Do rukou mě příjemně hřeje teplo vycházející z porcelánového hrnku, který mi před malou chvílí podala nějaká žena. Ještě se z něho kouří a vůně bylinkového čaje mě pomalu znovu uspává. Trhnu hlavou. To si nesmím dovolit. Dějí se kolem mě věci, kterým tak úplně nerozumím a podle Niny a Emmeta by pro mě mohli mít tihle lidé z kolonie Enela zajímavé informace.

Nina sedí vedle mě a je zabraná do hovoru s Emmetem a nějakým černovlasým klukem asi v našem věku. Při nich stojí muž a žena, jemu může být kolem čtyřiceti, ona bude o něco mladší. Nic neříkají, jen sem tam přikývnou či si vymění rychlý pohled.

Pravou ruku všech přítomných – sedmi žen a deseti mužů – zdobí fialový šátek. Někteří se naklánění nad stolem, kde mají pravděpodobně mapy a dokumenty, jiní se tiše baví v malých skupinkách. Zatím jako by nebrali mou přítomnost vůbec v potaz.

Ten hlavní ale stále chybí. Emmet mi řekl, že je to vedoucí zdejší skupiny Purpurových šátků a ano, je to rodina paní Busbyové z naší kolonie. Nic víc jsem se ale nedozvěděla. Je mi z toho nanic. Ze všech přítomných jsem asi ta nejvíce zmatená.

„Nemáme moc času, takže se hned dáme do díla," vřítí se do místnosti Joseph Busby a bez povšimnutí se kolem mě prožene. Všichni se jako na povel začnou stavět kolem stolu. Pomalu se zvednu ze židle, protože mi je ještě stále slabo, a odložím hrnek za sebe.

Nechám Emmeta, aby mě cestou k ostatním podpíral, ale jen kvůli tomu, že Nina už nedočkavě stepuje mezi pro nás stále cizími lidmi a já ji ani v nejmenším nezajímám. Když se ujistí, že jsem ty tři metry zvládla, pustí mě, ale zůstane mi na blízku.

„Pro začátek – vítejte v hlavním štábu Purpurových šátků kolonie Enela," rozpřáhne Joseph Busby paže a mně v tu ránu připadá ještě dvakrát větší. Říct o něm, že je mohutný, je opravdu slabé slovo.

„Nevěděla jsem, že Purpurové šátky existují i v jiných koloniích," řeknu pomalu a pár posluchačů se zasměje. Joseph Busby se na ně zamračí. „Purpurové šátky mají své místo v každé z třiceti sedmi kolonií. Někde mají desítky členů, jinde bys je spočítala na prstech jedné ruky. Ale jsou tady a vždycky tady budou," vysvětlí mi Joseph a já přikývnu. Nadechuju se k další otázce, ale pak si to rozmyslím.

Joseph Busby si povzdechne. „No tak, holka. Já vím, že se chceš na něco zeptat a máš právo znát odpovědi, tak se ptej," pobídne mě.

„Jak je možné, že jste nás v té pustině našli?"

Joseph Busby se chytí za kořen nosu a vydechne. „Mohla ses zeptat na tolik věcí –třeba jak se mám – a ty se zeptáš zrovna na to nejtěžší. Ale dobře, odpovím ti. Stejně jsem měl v plánu ti to říct."

Než začne mluvit, vezme si do rukou jeden list papíru ze stolu, kam ho zase hned odloží. Když se na mě podívá, povzbudivě kývnu.

„V kolonii Farum mám sestru, jmenuje se Alma Busbyová. Vyrůstal jsem tam se svou rodinou, dokud jsem se nerozhodl odejít jinam. Ale stejně jsem s nimi chtěl být stále ve spojení, takže jsem sestrojil unikátní dorozumívací přístroje, jejichž vlny v Tenerikonu ani nikde jinde nikdo nezachytí." Z kapsy vytáhne malou kovovou krabičku, která je poloviční velikosti tátovy vysílačky.

