V dodávce je tma jako v pytli. Nevidím ani vlastní ruku, když si jí zamávám před obličejem. Vzhůru jsem už nějakou tu chvíli a bez hnutí poslouchám předení motoru, zatímco se auto řítí stále vpřed. Nedokážu uvěřit tomu, že se tohle všechno děje.

Před třemi dny jsem si myslela, že umírám. Že je konec. Teď mířím vstříc Tenerikonu, městu, které se stalo vězením mých blízkých. Díky plánu Josepha Busbyho tam budeme mnohem dřív, než jsme očekávali, ale i tak mám strach, že tam mámu nenajdu. Kdo ví, co se za tu dobu, co jsme na cestě, v Tenerikonu stalo.

Ani jeden z mých spolucestujících nejeví známky toho, že by byl vzhůru. Nevadí mi to až do chvíle, kdy začneme pomalu zpomalovat. Žaludek se mi okamžitě scvrkne do malinké kuličky. Nina se vedle mě pohne a zvedne hlavu z mého ramene, kde doteď spala. Nahmatám potmě její paži a stisknu ji. Na tuhle chvíli jsem se připravovala.

„Vjíždíme do Zlatého města," ozve se někde přede mnou Emmetův hlas, ale já mám hrdlo stažené tak, že nejsem schopna vydat ani hlásku. Jakmile projedeme branami Tenerikonu, nebude cesty zpět.

Vůz se zastaví. Trošku sebou trhne, brzdy tiše zasténají. Pak uslyšíme hlasy a kroky, které se postupně začnou vzdalovat. Jakmile napočítám do stovky od chvíle, kdy jsem zaslechla poslední hluk způsobený řidiči, vydechnu úlevou.

Najednou černotu zadní části dodávky roztrhá ostré světlo. Emmet už se souká ven a ostražitě se rozhlíží kolem sebe. Potom na nás mávne. Nechám jít Ninu první. S Emmetovou pomocí seskočí na zem. Přikrčení se rozběhneme od řady aut.

„Dobře, takže teď se odsud musíme dostat," zašeptá Emmet. Namačkaní jeden na druhého se krčíme v malé komoře, která byla za prvními dveřmi, na které jsme v garáži narazili. „Tarjo, máš ten plánek?"

Přikývnu a rozepnu si bundu. Tam, v bezpečí vnitřní kapsy společně s tátovou vysílačkou a máminou broží, mám uschovanou mapu města, kterou jsem dostala od Josepha. Měla by nám být nápomocná k rychlému přesunu z okrajové části Tenerikonu, kde se nacházíme, přímo k Dodavatelovu hnízdu. Rezidenci Nasso.

„Tady je," podám ji Emmetovi. Rozloží ji a drží tak, abychom na ni při matném světle žárovky nad našimi hlavami všichni viděli. Po celou dobu mého pobytu v enelské kolonii mi Michael tloukl do hlavy, že se musíme držet v postranních uličkách a jít přesně podle vyznačené trasy. Jinak by to mohlo dopadnout špatně. A i když jsem tam nebyla zrovna dlouho, cestu znám nazpaměť.

„Nejprve musíme vyjít ven západní bránou," ukáže Emmet na černou úsečku, která je součástí velkého čtverce označujícího garáž. „Dostaneme se sem," přenese pohled na jednu z ulic, která by měla být bez kamer. Aspoň to Michael tvrdil.

„Projdeme jí až na konec a pak odbočíme vlevo, kolem skladů baterií," zabodne Nina prst mezi řadu podlouhlých obdélníků, které jsou obrazem Dodavatelových skladišť zboží pro kolonie. „Musíme se dostat mezi číslo šest a sedm," pokračuje, „a co nejrychleji mezi nimi proběhnout."

Zavřu oči a představuju si červenou linii, která nám ukazuje cestu. „Za nimi se dáme rovně, pak druhá odbočka vlevo. Následně třetí vpravo. První vlevo. A na konci ulice, na kterou se dostaneme, bude stát Dodavatelův panelák," dokončím a Emmet přikývne. „Pak už se stačí jen dostat dovnitř těmi nepoužívanými dveřmi, jak řekl Joseph," dodá, než plánek složí. Chvíli váhá, ale pak mi ho podá.

