Sednu si k ní na zem a položím jí ruce na ramena. „Co se děje?"

„Tarjo," vzhlédne ke mně Nina a dlaně položí na mé tváře. „Na ubikaci přece nedošel."

Trhnu hlavou. Nina má doširoka otevřené oči a zrychleně dýchá. „Co když ho po cestě na ubikaci unesli stejní lidé, jako tvou mámu? Co když věděli, že je to tvůj přítel, že je ti blízký stejně jako tvoje rodina? Co když to patří k těm plánům, které s tebou má Dodavatel?"

Oblije mě studený pot. Dodavatel toho o mě musí vědět opravdu hodně. Ale k čemu to všechno je? Jestli to takhle půjde dál, uškvaří se mi mozek.

„Kolik jsi slyšel z toho, co jsme s Ninou řešily?" přenesu pozornost zpět na Emmeta a přestanu přecházet po malém skladišti sem a tam. Chvíli si mě měří pohledem, jako by přemýšlel, co mi řekne. Jen se opovaž mi zalhat.

„Jsem tady od doby, co jste zabouchly ty dveře. Do skladu se dá vejít rovnou z naší ubikace, takže jsem se šel podívat, co se způsobilo ten hluk. Myslel jsem, že se k nám někdo vloupal, ale pak jsem uviděl vás a z té vysílačky začaly vycházet hlasy." Zbytek nechá nedokončený. Takže ví úplně všechno. A nijak ho netrápí, že odposlouchával cizí rozhovor. Žádné překvapení.

„Takže si vyber. Buď budeš držet jazyk za zuby, nebo tě můžu na onen svět poslat rovnou," řeknu a Nina slyšitelně zalapá po dechu. Emmet nejenže nedá najevo strach ani překvapení, místo toho ke mně pomalu dojde.

„Chceš se dostat do Tenerikonu a já vím jak, takže kdybys mě zabila, byla bys sama proti sobě." Triumfálně pozvedne koutky a já přemýšlím, co to přede mnou stojí za člověka.

Jeho postava se širokými rameny najednou nevypadá neohrabaně, ale rozhodně. Jeho pohled není ustrašený ani znuděný, je plný odhodlání a vzdoru. Ten osamělý kluk, který klopil pohled pokaždé, co se na něj někdo zadíval o něco déle, je pryč.

„Proč bys mi pomáhal?" zašeptám mu nebezpečně blízko u tváře, aniž bych přerušila oční kontakt.

„Protože i když mé rodiče zajímaly víc peníze a komunikace se Zlatým městem, než jejich vlastní syn, chci jejich smrt pomstít. To znamená, že musím najít Dodavatele," dodá o něco přátelštějším hlasem. Jako by se vrátila malá část jeho já, které jsem znala. „Naše cesty vedou stejným směrem, Tarjo."

„Ne."

Překvapeně zamrká. Nina se na mě zvláštně podívá a založí si ruce na prsou.

„Nechci pomoc od děcka Dodavatelových nohsledů. To radši venku umrznu," zasyčím a odplivnu si. Vím, že za tohle by mě máma nejradši přetáhla něčím hodně tvrdým po hlavě, ale představa spolupráce s Emmetem Jonesem se mi neskutečně příčí.

„Ty jsi se snad zbláznila," vzpamatuje se jako první Nina. „Jak si myslíš, že se samy dostaneme do Tenerikonu?"

Zaskočí mi slina a rozkašlu se. „Jak my?"

Nina se uchechtne a zakoulí očima. „Ty sis myslela, že když zjistím, že Nico může být stále naživu, nepůjdu ho hledat?"

Tohle je špatné. Nina je možná citlivá, ale pokud se pro něco rozhodne, už s ní nikdo ani nic nepohne. Já se z té holky jednou zblázním. Zkoumám ji pohledem, ale vím, že ona už neucouvne.

„Nikdy jsi nebyla venku," zkusím poslední argument, který mě napadne. Nina jen rozhodí rukama. „A ty snad jo?"

Tak přesně tohle se nemělo stát. Měla jsem z Farumu odejít s pocitem, že Nina zůstane v bezpečí, ale teď je to přesně naopak. Frustrovaně si povzdechnu a dám si ruce v bok. Ať už přemýšlím, jak chci, nenacházím řešení. Budu muset Ninu vzít sebou. To by ale znamenalo...

„Emmet jde s námi." Bingo. Samozřejmě, že už odsouhlasila jeho nabídku. To je vážně skvělé. Nejenže se budu muset strachovat o svůj, ale taky o Ninin život, k tomu s sebou budu vláčet tohohle smrada.

Nina nejspíš uhodne, co se mi honí hlavou, protože se ke mně postaví a chytí mě za ruku. „Jestli chceš opravdu něco dokázat, potřebuješ pomoc. Svou rodinu ani Nica nezachráníš, pokud se do Tenerikonu ani nedostaneš."

Nerada to přiznávám, ale má pravdu. Nevím, jak přejít mrazivou pustinu tam venku, aniž bych po pár minutách neumrzla. Nevím, kudy se jde do Tenerikonu nebo jak dlouho bude trvat cesta. Takže nemám jinou možnost, než návrh Emmeta Jonese přijmout.

„Fajn. Takže na dobu neurčitou budeme spolupracovat," řeknu a Nina se zářivě usměje nejprve na mě a pak i na Emmeta. My dva si vyměníme jen krátký pohled, který však neznamená nic víc, než krátkodobé příměří. Tedy doufám, že krátkodobé.

Neříkám, že pořád nemám nutkání ho praštit.

❄

„Podle těchto map bychom se měli do Tenerikonu dostat. Nejkratší a nejspíš i nejbezpečnější cesta vede skrz kolonie Enela, Vask, Thall a Costa," ukáže Emmet místa s naškrábanými názvy kolonií na zažloutlém papíru, která jsou v červených kruzích.

