„Ne."

Už to bude pár hodin, co s tátou plánujeme útěk z Tenerikonu. Čím déle ho poslouchám, začíná mi být jasné, že už ho má v hlavě hodně dlouho, ale teprve teď přišel ten pravý čas na to ho uskutečnit. Celý plán se zdál geniálně propracovaný – a taky že je – ale táta mi teď řekl něco, s čím prostě souhlasit nemůžu.

„Jak ne? Tarjo, v sázce je mnohem víc, než si myslíš. Musíme to provést přesně takhle," vysvětluje mi táta a vypadá to, že už mu pomalu docházejí síly. Prsty už má rozedřené do krve, jak jimi kreslí do prachu na zemi plán budovy, a víčka mu padají únavou.

„Nemůžu odejít bez vás!" rozhodím rukama a zadívám se na tátův ztrhaný obličej. „Přišla jsem tu kvůli tomu, abych vás zachránila, ne abych utekla jen co mě zalije záře Zlatého města!"

„Musíš pochopit, že my nejsme priorita. Jestli se Agnar dostane k tomu plíšku," ztlumí hlas a nahne se ke mně blíž, „a já ti garantuju, že na to přijde, pokud si nepospíšíš, všechno může jít do háje. Moje a mámina snaha – i práce tvé babičky – přijde vniveč!"

Trucovitě ohrnu ret. „Nemůžu vás tady nechat. Nedokážu to." Smutně sklopím hlavu. Že já jsem radši tu pitomou vysílačku nenechala v mámině ubikaci. Dojela jsem na svou sentimentalitu.

„Tarjo, prosím. Máme možnost zabránit katastrofě, která by převrátila všechny kolonie včetně Tenerikonu vzhůru nohama." Pokud tomu už tak není, dodám v duchu. Stejně se nad tím zamyslím. Jestli je všechno, co mi táta o tom svém tajném trezoru řekl, pravda, tak jsou kolonie a jejich obyvatelé v opravdovém ohrožení života. Ale tím, že zachráním je, jisto jistě přijdu o svou rodinu.

„Vím, že je to těžké, a udělám všechno, co bude v mých silách, abych mámu s Astrid a Timem našel a dostal je odsud. Tvůj úkol je teď tohle," ukáže mi k srdci, kde mě studí vysílačka a připomíná mi tak svou existenci.

Povzdechnu si a promnu si oči. Proč je život tak těžký? Pořád si musím jen vybírat mezi špatnou, a ještě horší možností. Ale nemůžu dovolit, aby Agnar získal ještě větší moc, než má doteď. Aby ublížil ještě více nevinným lidem a ničil životy lusknutím prstů.

„Fajn," vydechnu, ale neříká se mi t lehce. „Jdu do toho."

Táta se usměje a vezme mou tvář do dlaní. „Nikdy jsme o tobě nepochyboval, Tarjo. A ať už to dopadne jakkoliv, vždy budeš tátova statečná holčička," nakloní se a opře své čelo o mé. „Věřím, že to dokážeš, a pak budeme zase všichni spolu," zašeptá a políbí mě na tvář.

I když vím, že mi teď nejspíš lže, usměju se. Ta vidina plná sladkých lží, že se vše vrátí k normálu, mě zahřeje u srdce a na chvíli přehluší ten stísněný pocit, který mě svírá jako železný řetěz.

❄

„Hele, nemám nic proti rodinným čajovým dýchánkům, ale potřebují tě jinde. Někdo musí ošetřit toho kluka," objeví se znenadání před mřížemi Stephen a vyruší mě z neklidného spánku.

„Emmet je zraněný?" vyskočím na nohy a táta je jen o vteřinu pomalejší. Vyměníme si neklidné pohledy. Po dlouhém přemýšlení jsme Emmeta zařadili do našeho plánu. Sama bych to nezvládla a Nina nepřipadá v úvahu. Je dočista zaslepená svým starším bratrem a obrazem dokonalého života.

Právě proto, že je členem mého únikového týmu, nám to, že je zraněný, moc nehraje do karet. Zároveň mám však jedinečnou příležitost mu všechno říct a seznámit ho s naším záměrem.

