Kroky se rozléhají chodbou. Tlukot mého srdce je ozvěnou každému z nich. Musím se hlídat, aby si stráže nevšimly mých třesoucích se rukou, které se snažím schovávat za zády. Nesmí na mně nic poznat.

Náhle Emmet zavrávorá a těžce dopadne na zem. Srdce mi vyskočí až do krku. Dokážu ze sebe vydat skřek, kterému je ale jen stěží rozumět. Kleknu si k němu a otočím ho na záda. V němém výkřiku zírá do slepého bodu někde před sebou.

„Co je tomu klukovi?" sehne se k Emmetovi jeden strážce, zatímco mu podkládám hlavu a poslouchám, jestli stále dýchá.

„Já – já nevím," vykoktám a když začne zavírat oči, zděšeně vykulím ty své. „Emmete? Emmete! Prober se, no tak!" třepu s ním. On však dál leží na podlaze, jako by se snad teď rozhodnul, že si dá dvacet.

„Tak ho prober, ty kozo, na co čekáš? Ještě pořád ho potřebujeme živého!" stiskne mi Stephen zlostně rameno tak silně, že div nevykřiknu. Kousnu se do jazyka a otočím se na něj.

„Kdybyste ho od našeho příchodu sem každý den nemučili, vůbec by se do takového stavu nedostal!" vyštěknu a shodím ze sebe Stephenovu medvědí tlapu. „Co se díváš, jako bys právě snědl zkaženou rybu? Je to pravda!" osočím se na dalšího strážce, který si prohlíží bledého Emmeta s čirou hrůzou v očích.

„Myslel jsem, že vydrží víc," uchechtne se Stephenův parťák. Prudce škubnu hlavou jeho směrem. „Zajímalo by mě, kolik toho vydržíte vy, všichni do jednoho, když Agnar zjistí, že jste nechali jeho vzácné zboží zemřít."

Pět chlapů jako hora o krok couvne. V očích jim probleskne strach. Jen Stephen stále propaluje pohledem Emmeta na zemi. „To ty nemůžeš vědět," odváží se mi odporovat jeden z nich. Usměju se. „Pořád zapomínáte na to, že jsme rodina," zašeptám s triumfem v hlase a tentokrát se na mě podívá i Stephen. Možná to je Agnarův oblíbenec, ale pořád je na něm zcela závislý a bez jeho svolení se ani nenadechne.

„Takže pokud se chcete dožít dalšího rána, okamžitě sežeňte doktora s lékárničkou, která nezažila mé prarodiče!" vykřiknu a ukážu na druhý konec chodby. Potem orosení strážci se kouknou na Stephena, jako by žádali o svolení.

„Tak na co čekáte, vy tupci!" zavrčí Stephen. Rozběhnou se chodbou, a zatímco do sebe vrážejí ve snaze o rychlý úprk, Stephen se ani nehne. Skloní se a chytí mě pod krkem. „Jestli se jen pokusíš o útěk nebo budeš chtít ublížit Dodavateli, zabiju tě. Nehledě na to, jaké to bude mít následky," zasyčí mi těsně u obličeje a když už začnu mít mžitky před očima a plíce mi pohlcují plameny, pustí mě.

Zhluboka se nadechnu a sleduju, jak Stephen mizí v nějakých dveřích. Vydechnu úlevou a napočítám do deseti. Pak položím Emmetovi ruku na rameno. „Čistý vzduch."

Emmet otevře oči a vyskočí na nohy. „Do téhle chvíle jsem tomu nevěřil," rozhlédne se kolem sebe, jestli opravdu všichni odešli. „Oni teda jo. Ale bála jsem se, že tady Stephen zůstane," odpovím mu a tiše se za ním plížím. „Obdivuju tvé herecké umění," dodám.

Emmet se tiše zasměje, ale nic jiného už neřekne. Přepnul do režimu největší ostražitosti, a to samé bych měla udělat i já. Díky Bohu se nám zatím všechno daří.

„V jaké místnosti je to oblečení?" zašeptá Emmet tak potichu, že ho sotva slyším. Táta myslel opravdu na všechno. Když budeme utíkat ledovou pustinou – znova – teplé kožichy se budou hodit.

