Jakmile uvidím člověka, který po celou tu dobu dělal Agnarovi špeha ve farumské kolonii, všechno kolem ustane v pohybu. Smítka prachu přestanou poletovat kolem a jen se vznášejí ve vzduchu. Vidím Ninu, jak otvírá pusu v radostném výkřiku, ale neslyším ji. V uších mi zní jen hučení mé vlastní krve a zběsilý tlukot srdce.

Malátně couvnu a narazím do Emmetovy hrudi. Je napnutý jako struna a pevný jako skála. Snažím se dostat se zpět do reality, aby se se mnou přestal svět točit.

„Věděla jsem, že jsi naživu. Nica Portmana jen tak něco neporazí," směje se a zároveň pláče Nina, když přestane svého bratra objímat. Nico roztáhne rty do širokého úsměvu. „Teď už budeme jen spolu, slibuju. Jen si potřebuju ještě něco vyřešit. Tady Mike," kývne na jednoho ze strážců, který k němu ihned přiskočí, „tě zavede do mého apartmánu. Počkej tam na mě – hned se k tobě přidám. Pokud máš hlad, v kuchyni něco najdeš," pohladí ji po tváři a Nina se bez jediného ohlédnutí nechá vyvést z pracovny.

Nico počká, až se za ní a Mikem zavřou dveře, a pak se otočí na nás. Jeho oči se zaklesnou to těch mých. „Tarjo," vydechne a jeho výraz zněžní. Já se ale ani nehnu.

„Nemluv na ni, ty šmejde," vyprskne Emmet, popadne mě za pas a odsune za sebe. Nicův příchod mě tak ochromil, že se ani nezmůžu na nějaký protest. Nico stočí pohled na Emmeta a líně se usměje. „Ale, ale, ale, kohopak to tady máme? Neměl jsi být náhodu už v nebíčku, Jonesi?" dá si ruce do kapes od kalhot Nico a pomalu se k němu rozejde.

„Mohl bych se ptát na totéž."

Nico dojde až k němu a prohlédne si ho. „Vidím, že na tobě nešetřili," zkonstatuje a předešlou Emmetovu narážku přejde bez povšimnutí. Natáhne ruku a prstem bodne do jedné ještě nezacelené rány na Emmetově tváři.

Emmet zkřiví ústa v němém zasténání. Nemůže se bránit, dva strážci ho drží za paže a pokud si dobře vzpomínám, jejich železné stisky jen tak nepovolí. Chtěla bych něco udělat, zastavit Nica, aby nechal Emmeta být, ale nemůžu se pohnout. Dokážu jen přihlížet.

„Ale prý pořád odoláváš. Však my se na tebe ještě podíváme," řekne Nico, když si Emmetovu krev otře z prstu do kapesníku, jenž vytáhnul z kapsičky svého saka. Nikdy bych nevěřila, že uvidím Nica v košili a obleku. A ani tomu, že ho v tu chvíli budu mít chuť uškrtit. To však nic nemění na tom, že vůbec nevím, o čem se to ti dva baví.

„Vyřešíme to později. Jen se chci ujistit, že jsi Tarji," střelí po mě pohledem, „za mé nepřítomnosti nic nedělal," zadívá se Emmetovi zpříma do očí. „Nemohl jsem si nevšimnout, že vy dva se k sobě máte mnohem více, než tomu bylo ve Farumu," pokračuje Nico pomalu, jako by si užíval každou větu, kterou řekne. Emmet je ke mně zády, ale když vidím, jak Nico pozoruje jeho tvář, je mi jasné, že se tam něco odehrává.

„Jestli na ni jen šáhneš, zlomím ti vaz," zašeptá zlověstně Emmet a já nasucho polknu. Jde z něj strach. Možná právě kvůli tomu se proberu z transu.

„Jak jsi se dostal z Farumu?" vyhrknu a doufám, že nechá Emmeta být. Nico mu věnuje poslední ušklíbnutí a udělá dva dlouhé kroky ke mně. Couvnu vzad a Nico se jen usměje. „Čekalo na mě jedno ze dvou Dodavatelových aut. Druhé mělo vzít tebe a Ninu, jenže agenti vás druhý den nenašli, takže odjelo bez vás," odpoví mi a já si vzpomenu na varování paní Busbyové, když říkala, že někdo hledá Ninu. Jenom Ninu.

