„TATI!" vykřiknu a rozběhnu se k němu. Je mi jedno, jak moc je špinavý, pevně ho stisknu v objetí. Táta zaboří hlavu do mých vlasů a já na krku ucítím teplé slzy štěstí, které mu stékají po tvářích.

„Myslela jsem si, že už tě nikdy neuvidím," vzlyknu. „Chyběl jsi mi," trochu se odtáhnu, abych mu viděla do obličeje. Nemůžu tomu uvěřit. Můj táta právě vstal z mrtvých.

„Ani netušíš, jak moc jsi chyběla ty mně. Jak jste mi všichni chyběli," odpoví mi ochraptělým hlasem. Zvedne ruce v poutech a jednou rukou mě pohladí po tváři. „Jsi celá máma," usměje se. „Jo, ale oči mám tvoje," dokončím naši průpovídku, která provázela celé mé dětství, dokud táta nezmizel.

Úsměv na tváři mi povadne. „Proč jsi tehdy odešel? A co děláš tady?"

Radostná atmosféra se v tu chvíli vypaří jako pára nad hrncem. Najednou, jako by se mu vrásky ještě prohloubily a v očích se mihnul záblesk zoufalství. Jeho žalostný výraz mi láme srdce.

„Jednou ti všechno vysvětlím. Já – nikdy jsem nechtěl odejít a nevrátit se," chytí mě za ruce, jako by se bál, že lusknutím prstů zmizím. „Ale proč..." začnu se znovu ptát, ale to mě přeruší Agnar. Leknutím sebou trhnu. Úplně jsem zapomněla, že tady nejsme sami.

„To by pro dnešek stačilo. Povídat si můžete, až budete zpátky v cele, teď máme na programu důležitější věci," sedne si a pokyne ke dvěma židlím. „Prosím, posaďte se." Teprve teď si všimnu, že jedna zmizela, stejně jako Nina a Emmet.

Ohlédnu se ke dveřím. Agnar můj pohyb zaznamená a hned přispěchá s pohotovou odpovědí: „Neboj se, o tvé přátele bude královsky postaráno." Ani se na něj nepodívám. Takové kecy ať si povídá jiným. Posadím se vedle táty a vklouznu rukou do té jeho. Stále se musím ujišťovat, že tady se mnou je.

„Kvůli čemu jsme vlastně našeho otce zavolali," začne Agnar a nahne se blíž. „Můžeš tady Tarji potvrdit, že bývalý Dodavatel byl tvůj otec?" Táta se nervózně ošije, ale po chvíli přikývne. „Ano, je to pravda."

Smutně se zahledí někam do dálky, jako by vzpomínal na něco bolestného. Stiskem ruky mu připomenu, že odteď na to není sám.

„Fajn, takže už mi věříš?" přenese Agnar svou pozornost na mě. Se rty staženými do úzké linky kývnu hlavou, že ano. „No to je úžasné, takže se můžeme pustit do díla," zamne si Agnar ruce a z jeho pohledu se mi vztyčí chlupy na rukou.

„Znám celý Jonův příběh, ale nebudu ho tady vyprávět místo něj," mávne rukou k tátovi, který bezmocně sedí na židli a hledí do prázdna. „To ti může ostatně povykládat sám. Vypíchnu jen informace, které jsou pro mě – a určitě i pro tebe – ty nejdůležitější."

Přestává se mi to líbit. Úplně všechno. Je mi jasné, že celé ty roky, co jsem věřila, že na mě táta dává pozor někde shora, byl tady. Podle toho, jak vypadá, si tady nežil zrovna v luxusu jako zbytek tenerikonského obyvatelstva. Byl Agnarovým vězněm, jak naznačují jizvy od pout na jeho zápěstích a kotnících a ostatně celá jeho osoba.

„Kdybych něco řekl špatně, můžeš mě opravit," opře se Agnar rukama o opěradla křesla a po chvíli dodá: „Otče."

