Slunce vyšlo. Zase

 Jen tentokrát to bylo zcela jiné. Protože dneškem se celý svět převrátil vzhůru nohama. A nic už nebude jako dřív.

 Před tímto dnem si ještě zcela neuvědomovala, co vše bude následovat.

A tušila to jen v hrubých obrysech, ale ty se v žádném případě nedaly srovnat s realitou dnešního dne.

Probrala se do chladu a vlhka. V prvním okamžiku si ani neuvědomovala, kde je a co se vlastně stalo. Dívala se do tmy a vší silou se jí snažila proniknout. Chvilku trvalo, než se začaly vracet vzpomínky. Nejprve to byly jen útržky, zmatené a nejasné, ale po chvilce usilovného přemýšlení a skládání do jednotlivých sekvencí se jí vrátily děsy z předchozích dnů.

Již věděla, kde je, alespoň tedy, kde se probrala.

 Věděla také, co ji dohnalo k tomu, že musela utíkat jako štvaná zvěř a ukrývat se v lesích a skalách, bez jídla, bez pořádného ošacení, bez ničeho, co by jí život v divočině ulehčilo.

Kolem ní byla stále neproniknutelná tma. Ležela stočená u paty kamenné stěny, vmáčknutá do díry, kam při úprku zalezla, aniž by z počátku tušila, co objevila. Byla to jeskyně. Z jejího nitra na ni dýchal chladný a vlhký vzduch, z kterého jí bezděčně naskočila husí kůže, a z netušených hloubek jí vzadu na krku vstávaly chloupky.

 Ze všech sil se snažila ovládnout paniku, jež se jí začínala zmocňovat ze stísněného prostoru.

 Zavřela oči a několika nádechy se pokusila uklidnit rozbouřené srdce a chvějící se tělo.

Mysl se jí začala postupně uklidňovat. Oči přivykly temnotě a začaly rozeznávat hrubé obrysy. S námahou se posadila, tělo měla celé rozbolavělé, hlásil se hlad a žízeň. A roztřesenou rukou se dotkla chladivého kamene.

 Ohmatávala jej, bříšky prstů prozkoumávala jeho kontury, zaoblené výstupky, prohloubeniny a podivnou uhlazenost. 

Když se přesvědčila o jeho pevnosti, zapřela se celou dlaní a pokusila se postavit. Na první pokus se jí to však nezdařilo, protože unavené a těžké nohy odmítly poslouchat. A proto začala pohybovat nejprve prsty, pak pomalu zakroužila kotníky, aby se do nohou znovu vlil cit.

 Pichlavé mravenčení se jí šířilo téměř až k pasu.

Zaťala zuby a znovu se pokusila postavit. Tentokrát se jí to podařilo. Stále ještě v předklonu se sunula podél vlhké stěny do míst, kde se jí zdálo být více světla. Byla to pro ni tak velká námaha, že po několika krocích musela znovu usednout na zem.

 Bokem se opřela o kamennou stěnu a přiložila rozpálené čelo na chladivý povrch. Snažila se zhluboka dýchat, aby překonala nevolnost, která se jí začala zmocňovat.

 Hlava se točila a v ústech cítila pachuť žluči. Celé tělo se jí nekontrolovaně roztřáslo, podchlazení, hlad a žízeň, celkové vyčerpání si začalo vybírat svou daň. Ztratila pojem o čase, jen vnímala neustávající třas a zimu, která se jí zakusovala do kostí.

Ani nevěděla, jak dlouho takto seděla, ale když se tělo uklidnilo, úlevou se rozvzlykala.

Musela asi znovu usnout, protože když se probrala, světlo trochu zesílilo. A tak pomalu a opatrně zopakovala celý proces, jak se postavit na nohy.

Opět krůček po krůčku se přibližovala ke světlu.

 Snažila se dýchat pravidelně a nezastavovat. Čím více se blížila, tím podvědomě zrychlovala. Hnala ji touha po čerstvém vzduchu, po barvách a zvucích a prostoru, který by ji netísnil a neděsil. Posledních pár metrů musela kleknout a prolézt úzkým prostorem.

Kolem ní se rozprostřelo oslnivé světlo, bylo tak intenzivní, že doslova bodalo do očí. 