Nechám tuhle lež být a pokračuju dál. „Věděl jsi, že Agnar vězní tátu? Souhlasil jsi s tím, aby unesl i zbytek mé rodiny?"

„Zpomal, lásko, tohle je moc otázek najednou. Nechceš jít ke mně a probrat to?" natáhne ke mně ruku, ale já před ní uhnu. „Nedotýkej se mě," syknu. „Budu to řešit tady a teď. Odpověz mi na ty dvě otázky. Stačí jedno jediné slovo," řeknu a hrdlo mě od těch slov pálí tak, že si nepřipadám, že mluvím, ale chrlím oheň.

Nicův úsměv povadne. Sklopí hlavu, jako by mu snad bylo něčeho líto. Když se na mě zase podívá, v očích se mu žádná lítost neodráží. Potvrdí se mi to, co jsem si myslela od chvíle, kdy vstoupil do této pracovny.

„Ano," odpoví. Bolest to není taková, jak jsem si myslela. Doufala jsem, že mě ochromí tak, že nebudu moct mluvit, stát, dýchat... ale namísto toho tady pořád stojím a dívám se do očí kluka, kterého jsem snad i milovala.

„Proč?" vysoukám ze sebe.

Nico se uchechtne. „Tarjo, přiznej si to, farumská kolonie je odpad. Odmalička jsem to tam nenáviděl. Tu chudobu, nemožnost přilepšit si, tu neskutečnou zimu, která se mi v noci zahryzávala až do morku kostí. Takhle žít nechci. Agnar mi dal příležitost dostat se na vrchol. A podívej se na mě – za tohle to stálo."

Nevěřím svým uším. „Za tohle to stálo..." zopakuju po něm.

„Ano, stálo. Tady můžeme žít spolu, budeme šťastní a třeba se jednou za pár let můžeme i vzít," dodá a chytí mě za ruce. Tentokrát ho nechám. „Miluju tě, Tarjo."

Podívám se na naše spojené ruce. Potom na Nicův prosebný výraz. Pak na Emmeta, který se tváří, jako by dostal ránu do břicha, a skončím u Agnara, který celé dění pozoruje od svého stolu.

„Za tohle to stálo..." podívám se znova na Nica. „Stálo to za trápení, které zmizení táty přivedlo naší rodině," zašeptám. „Stálo to za zničení Farumu. Stálo to za životy nevinných lidí, kteří tu noc výbuchu v kolonii zemřeli." Nicův výraz se pomalu mění.

„Tarjo, prosím..."

Vytrhnu se Nicovi ze sevření. „Stálo to za všechen žal a ztrátu, kterou teď přeživší cítí? Stálo to za mou smrt? Anebo snad nevíš, že mě v kolonii nikdo nehledal? Že Dodavatelovi poskoci přišli jen pro Ninu? Vsadím se, že měli za úkol mě zabít," křičím na něj a všichni kolem stojí jako přikovaní k zemi.

„Něco se ti plete, měla jsi přijet do Tenerikonu s Ninou, vážně," nasadí Nico posmutnělý úsměv. „V životě bych nedovolil, aby se ti něco stalo," zašeptá a chce se dotknout mé tváře. Jeho ruku odstrčím a místo toho se po něm oženu pěstí. Ta najde svůj cíl uprostřed jeho obličeje.

„Ty zrádce! Ty prolhaný hajzle! Kvůli tobě je moje rodina uvězněná v Dodavatelově rezidenci a kvůli tobě ten zkurvysyn Agnar ví vše, co kdy potřeboval! Zaprodal ses největšímu kreténovi ve zmrzlém světě a člověku, kterého ze srdce nenávidím!" rozhazuju kolem sebe rukama mezitím co se Nico snaží zastavit proud krve, která mu vytváří na bleděmodré košili tmavou skvrnu.

„Tarjo přestaň! Chováš se jako šílenec," zvýší Nico hlas. Ale já jsem s ním skončila ve chvíli, kdy se přede mě postavil. Živý a zdravý. Poskok Dodavatele. Špinavý zrádce.

