Probudím se na ledové podlaze s obrovským bolehlavem. Začnu se malátně zvedat. Když se postavím a mé oči si přivyknou tmě, rozhlédnu se kolem sebe. Vůbec nic tady není. Jen nějaká kovová konstrukce, která v téhle malé místnosti asi plní funkci postele, a plechový otřískaný hrnec. Doufám, že tady není kvůli tomu, kvůli čemu si myslím. To je fakt nechutné.

Točím se na místě a prohlížím si špinavé stěny, až mi před očima zmizí a nahradí je mříž. Zalapám po dechu. Mříž? Tohle je jako cela? A v ten moment se mi všechno vrátí a síla, kterou mě vzpomínky zaplaví, mě posadí na zadek.

Červený zámek, Dodavatelovi agenti a sám pán rezidence. Agnar, kterého jsem považovala za mrtvého. Který by neměl žít a už vůbec by neměl být Dodavatel. Frustrovaně se chytím za hlavu a pomalu vydechnu. Pak mi dojde ještě něco. Poznal Ninu. Jak může znát Ninu?

Vstanu a rozběhnu se k mřížím. „Hej! Kde je Nina a Emmet? Co jste jim udělali?!"

Dlouhou chvíli je mé řvaní bez odezvy, ale nakonec zaslechnu kroky. Jakmile se zpoza rohu vynoří vysoká mužská postava, začnu křičet nanovo. „Kde jsou? Nina a Emmet?"

Chlap v uniformě dojde až ke mně a já si všimnu věci, která mu visí u boku. Pistole v lesklém černém pouzdře. No to snad ne. Zase jedna z těch Agnarových goril. Ležérně se opře o zeď a křivě se na mě usměje. „Máte přání, slečno Johanssonová?"

Vzteky zrudnu a udeřím pěstí do želez před sebou. „Ptala jsem se, kde držíte Ninu a Emmeta, ty kreténe!" vyprsknu. Strážce se jedovatě uculí. Přestane se opírat o stěnu a sehne se do mé úrovně.

„To není tvoje věc, zlatíčko," zašeptá nebezpečně blízko mého obličeje. Nasupeně vydechnu a než se stačím zarazit, plivnu mu do obličeje. Zatváří se překvapeně, ale pak mu jeho samolibý úšklebek zmizí z tváře.

Popadne mě za bundu a narazí mnou do mříží. „Tak poslouchej, ty malá mrcho. Dávej si pozor na tu svoji prořízlou hubu, jinak to skončí mnohem hůř než fackou," zavrčí na mě a já sklouznu pohledem k jmenovce na jeho prsou. Stephen Brooke. Aha. My dva už jsme se setkali.

„Doufám, že to chápeš. Ale teď pojď, ctihodný Dodavatel už na tebe čeká," řekne, když mě pustí. Odemkne a já se na něj pochybovačně zadívám. „No ano, máš pravdu, takhle bych tě ven nepustil," plácne se do čela. Vytáhne pouta a podrží mi je přímo před obličejem. Je mi z něj na zvracení.

„Dám ti ještě jednu radu – neodporuj mi," zašeptá, když mu ne zcela dobrovolně nastavím ruce. „Šikovná holka," šeptne mi do ucha.

Nechám se Stephenem vést spletitými chodbami rezidence. Ruku má položenou na mých zádech, níž, než je mi milé. Ruce mám však spoutané před sebou, takže se po něm nemůžu ani ohnat. Ale jakmile si vzpomenu, že mě ještě stále štípe tvář, kde mi přistála jeho dlaň, jakýkoliv odpor si radši rozmyslím.

Po pár minutách bloudění se před námi objeví dveře z matného skla. Mám pocit, že Stephen chodil v kruzích, aby mě zmátl. Kolem dveří, kterým chyběla klika, jsme prošli nejmíň dvakrát. A co mě štve snad ještě víc než to, že si se mnou hraje, je ten jeho škleb, který bych mu nejradši setřela z obličeje dobře mířenou ránou.

Po zaklepání nám otevře další Agnarův pohůnek, tentokrát bez přilby, stejně jako Stephen. Ten mě šťouchnutím do zad popostrčí vpřed a já vklopýtám do oválné místností přetékající luxusem. Očima obhlídnu celou místnost, až se zastavím na bytelném dřevěném stole, za kterým si hoví Agnar.