„Uvidíš sama. Jestli nechceš, aby ti ten kluk skapal, tak si pohni," odemkne Stephen mříž a já se ohlédnu po tátovi. Jdi, naznačí rty a já přikývnu. „Hodně štěstí," řekne táta, když se vydáme chodbou. Ruka mi škubne k vysílačce. Táta totiž nemluví o ošetření Emmeta, ale o naší misi... Naposledy se na něj otočím a snažím se věřit tomu, že tohle není naposledy, co ho vidím.

Je to poprvé, co mi nedali pouta a ani mě nedrží. Buď mi důvěřují, což si teda nemyslím, nebo je to nějaká zkouška. Tak či onak nemám v plánu teď utíkat. Podle toho, co říkal Stephen, na tom Emmet není nejlépe. Polije mě studený pot. Jak zle na tom asi musí být, když mě k němu volají?

„V cele už máš nachystanou lékárničku, čistou vodu, obvazy a další blbosti. Snaž se ho ošetřit, a ne ještě více zmrzačit, ano, princezno?" poučuje mě Stephen, než najde po kapsách klíče od ocelových dveří, za kterými se nachází Emmet.

„Proč ho neošetříte sami?" pronesu kousavě a založím si ruce na prsou. Stephen se usměje. „Já bych ho klidně nechal tak, jak je. Mladý pan Portman taky. Ale Dodavatel řekl, že jeho smrtí si tě na naši stranu získáme jen těžko," řekne těsně předtím, než otevře celu a já uvidím Emmetovo zakrvácené tělo, jak nehybně leží na podlaze.

Přikryju si pusu dlaní, abych Stephen neslyšel vzlyk, který se mi vydere z hrdla. Proč mu tohle všechno dělají?

„Tak dělej, lez dovnitř, náno pitomá. Odtud mu špinavý ksicht fakt neumyješ," strčí mě Stephen dovnitř a já nemotorně klopýtnu přes práh. „Někdo by vám tady měl brzy přinést něco k jídlu, takže bych si být tebou pohnul," dodá, než mi třískne dveřmi před nosem.

Chvíli jen tak postávám nad Emmetem, který je nejspíš momentálně mimo tento svět. Pak si kleknu k otřískané bílé skříňce se sotva viditelným červeným křížkem na víku. Otvírání doprovází táhlé vrzání a když uvidím, co tahle plechová krabice obsahuje, začínám přemýšlet nad tím, jak stará lékárnička je.

„To snad není možné," brouknu si pro sebe a najdu kus bílého plátna, které vypadá jakž takž čistě, a namočím ho do vody. Otočím se k Emmetovi, která leží na zádech a pomalu – ale pravidelně – oddechuje. Jemnými krouživými pohyby mu začnu stírat krev z čela.

„Tohle bych si nechal líbit," zasípe a já od něj odskočím. „Sakra, Emmete!" zanadávám. „Strašně jsem se lekla! Myslela jsem, že jsi v bezvědomí."

Emmet se zakření a já ho plesknu mokrým plátnem přes obličej. „Au!" vyhrkne a otevře oči. „To bolelo."

„Nemáš si ze mě dělat blázny," odseknu, ale stejně se podívám, jestli jsem mu něco neudělala. I beze mě už je pěkně zřízený.

„Doufal jsem, že když budu dělat, že jsem omdlel, nechají mě být a třeba jim dojde, že to přehnali. To, že tě sem poslali, abys mě ošetřila, je jen další plus, se kterým jsem ani nepočítal," vysvětlí mi své počínání, když si pomalu sedá.

„To se ti fakt povedlo. Můžeš na sebe být pyšný," poplácám ho po rameni, ale když mu bolestí tiše zasténá, okamžitě dám ruku pryč. „Promiň. Můžu se..."

„Ne, jsem v pohodě," zarazí mě dřív, než mu odhrnu zakrvácené triko ze zad. „Jen mi prosím vyčisti ty rány na obličeji. Hlavně tu nad pravým obočím," ukáže na jednu, která opravdu nevypadá pěkně. Přikývnu a opatrně se dám do práce.

