Když celé uřícené doběhneme k pódiu, už se před ním mačká pořvávající dav. Za celý svůj život tady jsem si pořád nezvykla na to, jak rychle se v kolonii šíří informace. Snažím se stát jen na svých nohách a ruce si dám z uší až tehdy, jakmile před nás předstoupí správce Jones a křik kolem ustane.

„Vážené obyvatelstvo farumské kolonie," pozvedne ruce Jones v přátelském gestu a Nina se na mě zakření. Známe své lidi.

„Dnes, při příjezdu zásob ze Zlatého města, se společně s nimi objevil muž, jehož návrat nebyl vůbec očekáván. Přivítejte prosím Phinease Williamse," ukáže správce vedle sebe, kde už stojí postarší muž, jehož přítomnost vzbudila takový rozruch.

Nevím, co jsem čekala, ale tohle určitě ne.

Místo toho, aby před námi stál třesoucí se děda se šíleným výrazem ve tváři a tikem v oku, který by se ve svém potrhaném oblečení sotva držel na nohou, na nás shlíží muž v perfektně střiženém vlněném kabátu s elegantně upravenýmbílým plnovousem a koutky úst pozvednutými v milém úsměvu.

Soudě podle ticha nejsem jediná, kdo při tomto pohledu přišel o řeč.

Málem poskočím leknutím, když mě zezadu obejmou cizí ruce. Když si ale uvědomím, kdo to je, lehce zčervenám a usměju se.

„Milí přátelé," promluví k lidem lačnících po informacích Phineas a přistoupí k okraji pódia. „Jako jeden z mála vyvolených jsem měl tu možnost setkat se s veleváženým Dodavatelem a na vlastní oči se přesvědčit o jeho laskavosti."

Kolem se šeptem ozývají nadávky a klení. Dodavatel není člověk, jehož jméno by se ve farumské kolonii skloňovalo v pozitivním duchu.

„Laskavost Dodavatele, taková hovadina," sykne Nico. Přitáhne si mě o něco blíž a já se o něj opřu. Políbí mě do vlasů a pak se opět zaměří na Phinease a jeho chvalozpěv na Tenerikon.

Zakloním hlavu a prohlédnu si Nicův zadumaný výraz. Linie jeho ostře řezané čelisti, nazlátlé kadeře, plné rty a oříškově hnědé oči, ve kterých se ztrácím pokaždé, když se do nich podívám.

Všimne si mého pohledu a přitiskne rty na mé čelo.

„Hej vy dva, nechte toho," zavrčí Nina a pohrozí bratrovi pěstí. V očích, které by se daly nazvat dvojčaty těch Nicových, se jí ale šibalsky zaleskne.

„Ona se snad ještě nepřenesla přes to, že jsem jí ukradl nejlepší kamarádku," zašeptá Nico a jemně se dotkne rty mého ucha. Když si všimnu pohoršených pohledů, které se na nás upírají, pobaveně se uchechtnu.

„A tímto vás všechny zvu na slavnostní zapojení této nové tepelné baterie, abyste se mohli sami přesvědčit o jejích přednostech. Za hodinu opět na tomto místě!" ukončí svůj zdlouhavý projev Phineas a odejde z pódia.

Trvá nám dobrých patnáct minut, než se dokážeme vymotat z lidského houfu, ve kterém jsme se ocitli. Při vchodu do jedné z chodeb, které spojují ubikace s hlavní síní a ostatními byty, narazíme na mámu.

„Něco takového nepamatuju," nevěřícně zavrtí hlavou a pokusí se o úsměv, kterým však neskryje svou nervozitu.

„Co si o tom myslíš?" zeptám se jí na rovinu. Já mám v tomhle jasno. Ale poslední dobou se mi zdá, že se máma jen trápí, a i jednoduchá rozhodnutí jí dělají problém.

„Phineasovi nevěřím. Už předtím to byl člověk nadmíru zvláštní," odpoví pomalu, „ale stejně potřebuju nakoupit nové baterie, takže se tam večer objevím," pokývá hlavou, jako by sama sebe ujišťovala o svém záměru.

„Můžu třeba vzít Astrid a Tima sebou, zatímco budeš nakupovat," nabídnu jí svou pomoc. Nina mé sourozence naprosto zbožňuje a oni dva jsou na naší ubikaci taky rádi. Ale máma jen mávne rukou.

„To je v pořádku, já je zvládnu."

Už chci dodat, že tak jsem to nemyslela, když mi dojde, že je to právě naopak. Přestože se to máma snaží skrývat, stárne. A od doby, co umřel táta, stále rychleji. Uvědomím si, jak bezmocně vypadala dneska, když jsem jí řekla, ať tu fotku, kde jsem s Agnarem, spálí.

„Omlouvám se za ten dnešek," vyhrknu.

Máma překvapeně zamrká, ale pak mě pohladí po tváři. „Nic se neděje. Vlastně jsem ti tohle zapomněla dát," vytáhne ruku z kapsy a v ní drží složený kus papíru. „Nech si ji."

Vezmu si od ní fotografii a když ji rozevřu, po tváři se mi rozlije úsměv. Je to ta poslední, kterou jsme udělali, nebo spíše poslední, na kterou jsme ještě měli peníze. Jsme na ní všichni – já, Astrid, Timo a máma s tátou. Bylo to dva týdny předtím, než táta zmizel.

„Díky," hlesnu dojatě. Nico mě chytí za ruku a proplete si se mnou prsty. Jako by vycítil, že to potřebuju.

„Dávej na tu moji holčičku pozor, Nico," rozloučí se s námi máma, mrkne na Nica a zavolá na Astrid s Timem, které zaujala dřevěná loutka u jednoho ze stánků.