„Jestli to chápu správně, po celé ty roky, co jste pryč, se dokážete spojit s naší kolonií? S paní Busbyovou?" zeptám se.

„Ano. Právě díky ní jsem se dozvěděl, co se stalo a co hodláš provést. Alma mi kladla na srdce, že se ti nesmí nic stát a musíš se do Tenerikonu dostat. Slíbil jsem jí, že vám pomůžu. Ještěže jsme vám vyjeli naproti, jinak bys tady asi nestála."

Rozhlédnu se po ostatních Purpurových šátcích. Je jasné, že Joseph je tady šéf. Nikdo mu neskáče do řeči, všichni ho bedlivě poslouchají. Teď mě pozorují s přivřenýma očima, jako by odhadovali, jestli jsem vážně tak odvážná, že jsem se vydala do Zlatého města zachránit rodinu, nebo jen příliš hloupá na to, abych chápala, že kráčím smrti přímo do náruče.

„Můžu mít taky otázku?"

Emmet na sebe upoutá svým dotazem všechnu pozornost, čímž se mi trošku uleví. Když si ho Joseph chvíli odměřeně prohlíží, dojde mi, že nejspíš ví, co je Emmet zač. Jestli se se svou sestrou baví opravdu o všem, určitě mu neuniklo, kdo je členem mé dobrodružné výpravy.

„Do toho," ucedí Joseph přes zatnuté zuby. Teď už jsem si jistá, že ví o Emmetovu původu. Že je dítě správců, Dodavatelových poslušných oveček.

„Jak to, že jste přijeli auty? Ano, jsme vám vděční, ale obyvatelé kolonií přece auta nevlastní." Emmet zvedne hlavu a pohledem se setká s Josephem. Místo něj mu však odpoví nejmladší z Purpurových šátků, který se tady nachází. Ten kluk s vlasy jako dehet, se kterým se Emmet a Nina bavili před Josephovým příchodem.

„Když Dodavatelovi řidiči vyloží svůj náklad, moc rádi si schrupnou. Stačí jen vychytat ten správný moment a auto je v tvé moci," předvede, jak strká klíček do zapalování. „Teď už jsou auta zase na svém místě. Do Tenerikonu se vrací zítra brzy ráno."

Když domluví, všimne si mého zkoumavého pohledu a mrkne na mě. Okamžitě se odvrátím a radši si prohlížím mapy na stole. Stále na sobě však cítím pár modrých očí. Kolem stolu se rozproudí konverzace a Emmetovi očividně odpověď stačí, protože se na nic dalšího nezeptá.

„Vážení, Tarja s Ninou a panem Jonesem," mám chuť se ušklíbnout, když nevysloví Emmetovo křestní jméno, „mají pouze pár hodin na to, aby si vyslechli náš plán, sbalili se a schovali do jednoho za aut," přeruší Joseph debatu.

„Moment, cože?" vyhrkne Nina a vymění si se mnou zděšený pohled. Emmet dál zarytě mlčí a nehne ani brvou.

„Nemějte strach, všechno vám vysvětlíme. Ale musíme začít teď. Michaele? Pojď sem," křikne na modrookého kluka, který cestou přibere Ninu a přivede ji k nám.

„Fajn, teď mě musíte dobře poslouchat a zapamatovat si nejlépe vše, co vám řeknu," pronese tajemným hlasem a pobaveně zvedne jedno obočí. Hned si vzpomenu na Nica. Tihle dva by si náramně rozuměli.

❄

Pospícháme úzkou chodbičkou, pod nohy nám svítí jen slabé kužely světla z baterek, které každý držíme v rukou. Nemáme času nazbyt, Joseph s Michaelem, který je jeho pravou rukou, jak jsme se dozvěděli, se dokonce shodli na tom, že jestli nekopneme do vrtule, nestihneme to.

