Fouká vítr. Je ledový a ostrý, jako by se mi do odhalených tváří stále dokola zařezávaly ostré dýky. Slzí mi oči tak, že skoro nevidím. Před sebou dokážu rozeznat jen rozmazanou siluetu, která rychle postupuje vpřed.

Snažím se o to samé. Systematicky kladu jednu nohu před druhou, namáhavě se brodím čerstvě napadaným sněhem. Nohy ve vysokých botách se mi boří do závějí a začínají mě bolet. Věděla jsem, že to bude namáhavé. Ale čím více se postava přede mnou vzdaluje, tím větší je zoufalství, které se mi zakouslo do srdce.

Ze všech stran nás obklopila bílá tma, která na nás nemilosrdně tlačí. Sněhové vločky už se mi nezdají tak krásné, ale nesnesitelné. To kvůli nim jdeme tak pomalu. Jak se můžeme tímto způsobem dostat až do Tenerikonu?

Dovolím si na chvíli zavřít oči. Zastavit se a pokusit se zhluboka nadechnout. Mráz mi pronikne až do žaludku, kde se mi usadí, a já mám co dělat, abych se nezačala třást.

„Tarjo, musíš jít dál," zakřičí mi někdo u ucha a já poslechnu. Otevřu oči a nechám je, ať se opět zakalí slzným povlakem, který je chrání před studeným vichrem.

Emmet aspoň z části věděl, do čeho jde. My s Ninou jsme neměly ani tušení, co znamená zima, dokud jsme neopustily malou přechodovou komoru. V tu chvíli se změnil celý můj pohled na svět. Lidé jsou neuvěřitelně silní, když se tomuhle mrazu dokázali přizpůsobit a postavit kolonie.

Podle Emmeta jdeme už dvě hodiny. Vítr stále neustál a on s hlavou sklopenou kráčí v čele naší malé skupinky, která se v tomto ohromném prostoru zdá jen jako jedna z bělostných vloček, skoro zanedbatelná. Nevím, jestli tohle zvládnu.

❄

„Zastavíme!"

Unaveně zvednu hlavu. Emmet je přímo přede mnou, koukají na mě jeho hnědé oči. To jediné, co nemá zakryté šálou. Ukáže na nějakou kamennou kostku, která by se dala velikostí přirovnat k ubikaci. „Běž dovnitř," překřičí skučení větru a já jen přikývnu. Otočím se na Ninu, která už od začátku zaostává.

„Já na ni počkám," položí mi ruku na záda Emmet a jemně mě popostrčí ke dveřím stavby. Už dvakrát neotálím a s heknutím otevřu dveře. Hned je za sebou zase zabouchnu, protože nemám zájem o to pouštět sem ten protivný mráz, přestože se zdá, že už si do domku, nebo kde to vlastně jsem, našel svou vlastní cestu.

Stáhnu si vlněný šátek, kterým jsem si chránila nos a pusu. Rty mám popraskané a pekelně mě bolí. Rozhlédnu se kolem sebe. Opravdu to připomíná ubikaci. Šedé stěny, malý prostor. Na zemi leží dvě matrace, které už očividně něco zažily. Z jedné trčí pružina, ta druhá má v sobě pár děr. Na zemi leží ještě něco, co vypadá jako deka, ale sotva by se s tím někdo přikryl. Nic jiného tady není.

Dvěma malými okny sem proniká trochu světla, jinak je v domku šero. A i když je tady zima, najednou je mi tepleji. Připadá mi, že to tady znám.

Do zad se mi opře ledový jazyk, když se ke mně připojí Emmet s Ninou. Ta se už skoro nedrží na nohou, Emmet ji podpírá, aby neztratila rovnováhu. Jen se na mě podívá a já hned přiskočím, abych si od něj Ninu převzala.

„Tady zůstaneme přes noc," řekne, když se podívá na skromné vybavení.

Pomůžu Nině sundat batoh a posadit se na jednu z matrací.

„Nevím, jak se dokážeme dostat až do Tenerikonu," vydechne a já jí podám termosku s čajem. Děkovně se na mě usměje a prokřehlými prsty ji uchopí. Položím si hlavu na její rameno a vydechnu. Nedokážu jí na to odpovědět, aniž bych jí ještě nezhoršila náladu.

Najednou se odněkud za mnou začne linout teplo. Postupuje mi přes záda, zahřeje mi bedra, pak se mi přelije do rukou, noh a naplní mě úlevou. Nina se trhavě otočí a najednou se zvedne. Málem při tom vylije obsah termosky na zem.

„Pojďte se zahřát," zavolá Emmet, i když už to není nutné, protože se obě krčíme u malého Teneru a natahujeme k němu mrazem třesoucí se prsty. Nikdy bych nevěřila, že uvidím naoranžovělou záři tepelné baterie tak ráda.

„Na to, že jste byly poprvé venku, jste to zvládly celkem obstojně," prohodí Emmet po tom, co jsme se dostatečně ohřáli a utišili kručení v žaludku. Venku se mezitím setmělo a stěny domku teď ozařuje jen světlo z bzučícího Teneru.

„Jak daleko jsme se dostali?" zeptám se a usrknu trochu čaje. Termosky paní Busbyové jsou snad zázračné, protože tekutina v nich je pořád skoro vařící.

„Jak říkám, praly jste se s tím dobře, takže nejspíš necelých patnáct kiláků, ale možná přeháním. Tady se to celkem špatně odhaduje," uchechtne se a já po něm střelím pohledem.

„Je tady něco k smíchu?!"

Emmet pobaveně zakroutí hlavou. „Jen se snažím odlehčit atmosféru. Nic víc, nic míň."

