Nikdy jsem nebyla trpělivý člověk a nemyslím si, že se to v následujících minutách změní. Ale nic jiného mi nezbývá. Musíme počkat, až na chodbách utichnou kroky a Dodavatelovi pracovníci se odeberou domů. Teprve pak budeme moct nepozorovaně vyklouznout z našeho provizorního úkrytu a tiše se plížit rezidencí, aniž bychom byli spatřeni.

Podle Emmeta máme ještě tak dvě hodiny, než bude vzduch opravdu čistý a v budově nebude ani jeden zaměstnanec firmy John Nasso. Ale mě to čekání ubíjí. Co když je tady někde máma? Co když právě teď Astrid drží plačícího Tima a marně se ho snaží uklidnit?

V tuhle chvíli bych si přála být Ninou. Ta se i přesto, že podřimovala celou cestu do Tenerikonu, schoulila naproti mně do klubíčka a od té chvíle tvrdě spí, jako by ji do vody hodil. Svaly ve tváři má povolené, ustarané vrásky, které zdobily její čelo od chvíle, co jsme opustili Farum, jsou pryč. Najednou vypadá spokojeně, jako by ji nic netížilo.

Pravda je ale úplně někde jinde. Jakmile jsme překročili práh Dodavatelovy rezidence, dopadla na nás neskutečná tíha skutků tohoto místa. Vím, o jakých zvěrstvech se tady rozhoduje. Třeba o tom, jestli zničí životy nevinných lidí jen kvůli tomu, že se bouří kvůli vysoké ceně tepelných baterií. Mám chuť nechat celý tenhle odporný barák prohnilý krutostí vzplát a shořet na popel.

„Nechce se ti spát?"

Emmet potichu vstane a posadí se vedle mě. Natáhne ruce k přenosnému Teneru, ve kterém naoranžověle poblikává poslední tepelná baterie, kterou máme k dispozici. Jeho prsty mi připomenou, že já sama mám ruce zatnuté v pěsti. Pomalu je rozevřu a promnu si je. Zlost a nenávist k tomuto místu, která se ve mně kupí už roky, se pomalu dostává na povrch.

„Spala jsem cestou sem. Ale stejně si nemyslím, že bych byla schopná vůbec zamhouřit oka," odpovím mu a zakloním hlavu. „Vždyť je to jako bychom leželi vedle Dodavatele. A ta představa se mi pěkně hnusí."

Emmet se uchechtne. „To máš pravdu. Jsem na tom podobně." Odmlčí se a podívá se na spící Ninu. „Ona má to štěstí, že není skrz naskrz prorostlá zlobou."

Na tohle nemám odpověď. Je mi jasné, že mluví o mně. Vždyť to omílám celou dobu stále dokola. Jak se mi Dodavatel ze srdce i z duše oškliví a jak se těším, až s ním skoncuju. Nina sem nepřišla tak jako já Dodavatele zničit. Ona jen hledá svého bratra, jediného člena rodiny, který jí zůstal.

Zadívám se Emmetovi do tváře. Světlo baterie se mu odráží v temně hnědých očích a navozuje dojem, že v nich má malé ohníčky. V tu chvíli mě napadne, jestli náhodu nemluvil i o sobě. Jestli třeba není naplněný záští až po okraj a nečeká, až ji bude moct vypustit ven. Že by nakonec nebyl ten, kdo Dodavatelovi poslušně slouží? Je možné, že by nezdědil nic z genů svých správcovských rodičů?

„Můžu se tě na něco zeptat?" Překvapeně se na mě otočí. Chvilku na to už se zase tváří neutrálně a pomalu přikývne.

„Proč jsi pro mě tehdy skočil do té řeky? Mohl jsi tam přece taky umřít," řeknu a sklopím pohled. Tuhle otázku si pokládám zas a znova. Nechápu, proč to pro mě udělal. Vždyť jsem se k němu vždycky chovala hrozně. A když se nekrotím, jsem na něho hnusná pořád.

