Stephen se ani nenamáhá s tím, aby mi sundal pouta. Jakmile odemkne mříže, strčí mě dovnitř a já se rozplácnu na zemi. Bolestně zasténám, když se mi noha zkroutí do nepřirozeného úhlu. „Buďte tady hodní," zavolá ještě Stephen při odchodu.

Začnu se namáhavě zvedat, když ke mně někdo přiskočí a pomůže mi na nohy. „Emmete!"

„Jsi v pořádku?" zeptá se, aniž by mě pustil. Přikývnu, ale pak zakroutím hlavou.

„Emmete. On tátu zabije! Nebyl to on, kdo nechal máminu ubikaci vybouchnout! Hledá plíšek, kterým otevře tátův trezor, kde je úplný poklad, ale táta ho nemá a já se o něho strašně bojím! Vždyť ho tady už drží strašně dlouho a on je strašně slabý a..."

„Tarjo, počkej," přeruší mě Emmet a já se zarazím. Podívám se na něj a pak propuknu v pláč. Když si mě přitáhne do náruče, neodtáhnu se. Nechá mě, ať to ze sebe dostanu ven. Nic neříká, jen mě konejšivě hladí po zádech a kolébá se mnou ze strany na stranu.

Trvá mi pár minut, než se konečně uklidním dost na to, abych dokázala mluvit. V tom momentě už má Emmet na triku velkou mokrou skvrnu od mých slz. „Promiň," hlesnu a popotáhnu. Odněkud vykouzlí kapesník a podá mi ho. „Nemáš se za co omlouvat."

Sedneme si na tvrdou železnou lavici, která je jediným kusem nábytku v téhle místnosti. Pokud se tedy vůbec dá nazvat nábytkem. Zhluboka se nadechnu a naposledy vzlyknu. „Mám o něj jen velký strach. Ještě donedávna pro mě byl mrtvý a teď vím, že je naživu, ale zároveň o něj můžu zase přijít."

Emmet mě obejme kolem ramen a já se o něj opřu. Už dávno se mi neštítí tak jako v kolonii. Znova bych si nedovolila nazvat ho Dodavatelovým nohsledem. „Jestli se na to cítíš, mohla bys mi říct, co se vlastně stalo. Ale jestli ne, tak..."

„Řeknu ti to."

Okamžitě zmlkne. Ze začátku je to těžké, ale pak ze mě slova začnou vypadávat sama. Povím mu o tátově původu, o tom, jak utekl a jak to samé pak udělal Agnar. Potom taky o Bronu Johanssonovi, bývalému Dodavateli a mém dědovi, díky němuž se stal Dodavatelem Agnar. Skončím u Agnarova zděšení, když zjistil, že plíšek je nadobro ztracen.

„Kdo by ale nechal zničit ubikaci tvé mámy, když ne Agnar?" zamyslí se Emmet a já pokrčím rameny. „Nevím, ale..."

Něco mě najednou napadne. „Mohla to být máma."

Emmet se zatváří pochybovačně. Ale zadumaně se poškrábe na hlavě a pak luskne prsty. „Dávalo by to smysl. Tvoje máma o té součástce věděla a chtěla ji zničit, když zjistila, že po ní jdou Dodavatelovi lidé. Nepočítala s tím, že se do její ubikace vydáš a Tener, který upravila, tě málem připraví o život."

V tu chvíli vyskočím na nohy a chytím se za hlavu. „Do prdele! Vždyť já jsem na mámu a Astrid s Timem úplně zapomněla! Tátovo zmrtvýchvstání mě tak šokovalo, že jsem je úplně zazdila," zhrozím se a padnu na kolena.

Emmet si klekne vedle mě a už podruhé se mě snaží uklidnit. „Určitě tady někde jsou. Jakmile budeš zase s tátou nebo Agnarem, zeptáš se na ně. Teď pro ně stejně nic neuděláš," ukáže na mříže a pak zatřese s krátkým řetězem na mých poutech.

