Nina vedle mě tiše pláče a hlavu si tiskne ke kolenům. Jako by se chtěla schovat před všemi těmi soucitnými pohledy, které se na ni občas upřou. Otáčí se na ni hlavně ti, kteří ví, že Nico byl posledním živým členem Nininy rodiny.

Mám se Niny strach jen dotknout, aby se mi nerozsypala pod rukama. Přesto si ji k sobě opatrně přivinu. Nina byla vždycky citlivá a situace podobné této nezvládá moc dobře. Jestli se to na ní nepodepíše teď, tak v budoucnu určitě.

„Jsem s tebou," zašeptám. Nina se o mě opře a pevně stiskne víčka. Na první pohled by se zdálo, že spí. Ale já vím, že svádí obrovský vnitřní boj. A to, jestli vyhraje, nebo naopak prohraje, rozhodne o směru, kterým se bude ubírat její život.

Takových bitev, z nichž se jedna odehrává v Ninině nitru, kolem sebe vidím plno. Lidé k sobě klopí hlavy, snaží se chytit záchranných lan naděje, která jsou ale neskutečně tenká. Čeho se má držet člověk, který přišel úplně o všechny?

Zvednu hlavu k pětici před námi a uvědomím si, že žena, která doteď předčítala, jen naprázdno otvírá a zase zavírá pusu, jako ryba lapající po vzduchu. Papír se jí mezi prsty začne krčit, když ho pevněji stiskne.

Nervózně si olízne rty a oči jí sklouznou zpět k seznamu jmen.

„Phineas Williams," řekne. Nepodaří se jí zamaskovat opovržení, s jakým to jméno vyplivne.

Vzedme se ve mně vlna vzteku. On všechny zval na slavnostní zapojení a ti, kdo tam přišli, to stálo život. Jenže když neuslyším žádnou odezvu, ani se nesnažím skrýt úšklebek, který mi zkřiví rty. Dobře mu tak. Já lidem smrt nepřeju, ale tenhle Phineas Williams mi byl od začátku proti srsti.

Podle spokojených poloúsměvů se vsadím, že kdyby byl naživu, našlo by se víc než jeden člověk, který by mu s chutí zlomil vaz. Nikoho jeho smrt nemrzí. Ten, který před rokem utekl z kolonie, se vrátil od Dodavatele živý a zdravý, jen aby umřel.

Ať už to bylo, jak chce, Nica mi to nevrátí. Nevrátí to žádného z těch, jejichž jméno zůstalo po přečtení bez odezvy.

„Tarja Johanssonová." Muž, který převzal štafetu ve čtení, přelétne očima po místnosti. Když má ruka vystřelí vzhůru a něco nesrozumitelně vyhrknu, kývne a udělá si u mého jména jakousi značku. Tak moc jsem se zamyslela, že jsem své jméno skoro přeslechla.

„Tessa Johanssonová."

Narovnám se v zádech a rozhlédnu se kolem sebe, abych nepřehlédla máminu útlou paži. V ústech mi vyschne, když se ani po zopakování jména nikdo nepřihlásí. Tah perem, kterým muž z vedoucí pětky mámino jméno škrtne, se mi bolestivě vryje do srdce.

„Astrid Johanssonová."

Ne. To není možné. Kdyby nebyli naživu, musela bych přece něco cítit.

„Timo Johansson."

Nevěřícně kroutím hlavou a připadám si, jako bych přišla o schopnost mluvit. Lítost, která naplnila oči muže, který ta tři jména přečetl, jako by mi zasadila ránu do břicha. Nejsou tady. Ani máma, ani Astrid s Timem. A já si byla jistá, že jsou v pořádku.

Z toho šoku přestanu dýchat. Nevím, jak se mám nadechnout, jak do plic vehnat kyslík. Nina na mě s vytřeštěnýma očima zírá a její rty se pohybují, ale já ji neslyším. Jediné, co doléhá k mým uším, jsou zběsilé údery mého srdce.

„Dýchej, Tarjo, jen dýchej." Nina mě chytí za tváře a opře své čelo o mé. „Už je dobře." Zavřu oči. Přála bych si, aby měla pravdu. Ale nemá. Všechno je totiž špatně.

❄

Čím blíž jsem, tím větší je nutkání otočit se na patě a utéct.

Ve skladu jsem nemohla být už ani vteřinu. Nikdo mě nezastavil, když jsem se vyřítila ven. Od té chvíle se mé kroky pravidelně rozléhají liduprázdnou chodbou. Vím, že Nina je jen kousek za mnou. Neptá se, kam jdu. Nemusí.

Před máminou ubikací se na vteřinu zarazím. Opravdu tam chci jít?

Zhluboka se nadechnu, stisknu kliku a pomalu dveře otevřu. To, co uvidím, mi naprosto vyrazí dech.

Celá ubikace je vzhůru nohama. Palanda, na které spali Astrid s Timem, je převrácená na bok. Všude leží máminy věci, deky, oblečení. Jako by se pokojem prohnala vichřice.

„Co se tady stalo?" hlesne Nina, když mi nakoukne přes rameno. Neodvažuje se však překročit práh.

Zastavím se uprostřed pokoje a nevěřícně si prohlížím tu spoušť. Nedokážu říct, jestli něco chybí, když je ubikace v takovém stavu. Pohlédnu na jediný kus nábytku, který zůstal na svém místě. I když to bude asi kvůli tomu, že je přidělaný ke stěně.

Nočnímu stolku chybí šuplík, který leží na druhém konci pokoje. Ze srdce mi však spadne obrovský kámen, když pod ním zahlédnu malou černou krabičku. „Díky bohu," vydechnu a zvednu tátovu vysílačku ze země.