Táta sebou trhne, jako by ho někdo bodnul do zad. Zpod svých dlouhých vlasů se na Agnara pozorně zadívá. Zůstane však zticha. Jako by s ním sváděl nějaký vnitřní boj. Souboj vůlí. Ale abych pravdu řekla, netroufnu si hádat, jak dlouho tahle bitva trvá.

„Dobře. Přeskočím to, jak tady úžasný Jon zdrhnul od svých milujících rodičů," začne a já si neodpustím rýpnutí. „Koho mi to připomíná..."

Agnar po mně střelí pohledem. „Brona, jeho otce a našeho dědu, to neskutečně pobouřilo, ale Jonova matka, Maria, se rozhodla, že synův trezor, kam mu už od narození spořili část z výdělku firmy John Nasso, neuzavře nadobro, jak učinil Bron," odmlčí se. Napije se vody ze sklenice, kterou mu před pár minutami položil na stůl Stephen, než se opět tiše vytratil.

„Když Bron Johansson zjistil, kdo se to k němu dostal, přijal mě s otevřenou náručí. Sice měl jisté pochybnosti, protože se bál, že jsem zdědil povahu jeho syna, ale rychle si mě oblíbil. Pár let nato zemřel a na má bedra padla tíha firmy John Nasso."

„Chudáčku," utrousím.

Agnar, jako by mě ani neslyšel, pokračuje dál. „Dělal jsem si své a naše bábi se starala taky sama o sebe. Teprve po nějaké době jsem si všimnul, jak pomalu chřadne. Když ležela na smrtelné posteli, prozradila mi, že je tady stále sejf s Jonovým majetkem, který mu za ty roky odloučení nastřádala i přes Bronův zákaz," vezme do ruky tužku a začne si s ní hrát. Skoro bez dechu čekám, co mě překvapí jako další.

„Nejenže je tam kupa peněz, ale taky plány baterií, vymožeností a hračiček, které by mi mohly pomoct stát se ještě mocnějším, než jsem teď," zahledí se někam za mě a já jako bych zahlédla odraz stříbrných mur v jeho očích. Je to šílenec.

Pokrčím rameny. „Tak v čem je problém? Proč tady celé ty roky tátu držíš, když už jsi se dávno mohl stát pánem světa?!" pronesu s opravdu velikou nadsázkou. Agnar přelomí tužku ve dví. Obejde stůl a pomalu se přemístí před tátu. „V něm," zvedne ruku a než stačím zareagovat, ozve se plesknutí, jak jeho dlaň narazí na tátovu tvář.

„Co si to dovoluješ, ty – ty..." vyskočím ze židle s takovou razancí, že se převrátí.

Na můj výbuch zareagují dva strážci, kteří mě silou donutí si opět sednou a pro jistotu mi nasadí zpět želízka. Nasupeně je probodávám pohledem, když mi je dávají. Ani jeden mi ho neoplatí. Koutkem oka však zahlédnu Stephena, jak se pobaveně šklebí.

„Jen se nečerti a poslouchej dál. Maria mi řekla, že do toho trezoru se může dostat jen Jon, protože se dá otevřít jedním unikátním klíčem – kovovým plíškem s iniciálami JJ, který Jon jako malý vyrobil a samozřejmě si ho s sebou vzal. Takže jsem si počkal, až konečně skoná, a pak poslal pro svého milovaného otce do té chudinské špinavé kolonie Farum."

Vzedme se ve mně vlna pochopení. „Proto jsi odešel – umřela ti máma," zašeptám. Táta se ke mně ani neotočí, ale uvidím slzu, která si pomalu razí cestičku po jeho zarostlé tváři. Jsem příšerná. Myslela jsem si, že mu přeskočilo, a proto od nás utekl. Ale on chtěl jen říct poslední sbohem své mámě.

