kapky vody mu orosily čelo a hruď. Začaly stékat po horké kůži, kde vytvářely mokré cestičky.

Znovu namočila košili a začala jí otírat celé tělo. Na chvilku se zklidnil, dokonce se zdálo, že dech je i přes horečku silnější a pravidelnější.

„Nééé! Nechte mě být, nechci... nechci!" vykřikl a začal sebou opět házet a jeho výkřiky se zabodávaly hluboko do jejího srdce. V rukou svíral křečovitě kožešinu, kroutil s ní, prsty v záškubech zkřivené jako pařáty dravce. 

Držela jej za ramena, skoro na něm ležela a objímala ho, aby co nejvíce zmírnila muka a děsivé představy, které mu v horečce běhaly a přeskakovaly myslí.

„Omlouvám se. Moc se omlouvám!" vzlykala a vše, co kvůli němu musela do této chvíle strpět, ztratilo na významu. Protože hleděla mu do tváře, hrdlo měla stažené od potlačovaných slz a bylo jí ze všeho na nic. 

Opřela si čelo o jeho hruď, nechala se kolébat jeho dechem a stále se mu v duchu nepřestávala omlouvat.

Vnímala, jak se jeho bušící srdce začíná zpomalovat a dech se opět zklidnil. 

Leželi tak dlouho, možná na něm na chvilku usnula, nevěděla, ale když se probrala, zdálo se, že horečka začala opadat. Stále se ještě potil, měla od něj vlasy celé zvlhlé a nalepené na tváři.

Nevěřícně zvedla hlavu a rychle mu přiložila dlaň na mokré čelo. Opravdu, pokožka se zdála mnohem chladnější. I dech byl pravidelný, jako by spal. Čelo, obličej a hruď opatrně otřela suchým kusem látky a ke krku přitáhla kožešiny.

Rozhrábla pohasínající uhlíky a přiložila další dřevo. Něco pojedla, vytáhla poslední čistou košili a došla se opláchnout k tůni.

Když se ponořila do chladné vody, všechna tíseň, strach a napětí odplynuly. A ona neodvažovala se ani doufat, aby to zlé opět nepřivolala zpět, ale zdálo se, že zraněný má to nejhorší za sebou.

Kéž by nepřestávala si stále dokola opakovat a při tom se nechávala omývat chladnou vodou, která jí odplavovala z těla únavu a zklidňovala myšlenky. Lehla si na hladinu barvou připomínající černou tuš, a zaposlouchala se do šumění vody v uších, pomalými krouživými pohyby paží splývala na hladině, vlasy se za ní vznášely jako vodní řasy a vytvářely jemné vlnění odplouvající kamsi do ztracena.

Z vody vylezla až v okamžiku, kdy jí začala být opravdu zima. 

Oblékla se jen do čisté košile a pánských nohavic. Dámské šaty zahodila již dávno, protože pro její potřeby se ukázaly jako opravdu nepraktické. A další výhodou bylo, že ji ve vesnici, když si smotala vlasy pod čapku a ještě přes hlavu přehodila kápi, brali jako chlapce.

Podle nedostatku světla v jeskyni byla venku zase tma. 

Stála rozpačitě u ohně, bála se k nemocnému jít, aby znova nezjistila, že se horečka vrátila, a tentokrát by si jej zcela jistě vzala.

Během těch dnů, kdy si s ním smrt pohrávala, jakoby se zmenšil. Kontury celého těla se staly ostřejší, lícní kosti vystupovaly z obličeje, jak to vídávala u žebráků, co nejedli celé měsíce.

Pomalu se k němu začala přibližovat, klekla na kolena a odstranila obvaz. Sklonila se k ráně a začichala, zda neucítí hnilobný pach.

„To bych nedělal..." ozvalo se vyčerpaným a tichým hlasem.