Z toho plánu se mi málem uvařil mozek. Nasedneme do auta z Tenerikonu, kde se schováme. To nás nevědomky převeze až do Zlatého města, nebo spíš do jedné z jeho okrajových částí, jak nás Michael upozorňoval. A pak před sebou budeme mít ten těžší úkol – dostat se do Dodavatelova hnízda a najít ty, pro které tohle všechno podstupujeme.

„Tady je to, honem, honem!" zavolá zepředu Michael a otevře nám malá dvířka. Musíme se všichni sehnout, abychom se tam vůbec vlezli. Divím se, že se tou šachtou, nebo kde to vlastně jsme, protáhne i Joseph. Asi to nedělá poprvé.

Na druhé straně spojovací chodbičky se otevře obrovitánský prostor a já hned spatřím deset velkých dodávek spořádaně zaparkovaných jedna vedle druhé, jejichž kapoty nesou velkými písmeny nápis JOHN NASSO.

„Rychle, je za deset minut šest, co nevidět se budou probouzet," popohání nás Joseph šeptem. Co nejtišeji se proplížíme k jednomu autu, které má být naším vyvoleným.

„Fajn, lezte dovnitř, my se musíme ještě stihnout ztratit," otevře nám Joseph bez sebemenšího hluku zadní dveře a žene nás dovnitř. Emmet na nic nečeká a vyskočí do dodávky. Nina se otočí na Josepha s Michaelem, kteří nás jako jediní z Purpurových šátků doprovází. Podle nich je to tak nejlepší. Kdyby nás bylo moc, něco by se mohlo pokazit. Kdyby šel někdo jiný než tihle dva, taky by se mohlo něco pokazit.

„Mějte se," zašeptá, rychle Josepha obejme, podá Michaelovi ruku a s Emmetovou pomocí zmizí v nitru auta. Přišla řada na mě.

„Josephe – já, ani jsem vám nepoděkovala. Bez vás už bych tady nebyla, Purpurové šátky mi zachránily život a..."

„Nech těch řečí, Tarjo. Musíme si pomáhat, a to hlavně v dobách, jako je tahle. Když strach začne hlodat v našich srdcích a nějaký pokrytec, který si myslí, že je něco víc, toho chce využít," usměje se a položí mi ruku na tvář. „Vypadáš úplně jako..." ale zarazí se.

„Jako kdo?"

Mávne rukou. „Nikdo, jen jsem si tě s někým spletl. Hodně štěstí, Tarjo Johanssonová," poplácá mě po rameni a usměje se. Otočím se na Michaela. „Díky i tobě," zašklebím se na něj. On kývne, ale pak mě popadne za bradu a vtiskne mi mlaskavou pusu na tvář.

Zaraženě se na něj zadívám. „Proč – proč jsi to udělal?"

Tvář mu zkřiví rošťácký úsměv, až se mu vytvoří ďolíčky. „Až bude Dodavatel mrtvý, budu se chlubit tím, že jsem dal pusu člověku, který ho dostal," řekne a Joseph se uchechtne. Jeho slova mě zahřejí u srdce, ale zároveň mě zneklidní. Třeba to měl být jen nevinný vtip, ale vzhledem k tomu, že je Michael členem Purpurových šátků, to bude mít mnohem hlubší význam.

Naposledy kývnu a vyškrábu se do dodávky. Posadím se vedle Niny, která je schoulená za velkou prázdnou krabicí. Když se Purpurové šátky ujistí, že jsme řádně skrytí, tiše za námi zavřou dveře auta a zmizí. Pár minut na to poprvé zapřede motor a my se rozjedeme pryč.

Pokud půjde všechno dobře, do večera bychom měli být na místě. A teprve tam začne pořádné dobrodružství, kterému se v patách už od samotného začátku drží nebezpečí.

Ale to budu řešit až za pár hodin. Teď půjdu spát, abych na to všechno měla dostatek sil. A věřte mi, že jich budu mít dost na to, abych srovnala Tenerikon se zemí, jen abych našla mámu a Astrid s Timem.

A Nica.