Vzpomenu si, jak se ho dotklo, když Joseph Busby předal mapu mně. Po celou dobu nás vedl Emmet a teď dostanu ten cár papíru, na kterém jsou pro nás životně důležité informace, já. Ale dalo se to čekat. Joseph Busby by přece nedal plán města, který neměl úplně legálně v držení, správcovské krvi, jak Emmeta několikrát nazval.

Ale teď není čas zabývat se prkotinami. Emmet už našel chodbu, kterou se dostaneme k západní bráně. Stačí jen vyjít z garáže a ztratíme se mezi budovami. Cítím, jak se mi v žilách rozlévá adrenalin. Jsme tak blízko! Pokud bude štěstěna stát při nás, už dnes v noci budeme slídit po rezidenci Nasso.

Vyklopýtáme ven z garáže a oslní nás zlatavé světlo. Zastavím se a s pusou dokořán hledím nad sebe. Zlatá záře vychází z křišťálové koule na vysokém sloupu, které lemují hlavní ulice. Bílý sníh zlato odráží a navozuje tak zdání, že je všechno právě z tohoto drahého kovu. Už chápu, proč se Tenerikonu přezdívá Zlaté město. Kdybych ho ze srdce nenáviděla, dokázala bych se tady procházet hodiny.

„No tak, pospěšte!" pobídne nás Emmet, protože jsme se s Ninou obě zarazily na místě. Zatřepu hlavou, abych se probudila z oblouznění. Rozptýlení si nesmím dovolit. Mohlo by to mít nedozírné důsledky na naši misi.

Míjíme lidi zahalené v hrubých kabátech, podle kterých vypadají ty naše jen jako kusy hadrů na podlahu. Kdykoliv projde někdo těsně kolem nás, mám strach, že se otočí a pozná, že nejsme odsud. Bojím se, že na nás někdo zavolá ostrahu a naše pátrání po blízkých skončí dřív, než vůbec pořádně začne.

Jenže kolemjdoucím jsme úplně lhostejní. Dokázali jsme s davem splynout tak dokonale, že nás považuje jedny ze svých. Přistihnu se při myšlenkách, které se ubírají ke koloniím – vědí tihle lidé za branami Zlatého města, co se v koloniích děje? Mají vůbec potuchy, v jakých podmínkách tam žijeme?

Po pár minutách se ocitáme v nejnebezpečnější zóně naší trasy – v uličce mezi sklady šest a sedm. Kamery jsou každých deset metrů a my se po celou dobu musíme držet přitisknutí ke stěně skladu šest, abychom se tudy nepozorovaně prosmýkli.

„Jdeme na to." Emmet se zády natlačí na zeď, batoh si vezme do ruky. Rychlými šoupavými kroky se od nás vzdaluje. Nina ještě chvíli přešlapuje na místě, ale pak se svižně vydá za ním. Zakážu si dívat se na protější střechu, kde by malé, okem skoro nepozorovatelné, krabičky s čočkou uvnitř mohly postřehnout náš pohyb.

Za rohem vydechnu zadržovaný vzduch. Po celoudobu jsem si dovolila jen krátké nádechy. Trochu se mi točí v hlavě. Asi to nebyl nejlepší nápad. Plíce si žádají zvýšený přísun kyslíku, ale já rychle doběhnu Emmeta, který už mizí v další potemnělé uličce. Na odpočinek není čas.

Když se dostaneme na křižovatku, Emmet se zastaví. Nejprve si myslím, že popadá dech, ale on se rozhlíží. „Doprava," šeptnu a Emmet sebou trhne. Pak si jen upraví popruhy batohu a postupuje podle mých instrukcí.

Dodavatelovu rezidenci jsme viděli už z dálky, vlastně hned, jak jsme se dostali více do středu města. Ale takhle zblízka je ještě větší a velkolepější. Dodavatel, ať už je to kdokoliv, si nejspíš potrpí na okázalost.

