Pravý spánek mi pulzuje bolestí. Připadám si, jako by se mi za chvíli měla rozskočit hlava. Nedokážu se pohnout. Neviditelná pouta mě drží v šachu při zemi. Nic nevidím, nic neslyším. Jsem odstřihnutá od zbytku světa.

„TARJO!"

Polekaně otevřu oči a vymrštím se do sedu. Zrychleně dýchám a teprve po chvíli jsem schopna vnímat realitu, aniž by se mi všechno rozpíjelo před očima.

„Díky bohu," vydechne vedle mě Nina a vyčerpaně svěsí ramena. „Strašně jsi mě vyděsila." Roztřesené dlaně zatne v pěsti a položí je na stehna. Když si mé oči přivyknou na mdlé světlo zářivky, všimnu si temně rudých fleků, které pokrývají Nininy kalhoty. Zvednu k ní zděšený pohled.

„Ta je tvoje," zašeptá Nina a prsty se dotkne místa nad svým pravým uchem. Pomalu zvednu chvějící se ruku, a když se dotknu rány, ze které mi vystřeluje bolest skoro do celého těla, se zaklením rukou ucuknu.

Když si však prohlédnu své prsty, krev na nich není.

„Podařilo se mi krvácení zastavit," špitne Nina a já si všimnu zkrvaveného prostěradla, které leží pohozené kousek od ní.

„Jak – co se stalo?" vykoktám a namáhavě se zvednu. Kolena se mi začnou podlamovat, ale Nina mě podepře a pomůže mi posadit se na postel. Kovová konstrukce zasténá, když si Nina sedne vedle mě. Přitáhne si kolena k tělu a obejme je pažemi.

V bílé problikávající záři si všimnu červených skvrn na jejím obličeji a zarudlých lesknoucích se očí. Když promluví, její rozechvělý hlas naplní celou ubikaci.

„Hádaly jsme se." Na to si vzpomínám. Bylo to kvůli Emmetovi. Jak jinak. „Najednou se ozvala rána, která zatřásla snad celou kolonií. Ztratila jsi rovnováhu a při pádu jsi se praštila o roh postele."

Na chvíli se odmlčí. Pohled má upřený někam do dálky, jako by tady se mnou ani nebyla. Anebo nechtěla být.

„Ošklivě sis poranila hlavu a zdálo se mi, že nedýcháš," popotáhne a po líci jí sklouzne slza. Razí si cestičku po její tváři, až nakonec zmizí v záhybech šátku, který má kolem krku. „Asi jsem měla někoho sehnat, ale nešlo to. Nemohla jsem tě tady nechat samotnou, tak jsem se jen snažila zastavit tu krev."

Nejspíš jsem na tom byla hodně špatně. Nakonec jsem se ale probrala. Rozhodně Nině nemám za zlé, že nešla pro pomoc. Neopustila by mě. Tohle rozhodnutí se jí už jednou vymstilo, neudělala by tu stejnou chybu znovu.

Nasucho polknu. „Jak dlouho jsem byla mimo?"

Nina pokrčí rameny a obličej si schová do dlaní. „Je mi to moc líto," vzlykne. Položím jí ruku na rameno a nechám ji tam, dokud nepřestane popotahovat a její dech se nezklidní.

„Musíme zjistit, co způsobilo ten otřes."

I přes ohlušující bolest už dokážu myslet. Tohle není ani tady normální. Mohou být zranění další lidé, poškozené generátory. To by možná vysvětlovalo, proč je celá kolonie ponořená v naprosté tmě.

Nina si hřbetem ruky otře uplakané oči a zvedne se z postele. Do jedné ruky vezme zářivku, druhou mě chytí za loket, když při prvních krocích trochu zavrávorám. Mlčky vyjdeme za železné dveře. Podvědomě si dopnu zip bundy více ke krku, když nás ovane mrazivý vzduch. Jediným zvukem v hrobovém tichu jsou naše kroky, které se s hrůzu nahánějící ozvěnou rozléhají potemnělou chodbou.

❄

Pach spáleného masa a seškvařené krve mě do nosu udeří mnohem dřív, než si to pořádně uvědomím. Žaludek se mi nepříjemně zhoupne a v žilách se mi rozlije strach. Čím více se blížíme k trhu, tím je odér smrti štiplavější.

Společně s ním narůstá i hluk. K nám sice slova doputují už jen jako nesrozumitelné hlásky, ale nedokážu se zbavit pocitu, že je na nich něco znepokojujícího. Obavy se mi omotají kolem kotníků jako pevný řetěz a já mám najednou pocit, jako by bylo těžší udělat každý další krok.

Nina tiše zanadává, když jí podjede noha na kusu omítky. Kusy zdiva a oceli jsou rozházené po chodbě jako hrací kostky, které si nějaké dítko zapomnělo uklidit. Podlahu pokrývá vrstva prachu, a když zabočíme za roh, do tváří nás zasáhne ledový vítr.

Vhrknou mi slzy do očí a připadám si, jako by mi někdo strčil obličej do ohně. Ale místo toho, aby mě jeho plameny sežehly na popel, mě mučí svými ledovými jazyky.

Něco je špatně.

Jakmile uvidím první tělo, dojde mi co.

Nina odvrátí pohled a dá si ruku před pusu. Potlačím nutkání vyvrhnout ze sebe všechno dnešní jídlo a pokračuju dál. Těsně před vchodem do hlavní haly se zastavím. Dech se mi zadrhne v hrdle. Nina se vedle mě ohne a začne zvracet.

