„Mě se to nějak nezdá," nakloní Nina hlavu na stranu a prsty si pohrává s pramenem vlasů, které jí při běhu vypadly z drdolu. Dělá to vždy, když nad něčím usilovně přemýšlí. Píchne mě u srdce při vzpomínce na Nica, na jehož tváři jsem tenhle zadumaný výraz vídávala poměrně často.

Už jsme se shodly na tom, že moje máma a Astrid s Timem jsou stále naživu. Důkazy mluvily naprosto jasně – i kdyby mi nestačila mámina spona a jejich kabáty, bez kterých by ani úplný blázen neopustil ubikaci, nahrávka z vysílačky zadusila i poslední doutnající uhlíky pochybností. Při výbuchu v hale moje rodina nebyla.

Ale právě v tomto bodě jsme se zasekly a Nina odmítá přijmout mou verzi událostí.

„Proč by tohle Dodavatel dělal? Vždyť by vyhladil většinu Farumu. Přišel by tím o zisk, ne?" namítne Nina a zvedne ke mně pohled.

Nedokáže se smířit s tím, že by tohle byla Dodavatelova práce. Myslí si, že to má na svědomí někdo úplně jiný, někdo vně kolonií. Jenže kolem nás je široko daleko jen pustina bez života, věčně zamrzlá půda s pokrývkou sněhu. Je vyloučeno, že by někdo v tom mrazu venku žil. A Nina, i když si to nechce připustit, to moc dobře ví.

„Dodavatel je nejbohatší člověk zmrzlého světa. Pár stovek lidí, kteří nebudou kupovat jeho baterie, si ani nevšimne," odfrknu a Nina se na mě zamračí. Omluvně sklopím zrak. Mezi těmi pár stovkami je totiž i Nico.

„Ale nemyslím si, že to udělal jen tak. Měl k tomu důvod," zamyslím se a Nina na mě zvědavě pohlédne.

„Přemýšlej přece trochu. Čeho by ses nejvíce bála, kdybys měla moc nad koloniemi plných lidí, kteří jsou na tobě závislí?"

Nina stáhne obočí, až se jí spojí v jednu linii. Pak vzhlédne. „Asi toho, že se jim nebude něco líbit."

„Přesně tak," kývnu a čekám, jestli ještě něco dodá. „A když se lidem něco nelíbí, bojují proti tomu," navážu. Vidím, jak se Nině spojují jednotlivé dílky skládačky dohromady. Už jí konečně dochází, kam tím vším mířím.

„Mohli by proti mně povstat. Kdybych byla vládce, stejný jako Dodavatel a chovala se přesně jako on, bála bych se, že se proti mně spojí," vyhrkne Nina a sama se zalekne slov, které vypustila z pusy, protože si ji přikryje dlaní.

„Dodavatel se bál revoluce," dokončím myšlenku. „Musel se nějak dozvědět o Purpurových šátcích."

Při vyslovení těch dvou slov, která byla na veřejnosti tabu, mi přeběhne mráz po zádech. Tajná organizace, která je budována v naší kolonii od doby, kdy se lidem přestávala líbit Dodavatelova politika. Už více jak deset let ve farumské kolonii roste komunita rebelů, kteří jen čekali, až bude Dodavatel nejslabší, aby mohli zaútočit. Bohužel ta chvíle stále nepřicházela.

Chtěla jsem se k Purpurovým šátkům přidat, ale máma mi to nikdy nedovolila. A na to, abych ji neposlechla, jsem ji měla v až moc velké úctě. Jenže teď, kdy bych to udělala i přes mámin zákaz, z Purpurových šátků skoro nic nezbylo.

„Vsadím se, že Farum byl prolezlý Dodavatelovými špehy, kteří nakonec Purpurové šátky odhalili. Dodávka baterií se opozdila, protože si Dodavatel chtěl být jistý, že si nové baterie do Tenerů půjdou kopit všichni, včetně členů Purpurových šátků."

