Agnar se vzpamatuje jako první. „Jdeme k trezoru, hned!" vykřikne. Zmítám sebou a chci se vytrhnout Stephenovi, ale k ničemu to nevede. Přítomnost Purpurových šátků mi sice vlila do žil novou sílu, ale té stejně není dost, abych svého věznitele přemohla.

„Jeden špatný pohyb a zabiju tě," zopakuje mi Stephen větu, kterou už jsem od něj slyšela. Věřím, že teď by neváhal a klidně mi nechal projet kulku hlavou. A nejenom on. Nico by si takovou příležitost taky nenechal ujít a s úsměvem na tváři by se koukal, jak mé oblečení nasakuje krví.

Ustrašeně přikývnu. To Stephenovi stačí. Popadne mě kolem pasu a přehodí si mě přes rameno. Překvapeně vyjeknu, ale hned se kousnu do jazyka, jakmile si vybavím Stephenovu výhružku.

Naše malá skupinka se rozběhne chodbou. Míříme stále výš a výš a s každým patrem mám pocit, že se rezidence Nasso tyčí snad až do nebes. Poskakuju na Stephenově rameně a za ty dvě minuty jsem si stačila narazit už všechna žebra.

Z dolních podlaží k nám doléhá rachot boje a křik překvapeného Dodavatelova personálu. „Jak je možné, že jsme se o tom vpádu nedověděli dřív? Jak se sem mohli nepozorovaně dostat?" přemýšlí nahlas Nico, který běží Agnarovi po boku.

„Teď už  je to jedno, musíme se dostat k tomu sejfu! Určitě tam bude něco, čím tomu útoku učiníme přítrž," odpovídá mu zadýchaný Agnar. Radši bych běžela po svých vedle těch dvou, než se nechala vláčet Stephenem. Začíná se mi dělat zle.

Třeba Stephen zakopne a mně se podaří utéct. Pak bych mohla seběhnout do přízemí a přidat se k Purpurovým šátkům. Bylo by to riskantní, ale teď, když mám opět naději, bych to riziko klidně podstoupila. Jen mít tu příležitost.

„Jsme tady! Stephene, polož ji, teď už půjde po svých," zavelí Agnar a v mohutném svazku klíčů najde jeden, kterým odemkne velké dvoukřídlé dveře před námi. Nico se do nich s heknutím opře a otevře je. Strážce mě shodí na zem. Bolestivě vykviknu, když dopadnu na svou levou ruku a zkřivím si ji do nepěkného úhlu.

„Dělej, Tarjo, není čas!" zařve Agnar a Stephen mě rázně postaví na nohy. Chvíli hledám balanc, ale to už mě Agnar popadne za předloktí a táhne mě za sebou do útrob dalšího skladu. Nebo to aspoň vypadá jako sklad.

„Proč je tady taková tma?" zanadává Stephen, když do něčeho vrazí a ozve se zvuk tříštícího se skla. Odpovědi se mu však nedostane. Zastavíme se až před dalšími dveřmi. Nico vytáhne baterku a posvítí Agnarovi na klíčovou dírku. „To jsi to nemohl vytáhnout dřív?" zastíní si Stephen rukou oči a kroutí při tom hlavou. Agnar se se zastaví v pohybu a otočí se na svého nejvěrnějšího strážce.

Stephen zbledne. Chce něco říct, ale jen naprázdno otvírá pusu. Ve tváři má vepsanou tak velkou hrůzu, že si ani nechci představovat, co už s Agnarem zažil. „Ještě jedno slovo a skončíš špatně," zavrčí Agnar a mně přeběhne mráz po zádech. Začínám z něj mít strach.

Zámek cvakne a my vejdeme do úzké chodby. Tentokrát nám Nico svítí baterkou na cestu, ale ten malý kužel světla mi stejně nezabrání v tom, abych nezakopávala o své vlastní nohy. Zajímalo by mě, jak daleko odsud ten trezor ještě je. Vysílačka na hrudi už mě přímo pálí.

„No tak, rychleji," pobízí nás Agnar k většímu spěchu. Nico sice přidá do kroku, ale já na to nezareaguju. Pokud mám mít nějakou šanci na záchranu, musím co nejvíce zdržovat, aby se sem Purpurové šátky dostaly včas.

