Od chvíle, co nás Emmet probudil, mám žaludek jako na vodě. Musím zaměstnávat ruce, aby si on nebo Nina nevšimli, jak moc se mi třesou. Když si dopínám zip bundy, ruka se mi chvěje. Naposledy zkontroluju, že mám tátovu vysílačku s máminou broží bezpečně uschované v jedné z vnitřních kapes.

Emmet vyjde ze svého pokoje, kde čekal, dokud se neoblékneme do té kupy termo oblečení, které nám dal. S žuchnutím před nás položí tři velké batohy, které vypadají, že jsou opravdu těžké.

„Tyhle batohy nás budou po následující dny držet naživu. Jsou tam potraviny, voda, náhradní oblečení. Mělo by nám to vydržet po celou cestu do kolonie Enela. Každá máte k dispozici dvě tepelné baterie. Tener ponesu já. Nějaké otázky?"

Obě nás sjede pohledem od hlavy až k patě a souhlasně kývne, přestože ani jedna z nás nic neřekla. Beze slov dojdeme ke svým batohům. Nina pod jeho váhou tiše hekne, ale hned se narovná, přičemž nepřestává křečovitě svírat jeho popruhy.

„Tarjo?"

Zvednu hlavu a přestanu si upravovat řemínky trčící z mého zavazadla. Emmet ke mně natahuje ruku s nějakým koženým pouzdrem. „Co je to?" zeptám se, aniž bych si od něj předmět vzala.

„Nůž. Nevím, co nás venku čeká. Pro všechny případy. Vsadím se, že ty by ses s tím dokázala bránit," odpoví mi tiše. Rychle střelím pohledem po Nině, která je naštěstí zaujatá svou šálou. Nevím, odkud Emmet ví, že má Nina strach z ostrých předmětů, ale protentokrát je to dobře.

Kývnu a otočím se k Nině zády, abych si mohla nůž prohlédnout. Kdy ho vytáhnu z pochvy, vydechnu překvapením. Tohle není jen tak ledajaký nůž. Vždyť je to dlouhá dýka, jejíž ostrá čepel se leskne na světle. Rukojeť jako by byla přímo dělaná pro mou ruku. Tohle je výroba starého světa.

„Nebojíš se, že tě ve spánku podříznu?" zašeptám a nůž schovám. Emmet se uchechtne. „Jsem tvoje jediná naděje, že se dostaneš do Tenerikonu, takže ne," odpoví a otočí se k Nině.

„Nejspíš můžeme jít," řeknu, abych přerušila ticho, které mi není příjemné. Pouzdro si připevním na opasek a přetáhnu přes něj lem bundy. Nina si ho určitě nevšimne. Emmet kývne a vyjde z ubikace, kterou po celý svůj život nazýval domovem, ven.

Tiše ho následujeme potemnělou chodbou. Plížíme se skryti ve stínech a snažíme se vyvarovat jakéhokoliv hluku. Přece jen nestojíme o nějakou společnost. I tak je Emmet až přehnaně opatrný. Rozčiluje mě to.

Na každém rohu se zastaví a kontroluje, jestli tam na nás někdo nečíhá. Zakoulím očima. Jako by v tuhle dobu už byl někdo vzhůru. Svítat bude podle jeho hodinek až za půl hodiny, takže máme čas. Ve farumské kolonii nikdo nevstává před východem slunce. Je to jakési nepsané pravidlo...

„Stůjte!"

No to snad ne. Nemůže se to pokazit hned na začátku! Mé tělo zareaguje na tichou, ale přesto ostrou výzvu okamžitě – zamrznu na místě a srdce mi vyskočí až do krku. Ale pak si uvědomím, že ten hlas znám.

„Paní Busbyová?" nakouknu za roh a uvidím její vrásčitou tvář, kterou však nezdobí dobrácký úsměv, který jsem vždy vídala. Rty má stažené do úzké linky a z očí jí vyzařuje obrovský vztek. Cítím se nesvá z toho, že ji vidím, ale nejvíce mě znepokojuje zbraň, kterou mi míří na hruď.