Nasucho polkne. Zavře oči a opře se zády o zeď. Pak se na mě podívá a nic neříká. Když už si začínám myslet, že mi neodpoví a tváře mi zahoří studem, že jsem vůbec měla tu drzost se na něco takového zeptat, promluví. „Prostě mi to připadalo správné. Možná to byl nějaký ochranitelský pud, když jsem slíbil, že vás v bezpečí dovedu do Tenerikonu, nebo strach, že mě Nina uškrtí, když to neudělám."

Snaží se dát do tónu svého hlasu pobavení nebo nadsázku, ale ani jedno ani druhé tu vážnost zakrýt nedokážou. Zaváhám. Úplně nevím, co si o tom mám myslet. „Aha." No tak, řekni to. Tarjo, to zvládneš. „Děkuju, Emmete," odvážím se zvednout k němu pohled. „Bez tebe bych tady už nejspíš nebyla."

Emmet vykulí oči a brada mu poklesne. „Páni. Teď nevím, co mě překvapilo více. Jestli to, že jsi na mě milá, anebo to, že jsi mi řekla jménem."

Odfrknu si. „Tak teď jsi to celé zničil, Jonesi." Chci se mračit, ale na koutky mi cukají v úsměvu. Stejně jako Emmetovi, který se pobaveně ušklíbá. Je to úleva najednou necítit k Emmetu Jonesovi odpor. Jako bych ze sebe sundala hrubý kabát a shodila tak část tíhy, která mě neustále nutí klesat v kolenou.

„Fajn, myslím, že už všechno ztichlo. Vzbudíš Ninu?" zvedne se Emmet ze země a opráší si kalhoty. Nastaví mi ruku a já na ni chvíli nevěřícně hledím. Pak ji ale přijmu a s Emmetovou pomocí vyskočím na nohy. Pak potichu dojdu k Nině jemným zatřesením ji probudím.

Je čas vydat se na obhlídku Dodavatelovy rezidence.

❄

Beru shody po dvou, po třech. Už jsme prohledali pět pater, ale po dveřích s červeným zámkem ani vidu ani slechu.

Joseph Busby mi totiž při mém pobytu v kolonii Enela prozradil ještě jednu velice citlivou informaci kromě toho, jak se dostat do rezidence. Kde drží Dodavatel své vězně. Za dveřmi, které se nijak neliší od ostatních, až na zámek, který je rudý jako krev.

Joseph mi sice odmítnul prozradit, od koho to ví, ale přísahal, že je to pravda. A protože toho pro nás udělal už tolik, neměla jsem důvod mu nevěřit. Až do této chvíle, kdy zoufale prohledáváme už šesté patro a červený zámek v nedohlednu.

„Pořád nic?" zašeptá Nina, když se opět setkáme u schodů. Když neodpovím, Nina se znovu nezeptá. Moje mlčení jí zcela stačí. Když se k nám připojí Emmet a má na tváři stejně ztrápený výraz jako já, jen se tiše vydáme do dalšího poschodí.

Bez jediného slova se rozejdeme každý jednou chodbou, Nina doleva, já rovně a Emmet vpravo. S povzdechem zamířím svým směrem. Minu jedny dveře, druhé, šesté, desáté. A pořád nic. Pomalu se přetrhávají nitky, kterými jsem k sobě měla připoutanou naději.

Když dokončíme prohlídku devátého patra a výsledek je stejný jako u předchozích osmi, už ani nemám chuť pokračovat dál. Čeká nás už jen poslední podlaží. Jestli nebudou dveře s rudým zámkem tam, byla celá tahle cesta zbytečná.

„Co když ty dveře nenajdeme?"

„Budeme hledat dál. Třeba to stařík Busby popletl a ty dveře jsou v jiné budově. Ale nenecháme toho," odpoví na Ninin dotaz plný obav Emmet. On naopak nezní beznadějně. Když se na něj podívám, povzbudivě přikývne . Pokusím se mu odpovědět úsměvem, ale koutky se mnou nespolupracují. Cítím se až moc sklesle na to, abych se dokázala usmát. Přesto mě něco v jeho pohledu uklidní a přesvědčí, že to jen tak nevzdáme.