Přiskočí k ní nějaká žena s umazanými tvářemi a s konejšivými slovy ji hladí po zádech. Já ale nerozumím ani jednomu ze slov, které vychází z jejích úst. Jen nevěřícně zírám před sebe.

Trh zmizel. Nezbylo tady vůbec nic. Stěny jsou zborcené, strop jako by se vypařil. Zvednu oči k temně modré obloze, na které jako stříbrné plamínky světélkují hvězdy. Je to jako sen. Ale když sklopím zrak, v mihotavé záři záložních lamp mi před očima ožije ta nejhorší noční můra, jaká kdy mohla existovat.

Podlaha je pokrytá těly. Leží tam poházené jako látkové panenky, jedno přes druhé, uvězněné pod kusy zdi, pokroucené v nepřirozených polohách. Špinavé, zakrvácené, s tvářemi, jejichž oči postrádají jiskru života. Nikdo se nehýbe. Nikdo nedýchá.

Všichni jsou totiž mrtví.

Chci se k mase těl rozběhnout, ale někdo mě popadne za pas a stáhne zpět. Vřískám, kopu kolem sebe nohama a oháním se pěstmi. Je mi to ale k ničemu. Dotyčný mě odnáší z bývalého trhu pryč, tak jako ostatní, kteří se chtěli ujistit, že mezi mrtvými nejsou jejich blízcí.

❄

Zuby mi drkotají zimou.

Sedíme s Ninou opřené o zeď v jednom ze skladů, které jsou dost velké, aby se do nich vešlo kolem stovky lidí, přes ramena máme přehozenou huňatou deku a napjatě čekáme, co se bude dít. A přestože dva Tenery dávají tichým vrněním najevo své fungování, vzduch kolem se nijak znatelně neohřívá.

Nedokážu z hlavy vyhnat pohled na ta těla. Při pomyšlení, že by tam mezi nimi mohla být máma... Ne. Kdyby umřela, něco bych cítila. Určitě je teď tady a u ní se krčí Astrid s Timem, vyděšení k smrti.

Skupina pár dospělých, kteří si zachovali chladnou hlavu dost na to, aby dokázali racionálně přemýšlet, sesbírala všechny přeživší a zavedla je sem. Pak se vytratili, a ještě se nevrátili. Prý se snaží přijít na to, co se stalo. Už teď vím, že nikdo nebude zpochybňovat nic, co nám řeknou. Zatím. Každý je rád, že není jedním z těch nešťastníků z trhu.

Když zaskřípou železné dveře a mezerou vnikne do ubikace chladný vzduch, i ten tlumený hovor, který mezi sebou lidé vedli, ustane. Všechna pozornost se zaměří na pětici osob, které se vedle sebe postaví do středu místnosti.

Jeden ze tří mužů, kteří vešli do skladu, si odkašle a promluví.

„Nebudu to nijak přikrášlovat. Otřes a zničení hlavní haly a přilehlých chodeb má na svědomí výbuch hlavního Teneru," řekne a nikdo se neodvažuje ani nadechnout. „Respektive jeho baterie," dodá a ve tváři se mu mihne vztek.

Prudce se nadechnu, když mi dojde, na co naráží. K jakému závěru se svými společníky došel.

Kolem mě se začne ozývat klení, když to postupně pochopí i ostatní. Může za exploze Teneru na trhu. A proč bylo tolik lidí přítomno, zrovna když se to stalo?

A tímto vás všechny zvu na slavnostní zapojení této nové tepelné baterie...

Než se však vztek stane nakažlivým, prozatímní vedoucí skupina kolonie opět promluví. Tentokrát se slova ujme žena po mužově pravici.
„Zadržte průchod emocí, které ve vás teď narůstají. Musíme zjistit, kdo přežil a jaké jsou ztráty. K tomu potřebujeme vaši spolupráci." Z kapsy vytáhne složený kus papíru, stejně jako ostatní z pětice. „Jakmile někdo z nás přečte vaše jméno, ozvěte se. Pokud se nikdo nepřihlásí..." Nechá větu nedokončenou. Všichni víme, co to bude znamenat.

Jména nemají seřazená podle abecedy. Vypadá to, jako by někdo narychlo opsal seznam obyvatel farumské kolonie tak, jak mu přišel pod ruku. Snažím se poslouchat a všímat si, kdo se hlásí. Zatím je ale přítomno jen pár z těch, které přečetli.

„Nina Portmanová."

Když se vedle mě Nina k ničemu nemá, drknu do ní loktem. „Tady," vyhrkne. Žena si udělá u jejího jména poznámku a lehce se na ni usměje.

„Nico Portman."

Čekám, kdy se ozve jeho hluboký hlas, který mě často dováděl k šílenství. „Nico Portman?" zopakuje žena a rozhlédne se kolem sebe, stejně jako my s Ninou.

Odpovědí jí je ale jen ticho, které provází až moc ze jmen, která vedoucí skupina přečte.

Nina se vedle mě začne třást. Obejme si tělo pažemi a kolébá se zezadu dopředu. Tváře jí opět namoknou slzami. Odmítavě při tom kroutí hlavou. „To není možné, není to možné," šeptá a hlas se jí láme.

Mě se jen stěží podaří potlačit vzlyk. On nemůže být mrtvý. Vždyť je to Nico! Ne, to prostě nejde. Nevěřím tomu. Jenže on byl na tom zapojení. Byl na trhu, když se to stalo.

Nemohl to přežít.

V očích mě zaštípají slzy. Zakloním hlavu a snažím se je co nejrychleji rozmrkat. Možná už vím, jaké to bylo, když máma ztratila tátu.