Na okamžik musela nechat víčka zavřená a pak několikrát zamrkat, aby si oči přivykly novému prostředí.

S překvapením se rozhlížela kolem sebe, kochala se pohledem na zelené stromy a keře, nechala se unášet teplým vánkem na tvářích a dýchala svěží vzduch s pocitem, jako by se znovu narodila.

Síla okamžiku byla tak veliká, že opět poklesla v kolenou a tvrdě  dosedla na zem. A místo pláče z vyčerpání se z přívalu energie začala téměř hystericky smát. A slzy jí tekly po tvářích a mísily se s prachem země.

Pohnutí zvolna odplouvalo a opět se dostavilo vyčerpání. Tentokrát to však bylo úlevné.

 Ještě chvilku ležela na zemi a vnímala vůni vlhké půdy, píchání jehličí do tváře a mihotavé probleskující světlo skrz koruny stromů. Převrátila se na záda a pozorovala hru stínů ve větvích. .Buky, osiky a smrky smísené v jeden hustý porost tvořily zelenou střechu ševelící ve větru, listy se třepotaly a chundelaté větve smrků tiše hučely.

 Sem tam se ozval skřípot a vrzání, jak se o sebe otřely větve a na zem se sneslo trochu hnědé kůry.

 Něco ve větvích zachrastilo a kousek od ní dopadla s tlumeným žuchnutím šiška.

Zavřela oči a tiše vnímala všechny ty zvuky přerušované ptačím křikem. Když nastalo naprosté uvolnění, dostavily se opět nepříjemné, skoro až bolavé projevy těla.

 Žízeň a hlad

Pomalu se zvedla. Rozhlédla se kolem sebe, nejprve nebyla schopná vnímat nic jiného, než hnědou a zelenou barvu a začala tak bezmyšlenkovitě procházet okolí, až jí padl do očí keřík s fialovomodrými plody. 

,,Borůvky!" vykřikla a vrhla se na ně doslova vlčím skokem. A rvala je i s listy a hltavě pojídala.

 ,,Kolik dní už vlastně nejedla? Den? Dva?.." řekla si pro sebe. ,,A Jak krátká doba stačí, aby se člověk proměnil ve zvíře," přemýšlela a když orvala jeden keřík, divoce se kolem sebe rozhlédla s cílem najít další.

 Po chvilce těkavého pátrání nalezla to, co hledala.

Když se alespoň cítila trochu zasycena, její další a ještě naléhavější potřebou se stala voda. Tušila, že s tou to bude v danou chvíli horší. A snažila se znovu zaposlouchat do zvuků lesa, zda nezaslechne zurčení a šumění vody.

 Bála se vydat hlouběji do lesa, ale sama nevěděla proč. Z nějakého důvodu ji toto místo podivně uklidňovalo.

Znovu se jí myšlenky stočily k potřebě vody a byly stále neodbytnější a bezděky jí zrak padl na křoviska chránící těsný vhod do jeskyně.

 Při pohledu na díru, kterou mohla jen tušit, zakroutila hlavou. Sama si nedovedla vysvětlit, jak v té tmě otvor do jeskyně našla a už vůbec nechápala, že se vydala do takového prostoru bez světla.

Chtěla se otočit, když uprostřed pohybu strnula.

,,Voda! V jeskyni je voda!" vyhrkla a byla si tím naprosto jistá i přes to, že žádnou neviděla. Jen se jí vryl do paměti vlhký proudící vzduch, který někde dál v hlubinách sliboval pramen.

Vykasala si sukně, zhluboka se nadechla a vydala se opět ke vchodu. Rozhrnula křoviska a pomalu se vsoukala do těsného prostoru. 

Těch několik sáhů, které musela lézt po čtyřech, bylo téměř poslepu, jak svým tělem zabránila světlu prostoupit dál do chodby. Úzký prostor skončil náhle. Rychle se postavila a přitiskla se ke stěně tak, aby dovolila tomu zbytku světla proniknout co nejdále.

Při tom, jak se sunula dál a dál a začal se jí opět zmocňovat pocit nejistoty a úzkosti, protože světla každým krokem rychle ubývalo, až se dostala do míst, kde byla naprostá tma.

