Je tady takové ticho. Z kolonie jsem zvyklá na ruch, na křik dětí, živý hovor. Ale v téhle krajině nikoho a ničeho je jediným zvukem doléhajícím k našim uším křupání sněhu pod podrážkami bot. Zastavím se a počkám na Ninu, která už od počátku stále zaostává. Je z nás tří nejmladší a události nedávné doby na ni mají možná mnohem větší vliv, než dává najevo.

„Zvládáš?" Už od rána si stěžuje na nefunkčnost svých hlasivek. Mráz nedělá jejímu krku dobře a ona na to hrozně trpí. Nepomohl jí teplý čaj ani kostka cukru napuštěná výtažkem z nějaké bylinky.

„Ale jo," zasípe v odpověď a snaží se nerozkašlat. „Popravdě – už mi bylo i líp," dodá a pokusí se uchechtnout. Výsledkem je však jen nějaké zachrčení, které má do veselého smíchu opravdu daleko.

Otevřu pusu, abych promluvila, ale pak ji zase zavřu. Už pár desítek minut mě svrbí jazyk a mám chuť se Niny zeptat na to dnešní ráno. Nevím, co to mělo znamenat, ale jsem odhodlaná to zjistit. A jestli bude tohle mlčení trvat ještě chvíli, asi to nevydržím...

„Ráno jsem vás slyšela," nadhodím opatrně a koutkem oka zahlédnu, jak Nina ztuhne. Čekám, jestli se rozmluví. Ale ona dál mlčí a pohled jí směřuje do země. Jako by najednou na tom bílém sněhu bylo zase něco zajímavého.

„Proč se na mě Emmet ptal? O co Jonesovi jde?" vyhrknu a bezmocně rozpřáhnu ruce. Nemám ráda, když se o mně mluví za mými zády. A už vůbec ne, když se o mě zajímá člověk, kterého z duše nesnáším.

Nina jako by mě neslyšela. Takové chování jsem u ní ještě nezažila.

„Nino! Vím, že jste mluvili o mně, tak mi řekni proč," chytím ji za rameno a donutím zastavit se.

Vytrhne se mi a její oči se zaklesnou do těch mých. V tu chvíli mám chuť o krok couvnout. Ze světlých očí jí šlehají plameny zloby a já si najednou připadám mnohem menší než ona. Co ji to sakra popadlo?

„Víš, kdybys nebyla tak moc zahleděná do sebe a dívala se dál, zajímala se o to, co se děje kolem tebe, nemusela by ses mě teď ptát," odsekne a oddupe pryč. Nechá mě tam stát jako opařenou, ať si její slova přeberu, jak chci.

Jediné, co ve mně však v tu chvíli vyvolají, je vztek. Já nejsem zahleděná do sebe! A co je na tom, že mám na seznamu svých priorit na prvním místě rodinu, a právě Ninu s Nicem? Jak mi může po tom všem, co jsme spolu za poslední hodiny zažily, něco takového říct?

Tak tohle se ti povedlo, Nino, vážně moc. Prý dívej se dál, zajímej se o okolí. A proč jako? Nemám zapotřebí se sledovat, co dělají ostatní, jim jsem přece taky volná. V koloniích existuje jedno pravidlo, které je přímo v rozporu s Nininým tvrzením – držíme spolu, ale pokud je v dohledu nebezpečí, každý si hlídá své nejbližší okolí.

Já o to svoje na dobu neurčitou přišla – a chraň Bůh všechny, kteří se mi budou snažit zabránit v mých úmyslech. Protože já udělám cokoliv, abych se k mámě a Astrid s Timem dostala a je mi jedno, co si o mně budou myslet ostatní.

Nasupeně pochoduju vpřed a nezastavím se, když se dostanu před Emmeta. Ani se mě nesnaží zadržet – tady se opravdu nemám kde ztratit. A kdybych se snad moc vychýlila z kurzu, určitě by mi o tom řekl.