Před námi jsou další dveře. Nebo spíše dvířka. I přesto, že jsou dělané pro nějaké skřítky, k jejich otevření je třeba tří klíčů, které Agnar soustředěně hledá. Tady nemám kde utéct. Přede mnou Nico s Agnarem, za mnou Stephenova rozložitá postava.

Těsně před odemčením třetího zámku se nám zem zachvěje pod nohama. Zadržím dech a zaposlouchám se. A po chvíli to skutečně uslyším. Doléhá k nám křik tlumený tlustými zdmi. Purpurové šátky už jsou blízko.

„Honem, honem! Už jsme skoro tam!" vklouzne Agnar do temnoty za dvířky s Nicem v patách. Chvíli postávám na místě, ale pak mě Stephen strčí a já tak tak stihnu sehnout hlavu, abych neskončila nosem ve stěně.

Protáhnu se malým otvorem a když se opět narovnám, zhluboka se nadechnu. Vzduch je tady čistý, jako by tady někdo stále větral, ale zároveň mě dráždí všudypřítomný pach železa. Snažím se něco zahlédnout, ale v místnosti vládne neproniknutelná tma, proti které nezabírá ani Nicova baterka.

„Stephene, zavři za sebou dveře," rozkáže Agnar pevným hlasem. Jakmile uslyšíme, že se dveře dostaly zpět do své původní polohy, Agnar dvakrát tleskne a místnost zalije bílé světlo. Připadám si, jako bych přišla o zrak. Záře je tak oslnivá, že mi trvá dobrých pár minut, než si na ni zvyknu.

Pak si všimnu obrovského kolosu, který se leskne přede mnou.

„Ahoj, zlatíčko," přejede Agnar rukou po stříbřitě se lesknoucím povrchu té velké kostky. Pozoruju sebe samu, jak se odrážím v naleštěném povrchu trezoru, který byl po dlouhá léta středobodem Agnarova vesmíru.

„Je to krasavec," hvízdne obdivně Nico a Agnar se usměje jako pyšný rodič. „Počkej si na to, co najdeme uvnitř, Nico," řekne nadneseně a položí ruku Nicovi na rameno. „Všechno tě naučím. A až tady nebudu, zdědíš obrovskou moc."

Proberu se z transu a přestanu se koukat na svůj strhaný obličej. „Cože?"

Nico s Agnarem jako by mě snad neslyšeli. Dál obdivují majestátnost trezoru, jako by to opravdu bylo jejich dítě. Po chvíli mi však Agnar stejně odpoví, přestože neodtrhne zrak od svého stříbrného pokladu.

„Jednoho dne, až se odeberu do nebeského království..." Tak ty do nebe fakt nepůjdeš. „Po  mně Nico převezme vládu nad koloniemi," řekne a Nico se nadme pýchou. Překvapeně vytřeštím oči. „To přece nejde," vyhrknu, aniž bych pořádně věděla proč. Jestli se nepodaří zničit svět Agnarovi, Nico jeho dílo zaručeně dokončí.

„Ale proč by to nešlo? Nico je více než schopný a prokázal svou věrnost – nejenom tím, že nás zbavil toho otravného hmyzu z Farumu," zapíchne do mě Agnar pohled a mě píchne u srdce, když se mi znova před očima odehraje Nicův čin.

„Už se těším, až..." podívá se na Nica, který jen září, ale přeruší ho přibližující se hluk. Ohlédnu se na malá dvířka, před kterými drží dobrovolnou stráž Stephen. „Purpurové šátky," zašeptám a ucítím, jak mnou projede vlna adrenalinu. Už jsou blízko.

„Dej mi tu vysílačku, Tarjo. Potřebuju ten plíšek," objeví se u mě najednou Nico a chytne mě za zápěstí. „Hned," sykne. Agnar poklepe na nenápadnou krabičku při trezoru, ve které je malá škvírka. Hned mi je jasné, co do ní patří. Provokativně vystrčím bradu a zadívám se mu zpříma do očí, které mi tak připomínají Ninu. Chuděrka Nina, pomyslím si. „A co když ne?"

Do dveří začne někdo vrážet a Stephen začíná zprudka oddechovat. Musím to ještě chvíli zdržet. Oni se sem dostanou. Pohněte si! No tak!