„Dobře," vydechnu, ale zůstanu sedět na zemi. Lavička je tak jako tak úplně stejně nepohodlná. Opřu se o stěnu a rukama si obejmu kolena přitažené k hrudi. Zamyslím se nad tím, jestli bych měla Emmetovi říct, že jsem tu vysílačku sebrala a mám ji u sebe. Nepamatuju si, že bych se o ní před ním někdy zmínila, nebo že by ji u mě viděl. Pokud nás však sledují – a já bych vsadila krk, že jo – nebylo by to úplně bezpečné. Nechám si své nebezpečné tajemství ještě pro sebe.

Prohlédnu si Emmetovu tvář z profilu. Zatímco krvavé šrámy mu už nekrvácí, tvář mu začala pěkně modrat. „Proč tě takhle zbili?"

Emmet se ani nepohne. „Mysleli si, že ze mě vymlátí, jak jsme se sem dostali a kdo nám pomáhal," řekne prostě. „Nejprve se jen ptali, pak přidali sílu. Jestli si mysleli, že jim něco řeknu, byli pěkně vedle. Já bych staříka a babču – a ani nikoho jiného – nikdy nezradil," procedí skrz zatnuté zuby.

Řetěz na poutech mi zachřestí, když se natáhnu po Emmetově ruce. Jestli ho to překvapilo, nedal to na sobě znát. Podle přezdívek stařík a babča, pod kterými se skrývají Alma a Joseph Busbyovi, si je taky vědom toho, že nás můžou poslouchat. Pokusím se na něj usmát, ale ve tváři mi škubne. „Au," syknu a zavřu oči, abych odehnala bolest.

„Páni, ty jsi taky přišla k pořádnému monoklu," nahne se ke mně Emmet a jemně mi palcem přejede po tváři. Při jeho doteku se lehce zachvěju, ale okamžitě ten pocit odeženu. Určitě je to tím stresem a vším kolem, že se mé tělo takhle chová.

„Stephen mě nešetřil. Dneska mi málem vyrazil slezinu z břicha ven," řeknu a chytím se za břicho, kde stále cítím strážcovu pěst. Emmet se zadívá na mříže. „Až ho potkám, tak mu ten jeho prasečí ksicht zmaluju tak, že ho ani vlastní matka nepozná," zamručí a pohled mu zakalí stín.

Tiše se uchechtnu. Události dnešního dne mě tak zmohly, že mi po chvíli začne hlava klesat na prsa. Oči se mi začnou samy od sebe zavírat a já nemám sílu proti tomu bojovat.

❄

„Vstávat, mládeži!" vytrhne mě z tvrdého spánku mohutný řev a já polekaně odskočím od Emmeta, o kterého jsem se nejspíš celou noc opírala. Můj střapatý kamarád je na tom podobně, jen se zvedá o něco pomaleji než já. Agnarovi agenti ho vážně nešetřili.

Jakmile spatřím Stephenovu šerednou tvář, okamžitě mám chuť zase zavřít oči. Emmet se postaví vedle mě. „Kde je Nina?" křikne na strážce, který nás tak krutě vzbudil. Málem si dám facku za to, že jsem si na ni ani nevzpomněla. 

Stephen se k nám otočí zády. Potom odemkne malá nízká dvířka v mřížích a posune jimi tác se dvěma porcemi nějaké kašovité hmoty a sklenicemi s vodou. „Právě snídá. Nemějte strach, co nevidět se s ní uvidíte. Vlastně – čím dřív se najíte, tím dřív budeme moct vyrazit," pobídne nás a ukáže na tác. „Dobrou chuť."

Protentokrát ho bez jakýchkoliv připomínek poslechnu a posadím se do tureckého sedu naproti Emmetovi. Vezmu z tácu talíř a otlučenou lžičku. Je vidět, jak si Agnar váží svých hostů. Pardon, vězňů. Po prvním soustě mě natáhne. Druhé je ještě nechutnější. Ale můj žaludek už mi hlasitě připomíná, že mám hlad, a tak se zatnu a spořádám celou svou porci.