„V prvním patře, dveře číslo 86," odpovím a nervózně se zadívám na číslici před sebou. Budeme muset seběhnout sedm pater, než se tam dostaneme. Pak se budeme oblékat, to taky zabere nějaký čas. A pak nás ještě čeká útěk městem.

„Fajn, vypadá to, že je tu klid. O dvě patra níž se zastavíme," rozhodne Emmet a já přikývnu, i když je ke mně zády a nemůže to vidět. Neslyšně se přesuneme ke schodišti a co nejtišeji se snažíme našlapovat na jednotlivé schody.

V šestém patře se přitiskneme ke stěně a čekáme, jestli neuslyšíme kroky. Ale tady se nehýbe ani vzduch. Přesto mi připadá, že nás pozoruje hned několik párů očí. Emmet mi naznačí, že pokračujeme dál a vyjde ke schodům z úkrytu za rohem.

A pak se ozve výstřel.

„EMMETE!" vyjeknu, když uvidím, jak se zapotácí. Okamžitě se k němu vrhnu.

„Věděl jsem, že jsi chudák, ale až takový, že chceš svému nejlepšímu kamarádovi unést holku a k tomu být tak nevděčný za pohodlí, které jsem ti tady zařídil, to jsem si nemyslel," promluví Nico se stoickým klidem a já jen pozoruju, jak klopí pistoli.

„Emmete," zašeptám a roztřesenou ruku přitlačím na ránu v levém rameni, kde se mu pomalu tvoří rudá skvrna. Zaskučí bolestí. „To je dobré, Tarjo, nic mi není," pokusí se o úsměv, který se však změní v bolestivou grimasu.

„To snad ani není možné. Tak já se tady snažím, aby se moje holčička měla co nejlépe, a ona má místo toho oči jen pro člověka, kterého by do nedávné doby nejradši sprovodila ze světa," lamentuje Nico někde v pozadí. „Nemyslel jsem si, že jsi za tu chvíli, co jsme spolu nebyli, klesla tak hluboko, Tarjo."

Nicův hlas jako by nebyl nic jiného než vrzání dveří či šoupání bot o podlahu. Soustředím se jen na Emmeta a jeho dech. Bože, teď už to není jen divadlo. Namáhavě zvedne ruku a prsty mi otře slzy, které mi tečou po tvářích. „Neplakej. Máš tak krásné oči," zasípe. „Ztratil jsem se v nich už tehdy, kdy jsem tě poprvé spatřil..."

Zmateně se na něj zadívám. „Emmete, co to tady vykládáš? Určitě blouzníš, ztratil jsi už hodně krve," přitlačím na ránu víc, přestože už mám ruce celé rudé od jeho teplé krve. Nico ho postřelil. Postřelil! Emmet vezme jednu mou ruku do své a donutí mě se a něj podívat.

„Nikdy jsem nemluvil větší pravdu. A ty si ji zasloužíš. Víš, proč mě tady mučili?" zeptá se najednou a já můžu jen přikývnout. Hrdlo mám stažené děsem, strachem a zmatením tak, že ze sebe nedokážu dostat ani hlásku.

„Nenapadlo tě někdy, proč mě Alma Busbyová z kolonie nezabila, když byly Purpurové šátky vždy nepřátelé Dodavatelových správců?" připomene mi střet s paní Busbyovou, když nás zatáhla do tajné místnosti Purpurových šátků. Tehdy nevypadal, že by ho to překvapilo tak jako mě a Ninu.

„Nebo proč se mnou Michael tak ochotně spolupracoval? Nebo proč mě – správcovské děcko," rozkašle se a já si položím jeho hlavu do klína, „Purpurové šátky nedorazily, když naši umřeli při výbuchu?"

Trhaně se nadechnu. Najednou mi to všechno dává smysl. To jeho chování, proč ho tak rozhořčilo, když se Nico objevil v Agnarově pracovně. S Emmetem byli opravdoví přátele – aspoň se tak Nico tvářil – takže Ninin bratr věděl o Emmetu Jonesovi všechno. I to, že...