Rychle zvedla hlavu a zadívala se do těch nejunavenějších očí, jaké kdy viděla. V tom pohublém, strhaném obličeji byly obrovské, ještě trochu zakalené přestálou horečkou.

Stále na něj beze slova zírala, srdce jí bušilo jako o závod a ruce se rozklepaly tak, že je raději sevřela v pěsti.

„Pít," řekl a to slovo ze sebe vysoukal v jednom tichém vzdechu, kdy pohnul rozpraskanými rty a bolestivě polkl.

 Stále ji však pozoroval.

Rychle sáhla po kalíšku s vodou, jednou rukou mu podepřela hlavu, aby se mu lépe polykalo. Co nejjemněji přiložila okraj ke rtům a pomalu vlévala chladivou tekutinu do úst.

Pil nejprve pomalu, pak čím dál žíznivěji, až z toho kuckal a kašlal, což mu způsobilo záchvat bolesti... Chrčivě zasténal a odvrátil hlavu na stranu, oddechoval s námahou, trhavě, jako po rychlém běhu.

 Nějakou dobu tak setrval, se zavřenýma očima a zaťatými zuby, jak se snažil zvládnout trýzeň připomínající pálení žhavým železem.

Na okamžik to vypadalo, že omdlel, ale pak znova otevřel oči a zadíval se jí do tváře. 

Netušila, co vyvolalo ten zběsilý útěk, zda jeho pohled, ve kterém se odráželo vše a zároveň nic nebo jeho natažená ruka, která ji vyzývala, kdo ví k čemu, ale v tom gestu bylo něco tak naléhavého, až ji to k smrti vystrašilo.

Prchala tak rychle, že si odřela ruce a kolena, jak se snažila dostat ven, a běžela tak daleko, dokud ji nezastavila větev šlehnutím do obličeje. Až pak se zastavila, udýchaná, tváře i tělo jí hořelo a hlava se točila a musela si dlaněmi zakrýt ústa, aby nezačala křičet. 

První myšlenka byla, že se tam už nikdy nevrátí. Už nikdy nechce vidět ten obličej, který tak pracně ze své mysli již jednou vytěsnila.

,,NIKDY!" vykřikla a chodila v kruzích, ruce obtočené kolem těla, a snažila se urovnat myšlenky a najít tu správnou cestu.

 Pak zvrátila hlavu a dívala se do tmavé oblohy, jako by tam chtěla najít všechny odpovědi.

Jak zaklonila hlavu, mokré prameny vlasů se jí svezly z obličeje. Rukou si přejela přes tvář a s několikerým hlubokým nadechnutím se přinutila k návratu, protože vše se stalo jen a jen její vinou.

Byla to ona, kdo pozvedl luk a vystřelil šíp. A je to ona, kdo se s tím bude muset porvat, protože tím, že uteče, nic nevyřeší. A svědomí by jí dostihlo, a byla si zcela jistá, že tohle by ji pronásledovalo do konce života. 

I když je to on, kdo se chtěl zachovat krutě, ona se k takovému jednání nesníží.

Rázným krokem došla k ústí chodby a vplížila se dovnitř. Rozhodnost ji opustila v okamžiku, kdy se k ní stočil pohledem.

„Bál jsem se, že mě tu necháš," zašeptal a jeho pohled nyní směřoval kamsi do stropu. Ruce měl volně položené podél těla, ale jinak všude kolem něj vládlo napětí.

„Dáš mi ještě napít? Prosím?" dodal a stále hleděl nahoru do prostoru, kde oheň vytvářel fantaskní obrazce.

Beze slova došla k nádobě na vodu a nabrala ji do kalíšku. Snažil se zvednout hlavu, ale zdála se být těžká jako kámen. Svaly na krku se mu napnuly, jak se snažil alespoň hlavou pohnout, ale síly bylo málo. 

S povzdechem to vzdal a nechal její ruku vklouznout do zátylku, aby se mohl pohodlně napít. Když uhasil žízeň, slastně zavřel oči. 