„Ty... Nemysli si, že mě ta pouta zadrží," zasyčím a už se chystám, že se rozběhnu a zakroutím mu krkem, když mě můj milovaný Stephen chytí za límec a razantně stáhne zpátky. „Chovej se slušně," zašeptá, když se neohrabaně vyškrábu na nohy.

Agnar se hlasitě zasměje. „Stephene, jen ji nech," postaví se a pomalu se s rukama v kapsách draze vypadajícího obleku vydá k nám. „Přece nebudeš bránit konečnému setkání sestry a bratra!"

Teď se uchechtnu já. Pak se ale zamračím, obočí stáhnu do jedné linky. „Ty už dávno nejsi můj bratr!"

Agnar se zastaví pár centimetrů přede mnou. Ruce, které mezitím rozpřáhnul k objetí, spustí zpět k tělu. Ale úsměv mu z tváře nezmizí. Naopak, ještě se rozšíří.

„Příjemná jako vždy. Je vidět, jak výchova po mém odchodu ochabla. Matka s otcem to očividně přestali zvládat," položí si prst na bradu a párkrát s ním poklepe. „Ty nevděčný parchante!" vyjeknu a kdybych neměla ruce stále v železných kroužcích, chytila bych ho pod krkem.

Stephen zareaguje okamžitě – rychlostí blesku se přemístí přede mě a vrazí mi pěst do břicha. Zlomím se v pase a na tváři se mi objeví bolestná grimasa. „Ts, ts," zakroutí Agnar hlavou, „radši přiveďte Ninu Portmanovou a Emmeta Jonese, ať tady máme celou tu jejich partu."

Když se dveře otevřou podruhé, donutím se znova narovnat. Břicho mě sice pořád bolí, žaludek se mi nejspíš posunul až někde k ledvinám, ale přesto se snažím tvářit, že jsem v pořádku. Stephen mi nedovolí se otočit, takže musím počkat, až se Nina s Emmetem objeví v mém zorném poli.

„Tady je máme," přivítá je Agnar kysele. „Sundejte jim pouta. A sestřičce taky," kývne ke mně. „Nejsem tvoje sestřička," syknu přidušeně, ale nechám mého strážce, ať mi železa sundá. Ne, že by z toho byl Stephen nadšený.

Když mám ruce volné, rozběhnu se Nině naproti. „Jsi v pořádku? Udělali ti něco?"

„Ne, nic mi není. Jen mám strach," zašeptá a položí si hlavu na mé rameno. Pak mě chytí za ramena a soustředěně zkoumá mou tvář. „Pěkně se ti to vybarvilo," řekne a prstem se dotkne mé líce, která se nejspíš pyšní krásným monoklem. „Hlavně, že není nic vám," řeknu a otočím se na Emmeta.

Ale nejsem si tak jistá, když si všimnu si krvavého šrámu na jeho levém spánku. Přistoupím k němu a chci ho chytit za tvář. „Kde jsi k tomu přišel?" Emmet mi nedovolí, abych se ho dotkla. „Nech to být," odpoví tiše. Ruku stáhnu a prohlédnu si celý jeho obličej. Má tmavé kruhy pod očima, jako by celou noc nespal. A krvácející rána na spánku není jeho jediným zraněním. Má rozbitý ret, na triku temné skvrnky od krve.

Proč mu tohle udělali? Proč by mu takhle ubližovali, když z nás tří jsem pro Agnara nejdůležitější já? Před několika týdny bych se Emmetovi smála, až bych se za břicho popadala, ale teď, po tom všem, co jsme spolu prožili, čeho všeho jsme společně dokázali, si připadám, jako by někdo ublížil i mně.

„Co ti to provedli," zašeptám tak, aby to slyšel jen Emmet. „Jsem v pořádku. Nemusíš se o mě bát," odpoví mi tiše, ale podle syknutí poznám, že ho i samotné mluvení bolí. Jestli přijdu na to, kdo mu to udělal, tak...

„Jestli už jste se přivítali, dáme se do práce," tleskne Agnar, obejde svůj mohutný mahagonový stůl a posadí se do pohodlně vyhlížejícího křesla. Střelím po něm nasupeným pohledem, ale on mě jen dál pozoruje, jako by čekal, co dalšího z té své pusy vypustím. Už mu tu radost neudělám.