Emmet nám vysvětlil, že mapy už se nedělají. Ty, které ještě lidé mají, pochází z doby, kdy ještě svět nebyl pokrytý vrstvou ledu a sněhu. Existují jen nákresy kolonií a trasy mezi nimi, po kterých jezdí poslové z Tenerikonu, který leží uprostřed třiceti šesti kolonií, které tvoří zmrzlý svět.

Mapa správce Jonese už něco zažila. Na mnoha místech je natržená a její okraje jsou popsány poznámkami. Stále je však možné rozeznat linie řek nebo tmavší skvrny, které podle Emmeta znázorňují hory a pohoří. Svět před úderem mrazů musel být neskutečně rozmanitý.

„Takže se budeme zastavovat v koloniích?" zeptá se Nina s pohledem upřeným na enelskou kolonii, která je k nám nejblíže. Emmet přikývne. „Musíme doplňovat zásoby. Nejen jídlo, ale taky třeba baterie."

„Baterie?" nadzvednu nechápavě obočí.

Emmet se zarazí, jako by řekl víc, než chtěla, ale pak mi odpoví. „Táta sestrojil Tener, který se dá přenášet. To on mě poprvé vzal ven. Zůstali jsme přes noc v jednom starém domě, který ještě čas nestačil pohřbít."

Nina obdivně hvízdne, ale mě se obrátí žaludek. „Ty – tebe bral táta ven?"

„Byl jsem tam jen jednou. Naši se mě snažili přesvědčit, že ta venku není co k vidění. Že bezpečí a teplo kolonie nedokáže nic nahradit," zakoulí očima a vrátí se pohledem na mapu. „Mělo to ale opačný efekt. Začal jsem se tátovi hrabat v mapách, které střežil jako oko v hlavě."

„Proč?"

Opět se na mě podívá a posmutněle se usměje. „Co by udělali lidé, když by zjistili, že z Farumu vedou bezpečné cesty do ostatních kolonií mimo trasy Dodavatelových aut?"

Často jsem byla svědkem debat, ve kterých lidé probírali, co se děje za zdmi. Jestli se v jiných koloniích nemají lépe. Kdyby měli v rukou něco takového, jako jsou mapy, k povstání by došlo daleko dřív. Kdo ví, kde bychom teď byli, kdyby měly tuhle zbraň Purpurové šátky.

„Každopádně to bude nesmírně náročné. Takže se pořádně vyspíme a vyrazíme zítra brzy ráno," ukončí naše plánování Emmet, poskládá mapu a nechá nás sedět okolo dřevěného stolu samotné.

První, co mě zaujalo na ubikacích Jonesových, byl dřevěný nábytek. Nikde nebyl ani kus železa, všechno mělo nazlátlý hnědý odstín a při doteku nestudilo. Stěny nebyly sterilně šedé, ale vymalované světle béžovou barvou. A přestože ubikace nebyly o nic větší, než ty naše, působily mnohem útulněji.

My jsme seděli v jedné ze tří ubikací, které s malou koupelnou tvořily příbytek správců. Jedna byla ložnice, druhá Emmetův pokoj, a ta třetí, kam vedly dveře ze skladu, plnila funkci kuchyně a obývacího pokoje. Normálně se tyto místnosti musely vejít do jedné ubikace.

„Nabídl bych vám ložnici," ukáže na úzké dveře naproti těm jeho, „ale..." nedokončí, protože mu Nina skočí do řeči. „Díky, vyspíme se tady." Tak, aby si toho Emmet nevšimnul, Nině poděkuju. Nesnesla bych pomyšlení, že bych spala v posteli správců, natož mrtvých správců.

Natáhnul nám na zem pár dek, na které hodil polštáře a dvě hrubé peřiny. I přesto, že je to podle něj nic moc, na měkčím jsem snad ještě neležela. Když si s Ninou prohlížíme naše provizorní spaní, zaujme mě jedna z prošívaných dek.

Kleknu si na zem a přejedu roztřesenými prsty po jejím obšitém kraji. Potom se podívám na polštáře. Stejný styl, stejné okraje. Tyhle nitě používal jen jeden člověk.

„To jsou přece..." dřepne si vedle mě Nina, která deky taky na první pohled pozná.

„Práce paní Johanssonové," dodá Emmet. Nic víc k tomu neřekne. Jen tam stojí s rukama v kapsách, opřený o futra dveří. Neodvažuju se na něj podívat, protože by mohl zahlédnout slzavý povlak, který mi rozostřoval vidění.

„Tvoje máma je kupovala?" zeptám se a snažím se ovládnout třas v mém hlase. Neotočím se, takže nevidím, jak přikývne. Jeho odpověď se dovím z výrazu Ninina obličeje, ve kterém se odráží obdiv a jakési pochopení. Nevím, co to znamená, ale najednou mám vůči Emmetu Jonesovi dluh. Jeho rodina totiž držela mámu nad vodou, jestliže kupovali její výrobky.

„No nic," odkašle si a protne tak ticho. „Zkuste se co nejlépe vyspat." Uslyším, jak se otočí ve dveřích a ty při zavírání zaskřípou v pantech. „Dobrou noc," zašeptá Emmet těsně předtím, než zmizí ve svém pokoji.

Jakmile se zachumláme do peřin, Nina začne poklidně oddechovat. Poslední hodiny byly opravdu náročné. Přesto mi chvíli trvá, než se mi podaří usnout. Když se mi pomalu začnou klížit víčka, na rtech se mi objeví úsměv. Na moment z dek cítím mámu, která do nich vložila svou lásku a svůj um. Na okamžik jsem zase u ní.