„Protože jsi jeden z Purpurových šátků," zašeptám a vzlyknu. Usměje se a já už nevidím kluka, který z vlastních sobeckých zájmů odešel z kolonie do Tenerikonu, ale obětavého hrdinu, který bojuje za všechny, kteří ve Farumu žili nebo stále žijí. A nejen tam. Bojuje za všechny, kteří nesouhlasí s Dodavatelovou vládou.

„Pravá kapsa," zašeptá, než ho přemůže další záchvat kašle. Rychle do ní dám rukou a nejprve si myslím, že tam nic není, ale pak se mi přece jen něco obmotá kolem prstů. Vytáhnu to na světlo.

„Šátek by byl moc nápadný." Prohlížím si tenkou fialovou nitku a stále nemůžu uvěřit tomu, že Emmet byl celou tu dobu ten dobrý a Nico ten špatný. Točí se mi z toho hlava.

„Emmete – já, je mi to tak strašně líto," rozpláču se nanovo a skloním hlavu, abych si opřela čelo o to jeho. Nitku mám pevně sevřenou v dlani. „Omlouvám se ti. Za všechno," vzlykám a mé slané slzy mu smáčí obličej. Přemůže bolest a zvedne ruku. Dotkne se mé tváře.

„Jsem rád, že poslední, koho uvidím před smrtí, jsi ty," zašeptá a já s sebou trhnu. Píchne mě u srdce, když mi začne docházet, že jsem vždy měla vše, co k životu potřebuju, přímo před sebou, ale neviděla jsem to.

„Já snad budu brečet taky," zavyje Nico nahlas a připomene mi tak, že je tady taky. Společně s dalším tuctem stráží. „Lepší vyznání lásky jsem snad ještě nezažil. I kdy cítit Tarjiny polibky po celém těle taky stojí za to," střelí po mě pohledem plným touhy a já mám co dělat, abych se nepozvracela.

„Jenže na další cukrování nemáme čas. Odkliďte ho někam, buďte tak hodní," kývne k Emmetovi a já ztuhnu. „Já se od něj nehnu," řeknu tiše, ale jistě.

Nico mi věnuje jeden skeptický pohled, než mě zezadu popadnou silné paže a odtrhnou mě od umírajícího Emmeta. „Ne! Pusťte mě! Nikam nejdu! Emmete, Emmete!" řvu, když ho odnášejí pryč. Slzy se mi valí proudem a z křiku a vzlykání mě začne natahovat.

„Uklidni se, miláčku, ještě máme práci. Agnar se tě chce na něco zeptat a věřím, že nechceš, aby se někomu dalšímu něco stalo," chytí mou hlavu do dlaní Nico a něžně mě ladí po tvářích. Komu ještě můžou ublížit? Už mi vzali Emmeta, kdo další bude kvůli mně trpět?

„Nině bys nikdy neublížil," syknu. Nico se vychytrale zašklebí. „Já jsem ale nemluvil o Nině," řekne a mě spadne srdce někam k pravému kotníku. Nohy mě přestanou poslouchat a já jsem pro jednou vděčná těm, kteří mě drží.

Když mě táhnou do schodů, nohy bezvládně vláčím za sebou. Cítím se jako plátěná panenka, kterou máma ušila Astrid ze zbytků látky. Měla šaty sešité z těch nejpestřejších látek, které jsem kdy viděla. Moje malá sestřička ji všude brala s sebou a tahala ji za jednu ruku. Panenka se za ní jen vlekla. Stejně jakou teď vlečou mě.

Nedokážu v sobě najít ani kapku síly. Nico postřelil Emmeta a tomu teď zbývají poslední minuty života. A já s ním nejsem. Zabil ho. Nico mi vzal mého Emmeta. Člověka, který mi zachránil život a já mu to nedokázala vrátit. Emmet je pryč. Nezvládli jsme uskutečnit náš plán a nebezpečí je teď snad ještě větší než předtím.

Když spatřím dveře Agnarovy pracovny, které znám více, než bych si přála, mám chuť se rozběhnout hlavou proti tomu sklu. Třeba by to bylo tak lepší. Než se však stačím jen pohnout, už stojím před jeho stolem a můj milovaný bratříček se na mě pro změnu nešklebí.

Ale vsadím se, že jeho zachmuřené tváře by se bál i sám ďábel.