Nasupeně vydechnu. „Tak to se ti teda moc nedaří, Jonesi. Udělal bys stokrát líp, kdybys drže hubu," zavrčím a zkřížím si ruce na prsou. Jeho uvolněný výraz se změní na popuzený. Narovná se v zádech a opře si ruce o kolena.

„Jestli tě mám dostat do Tenerikonu, tak by sis měla kontrolovat, co z té své prořízlé pusy vypustíš ty," zasyčí podrážděně a v očích se mu zaleskne rozčílení. Stisknu rty, abych mu něco neodsekla. Nina si odkašle, jako by nás chtěla varovat před hádkou, jejíž semínko oba poctivě zaléváme svými výlevy zlosti.

„Fajn. Jdu spát," rozhodnu se. Aspoň se na něj nebudu muset už déle koukat. Naštěstí nám Emmet přenechal matrace, na které jsme si s Ninou roztáhly spacáky. Do jednoho z nich se teď obtížně soukám a snažím se uhasit ohníčky hněvu, které ve mně Emmet rozdmýchal.

Jak jsem mohla být tak blbá a souhlasila s tím, že půjde s námi? Že s ním budu po celou dobu naší společné cesty, jak sám řekl, spolupracovat?

Už teď se mi dělá z dalšího postupu zle, a to jsme se k Tenerikonu nepřiblížili ani co by se za nehet vešlo. Když to vezmu kolem a kolem, při chůzi jsem se aspoň mohla soustředit na něco jiného než na nenávist, kterou cítím k Emmetu Jonesovi. Ale teď, když jsem s ním pod jednou střechou... Je to jako noční můra.

Kde vůbec beru tu jistotu, že opravdu zná cestu do Tenerikonu? Nebo že není Dodavatelovým poslušným beránkem, který mu mě a Ninu dovede přímo k prahu?

Tarjo Johanssonová, okamžitě přestaň nad takovými věcmi přemýšlet!

Přetočím se na druhý bok a pevně stisknu víčka. Dělám to všechno kvůli své rodině. Vydržím to jen kvůli nim, protože vím, že tam někde jsou. A až je najdu, Dodavatel bude litovat, že se kdy narodil. Všichni, kteří kdy mé rodině ublížili, budou trpět.

S myšlenkami někde daleko ve Zlatém městě, kde se snad máma s Astrid, Timem a Nicem nacházejí, mě pomalu začne přemáhat spánek. Svaly se mi uvolňují a únava na mě dolehne jako těžká deka. Čím dřív se mi podaří usnout, tím více sil nabudu na zítřejší pokračování v cestě.

❄

Už dobrých pár minut poslouchám rozhovor mezi Ninou a Emmetem. Vím, že by se to nemělo dělat, ale nemůžu si pomoct.

„Proč mě tak nenávidí?"

„Tarja má strašně složitou osobnost." Díky Nino, to jsem přesně potřebovala slyšet. Zvedla jsi mi náladu. „Nikoho si moc nepouští k tělu. Když to udělala naposledy, přišla úplně o všechny."

„Ale vždyť se tak chová od té doby, co mě poznala. Její rodina zmizela před necelými třemi dny," odporuje jí Emmet.

„Ano, to je pravda. Jenže tohle ti nemůžu říct. Slíbila jsem jí, že to nikomu neprozradím."

Málem si nahlas oddechnu úlevou, už jsem si myslela, že mu poví o...

„Jde o toho jejího bratra? Ten, co opustil její rodinu?" zeptá se Niny Emmet a já málem vyskočím na nohy. Zadržím dech a snažím se nějakým způsobem zklidnit své srdce, které zběsile zvýšilo svou frekvenci.

„Ty o Agnarovi víš?" zeptá se Nina a v tónu jejího hlasu je znát překvapení. Jsem na tom stejně.

„Řekl mi o něm Nico. Ale vím jen to, že se jednoho dne sebral a utekl. A to samé pak udělal i Tarjin táta," odpoví jí a nastane ticho. Tohle už fakt nevydržím. Bude mě stát velké úsilí, abych to dobře sehrála. Musím dělat, jako bych se probudila až teď.

Hlasitě se překulím a protřu si oči. Pak se posadím a zívnu. Emmet se už začal pomalu oblékat a Nina mi podá kus chleba a termosku. „Dobré ráno, rychle se nasnídej, Emmet právě říkal, že už je čas vyrazit," řekne, ale nepodívá se mi při tom od očí. I kdybych je neslyšela, poznala bych, že mi Nina lže.

„To jste mě nemohli vzbudit dřív?" prohodím mezi sousty.

„Musíš být pořádně odpočatá, jestli chceš ujít podobnou vzdálenost jako včera," přijde ke mně Emmet a vyžene mě ze zahřátého spacáku. Pomalu se z něj vysoukám a nechám Emmeta, ať ho poskládá a schová do batohu.

Za patnáct minut už jsem připravená i já, boty mám řádně utáhnuté a uvazuju si šátek kolem hlavy. Nina už tiše stojí před dveřmi a pozoruje mě skrz škvíru mezi čepicí a šálou. Je nervózní, protože si hraje s prsty.

Určitě cítí vinu, že se o mě bavila s Emmetem za mými zády. V podstatě mu nic neřekla, ale mě spíš překvapil a zároveň vystrašil fakt, že mu Nico řekl o Agnarovi. Kolik toho o mě Emmet vlastně ví?

„Tak, vzhůru na cestu," zavelí Emmet a vyjde z domku do bílé krajiny. Vítr ustal, ale přesto se mi oči zalijí slzami, když se mi do nich opře mráz.