„Tarjo," zašeptá po chvíli a ruku s pistolí spustí k boku. Rychle se rozhlédne kolem sebe, popadne mě za paži a táhne mě za sebou.

„Paní Busbyová, co to..."

„Ticho," přeruší mě a já se jen ohlédnu, jestli nás Nina s Emmetem následují. Chová se divně. Vím, že už není nejmladší, ale tohle není ta paní Busbyová, která mě s hrnkem čaje každé ráno vítala na trhu.

Po chvíli se zastaví u jedné ze stěn a položí na ni dlaň. Mlčky sleduju, co se bude dít dál. Mám vážné obavy o její duševní zdraví. Ale pak něco cvakne, ozve se zasyčení a kolem ruky paní Busbyové se vytvoří obdélník, jenž vystoupí ze stěny.

Ani nedýchám, když se před námi najednou objeví dveře a paní Busbyová nás všechny nažene dovnitř malé místnosti.

Vypadá jako normální ubikace, až na to, že stěny jsou polepené popsanými papíry a nákresy, jediným kusem nábytku je obrovský stůl, který je zavalený další hromadou dokumentů a map. Tak počkat... Mapy?

Otočím se na paní Busbyovou, která mě se zájmem pozoruje. Sklouznu pohledem k jejímu pravému předloktí. Zvednu k ní oči a ona mírně přikývne. Je členkou Purpurových šátků. A jestli důkazem není fialový šátek na její ruce, tak tahle skrytá místnost ano.

„Proč jsme tady?" zeptám se a rukou mávnu ke stolu.

Paní Busbyová se postaví nad mapy a porovná stohy papírů. „Chci vám pomoct. Vím, že utíkáte do Tenerikonu, protože to, co se děje, není normální."

„Ale jak?"

Paní Busbyová si povzdechne. „Když jste s Ninou prohledávaly ubikaci tvé mámy, byla jsem na chodbě. Slyšela jsem úplně všechno a bylo mi jasné, že to nenecháš být. Ani nevíš, jak mě polekalo, když jste se vyřítily ven a pár chvil nato byla ubikace v plamenech."

V očích se jí mihne soucitný výraz. Sklopím hlavu, abych mu nemusela čelit. „A navíc jsem zaslechla, že tady dva chlapíci ze Zlatého města hledají Ninu, takže jsem vás chtěla varovat," dodá a Nina při zaslechnutí svého jména zbystří. „Ale nemusíte se bát, ti dva jsou na druhé straně kolonie," řekne a vřele se na Ninu usměje. Ta jen vyplašeně zamrká. Jako už by toho nebylo dost. Ještě tady někdo honí Ninu.

„Je tedy ve vašem zájmu – v zájmu Purpurových šátků – abychom zjistili, co se děje přímo u Dodavatele," promluví poprvé za tu dobu Emmet a paní Busbyová jako by si teprve teď uvědomila, že je tady taky.

„Máš být mrtvý." Jo, tohle jsem mu taky říkala.

„To vy taky, pokud je můj odhad správný," odsekne jí, což nebyla zrovna nejlepší volba. Paní Busbyová se otočí rychleji, než bych u člověka jejího věku považovala za možné, chytí Emmeta za bundu a trhne s ním dolů.

„Nehraj si se mnou, správcovský šmejde. Nechám tě naživu jen kvůli tomu, že dostaneš Tarju s Ninou do Tenerikonu," promlouvá k němu a na každé slovo klade zvláštní důraz. Emmet jí pohled oplácí, ani nemrká.

Už se chystám, že je od sebe budu muset odtrhnout, ale paní Busbyová ještě nekončí. Jestli je to vůbec možné, přitáhne si Emmeta ještě blíž. Skoro se dotýkají nosy. Kdyby to nebyla tak vážná situace, nejspíš bych se začala smát.