„Jon zcela dobrovolně přišel. Nechal jsem ho, ať se s Mariou rozloučí, ale pak jsem se s ním začal bavit o tom záhadném klíči, který by měl být mou cestou k moci," nepřestává tátu Agnar propichovat pohledem a vzteky cení zuby. „Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem z něj dostal, kde ten plíšek je," vyplivne ta slova, jako by nikdy neřekl nic horšího, „ale on ho nemá. Zabudoval ho do vysílačky, kterou nechal ve Farumu malé Tarji na hraní," dovypráví svou verzi tátova příběhu a poprvé za tu dobu se podívá na mě.

Připadám si, jako bych od Stephena dostala další dvě rány do břicha. Motá se mi v hlavě a hučí v uších. Ten kus plechu je ve vysílačce. Tam, kde by ho nikdo nikdy nehledal. Táta musel vědět, že to někdy k něčemu bude.

Nemohl sice tušit, k čemu se jednou stane klíčem, ale věděl, že je důležité, aby se nedostal do špatných rukou. A já jsem vysílačku přinesla Agnarovi přímo pod nos.

„Snad ti není špatně, celá jsi zbledla," zkonstatuje Agnar. „Nerad bych, aby mi tenhle kašmírový koberec pokryly zvratky."

Zavrtím hlavou, ale mám opravdu co dělat, abych tady nevyvrhla žaludeční šťávy.

„No, každopádně teď stejně přišla řada na tebe," udělá jeden krok ke mně Agnar a hrozivě se nade mnou tyčí. „Kde je ta vysílačka?"

Polknu. Musím rychle něco vymyslet. Za žádnou cenu mu nesmím ani naznačit, že ji má přímo před sebou. Bundy nám sice sebrali, ale já jsem si před slíděním v rezidenci strčila vysílačku pod triko, přímo za podprsenku. Měla jsem strach, že v kapse bundy už nemusí být v bezpečí. Díky Bohu, že jsem to udělala.

„Kde. Je. Vysílačka," zopakuje Agnar slovo od slova, jako bych mu snad nerozuměla.

„Nevím. Už dlouho jsem ji neviděla. Nechala jsem ji v mámině ubikaci, když jsem si našla byt jinde. Ale pokud tě to zajímá – je po ní. K vysněnému pokladu se nikdy nedostaneš, protože z ubikace zbyly jen trosky. Ale to ty asi víš," dodám a přemůžu nutkání se vítězoslavně usmát. Není to tak zcela lež. Jen poupravená pravda.

Táta si vedle mě slyšitelně oddechne. Agnar mezi ním a mnou těká pohledem. Oplácím mu zírání a snažím se tvářit co nejvíce neutrálně a nemyslet na věc, která mě studí na hrudi.

„Jak – jak že je po ní?" vykoktá zmateně a jeho překvapený výraz je asi opravdový.

Nechápavě pozvednu obočí. „Vždyť jsi stejně jako halu nechal máminu ubikaci vybouchnout. Byl to přece tvůj plán, jak se mě zbavit, ne? Tak se teď nediv." Agnar zbledne jako stěna. Zapotácí se a naprázdno hledá stůl, o který by se opřel. Ve světle lustru nad námi si všimnu kapiček potu, které mu orosily čelo.

Táta se však začne hlasitě smát. „Nic nedostaneš! Nikdy neuvidíš ani jednu minci z mého trezoru!"

Agnar se zarazí, přivře oči do úzké štěrbiny a pak se vyřítí na tátu. Vyjeknu, když shodí tátu ze židle a ten tvrdě dopadne na zem. Hekne, když se posadí, ale jen aby ho mohl Agnar opět skopnout k zemi.

„Nech ho na pokoji!" postavím se před tátu, který začal plivat krev. Agnar se zlověstně usměje.

„Dočkej času, přijde i na tebe a na naši povedenou matku. Ale teď," otočí se ke dveřím, „Stephene! Odveď Tarju do cely. A strč ji k tomu Jonesovi, třeba z něj něco vypáčí ona," řekne a než stačím cokoliv říct, ať už jemu či tátovi, Stephen mě odvleče pryč.