„Celou dobu, co se známe, jsi mi lhal do očí," ztiším se a dojdu k němu blíž. „A teď je kvůli tobě a mému kurevskému bratrovi celý můj život v troskách." S nelidským řevem se na něj vrhnu a začnu do něj bušit pěstmi. Po tvářích se mi kutálejí slzy vzteku a křivdy, které jsou hořké jako zkažené ořechy.

Když mě odtrhávají od Nica, nepřestávám se zmítat. Dva strážci mě musí odvléct pryč, abych ho vážně nezranila. Přísahám, že v tuhle chvíli bych toho byla schopná. Zjistila jsem totiž, že každé slovo, které mi kdy řekl, byla lež. Už mu nikdy nic neuvěřím. Pokaždé, co otevře pusu, vyjde z ní jen jed.

„Myslel jsem, že spolu strávíme zbytek života v Tenerikonu," křikne Nico a já na chvíli přestanu ječet. „Ale očividně o něj nestojíš. Láme mi to srdce."

Hystericky se rozesměju. Mně teda vážně ne. Moje srdce totiž zmrzlo ve chvíli, kdy ve farumské kolonii vybouchnul ten Tener. Od té chvíle klesly mé city k bodu mrazu a nedivila bych se, kdyby tam už navždy zůstaly.

„Už bys měl radši držet ten svůj prolhaný jazyk za zuby, ty parchante, a jít Agnarovi leštit boty!"

Nico dojde ke mně a dvou strážcům, kteří mě vláčí pryč z pracovny. Chytí mě za bradu a i když dělám vše pro to, abych se mu vytrhla, nepustí mě. „Nestačím se divit. Agnar mě před tebou varoval – že jsi prý jen uřvané děcko, které myslí jen na sebe. Měl jsem se ti jen držet nablízku a vše Agnarovi hlásit. Ale já se do tebe zamiloval. Taková blbost. Teď už to ale vím. Jsi jen ubohá děvka," plivne mi do obličeje. Vycením na něj zuby, ale než mu stačím odpovědět, už jsem mimo Agnarovu pracovnu.

Stráže mě hodí do cely jako kus hadru a hned zmizí. Ani se jim nedivím. Poslední dobou se dělat mi společnost rovná sebevraždě. Chvíli lomcuju mřížemi, jako bych už dávno nevěděla, že nepovolí.

„Tarjo?" osloví mě někdo nakřáplým hlasem a já sebou leknutím trhnu. Otočím se a když uvidím tátu, jak tam přede mnou stojí a jen se na mě dívá, pustím mříže a ruce nechám klesnout k bokům. „Zradil nás Nico Portman. Vždycky to byl Nico," šeptnu a sklopím hlavu.

Táta ke mně dojde a přitáhne si mě do objetí. „Neviděla jsem to. Jak jsem mohla být tak hloupá a ničeho si nevšimnout? Vždyť Nico mě jen využil, aby se Agnarovi co nejvíce zavděčil. Je mi to tak líto, tati," mumlám mu do špinavé košile, zatímco mě hladí po zádech.

„Nemůžeš za to, Tarjo. Hlavně si nic nevyčítej. Udělala jsi vše, co bylo v tvých silách, abys napravila to, co Agnar, Nico a jim podobní napáchali. Ale na to tak mladý člověk, jako jsi ty, zdaleka nestačí." Vždycky jsem obdivovala, jak táta dokáže zvednout náladu. Přitisknu se k němu a něco mě zastudí na hrudi. V tu nejméně vhodnou chvíli.

„Mám tu vysílačku," zamumlám tátovi do ramene.

„Cože!?" vyhrkne a vytrhne se z našeho objetí. Zůstane však stát blízko mě. Nahnu se k němu a zašeptám: „Mám tu vysílačku."

Táta zalapá po dechu a malátně couvne vzad. Rychle se ale vzpamatuje a chytí mě za ramena. Jako by se konečně vracel ten Jon Johansson, kterého jsem znala. Ten, který si dokáže poradit za každých okolností.

„V tom případě odtud musíš pryč."