Na první pohled se desáté patro zdá úplně stejné jako všechna ta předchozí. Šedé stěny, černé dveře, které vypadají jako ze dřeva, velké bílé kachle na podlaze. Pomalu vyjdu poslední schod a postavím se do široké chodby.

Už naprosto bez zájmu si prohlédnu dveře před sebou. Jeden černý obdélník po druhém. Všechny jsou stejné a je jedno, jestli jsem v prvním nebo posledním patře. Třeba se Joseph Busby opravdu spletl a my hledáme na špatném místě. Nebo takové dveře vůbec neexistují.

„To není fér," povzdechnu si a snažím se zadržet slzy, které se mi tlačí do očí. „Vláčeli jsme se sem úplně zbytečně," vzlyknu a zakloním hlavu. „Co jsem komu kdy udělala?!"

„Zbytečně tady určitě nejsme, Tarjo," přeruší mě Emmet, „podívej."

Prudce se k němu otočím. Dřepí u jedněch dveří a ukazuje k jejich klice. Ne, k zámku. K zámku, který vyniká na černých dveřích svou temně červenou barvou. Rozběhnu se k němu a kleknu si před dveře. Roztřesenými prsty se zámku dotknu.

„Dokázali jsme to. Za těmito dveřmi je moje rodina a Nico," usměju se na Emmeta, který mi položí ruku na rameno. Nesetřesu ji. „Ty jsi to dokázala," zašeptá a já mám najednou nutkání ho obejmout. Předběhne mě ale Nina, která se k nám přiřítí a oba nás stiskne v náruči. „Našli jsme je!"

„A my vás taky," ozve se za našimi zády hrubý hlas a my sebou polekaně trhneme. Než se stačíme vůbec vzpamatovat, už nás někdo táhne pryč od dveří.

„Hej! Nechte nás být," křičím a kopu kolem sebe nohama. Muž – nejspíš je to muž, protože stisk, kterým mi za zády drží ruce, je přímo nesnesitelný – v černé uniformě mě donutí si kleknout před další dva stejně mohutné, jako je on. Mezi nimi stojí ještě mnohem útlejší postava, jejíž obličej však před našima očima kryje stín kapuce, jež má na hlavě.

„Kdo si myslíte, že jste?!" vykřikne Emmet a jeho strážce ho donutí zmlknout, když mu uštědří jednu ránu do temene. Emmet bolestně zasténá. Se strachem staženým žaludkem se otočím za sebe a uvidím Emmeta, jak poraženě klopí hlavu. Než však stačím vykřiknout cokoliv na jeho obranu, promluví právě ten, který na sobě jako jediný nemá podivný černý oblek, pevnou vestu a helmu.

„Kdo si myslím, že jsem? Dám ti nápovědu. Jsem nejvlivnější člověk v této zemi a na co se v téhle budově podíváš, je mým vlastnictvím," pronese klidným, ledovým hlasem a mně naskočí husí kůže, přestože v budově zima není.

„Dodavatel," zašeptá Nina a zděšeně vzlykne. Otočím se na ni, ale její oči plné strachu jsou jako zrcadla těch mých.

„Výborně, jsi bystrá dívka," zvedne neznámý ruku, „Nino," dodá a já se zprudka nadechnu. Co se to tady sakra děje...

„Jsem velký Dodavatel, pán všeho živého v tomto mrazivém světě," rozpřáhne ruce v rádoby přátelském gestu, ale mně je najednou špatně. „Velký možná jsi, ale grázl!" štěknu po něm a vzápětí hlavou prudce škubnu doleva, když mi můj samozvaný osobní strážce vrazí facku.

„Stephene, to stačí. Nebij mé hosty," zadrží Dodavatel agenta, který mě praštil. A pak si sundá kapuci.

Srdce se mi zastaví v hrudi. Tyhle ledově modré oči a křivý úsměv má jen jediný člověk na světě.

„Agnare?" zasípu.

„Rád tě zase vidím, sestřičko," skloní se ke mně, ale než se stačím jen nadechnout, celý svět zčerná.