„Jsi hloupá děvka, Tarjo," procedí skrz zatnuté zuby Agnar a odloží papír, který doteď držel v ruce. „Ale to ty už asi víš. Jak sis mohla myslet, že utečete? Na to tě navedl otec, že?" zvedne hlavu a naše oči, které si jsou podobné jako vejce vejci, se do sebe zaklesnou.

„Nemusíš mluvit. Teď. Ale co nevidět bys měla hlas najít, protože ho budeš moc potřebovat," řekne Nico. Nedokážu se na něj podívat. Pořád vidím pistoli v jeho ruce a Emmetův zsinalý obličej.

Agnar na Nica kývne a ten vytáhne malý oválný ovladač, na kterém něco zmáčkne. Za Agnarovými zády se otevřou dveře a v nich uvidím tátu, jak bezvládně visí mezi dvěma strážci. Stejně zřízeného a slabého, jak se teď cítím já. Rozdíl je jen v tom, že krev na mém oblečení je Emmetova, ale na skvrny na tátově potrhané košili jsou od jeho vlastní.

„Tati!" vykřiknu, ale zní to spíše jako vypísknutí myši. Nico se uchechtne.

„Přece jen máš jazyk!" tleskne Agnar, obejde stůl a postaví se před velké okno, ze kterého vidí na celé Zlaté město. Dusivá atmosféra mi obtočí své dlouhé prsty kolem hrdla. Jestli se neutopím ve vlastních slzách, zalknu se tím nechutným svinstvem kolem. Nestojím o vzduch, který dýchá i Agnar a ten zrádce Nico. Nechci vdechovat kyslík, který udržuje při životě vrahy.

„A teď mi řekni, Tarjo, ale popravdě," mluví Agnar stále otočený k oknu, „kde je ta vysílačka?" pronese s notnou dávkou vzteku a já si najednou připadám, jako bych nebyla větší než neviditelné smítko prachu, které si Nico zrovna smetl z klopy saka.

„Nic mu neříkej, Tarjo," ozve se z druhého konce místnosti táta. Agnar ze sebe vydá zavrčení, které by se jen stěží dalo považovat za lidské, a třemi rychlými kroky se dostane k tátovi. S očima vykulenýma hrůzou čekám, co udělá.

„Tebe jsem se na nic neptal, otče," prskne mu do obličeje Agnar. Vteřinu na to leží táta v křečích na zemi po tom, co ho jeho někdejší syn několikrát udeřil do břicha a hlavy. Všechno se mi začne slévat dohromady.

Emmet, jak zavírá oči a hruď se mu barví doruda. Táta, který dýchá tak mělce, že mám strach, jestli mi neumře před očima. Máma, která se někde krčí v nelidských podmínkách a Astrid s Timem s očima rozšířenýma hrůzou tiskne v náruči. Zmatená Nina, která teď někde sedí úplně sama.

Emmet je mrtvý. Táta za chvíli bude. Ani nemám jistotu, jestli stejný osud nepotkal i mámu a mé malé sourozence. Takhle to nemělo skončit. Takhle ne.

„Agnare," zachroptím a postavím se na své nohy. Dodavatel se ke mně otočí a pozvedne obočí. „Mám pro tebe nabídku.," řeknu a přemůžu nutkání začít řvát. Stejně dobře jako Agnar vím, že nejsem v pozici, kdybych mohla cokoliv navrhovat, ale za zkoušku to stojí. Agnar si vymění rychlý pohled s Nicem a pak přikývne. „Poslouchám."

Nadechnu se. Už nemám jinou možnost. „Chci, abys poslal tátu, mámu a Astrid s Timem pryč z Tenerikonu do jakékoliv kolonie a nechal je na pokoji. Až uvidím, jak opouštějí brány města, řeknu ti, kde vysílačka je."