„Ať tě ani nenapadne je zradit, Jonesi juniore!" zasyčí mu těsně u tváře paní Busbyová, zatímco se Emmet stále více mračí. Najednou je přede mnou zase ten kluk, kterého jsem poprvé potkala včera ve skladu. Ta tvář Emmeta Jonese, kterou vůbec neznám.

Pustí ho a obejde stůl. „Nino, pojď sem, prosím," pobídne ji a Nina k ní přiskočí. Jestli jí počínání paní Busbyové vyděsilo, nedává to na sobě znát. Jen přijme tři termosky, které stařenka – i když po tom, co jsem viděla, bych ji tak vůbec neměla nazývat – vykouzlila zpod stolu.

„Je v nich teplý čaj. Ty termosky jsou upravené, aby vydržel dlouho horký, tak snad vám k něčemu budou," vysvětlí nám, když si je schováváme do batohů. Pak nás vyvede ven a zavře tajné dveře. Najednou zase zírám na prázdnou stěnu.

„Tak tedy přeji hodně štěstí," mávne rukou paní Busbyová. „A Tarjo, něco mi slib – zatni tomu parchantovi, který mě připravil o rodinu, tipec. Jednou pro vždy." Všimnu si zloby, která jí přeběhne přes tvář. Přikývnu a rozejdu se za Ninou a Emmetem. Pak se ale ještě otočím.

„Jak to, že jste stále naživu?"

Paní Busbyová se tajemně zasměje. „Zaspala jsem to slavnostní zapojování a když jsem se dozvěděla, co se stalo, rozhodla jsem se, že zůstanu mrtvá. Vyhovuje mi to."

Naposledy na ni mávnu a doběhnu Ninu, která na mě – na rozdíl od Emmeta – počkala. Tomu se naše nedobrovolná schůzka ne dvakrát, ale třikrát nelíbila. Asi se mu ani nedivím, vždyť mu paní Busbyová dala jasně najevo, že kdyby nám nepomáhal, bez rozmýšlení by ho sprovodila ze světa živých.

Zbytek cesty k přechodové komoře ujdeme mlčky. Nina je mnohem ostražitější, když teď ví, že ji hledají nějací Dodavatelovi poskoci. Při sebemenším zvuku sebou trhne. Už abychom odsud byli pryč.

Konečně je uvidím. Černé dveře s bílým kruhem uprostřed. Přechodová komora.

Emmet k nim přistoupí a sundá si batoh. Oběma rukama chytne železnou obruč, která je na nich místo kliky, a začne s ní pomalu otáčet. Soudě podle jeho rudnoucích tváří to není nic jednoduchého. Po pár otočeních se ale ozve cvaknutí a dveře se otevřou.

Beze slov se všichni vmáčkneme dovnitř a Emmet za námi zavře. Ocitneme se v naprosté tmě. Vyhledám Nininu ruku a pevně ji stisknu. Tohle není příjemné ani mě. Nevidím, co Emmet dělá, ale podle zvuku poznám, že se blíží naše první setkání s venkovním světem.

A najednou mě oslepí bílá záře. Na tváře nás políbí mrazivý vzduch. Poslepu nahmatám šátek a přetáhnu si ho přes obličej. Pomalu se snažím otvírat oči, které si nechtějí zvyknout na to zářivé světlo.

Udělám první krok a pod nohou mi zakřupe sníh. Sníh. Opravdický, studený, bílý sníh. Když si mé oči přivyknout, rozhlédnu se kolem. Všechno je bílé, nedokážu odhadnout, kde je nebe a kde zem. Všechno splývá dohromady. Kolem poletují sněhové vločky a já se začínám ptát sama sebe, co to dělám.

„Vítejte ve zmrzlém světě," pronese Emmet teatrálně, ale přesto zachytím ten ironický podtón, který nedokázal skrýt. Nebo ho ani schovat nechtěl.