Z chladného vzduchu se vrátila zpět do vyhřátého prostoru jeskyně. Oheň poblikával a na stěnách vytvářel prapodivnou hru světla a stínu.

Zraněný ležel poklidně na zádech a oddychoval. Došla k němu a zkontrolovala obvaz, zda se neobnovilo krvácení. Pokožku měl suchou a chladnou, horečka se zatím nedostavila. Pozvedla mu hlavu a do úst nalila opět pár kapek vody.

Sedla si naproti a kolena objala pažemi. Sledovala linii jeho profilu, který i tak, v tom zuboženém stavu, vzbuzoval respekt. Husté, černé vlasy, pod kterými se skrývalo rovné pevné čelo. I přes to, že měl zavřené oči, znala jejich barvu. Byly zelenomodré, zvláštní odstín připomínající horskou divokou vodu bouřící v soutěskách.

 A stejně tak chladné, divoké a nesmlouvavé.

Moc dobře si ji pamatoval. Jen tenkrát měl oči podlité krví z nevyspání a přílišného množství alkoholu. A vůbec to neodpovídalo jeho věku.

 ,,Kolik mu tak v ten den mohlo být? Devatenáct, dvacet?" řekla si Anna pro sebe. A již vypadal jako starý zhýralec.

 Ale dnes, dnes před ní ležel muž. A opět jeho ústa působila tvrdě, rty pevně semknuté, vykrojené do necitelného úšklebku. Tváře i bradu měl zarostlé několikadenním strništěm. Celý jeho zjev byl na první pohled vzdorovitý, neústupný, a jak měla před léty pocítit, i nemilosrdný. A zdálo se, že se nic na jeho vzezření nezměnilo.

Osud si s ní podivně pohrává. Andreas Heralt, to jméno jí po několik let znělo v uších, a když konečně zapomněla, leží tady před ní.

Protože na jídlo neměla ani pomyšlení, stočila se na svém místě do klubíčka, přehodila přes sebe kožešiny a doufala, že usne.

Z neklidného spánku ji vyrušil podivný hluk.

 Rychle se posadila, její pohled okamžitě padl na zmítající se postavu. Do vyhasínajícího ohně rychle hodila dřevo a přiskočila k zraněnému. Chytla jej za ramena a snažila se kroutící se tělo udržet na místě. Okamžitě poznala, že má horečku. Kůže byl suchá a rozpálená, což bylo špatné znamení.

„Prosím, jen lež. Musíš ležet v klidu." snažila se jej svým hlasem zklidnit. Ale hrábl po ní rukama a začal se s ní prát.

 Přitom vydával z hrdla ochraptělé steny a něco nesrozumitelně mumlal. Ještě chvilku spolu zápasili, když mu došly síly a on bezvládně klesl zpátky na lůžko.

 Celá udýchaná mu ještě chvilku držela ruce podél těla, aby se ujistila, že znova nezačne blouznit.

Vyhrabala se na nohy, chytla jednu louči a zapálila.

 Došla k protější stěně, kde měla pod kůžemi složené čisté věci. Vytáhla dvě dlouhé košile z konopného plátna, popadla louči a vydala se k tůni. Tam obě tuniky rychle namočila a co nejrychleji se zase vrátila zpět.

Začala chvatně balit rozpálené tělo do studených mokrých svršků. Na kůži i přes horečku mu v tu chvíli naskočila husí kůže. 

Sejmula obvaz, aby se podívala na ránu. V okolí byla zarudlá, rozpálená, ale nic nenasvědčovalo zanícení. 

Opět namočila plátno do připraveného výluhu, překryla a zavázala. Košile mezi tím přejaly teplotu těla. Opět je sebrala a běžela k vodě. To už s sebou vzala i nádobu, kterou hodlala naplnit, aby nemusela co chvíli sestupovat dolů.

Tak to opakovala až do rozednění. Namočit, zabalit, počkat, znovu namočit, zabalit a stále dokola. 

Mezi tím se opět dostavilo několikrát blouznění, výkřiky, chraptivé nesrozumitelné mumlání, zápas.

 Byla tak vyčerpaná, že se sotva držela na nohou. Rychle pojedla nějaké maso a usušená jablka. Staré tvrdé ovesné placky na chvilku namočila do vody a poté tu rozbředlou kaši rovněž snědla.

Muž nyní ležel naprosto bezvládně, jen jím občas projela zimnice. Horečka stále nepolevovala. Co chvíli mu do hrdla lila trochu vody, ale i tak měl rty do krve rozpraskané. Znovu dala vařit vodu a z jiné nádoby vysypala usušený šípek, který povařila. Vzniklý odvar nalila do kalíšku a nechala trochu zchladnout, ten pak střídala s vodou.

 Hodinu od hodiny se však jeho stav zhoršoval.

K večeru již sotva dýchal.

Začala jí přepadat naprostá bezmoc. Proto se na chvilku vydala ven a jen tak se procházela  a došla až do míst, kde spadl z koně. Zastavila se a snad poprvé se začala opravdu modlit. Nevěděla, k jakému bohu se modlí, její matka a otec vyznávali pouze jednoho, říkali, že on je ten jediný a pravý. 

I ona byla k takové víře vedená.

Přesto ráda chodila do míst, která patřila bohům jejích předků, protože stále se ještě našli tací, kteří takovou víru udržovali.

 Posvátná půda byla většinou na kopcích nebo u řek. Staré stromy ověšené různými pentlemi, řemínky a provázky, na kterých byla navázaná peříčka a mušličky. Cinkaly a třepotaly se ve větru. Různě barevné a tvarované kamínky byly naskládané do malých mohyl u paty kmene. Byla to místa, kde vál čerstvý vítr a naplňovalo ji to zvláštním klidem.

 Právě sem se vždy uchylovala, když si potřebovala utřídit myšlenky.

Z rozjímání jí vytrhlo cosi blyštivého v keřících borůvčí. Poznala, co to je. Byl to zahozený a zapomenutý meč. Chytla jej za jílec a vytáhla. Délka čepele byla tak dvě stopy a šest sedm palců dlouhá, uprostřed jím procházel žlábek. Pečlivě si prohlédla jílec. Na konci záštity byly vykovány hlavy kozorohů, rukojeť byla obtočena koženým páskem a hlavici zdobil květ lilie. Byla to opravdu nádherná práce.

Popadla meč a vracela se s ním zpět. 

Zbraň pečlivě uložila a sklonila se opět nad nemocným. Ještě dýchal. Dala mu napít a dlaní přejela po čele. Horečka ho stravovala dál a ubírala každým okamžikem na životě. Sejmula obvaz.

Rána se zdála zatažená, zakrytá černou zaschlou krví, a ačkoliv vypadala hrozivě, nic nenaznačovalo, že by mělo být něco špatně. Prsty přejela kolem a jemně zatlačila. V ten okamžik krusta praskla a ven se vyvalila páchnoucí nažloutlá hustá tekutina.