Agnar si zamyšleně poklepe ukazováčkem na bradu. „To není zrovna výhodná nabídka," řekne a dojde ke mně blíž. „Co tahle dohoda? Já propustím otce s matkou a ty dva malé caparty a ty tady pěkně zůstaneš a tu vysílačku mi rovnou dáš."

Asi jsem v tu chvíli musela zblednout o pár odstínů, protože se Agnar usměje. „Ano, už nějakou dobu vím, že ji máš u sebe. Myslel jsem, že budeš spolupracovat, tak jsem to nechal být, ale teď jsi ve slepé uličce."

Podívám se na tátu, jak prudce vrtí hlavou. Ne, odezírám mu ze rtů. Ale já už opravdu nemám šanci něco zachránit, tati. Jen svou rodinu. Zavřu oči. A když je otevřu, podám Agnarovi ruku. „Platí."

Nico se začne smát a Agnar se na mě dívá s pýchou v očích, kterou si nedokážu vysvětlit. Zavolá si k sobě Stephena, který má na tváři jakýsi škleb, který má snad představovat úsměv, a něco mu pošeptá. Stephen přikývne a zmizí. Táta se na mě dívá, ale nevidím tam vztek nebo snad zklamání. Spíš je ten pohled plný smutku a něhy. Bude se svou rodinu. Po tolika letech. Přestože už v ní nebude ani Agnar ani já.

„Promiň," zašeptám jeho směrem a on se slzami v očích přikývne. Chápe to. Ví, že už nejsem malá a znám tu bolest po velkém rozhodnutí. Jsem připravená obětovat úplně všechno, aby má rodina byla naživu a v bezpečí.

„Věděl jsem, že nakonec ty nebo otec povolíte. Jste úplně stejní," kývne k tátovi a já ani nezvednu hlavu. Nemám zapotřebí reagovat na jakákoliv slova, která vyjdou z Dodavatelovy pusy. Už ne.

„Nina za tebou bude chodit na návštěvy," promluví Nico, když upije ze své sklenky s nějakým zlatavým bublinkovým nápojem. „Ale bude jí to trvat. Možná rok dva, než jí dojde, že jsem to všechno udělal pro naše dobro."

Upřu na něj pohled plný bolesti, který s ním však ani nehne. „Dokáže ti Nina odpustit i to, že jsi vrah?" zeptám se a vidím, jak Nicova doteď uvolněná tvář ztvrdne. Kopne do sebe zbytek nápoje a položí skleničku na stůl. „Emmet byl vždy jiný. Nepatřil k nám."

„Nina ho z nás přijala snad nejlépe. Zničí ji to," zašeptám. Už se mi opět stahuje hrdlo. Nesmím začít znovu brečet. Ne před Nicem a Agnarem. „Kdyby nebylo Emmeta, už tady nejsem."

Nico vypadá na chvíli překvapeně, ale pak jen zakroutí hlavou. „Asi by to nebyla žádná škoda. Změnila ses, Tarjo."

Vím, že jsem prohrála. Nemusím se tady ještě hádat s Nicem, co všechno udělal špatně, co všechno jsem udělala zle já a Emmet s Ninou. Jakou část viny na tom nesou mí rodiče a Agnar. Jediné, co vím, je to, že má rodina bude žít. Do té doby, než se Agnar rozhodne tento svět nadobro zničit.

„Stejně jako ty," dodám a už se ani nesnažím, aby to znělo jako výtka. Hlava mi klesne na prsa a já nechám všechny ostatní svaly, aby ochably. Stráže mě pustí a já dopadnu na zem. Posadím se a opřu o stěnu naproti tátovi. Myslela jsem si, že v cele ho vidím naposledy. Ale to naposled je teprve teď.

„JONE!" vytrhneme mě z myšlenek výkřik od dveří. Prožene se kolem mě barevná šmouha a já vím, že to nemůže být nikdo jiný než máma. Za ní se do místnosti vřítí další dvě malé postavičky. Za jednou z nich vlají dlouhé vlasy, druhá poskakuje jako šašek. Astrid s Timem. Usměju se, když je tam vidím. Takhle to má být, rodina pěkně pospolu. Táta je všechny mačká v objetí a ti čtyři jako by se na moment stali jedním jediným tělem.