Stejně je mi to jedno. Už ani Nina nedrží při mně a jak vidno, táhne za jeden provaz s Emmetem, zatímco mně se kolem krku utahuje smyčka.

„Tarjo!"

Při zaslechnutí svého jména se otočím a udiveně vykulím oči. To jsem šla opravdu tak rychle? Emmet s Ninou jsou nejméně sto metrů za mnou, ne-li víc. Ale proč stojí na místě?

Emmet na mě něco pokřikuje. Máchá při tom rukama, jako by odháněl můry, které obývaly ubikace a každý večer si sedaly na naše polštáře a pozorovaly, jak spíme. Nina se k němu s posunky připojí hned, co jí něco rychle řekne.

„Já vás neslyším, musíte jít blíž!" zakřičím a udělám jeden krok zpět k nim.

Uslyším zapraskání. Hlasité, takové, ze kterého běhá mráz po zádech. Ztuhnu na místě. Pokusím se nohu opatrně vrátit na místo. Další nebezpečný praskot. Kousnu se do jazyka a polknu výkřik.

Už vím, proč na mě volali. Emmet nás před tím varoval, než jsme se vydali na cestu. Ale já jsem samozřejmě já a nepřikládala jsem tomu moc velkou váhu. Teď toho lituju.

Pode mnou je řeka. Ledová a prudká. A jestli se pode mnou ten led prolomí, končím.

„Tarjo, slyšíš mě?"

Pomalu zvednu hlavu a přikývnu. „Jo," vzlyknu, protože je mi do breku. Přiznávám, že mám neskutečný strach. Emmet je mnohem blíž, ale postupuje příliš pomalu. Já se snažím ani nedýchat, protože i sebemenší pohyb má za následek ten nelibý zvuk, který se podobá tříštění skla.

„Nic se neděje. Jen mě vnímej. Za chvíli jsem u tebe, bude to dobré," uklidňuje mě Emmet a krůček po krůčku stahuje vzdálenost mezi námi. Přitisknu si třesoucí se ruce na hruď a nenechám ani jednu slzu, aby mi vyklouzla na promrzlou tvář.

„To je ono, nic nedělej, už jsem skoro u tebe."

Když zbývá posledních pár metrů a Emmet už ke mně natahuje ruku, skoro se mi úlevou podlomí kolena, ale pak se ozve mohutné křupnutí. Strach si mě přitáhne do své náruče a já se s vřískotem propadnu pod hladinu.

Obklopí mě ledová voda. Chlad ochromí snad každičký sval v mém těle a plíce se okamžitě začnou hlásit s nedostatkem kyslíku. Jediné, co si asi zapamatuju před svou smrtí, bude Ninin výkřik a Emmetův hlas, jak zděšeně volá mé jméno.

❄

Tma a zima. Takový mráz, že až skoro pálí. Jako by mi moje tělo ani nepatřilo. Necítím nic.

Tarjo, Tarjo, Tarjo...

Moc daleko jsem se teda nedostala. Ani brány Zlatého města jsem nezahlédla. Místo toho jsem někde, kam jsem měla odejít až v úctyhodném věku.

Tarjo, Tarjo, Tarjo...

Stejně mi není dobře. Jestli je v nebi taková zima, měla jsem radši skončit v pekle, pěkně v teploučku u nějakého vroucího kotle s hříšníky daleko většími, než jsem já.

Tarjo, Tarjo, Tarjo...

Ale proč tady nikdo není? Nebo že by to snad byla nějaká přestupní stanice?

„Probírá se!"

Kdo se probírá? Co se tady do prdele děje? Vypněte mi ten hukot v uších!

Tarjo, Tarjo, Tarjo...

„TARJO!"

Prudce se nadechnu a otevřu oči. Chvíli mžourám do světla, ale pak uvidím obličej člověka, který se nade mnou sklání. Takže asi nejsem mrtvá. Tohle není nebe. I když Nina tam určitě patří.