Přemáhal ho spánek, který navrací síly.

Když se probudil, byl opět sám. Oheň téměř vyhasl a zavládlo strach nahánějící šero a chlad.

 Snažil se pohnout alespoň rukama, ale bez výsledku. Byly těžké, jako by na nich měl okovy. Levá navíc při pokusu o pohyb zabolela tak, až se mu z toho zvedl žaludek. Těžce oddychoval a snažil se zkrotit paniku, která se ho zmocňovala.

Myšlenky se mu rozběhly na všechny strany a stále více byl přesvědčen o tom, že dívka, která se před ním zjevovala, byl jen sen. Jedna z mnoha halucinací, které jej provázely v uplynulých dnech.

 Ale ona nebyla noční můrou. Ona byla tím andělem, světlem, za kterým natahoval ruku.

Začala ho opět sužovat žízeň. Jazyk se lepil na patro, drsný jako štěrk. Pokusil se zakřičet, ale z hrdla mu vyšlo jen podivné zapískání. Ležel tak bezmocně dál, až jej znova přepadl spánek.

Vrátila se z lovu unavená, rozbolavělá, ale u pasu se jí houpaly dva zajíci. Ještě v lese rychle ušáky stáhla z kůže a vyvrhla.

Rozhodla jednoho upéct na ohni, z druhého udělat hustý vývar na posilněnou pro oba.

Oheň již téměř vyhasl. Musela do uhlíků několikrát fouknout, aby je oživila. Do ohniště vhodila několik smrkových větviček s jehličím, které okamžitě vzplály praskavým plamenem. Přidala větší větev, uložila maso na kámen a vrátila se zpět do lesa pro zásoby dřeva, které se jí během pár dnů neustálého udržování ohně, povážlivě zmenšily.

Když se opět probral, oheň již vesele plápolal.

Bolestivě se zavrtěl, jak se snažil alespoň trochu protáhnout. Hned měl na sobě čísi chladivé ruce, které ho tlačily zpět do lůžka.

Musel pořádně zamrkat, aby se jeho zrak zostřil a než se nadál, měl u rtů zase pohár s vodou.

 Hltavě ji pil, dokud v něm nezůstala ani kapka. Pak se s úlevou rozhlédl kolem sebe. Dívka seděla u jeho lůžka a tiše si jej prohlížela. Pak sklonila hlavu a natáhla ruce kamsi k jeho levému rameni. Sledoval její pohyb.

Sundala obvaz a on mohl poprvé spatřit své zranění a úkosem se zahleděl na rudou stále živou jizvu, která nevypadala vůbec dobře. 

Vyděšeně stočil oči k dívce. Ta však, jako by tam nebyl, dál pracovala a omývala ránu. Poté ji opět zakryla a zatáhla. Musela se tak nad něj naklonit, až jí z ramenou sklouzl těžký cop a zašimral ho na obličeji.

Vše probíhalo bez jediného slova.

Když skončila, chystala se opět odejít. Znovu se vrátil strach, že zůstane sám.

„Ne," řekl a chtěl, aby hlas zněl pevněji, silněji, ale byl to jen šepot.

 Ani se neohlédla a zmizela kamsi v šeru chodby. Vrátila se za okamžik s další náručí dřeva. Mizela a objevovala se tak dlouho, dokud u jedné ze stěn nevznikla pečlivě naskládaná hranice.

Udýchaně si sedla k ohni, kde v kotlíku, postaveném na třech plochých kamenech, něco bublalo.

Stále se vyhýbala pohledu na ležící postavu zakrytou kožešinami. Dobře si však byla vědoma toho, že on sleduje každý její krok a pohyb. V prostoru kolem nich se začínala hromadit dusivá, těžká atmosféra.