„Spolehněte se, paní Johanssonová!" odpoví jí Nico, než mě odtáhne do hlubin chodby. V tichosti ruku v ruce míříme k naší ubikaci. Už se těším, až se natáhnu. Nejlépe s Nicem místo polštáře.

Jenže když otevřeme masivní kovové dveře a já za nimi kromě Niny uvidím stát ještě jednu osobu, je mi jasné, že odpočinek bude muset počkat. Hnědý květák na hlavě, ostýchavý postoj a ruce, které nikdy nedržely nic ostřejšího, než je příborový nůž a v životě nepoznaly, co jsou to mozoly.

„Emmete! Nečekal jsem tě tady," přivítá ho poněkud zaskočený Nico a zavře za námi dveře. Snažím se co nejlépe vyhnout tomu, abych s ním musela mluvit, ale když zachytím Ninin nepěkný pohled, nemám na výběr.

„Zdravím, Jonesi," zavrčím a sednu si co nejdál od něj, na Nicovu postel. Ten se svalí vedle mě a jednou rukou mě obejme kolem ramen.

Nastane trapné ticho. Jako by Emmet zvažoval situaci a přemýšlel, jestli radši nejít pryč. Mám takový pocit, že za to může můj vražedný pohled.

Jenže Emmet Jones si nezaslouží nic jiného. Je to syn zbohatlíků, vážených správců Farumu, jedné z nejsevernějších kolonií zmrzlého světa. Neví, co je to pracovat každý den, aby měl co jíst. Neví, jaké je to po nocích mrznout s prázdným žaludkem a modlit se, aby byl zítřek lepší.

„Co tě k nám přivádí?" zeptá se ho nakonec Nico, když už je ticho k nevydržení.

„Přišel jsem kvůli tomu slavnostnímu zapojení," odpoví mu Emmet a zvedne pohled od svých bot.

„Tak co se mě týče, já tomu týpkovi nevěřím ani nos mezi očima," nechá se slyšet Nina a rozzlobeně rozhodí rukama. „Vždyť nemůžeme vědět, jestli mu v Tenerikonu nevymyli mozek!"

„Moje řeč," ucedím.

„Phineas se našim prokázal občankou a listinou podepsanou samotným Dodavatelem..." vysvětluje Emmet, ale já mu skočím do řeči.

„A nějaký škrábanec na kusu papíru mě má přesvědčit, že je Dodavatel úplný andílek, když nechal jednoho ze stovek poslů, kteří kdy opustili Farum, naživu?"

Nico sevře mou ruku o něco silněji. „Uklidni se," zasyčí mi u ucha a mě naskočí husí kůže. „Nebraň ho, Portmane," syknu nazpět a pak se otočím na Emmeta. „A ty mě neprovokuj."

Emmet nasupeně stiskne rty v úzkou linku a v jeho očích se vztekle zableskne. Pak ale pomalu vydechne a uvolní se. Škoda, mohla být sranda.

„Abych se vrátil k tvé otázce – já tam budu. Stejně musím nakoupit nové baterky a kdyby byl ten nový typ opravdu tak dobrý, jak Phineas tvrdí, tak ho rovnou vezmu. Nebude na škodu se podívat, jak funguje."

Ani nevím, proč mě jeho odpověď překvapila. Baterky vždycky kupuje Nico a má pravdu – už jsme s jejich zásobou na bodu mrazu. A to doslova. Jen jsem si myslela, že se to obejde bez toho divadla.

„A co ty, budeš tam?" ozve se Nina a zadívá se na Emmeta.

„Kvůli našim tam být musím," pokrčí rameny a na moment se mi zdá, že je mu to proti srsti. Ale určitě to byla jen halucinace. On si přece své výsady užívá.

„Nedostáváte náhodou část baterií zdarma?" podiví se Nico a já mám co dělat, abych vydržela v klidu. Jedno z privilegií, pro které bych hnědookého kluka přede mnou nejradši uškrtila.

„To jo, ale Phineas má prý pokyn, že novou baterii musí vidět celá kolonie naráz – a táta nechce kupovat nic dřív, dokud si to neověří," ," uvede věci na pravou míru. „A pokud to chceš stihnout, měli bychom vyrazit," řekne Nicovi, když se podívá na své hodinky. Nemešká už ani vteřinu a vytratí se na chodbu.

„Já ho tak nenávidím," ulevím si, přestože mě může stále slyšet. Doteď nechápu, jak a proč se s ním Nico začal bavit.

„Vydrž to, princezno. Je neškodný," usměje se Nico, políbí mě na tvář a zaklapne za sebou dveře.

Uvelebím se na posteli a zavřu oči. Mohla bych si na chvíli zdřímnout, než se Nico vrátí. Když jsem byla malá, připadalo mi vtipné, že táta kupuje teplo. Teď už to ale chápu. Bez baterií bychom si totiž mohli o teplu nechat jen zdát.

„Proč jsi na Emmeta tak hnusná?" vyruší mě z úvah Nina. Udivuje mě, že vydržela celou půlhodinu, než na mě vyjela.

Otevřu jedno oko a zjistím, že nade mnou stojí. Povzdechnu si a zvednu se do sedu. „Protože mezi námi nemá co dělat. Nepatří sem."

„To jako jen kvůli tomu, že je synem správce?" vystrčí Nina provokativně bradu a ve mně začíná vřít krev. Rozhovorů na tohle téma už jsme vedly nespočet. A vždy skončily hádkou. Postavím se a založím ruce na prsou.

„Nino Portmanová, nechtěj..."

Ale větu nedokončím, protože se ozve obrovská rána. Ztratím půdu pod nohama a pak celý svět zčerná.