„Jsi vzhůru! Díky všem svatým," řekne a posadí se ke mně na postel. Aspoň to vypadá jako postel – mám přes sebe dvě peřiny a pod hlavou polštář. Ale kde to jsem?

„Když tě Emmet vytáhnul z té vody, byla jsi úplně studená," chytí mě za ruku, jako by se chtěla ujistit, že už to tak není. „Rty jsi měla modré a obličej ti skoro splýval se sněhem. Měli jsme o tebe s Emmetem hrozný strach," švitoří a stále zahřívá mou dlaň ve svých.

Konečně se mi mysl projasní. Led, praskání, pád, voda. Právě jsem unikla smrti jen o vlásek. Ale jak je to možné?

„Jak jste mě dostali ven? A sem?" ukážu na ubikaci. Je poměrně malá, ale nic, na co bych nebyla zvyklá. Je tady jen postel, která se stala mým útočištěm, a dřevěná židle vedle železných dveří, které nejspíš vedou z ubikace ven.

„Když jsi zmizela pod vodou, Emmet pro tebe skočil. V tu chvíli jsem málem omdlela. Myslela jsem, že tam umřete oba a já zůstanu uprostřed nějaké sněhové bouře sama. Ale on se za pár vteřin vynořil i s tebou a pak přijela ta auta a..."

„Jaká auta?"

Ninu má otázka rozesměje. Nevím, jestli se mám urazit, nebo jen poslouchat dál. Rozhodnu se pro druhou možnost.

„Jsme v kolonii Enela, Tarjo. Přijeli nám naproti. Kdyby ne, už bys nebyla mezi živými," řekne tiše.

Enelská kolonie? Jak mohli vědět, že jdeme k nim? A vůbec, jak to, že mají k dispozici auta? Vždyť dopravní prostředky vlastní jen Dodavatel, kolonie na něco takového nemají nárok!

„Vím, že jsi zmatená, ale všechno ti vysvětlíme. A nejenom my. Potkali jsme jednoho velice zajímavého pána. Bude se ti líbit, věř mi." Nina se záludně pousměje a v očích jí poskočí uličnická světýlka. Únava a bezmoc, které ji provázely po celou cestu, jako by odvál vítr. Moje Nina je zpátky.

„Koho myslíš, když pořád říkáš my?" zeptám se, přestože tuším, co mi odpoví.

Nina jen zakroutí hlavou. „Zachránil ti život, Tarjo. Mohl při tom umřít, ale přesto se bez váhání vrhnul do té vody za tebou. Měla bys konečně pochopit, že to není tvůj nepřítel."

Sklopím hlavu a radši studuju jemnou látku povlečení. Nemám ráda, když mají ostatní pravdu a já ne. A právě teď se to děje. Emmet Jones je důvod, proč jsem ještě naživu a tohle už prostě nejde brát na lehkou váhu.

Ozve se tiché zaklepání a Nina odpoví. Ve dveřích se objeví Emmetův obličej. Když se naše ohledy setkají, jako by se napětí v jeho tváři uvolnilo. Rty se mu dokonce zkřiví do mírného úsměvu. Ucítím, jak mi zrudnou tváře. Tohle by se mi vůbec nemělo stávat. Žádné červenání před Emmetem!

„Jsem rád, že jsi vzhůru. Nemáme moc času, jak říká náš přítel," řekne a vejde do pokoje.

Za ním se objeví starší muž, jehož šedé vlasy a vousy jsou protkané stříbrem. Přestože vypadá už zasloužile, drží se vzpřímeně, skoro v pozoru. Když si ho prohlédnu, opatrně kývne. Ten úsměv, ty oči... je mi povědomý...

„Jsem rád, že jste v pořádku, slečno Johanssonová. Mé jméno je Joseph Busby."