Nikdy doopravdy nefungovala, ačkoliv se táta dušoval, že ji sestrojil správně. I přesto to byla má nejoblíbenější hračka a později se stala jedinou věcí, která nám po tátovi zbyla. Když jsem se od mámy stěhovala, chtěla jsem si ji vzít s sebou. Ale když jsem viděla, jak si s ní Astrid s Timem hrají a jak o ni máma pečuje, jako by to nebyly kousky kovu a drátků, ale další dítě, neměla jsem to srdce.

Přitisknu si ji k hrudi. Pak si však všimnu matného záblesku. Sehnu se a zpod jedné z dek vytáhnu máminu sponu do vlasů. Velký stříbřitě se lesknoucí půlměsíc, který je posázený perličkami a kamínky. Máma ho dostala od táty jako svatební dar a nikdy ho nesundávala. Nikdy.

Nasucho polknu. Otočím se na Ninu, která už se odhodlala vejít do ubikace, ale slova se mi zadrhnou v hrdle, když uvidím, co drží v rukách.

V jedné má mámin šedý kabát, který měla dnes na sobě, a v druhé Astridinu oranžovou bundu s kapucí visící na poslední nitce. Teprve teď, když to mám vše naservírované na stříbrném podnosu, mi dojde, že máma ubikaci neopustila.

Nina se ke mně snaží dostat přes matrace vyrvané z postelí, které jsou rozpárané po celé své délce, ale nešikově o jednu z nich zakopne. Zanadává, když dopadne a o střepy z talíře si pořeže ruce. Vyškrábe se zpět na nohy a jakmile se ohlédne, vyjekne.

„Do prdele," ujede mi, hned jak to uvidím.

V Teneru, jenž tichým vrněním dává najevo, že funguje, září jasně oranžovým světlem jedna z nových baterií, které s sebou přivezl slavný Phineas Williams. I když stojím dva metry od ní, dokážu přečíst dva slova, která jsou tučnými černými písmeny napsána na jejím povrchu – John Nasso. Dodavatelova značka baterie.

Značka baterie, která si vyžádala životy tří čtvrtin obyvatel farumské kolonie.

„Musíme pryč. Hned!" zpanikaří Nina, popadne mě za paži a táhne mě ven z ubikace. Zabouchnu za sebou dveře a ujistím se, že má své poklady – sponu a vysílačku – stále u sebe. Pak se rozběhneme a strach o vlastní život nám vlévá energii do žil.

Jakmile se mi před očima objeví dveře, křiknu na Ninu. Ta se ve svém zběsilém úprku zastaví a vrátí se ke mně. Společnými silami se nám podaří dveře otevřít a hned co vpadneme dovnitř, opět je za sebou zavřeme.

Než se vyčerpaně svezeme podél stěny, Nina se natáhne k vypínači a otočí jím. Rozbliká se nad námi zářivka a zalije prostor bílým světlem. Jen co dosedneme na zem, ozve se výbuch. Nina přidušeně vykřikne a já sebou trhnu.

Klid. Nic se neděje. Pořád jsme naživu.

Zatímco se snažíme popadnout dech a vzpamatovat se z toho, že jsme mohly umřít, uvědomím si, kde jsme se to ocitly. Je to jeden ze dvou menších skladů, které měli pro svou potřebu v držení správci kolonie. Není tu však nic jiného než kusy starého nábytku, který už se Jonesovým nehodil, a zaprášené krabice s harampádím.

„Nemohli umřít při výbuchu na trhu. Oni tam totiž vůbec nebyli," zašeptám. Ani se to neodvažuju říct nahlas, tak moc mi to připadá neuvěřitelné. Oni nejsou mrtví. Kde ale pak jsou? Co se s nimi stalo?

Postavím se a začnu přecházet sem a tam. Musím na to přijít. Něco mi uniká. Vím, že to má všechno nějakou spojitost, ale nedokážu přijít na to jakou. No tak, mysli, mysli, mysli! Prudce se otočím. Když uslyším prasknutí, zděšeně se podívám za sebe.

Tátova vysílačka mi vypadla z kapsy. Kleknu si k ní a jen stěží se mi daří zadržet slzy. Nina si sedne naproti a chce vzít krabičku do ruky, ale já ji zarazím, protože se z ní začne ozývat šum. Šum, který se po chvíli změní v hlasy.

„Co po mně chcete?" Prudce se nadechnu. To je přece máma!

„Máme své rozkazy. Teď půjdete s námi, paní Johanssonová. Stejně jako váš syn a vaše dcera," odpoví jí nějaký neznámý hlas, který však zní hrubě a nesmlouvavě. Polije mě studený pot. Tohle se mi vůbec nelíbí.

„Mami, kdo je to?" Astridin vystrašený hlásek mi sevře srdce.

„A co moje druhá dcera?"

„Pro tu má Dodavatel jiné plány. Ale to není vaše věc," odsekne jí stejný hlas. Zalapám po dechu. Dodavatel? Co ten má s mámou a se mnou společného?

„Nikam s vámi nepůjdu," řekne máma a její vzdor jako bych cítila až sem.

„Ale půjdete," odpoví muž a jako bych v tónu jeho hlasu zaslechla náznak pobavení. Ještě ho neznám, ale už teď mám chuť zakroutit mu krkem. Někde v pozadí se ozve Timův a Astridin křik.

„Ne! Nechte je b..." rozkřičí se máma, ale nahrávání skončí. To asi upustila vysílačku. I to mi však stačí, abych si byla jednou věcí naprosto jistá.

Nic z toho, co se za poslední hodiny stalo, nebyla náhoda.