Před námi se tyčí vysoká patrová budova, která je obložená černými lesklými pláty, jež z části pohlcují zlaté světlo okolních lamp, ale také jej odráží zpět. Celá budova vypadá moderně a člověk, který v ní bydlí, dobře ví, jak ukázat, že na to má. Na samotném vrcholu září sytě zlatou barvou nápis NASSO.

„My musíme škudlit každou muru, každou stříbrnou minci, a on si tady žije takhle," vydechne Emmet a nevěřícně při tom kroutí hlavou.

„Ty máš zrovna co říkat," odfrknu si. Emmet se na mě otočí, aniž by vylezl z úkrytu za rohem budovy, která je naším posledním bezpečným útočištěm před vstupem do Dodavatelovy rezidence. Před vstupem do pekla.

A já poprvé sklopím pohled jako první.

„Jdeme," zavrčí Emmet podrážděně. Nina ho plácne po předloktí a otočí se na mě se vztyčeným prstem. „Nechte toho, vy dva. Na vaše dětinské pošťuchování tady není místo," pokárá nás. Zakoulím očima, ale Nina už se ke mně mezitím otočí zády.

Fajn, uznávám, nebylo to vůči Emmetovi úplně fér. Přece nám pomáhá, a ještě ani nenaznačil, že by měl v plánu něco jiného. On není nepřítel.

Zatřepu hlavou, abych rozptýlila myšlenky, na které teď vážně kapacitu v mozku nemám. Přidám se k Nině, která se plíží za Emmetem ve stínu střechy nad námi. Čím blíž jsme u rezidence, tím větší mám strach, že mi srdce vyskočí z hrudi a uteče zpět k branám města.

Kolem budovy se to hemží postavami v černých oblecích a šedých kabátech. Dodavatelovi poskoci. Nedokážu pochopit, jak se může člověk nechat zmanipulovat tak prohnilou zrůdou, jako je právě vlastník firmy John Nasso. Ti nešťastníci se musí utápět v nevědomosti. Takovou práci by přece člověk se zdravým rozumem nikdy nepřijal.

Emmet se zarazí, když kolem nás projde trojice agentů. Předstírá, že si zavazuje tkaničku a my s Ninou si prohlížíme budovy za rezidencí. Jakmile se dostanou z doslechu, Nině se do tváří vrátí barva. Tentokrát vyjdu první já. Pomalu se nepozorovaně proplížím k budově a snažím se vůbec neotáčet. Snažím se chovat, jako bych tady patřila. Rychle seběhnu mírný svah.

Tímhle způsobem se nakonec všichni dostaneme k malým, ničím neoznačeným dveřím. Někdo, kdo je nehledá, by si jich ani nevšimnul. Ale Joseph Busby na to myslel, takže nás upozorňoval, kam se máme dívat.

Jsme skryti pod širokou střechou podpíranou mohutnými sloupy. Pro Dodavatelovy ovečky jsme shora neviditelní. Emmet už se dal do odemykání zámku. A když ho pozoruju, s jakou šikovností pracuje s drátky, mám pocit, že to nedělá poprvé. Což mě zrovna klidnou nenechává.

Ale pak, když nás doslova strčí dovnitř, jsem ráda, že něco takového dokáže. Rychle se kolem sebe rozhlédnu. Nikde nikdo, ale z chodby vlevo k nám doléhá klapot bot. Takže doprava.

Emmet rychle klusá kolem dveří, které se na první pohled zdají úplně stejné. Nesou jen jiné číslo a my hledáme jedno konkrétní.

„Tady, dvacet osm!" ukáže Nina na dveře, které jsme oba s Emmetem bez povšimnutí minuli. Jedním dvěma kroky se vrátíme a Emmet se opět ujme složitého odemykání. Kroky se stále blíží.

„Dělej, dělej," popoháním ho. Už jsou skoro u nás. Jsou přímo za rohem!

Emmet mě vtáhne dovnitř a zavře dveře. Osoby kolem ničím nezajímavých dveří bez zastavení projdou. Hovor utichne.

Dokázali jsme to. Jsme přímo v Dodavatelově doupěti.