„Tarjo! Měli jsme domluvu!" vykřikne Agnar, postaví se vedle Nica a uštědří mi ránu do pravé tváře. Hlava mi škubne na stranu, ale já jen vyplivnu krev a zadívám se na něj. „No tak, dej mi ještě jednu," provokuju ho, ale místo toho, aby se nechal unášet na vlně vzteku, zavře Agnar oči a zhluboka se nadechne.

A pak se na mě vrhne.

Začnu vřískat na celé kolo, když ze mě strhne mikinu a prohledává každou kapsičku na mém oblečení. Podaří se mi servat z něj opasek se zbraní, ale ten sklouzne po podlaze z mého dosahu. Škrábu ho na tváři a házím sebou ze strany na stranu, ale on mě nepouští. Trhá mi triko jako nějaká dravá šelma, kterou jsem kdysi viděla v knize, cení při tom zuby a z pusy mu odkapávají sliny. Zešílel.

„Pusť mě, ty blázne!" křičím, ale pak mě umlčí rána, která mi zlomí nos. Uvidím hvězdičky a hlava mě nepříjemně zabolí. Když se vzpamatuju, Agnar na mě sice stále obkročmo sedí, ale už se mi nesnaží strhnout kůži z těla. Jen přímo zbožně zírá na předmět ve svých dlaních.

„Konečně. Po tak dlouhém hledání tě mám u sebe," promluví se zastřeným hlasem a v očích se mu lesknou slzy dojetí. Nespletla jsem se, opravdu se pomátl.

Hledám sílu, abych mu vysílačku vzala, když se do místnosti konečně dostanou Purpurové šátky. Stephena dva chlapi hned pošlou k zemi a ještě si ho pojistí pouty a roubíkem. Agnar vyděšeně vykřikne, přitiskne si krabičku na prsa a rozběhne se k trezoru.

To nemůžou stihnout. Bude tam dřív.

Posbírám v sobě zbyteček sil, který mi ještě zbyl, a doplazím se k opasku se zbraní. Namáhavě ji vytáhnu z pouzdra a překvapí mě její tíha. Když kolem ní však obmotám své slabé prsty, jako by byla stvořená přímo pro mě.

Třesoucí se rukou ji zvednu a namířím na Agnara, který se snaží vyndat z vysílačky čip na odemčení tátova trezoru. „Nedovolím ti, abys zničil svět, Agnare," zachrčím a v puse ucítím pachuť krve. Olíznu si rty, vydechnu, a pak stisknu spoušť.

Ozve se výstřel následovaný bolestným výkřikem. Uvidím, jak se Agnar s očima vytřeštěnýma v překvapeném úleku sveze po stěně trezoru na zem, kde vydechne naposledy a ztratí jiskru života.

Upustím zbraň a ta s hlasitým zaduněním dopadne vedle mě. Všechno kolem mě se děje neskutečně pomalu. Vidím, jak dva lidé z Purpurových šátků odvádějí zmítajícího se Nica a další dva Stephena, zřejmě zdrceného konečným vývojem událostí. Pak dalšího, který kontroluje Agnarovi puls. Zakroutí záporně hlavou a podívá se na mě.

„Tati," oslovím ho a on ke mně přiběhne. Klekne si ke mně a zvedne mě do náruče. Pláče. Cítím totiž jeho teplé slzy na svém čele. „Musela jsem. Ted už bude jenom dobře," snažím se vysvětlit svůj ohavný zločin.

Nic neříká. Nebo možná ano, ale já ho nevnímám. Jsem vrah. Zabila jsem Agnara a tím jsem se stala stejně prohnilým člověkem jako je on. Jako je Nico. Jako byl můj dědeček. Nejsem o nic lepší než lidé, které nenávidím.

Má rodina žije. Třeba jsem dnes v noci zachránila stovky, tisíce životů nevinných lidí, kteří si poklidně žijí ve svých koloniích. Věřím, že se to změní. Krutovláda Dodavatele skončila mou rukou.

S pocitem, že má cesta napříč ledovou pustinou až do samotného Zlatého města nebyla zbytečná, se mi začnou klížit víčka. Jsem tak unavená. Musím si odpočinout.

Kdo ví, kdy se vzbudím, nebo na jakém to bude místě. Ale už bude jen dobře.