Přestože Dodavatele nenávidím až do morku kostí, nenapadlo by mě, že zajde až tak daleko. Že vyhladí tři čtvrtě kolonie kvůli tomu, aby vymýtil jakékoliv myšlenky rebelie a potlačil počínající revoluci.

„A když na to přišlo, zničil Purpurové šátky společně s jejich plány na jeho svržení a všechny, kteří v tu chvíli v hale byli," zašeptá Nina, jako by se bála, že nás některá z Dodavatelových cvičených opic poslouchá.

Tíha těch slov se mi posadí na ramena a tlačí mě k zemi. Dostala jsem se do víru událostí, které se na první pohled zdály jako nehody, ale teď jsem přímo ve středu promyšlených plánů, ve kterých podle nahrávky ve vysílačce hraju taky nějakou roli.

Ale stejně mi to nedává smysl. Členkou Purpurových šátků jsem nikdy nebyla, tak jak mě může Dodavatel znát a co po mně chce? A jak je do toho všeho zamotaná máma? Přestože jsme s Ninou na hodně věcí přišly, stejně si připadám, jako bych měla stále více otázek než odpovědí.

Takže se přinutím jednat, abych se k nim dostala. Nebudu tady sedět na zadku a čekat, až si pro mě Dodavatel přijde.

„Musím je najít," vyhrknu.

Nina vyděšeně vykulí oči a zbledne minimálně o tři odstíny. „To nemyslíš vážně."

S pohledem upřeným do prázdna jen přikývnu. „Jestli je unesl Dodavatel, budou jen na jednom jediném místě." Ve Zlatém městě, sídle Dodavatelovy společnosti John Nasso. Na místě, kde vládnou peníze a arogance.

„Nemůžeš se jen tak vydat do Tenerikonu! To je šílenost!" zvyšuje Nina hlas, který jí rozrušením přeskakuje.

Hořce se zasměju. „A co mám podle tebe jiného dělat? Sama jsi slyšela, že se mnou má Dodavatel plány," naznačím ve vzduchu uvozovky, „a já tady nehodlám dřepět. Už jsem málem přišla o život. Stačilo pár minut a byly bychom obě po smrti," poukážu na výbuch máminy ubikace, kterému jsme unikly jen o vlásek.

Nina se už už nadechuje k dalším protestům, když mi za zády spadne jedna z kartonových krabic a její obsah se vysype na podlahu. Okamžitě jsme na nohou a mně se strachy rozklepou kolena. Jestli někdo celou dobu poslouchal náš rozhovor, jsme pěkně v háji.

„Kdo je tam?!" křiknu do tmy. Cítím, jak mi stoupá hladina adrenalinu v těle a zatínám pěsti. Jestli se budu muset bít, tak ať. Nině nikdo nezkřiví ani vlásek.

Přesto o krok couvnu před vysokou, nejspíš mužskou postavou, která se vynoří ze stínů. Ztěžka polknu a připravuju se zařvat na Ninu, ať uteče, jenže pak tvář tajemného zalije chabé bílé světlo.

„Máš být mrtvý," pronesu tiše, ale jsem si jistá, že mě dotyčný slyšel. Pamatuju si, jak jeho jméno přečetli. Neozval se.

Zvedne hlavu a jeho temné oči, které vypadají jako dvě bezedné tůně, se vpijí do těch mých. Místo toho, abych v nich viděla jeho typický přemýšlivý výraz, zahlédnu smutek a únavu. A zlost. Ta mě překvapí nejvíce.

„Emmete!" rozběhne se k němu Nina a skočí mu kolem krku, protože ho taky pozná. Já však nehnu ani brvou.

Byli přece spolu. Nico šel s Emmetem na to slavnostní zapojení nové baterie. Byl s ním, když jsem ho naposledy viděla. A teď je Nico po smrti, zatímco Emmet pořád dýchá. Jak je to sakra možné?