„No vida, jak jste šikovní," pochválí nás Stephen, když vejde do cely. Nasadí Emmetovi pouta. Cestou k Agnarově pracovně se k nám přidá dalších pět strážců, jako bychom snad měli v plánu utéct. Ne, že by mě to už nenapadlo, ale právě teď se mi to nezdá úplně možné. Jakmile spatříme dveře z matného skla, připravím se znova čelit Agnarově nesnesitelné povaze.

Vejdeme do Dodavatelovy vyšperkované pracovny, kde už postává další půltucet agentů a mezi nimi se s očima vytřeštěnýma strachem krčí Nina. Ruce jí neobepínají pouta, tak jako mně a Emmetovi, ale jako by je měla. Stojí rovně jako svíčka a ani se nehne. Agnar nejspíš usoudil, že není nebezpečná.

„Tarjo! Emmete!" vykřikne, když si nás všimne, a ani jeden strážce ji nezastaví, když se k nám rozběhne. Nejprve stiskne v objetí mě, potom Emmeta, kterému její starostlivost udělá radost, ale její stisk mu jen připomene bolavá místa. Proto ji tiše požádá, ať ho tak nemačká. Nina od něj odskočí a omluvně pozvedne koutky.

„To je vítání vždycky," zívne Agnar, který včerejší šedý oblek vyměnil za tmavě modrý. Ten kontrast je přímo do očí bijící. Oblečení se nám už stihlo ušpinit, nejhůř vypadá Emmet, který ho má pokryté temnými skvrnami od krve. A pak je tu Agnar, čistý a elegantní.

„Co po nás zase chceš?" založím si ruce na prsou. „Všechno, co vím, jsem ti už řekla," pokusím se zkrátit dobu, kterou tady budeme muset strávit.

„To asi ano, ale nechceš se třeba na něco zeptat?" pobídne mě podezřele vesele Agnar a já hned znejistím. Nevím, co je to za novou hru, ale protože nemám jinou možnost, přistoupím na ni. I když se mi sakra nelíbí.

„Fajn," odseknu. „Kde je máma a Astrid s Timem?"

„A Nico," hlesne vedle mě Nina. Sevře se mi hruď. Jak jsem mohla být tak moc nesoustředěná? Ani na Nica, zlatíčko moje, jsem si nevzpomněla. Nadechnu se, abych zahnala chmurné myšlenky. Čekám na Agnarovu odpověď a jestli ji co nejdřív nevypustí, neručím za sebe.

„No," mlaskne Agnar, „kde je tvá rodina ti nepovím, protože by mě to mohlo ohrozit," zamyslí se a já dostanu chuť mu jednu vrazit. Emmet mě však jemným dotekem mezi lopatky přesvědčí, že to není dobrý nápad.

„Ale něco vám přeje jen prozradím. Je to takové mé malé překvápko," řekne a přejde na druhý konec místnosti, ke dveřím z pracovny. „Co myslíte – jak jsem celé ty roky přesně věděl, co se ve farumské kolonii děje?"

Hladově očekává naše návrhy. Já ale zarytě mlčím, stejně jako všichni ostatní. To ticho jako by Agnara burcovalo k ještě dramatičtějšímu výrazu. Tajemně se usměje a tiše, jako by vyprávěl strašidelný příběh před spaním, znovu promluví.

„Měl jsem tam špeha. Dobrého, věrného, který mi podával zprávy o každém šustnutí v kolonii, ale hlavně o mé povedené rodince," škubne hlavou ke mně. „Je pravda, že jsem mu za to slíbil ochranu zase jeho rodiny, přestože není moc velká. No, nebudu to prodlužovat, už se nemůže dočkat, až se s vámi setká," otevře Agnar s gestem triumfu dveře a já s nohama jako z rosolu čekám, kdo se k nám přidá. Nenapadá mě jediný člověk, který by dobrovolně pomáhal Agnarovi s jeho šílenými plány.

Ale někdo takový opravdu je. A právě teď vstupuje do Agnarovy pracovny.