„Můžeš mi už konečně říct, proč tě takhle mučí?" zeptám se po chvíli a přeruším tak trapné ticho.

„Myslí si, že ze mě něco dostanou. Ale já jim nemám co říct," zopakuje mi to, co už jsem slyšela. Neujde mi však, že zní jinak, jako by to, co říká, nebyla tak úplně pravda. „Dobře. Ale nevěřím ti. Co bys ty mohl vědět tak důležitého, že by šli až do krajních mezí, aby z tebe něco vymámili?"

Emmet se ošije a já vím, že jsem udeřila hřebík na hlavičku. „Jednou si prozradíme svá tajemství. Ty mi řekneš, co po tobě Agnar chtěl, a já ti řeknu, co chtěl po mně. Domluveno?" otočí se a podá mi ruku.

Stisknu mu ji, ale vím, že já mu budu muset odpovědět už teď. Je součástí plánu útěku a čas se nemilosrdně krátí. Tady a teď mám jedinečnou příležitost mu všechno – nebo aspoň většinu – vysvětlit.

„Odposlouchávají nás?" zeptám se a prohlédnu si malou místnost. Čtyři masivní stěny, bledá zářivka a kovové dveře. Nic jiného. Emmet se uchechtne. „Ne. Tahle místnost je zvukotěsná, aby ti venku neslyšeli řev těch, které tady vyslýchají," odpoví mi tiše a já postřehnu v jeho hlase známku bolesti a vzteku. Najednou mám nutkání ho obejmout, ale hned se zarazím. Na lítost teď není čas.

„To je dobře. Musím ti něco říct," odložím špinavý hadřík a posadím se naproti Emmetovi, který mě zaujatě pozoruje. „Teď musíš pořádně poslouchat. Až skončím, budeš vědět úplně všechno, co vím já. Mou důvěru sis získal už tehdy, když jsi mi zachránil život. Jen se chci ujistit, že je opodstatněná," vzhlédnu k němu a on přikývne.

„První fází útěku je seznámení Emmeta Jonese s plánem," začnu a v hlavě jako bych slyšela tátův hlas, jak mi napovídá.

❄

Bude kolem půlnoci, možná půl jedné ráno. Světla už dávno zhasla a rezidence se ponořila do hrobového ticha, ze kterého nejedné lidské duši jen tak, jako letmé doteky vánku, přebíhá mráz po zádech.

Tohle je jen ticho před bouří, jak se říká.

Nedokážu zamhouřit oka. Párkrát se o mě pokoušela dřímota, ale pokaždé jsem se s trhnutím probrala, jakmile se mi podvědomí snažilo do snů vtěsnat Nica. To budu radši celou noc vzhůru, než abych měla v hlavě obličej toho zrádce.

„Ani se tě nemusím ptát, jestli spíš, že?" zašeptá Emmet, a když do něj drknu loktem, tiše se uchechtne.

Jakmile jsem mu vyložila celý plán, okamžitě souhlasil. Nemohla jsem si nevšimnout vzteku, který z něj sršel, když jsme se bavili o Nicovi. Stejně jako já to vůbec nechápe. „Věřil jsem mu. Po celou tu dobu jsem si myslel, že se se mnou baví kvůli mně samotnému, a ne kvůli mým rodičům. Ne kvůli správcům."

„Chci se tě na něco totiž zeptat."

Poposednu si, protože mě už z dlouhého dřepění na téhle studené tvrdé zemi začíná bolet zadek. „Tak se ptej."

Chvíli je ticho a já si myslím, že Emmet snad usnul, ale nakonec mi přece jen otázku položí.

„Jestli se nám to povede a my s tou vysílačkou utečeme, jak se zbavíme toho plíšku? Řekl ti táta, jak té věci zbavit?"

Hruď se mi stáhne obavami. Vzpomenu si totiž na větu, kterou mi táta řekl úplně na konci. Musíte se schovat, nejlépe co nejdál od Tenerikonu, a počkat tam, dokud Agnar neopustí post Dodavatele – ten plíšek se totiž dá zničit jen tím, že se použije.