Až se od sebe ti dva konečně odtáhnou, dvěma rychlými kroky se k Emmetovi dostanu, popadnu ho za límec bundy a vší silou ho narazím na nejbližší zeď.

„Tarjo! Co to děláš?!" vyjekne Nina.

„Teď mi pověz, jak to, že ty jsi naživu a Nico – můj Nico – je po smrti," zasyčím skrz zatnuté zuby, aniž bych povolovala tlak na jeho krk.

„On není s vámi?" zeptá se a vypadá opravdu šokovaně.

„Vidíš ho tady snad někde?!" štěknu. Už jen z pohledu na něj se mi chce zvracet. Kdybych nepotřebovala informace, na místě bych ho zabila.

Emmet na mě zírá, jako bych ho právě obvinila z vraždy vlastních rodičů, ale po chvíli spustí. „Phineas měl před zapojením další proslov, takže..."

„Mě nezajímá, co dělal ten idiot, chci vědět, proč je Nico mrtvý a ty žiješ!" skočím mu do řeči a kdybych se nekrotila, vlepila bych mu facku.

„Dostanu se k tomu!" zavrčí nazpět. Málem překvapením otevřu pusu. Tímhle tónem jsem ho nikdy mluvit neslyšela. Z jeho hlasu se vytratila všechna nervozita a plachost, která z něj vždy vyzařovala. Jeho nesmělost je ta tam. Stisknu rty do úzké linky a donutím se poslouchat.

„Ten proslov mě nebavil, takže jsem se z haly vytratil. Šel jsem do naší ubikace a rozhodl se na rodiče počkat tam. Jenže pak jsem uslyšel ten výbuch. Bylo mi jasné, že to přišlo od haly, protože ten otřes byl neskutečně velký. Rozběhl jsem se směrem k trhu, ale zastavil mě jeden z tátových kamarádů," vysype ze sebe na jeden nádech.

Nina za mnou řekne něco na způsob, že bych ho neměla tak škrtit, aby nám tady neomdlel, ale já ho bez mrknutí oka dál propichuju pohledem skrz naskrz.

„Řekl mi, že nová baterie v Teneru hlavní haly vybouchla a že jsou mí rodiče mrtví," přes tvář se mu přežene mrak smutku. Kdybych nebyl plná vzteku, možná by mi ho i bylo líto. Nebo taky ne.

„A přidal varování, abych se radši schoval a nikomu nelezl na oči. Prý by mě mohli zbylí odpůrci systému odstranit," dodá. No jasně, správci kolonií byly poslušné ovečky Dodavatele. Ten kamarád Emmetova otce moc dobře věděl, o čem mluví.

Jestliže nějaké Purpurové šátky přežily, mohly by si zjistit, jestli jsou naživu správci kolonie, a zabít je jako malý akt vzdoru. Možná by je to trochu uklidnilo, ale chuť na pomstu by je neopustila. Odolávám pokušení vyzkoušet, co by to udělalo se mnou.

„Ale co Nico?" ozve se Nina a hlas se jí třese. Přistoupí k nám a s prosebným pohledem se otočí na Emmeta.

„Odešel ještě před začátkem. Hned, jak jsme vešli do haly, se otočil na patě s tím, že si zapomněl peněženku. Řekl mi, ať na něj nečekám, tak jsem se přidal k rodičům. Vracel se zpět na vaši ubikaci. Od té chvíle jsem ho neviděl. Proto jsem se divil, že s vámi není," vysvětluje a já mám nějaký pocit, že mu budu muset věřit.

Pomalu ho pustím. Promne si zarudlý krk, na který jsem mu tiskla své předloktí. Ruce mi bezvládně klesnou podél těla a z hrdla se mi vydere jeden vzlyk. Pár slz si najde cestu po mých tvářích, když si představím Nicův úsměv.

Ale pak se Nina sveze na kolena a propukne v pláč. Rozdíl je však v tom, že se při něm usmívá.