Ve snaze ji ignorovat, popadla do ruky misku a nalila hustý vývar ze zaječího masa a bylinek. Nechala ho chvilku na zemi zchladnout a s potlačeným povzdechem znovu přiklekla k ležícímu.

Srolovala několik kožešin a těmi podložila zraněnému hlavu.

Jeho pohled byl tak zneklidňující, stále jí hleděl do obličeje a snažil se tak upoutat pozornost. I přes to, že tomu chtěla vší silou zabránit, přeci jen se jejich pohledy setkaly. Strnula uprostřed pohybu, dřevěná lžíce s cáknutím dopadla zpět do misky, až mastná tekutina vystříkla na zem.

„Jak jsi mě našla?" vypravil ze sebe těžce.

Mluvení mu stále dělalo viditelné potíže. Rychle sklonila hlavu, lžící kroužila ve vychládající polévce a nevěděla, co má říct.

 ,,Že ho nenašla, ale že ho skoro zabila? A když měl to štěstí, že přežil, tak už to nedokázala dokončit?" znělo ji v hlavě a byla natolik rozrušená, že mu neopatrně přiložila lžíci ke rtům a způsobila mu bolest a on rychle se syknutím ucuknul.

„Já...já, omlouvám se," zašeptala sotva slyšitelně. Plátnem mu jemně otřela ústa a setřela i trochu krve, která se objevila v prasklince rozbolavělého rtu.

„To nic," odpověděl a jazykem se snažil zvlhčit rozpraskaná ústa.

Rozpačitě uchopila lžíci a opět se pokusila zraněného nakrmit. Přikládala ji mnohem pečlivěji, pomalu, protože stále polykal s námahou, ale téměř celou misku snědl. Během doby, co ho krmila, nepadlo ani slovo.

 Když vyprázdnil misku, s uspokojením si povzdychl a usnul.

Měla tak čas se trochu vzpamatovat. Už ani nepočítala, po kolikáté ránu kontroluje, ale zdálo se, že se opravdu zaceluje. Otok kolem zranění byl stále menší a menší, zarudnutí postupně mizelo.

 Bude mít ošklivou jizvu, to bylo jisté, ale přežil, ač se to zdálo ještě před nějakou dobou nemožné. 

Spokojeně oddechoval, hlavu mírně na stranu a ústa pootevřená. Vlasy slepené potem měl rozcuchané a kolem pohublého obličeje trčely jako hřebíky. Z několika denního strniště se postupně stával plnovous, což ještě více umocňovalo jeho nezdravou bledost.

Pohledem sjela na jeho ruce. Předloktí porostlá tmavými chloupky, dlaně s dlouhými, štíhlými prsty, které byly na muže jemné, bez mozolů a otlaků. Patrně nikdy nepoznal, co je to práce.

Rychle se odvrátila. Najedla se, trochu poklidila a došla k tůni pro čerstvou vodu a vyprala ony dvě košile, které používala na ochlazení při horečce, a také se pokoušela vyprat i jeho, roztrženou a zakrvácenou.

 I přes to, že se snažila až téměř zběsile zbavit se teď už černé zaschlé skvrny, zcela se jí to nepodařilo. Dál zůstávala na bělostném hedvábí jako žalostná památka.

Na chvilku vyšla ven.

 Nebe se však zatáhlo a začalo hustě pršet. Podle těžkých černých mraků to na krátkou přepršku nevypadalo.

S povzdechem se opět vrátila zpět. Její dosud zaběhnutá rutina byla ta tam.

Aby si ukrátila čas, dala se do čištění druhého zajíce. Když byla se svou prací hotová, napíchla maso na rovný prut zakončený špičkou a dala nad oheň. Co chvíli jej pootočila, aby se nespálilo a rovnoměrně opékalo. Šťáva společně s vypékaným tukem odkapávala do ohně s ostrým zasyčením a na mase se začínala tvořit zlatavá krustička.

Netrvalo dlouho a jeskyní se linula vůně slibující skvělou pečínku.