„Posaďte se u mě, jste mí hosté," ukáže na tři židle, které se objevily před jeho stolem. Ani jeden z nás se k ničemu nemá, dokud mi Stephen rázným postrčením nepřipomene, že tady není místo pro vzdor.

Všimnu si, že Emmet dokonce i kulhá. Mám strach domýšlet si, co mu prováděli. Posadíme se naproti Agnarovi a čekáme, co bude dál. „Dovolte mi, abych vám přiblížil, co jsem dělal po svém odchodu z té díry na severu," začne Agnar, proplete si prsty a položí ruce na desku stolu.

„Odešel, nádherně řečeno," odfrknu si. Agnar však pokračuje dál. „Předcházelo tomu vyzrazení tajemství, které si do té doby náš milovaný otec nechával pro sebe. Ale o tom později," zadrží mě Agnar, když se nadechuju k dotazu.

„Přišel jsem do Tenerikonu a dokázal jsem si díky své důmyslnosti sjednat schůzku s Dodavatelem. Udělal jsem na něj takový dojem, že mě za pár měsíců jmenoval svým zástupcem. Nebudu vás tady zatěžovat detaily, které jsou sice úžasné, stejně jako má osoba, ale zrovna teď ne úplně podstatné. Takže to zkrátím. Dodavatel ze mě byl nadšený, takže mi odkázal celou firmu John Nasso i její dceřiné společnosti. A Dodavatelem jsem už krásných sedm let," ukončí své vyprávění Agnar.

Nina sedí jako přikovaná a v obličeji je bledší než bílé stěny Agnarovy pracovny. Emmet se jedním ramenem opírá o mě, jako by byl ještě mnohem slabší, než vypadá, a mračí se na Dodavatele před sebou.

„Tak to musel být neskutečný idiot, že ti to předal," vyprsknu.

Agnar zakloní hlavu a zachechtá se. „Neurážej své geny, Tarjo," promluví ke mně, když se přestane řehtat na celou místnost. Nechápavě nakloním hlavu na stranu. „Jak své geny? O čem to mluvíš?"

Agnar obejde stůl a opře se o něj. „Bývalý Dodavatel," mlaskne, jako by tomu chtěl dodat dramatičnosti, „se jmenoval Bron Johansson. Byla to tvá rodina, Tarjo. Naše rodina. Náš děda," řekne a zvedne ke mně pohled.

Přestanu dýchat. To nemůže být pravda. Jak bych mohla mít rodinu v Tenerikonu? Je fakt, že táta o svých rodičích nikdy nemluvil, ale já si vždycky myslela, že se narodil ve farumské kolonii.

„Nevěřím ti," oponuju mu, ale ani mně to nezní dvakrát přesvědčivě.

Agnar pokývá hlavou. „Čekal jsem, že to řekneš. Proto teď přijde někdo, kdo ti to potvrdí." Luskne prsty a po chvíli se dveře otevřou potřetí. Neodvažuju se ani ohlédnout ani přemýšlet nad tím, kdo před nás předstoupí.

„Postavte ho sem," ukáže Agnar před sebe. Dva strážci, tentokrát v helmách, přivedou muže v poutech. Mastné, dlouhé vlasy mu padají do obličeje. Plnovous vypadá, jako by mu ho někdo otrhal, ale je stále černý jako jeho vlasy. Zbědovanějšího člověka jsem snad nikdy neviděla.

„Kdo je to?"

Agnarovi zkřiví tvář zlomyslný úšklebek. „Jen si ho pořádně prohlédni," pobídne mě. Než se postavím, Emmet mě chytí za předloktí. „Buď opatrná," zašeptá s prosbou v očích. Přikývnu a vydám se k neznámému.

Čím podrobněji si ho prohlížím, tím víc je mi ho líto. Má na sobě potrhané, špinavé oblečení, je bosý, zápěstí má rozedřené a zkrvavené od pout. Široká ramena má bezradně svěšená. Když jsem od něj necelé dva metry, zvedne hlavu a podívá se na mě.

Zamrznu na místě. Dlaní si přikryju ústa a vzlyknu. Muž přede mnou nevěřícně otevře pusu a zesiná.

„Tati?" zašeptám a udělám k osobě další krok.

„Tarjo..." promluví a jeho chraplavý hlas mě přesvědčí, že je to opravdu on.