 Zastavila se, studený pot jí stékal po zádech a v kombinaci s chladným kamenem vyvolával chvění po celém těle. Na rukou cítila vlhký a ohlazený kámen, podivně zakulacený, jako sloup chrámu. A opatrně ho rukama ohmatala a obešla jej.

 Špičkami nohou, palec po palci prozkoumávala zem před sebou, než udělala krok vpřed.

 Zatím se chodba nijak nevinula, byla rovná, jen se čím dál více rozšiřovala. Již nestačily ani rozpřažené ruce, aby se dotkla obou stran.

Náhle se zem začala prudce svažovat. Tak tak, že jí neuklouzla noha a ona nespadla do hlubin neznáma.

Na poslední chvíli se chytla skalního výstupku a těžce oddychovala, aby uklidnila roztřesené ruce a nohy. A znovu natáhla špičku chodidla, dokud se nedotkla pevného povrchu. A pomalu se sesunula dolů a tak pokračovala ještě několik kroků.

 Přidržovala se stěn z ohlazených kamenných sloupů, až jí z toho rozbolely prsty.

Nedokázala odhadnout, jako hluboko musela sestoupit nebo jakou vzdálenost ušla, ale najednou s překvapením zjistila, že je schopná vnímat kontury prostoru, který ji obklopoval. Zpočátku si myslela, že si oči přivykly tmě, ale nebylo to tak. Světla opravdu nepatrně přibylo.

 ,,Někde musel být další otvor," pomyslela si.

 ,,Ne moc velký, ale byl," odpověděla si pro sebe po chvíli a pak s větší jistotou sestupovala dolů po popadaných kamenech, skalních výstupcích, kolem sloupů, které stály všude kolem, připomínající zkamenělé postavy.

 Některé visely ze stropu, další byly celistvé, propojující stropní klenbu se zemí. Všechny byly hladké, a v té troše světla se matně leskly. Zastavila se, rozhlížejíc se kolem sebe.

Dostala se do opravdu veliké jeskyně, s pitoreskně vyhlížejícími krápníky, které tvořily hotový les.

Celé ty prostory doslova braly dech. Vládlo tam podivné, majestátní ticho. Byl slyšet každý krok, každé zazvonění kamene o kámen, jak se sesouvaly pod jejíma nohama. A dokonce slyšela i vlastní tlukot srdce.

Ještě udělala krok dva, když ucítila, jak se jí hrne do bot voda.

 Nejdříve nechápavě zírala na nohy, zvedla jednu, a když uslyšela, jak na vodní hladinu dopadají kapky stékající z chodidla, došlo jí, kde stojí. Hladká hladina tak dokonale odrážela stěny a strop jeskyně, že na první pohled nebyla vidět.

Rychle klekla a začala hltavě pít.

 Voda byla studená a chladivě klouzala do žaludku. A pocit žízně ustal v okamžiku, kdy se jí v břiše vytvořil čvachtající žok vody. A aby nezačala dávit vše, co snědla a vypila, na chvilku si musela sednout a opřít se zády o jeden ze sloupů.

 Zavřela oči a namáhavě oddechovala.

 ,,To nebyl dobrý nápad", pomyslela si. Protože funěla a hekala jak mezek táhnoucí těžký povoz a ta představa jí rozesmála.

A musela si přiznat, že se nyní cítila uvolněná a spokojená, přesto věděla, že tyto pocity rychle zmizí. A to v okamžiku, kdy začne přemýšlet, co dál. Proto si to ještě na chvilku zakázala a jen seděla a vnímala ty příjemné okamžiky ticha a dalo by se říct, že i pohody.

Po chvilce odpočinku se zvedla, a ještě než se vydala na zpáteční cestu, opláchla si ve vodě obličej, vyhrnula si rukávy šatů až k loktům a omyla si je, jak jen to šlo. Opravdu se cítila mnohem lépe.

 Povzdechla si, otočila se a vydala zpět.

 Cesta ke světlu tentokrát trvala mnohem kratší dobu. A tak v mžiku zase klečela u úzkého vchodu a soukala se na čerstvý vzduch.