„Dost bylo vítání, nemáme čas. Stephene, vyveď Johanssonovy z rezidence," zavelí Agnar, který s nechutí kouká na tu idylku štěstí.

„Bez Tarji nikam nejdu!" dupne si máma. „Vím, že tady je!" zakřičí a s pohledem rozzuřeného býka se vrhne na Agnara. Sestra s bratrem se jen tisknou k tátovým bokům a tváře mají ušmudlané od černého prachu.

„Mami," hlesnu sotva slyšitelně. Máma odtrhne pohled od Agnara a stočí ho na mě. Chce se ke mně rozběhnout, ale právě Agnar ji zadrží. „Ona tady zůstává. Vykoupila vaši svobodu sebou a klíčem."

Máma si přikryje pusu dlaní a rozvzlyká se. „Ne." Pomalu přikývnu. Už ani nemám sílu vstát, když je před sebou vidím. Táta mámu obejme a ta mu zaboří hlavu do krku. „Agnare!" křiknu na něj. „Odveďte je do bezpečí, jak jsi slíbil."

Dodavatel přikývne a Stephen s dalšími čtyřmi strážci je začnou odvádět pryč. Zavřu oči, abych se na to nemusela dívat. Teprve až utichne dětský pláč, mámin křik a tátovo klení, znovu je otevřu. Agnarova pracovna se ponoří do tíživého ticha.

„Tak to bychom měli. Teď nás čekají příjemnější věci," zamne si Agnar ruce. „Ten sejf mi dělá vrásky na čele už od bábiny smrti. A v tento slavnostní den budu mít konečně absolutní moc nad Zlatým městem a koloniemi. Stejně jako děda," zasní se a pohlédne na město za oknem, které září snad ještě více, než když jsem ho viděla poprvé.

„Takže jdeme přímo k trezoru?" zeptá se Nico, když mu jeden ze strážců podá zbraň v pouzdře. Teprve teď si všimnu, že jsou všichni ozbrojení ještě více, než byli předtím. Včetně Agnara a Nica. Čeho se bojí? Vždyť v téhle budově není nikdo, kdo by Agnarovi nedůvěřoval.

„Ano, nevidím důvod, proč bychom..." odpovídá mu Agnar, ale přeruší ho hlasitý jekot sirény. Leknutím vyskočím na nohy a ruce si přitisknu na uši. Všichni se kolem sebe začnou zděšeně rozhlížet a Agnar rázným krokem dojde k Stephenovi.

„Co se to sakra děje!?" překřičí hluk. Stephen pokrčí rameny a chce vyběhnout ven z pracovny, když se dveře otevřou a dovnitř vklopýtá další ozbrojený strážce, kterému už však chybí helma a kolem pravého oka se mu rýsuje monokl.

„Dodavateli," vydechne a opře se rukama o kolena. „Tak co je? Řekni mi, co se děje, ty kreténe!" zvedne ho do vzduchu s překvapivou vervou Agnar a strážce vyděšeně zalapá po dechu. „Jsou tady."

Nico počká, až ho Agnar pustí na zem a uštědří mu ránu do obličej. Strážce zaúpí bolestí. „Kdo je tady? Mluv, sakra!"

Zdá se, že ten muž co nevidět omdlí, ale přece jen promluví. „Purpurové šátky. Obsadily město a teď se dostaly i do rezidence Nasso." Agnarovy rty se pohybují, ale z jeho úst nevychází žádné hlásky. Nico stojí nad strážcem v němém překvapení a celá místnost se na minutu ocitne jako pod hladinou.

Ticho protne až rána, když se posel té špatné zprávy svalí v bezvědomí na zem.