Do zkřehlých prstů vezmu měděné lanko a začnu ho pomalu obmotávat kolem rukojeti hřebene, který už má pravděpodobně něco za sebou. Není to však nic, s čím by si mé zručné ruce neporadily, jak by řekla paní Busbyová, která mě nenápadně pozoruje z protější židle.

Kleštěmi přebytečný drátek ucviknu a prohlédnu si své dílo. Není to kdoví jaké umění, ale spravený hřeben se dá opět používat dle libosti. Rychle se zvednu, až pode mnou dřevěná trojnožka zavrže, a položím ho na pult stánku. Paní Busbyová mi hned stojí po boku.

„Dobrá práce, děvče, Felicity ti bude vděčná," poplácá mě po zádech. Jmenovaná by se měla stavit vpodvečer, nechat tady sedm stříbrných mur a vzít si hřeben nazpět. A určitě přinese další věcičku na spravení. Felicity je naše stálá zákaznice.

„Nebylo to nic těžkého," pokrčím rameny a vrazím při tom ledové ruce do kapes bundy. Dnes je i tady v hlavní hale pěkná kosa. Přestože nás všude obklopují tlusté kamenné zdi pokryté ocelovými pláty, zima si skrz ně stejně vždy najde cestu.

„Ale dala jsi si s tím práci," prohodí paní Busbyová a usrkne z kouřícího se hrnku. Podle vůně to bude čaj, ale když mě do nosu udeří o něco ostřejší aroma, dojde mi, že to jen bylinky nebudou. Pak položí hrnek na pult a z kapsy vyndá malý váček.

„Tvoje výplata," hodí mi ho a já do něj nahlédnu. Po dvou letech, co u paní Busbyové pracuju, vím, že obsah přepočítávat nemusím. Je tam přesně osmnáct mur, tak jako každý den mé práce tady. Mince o sebe zacinkají, když váček strčím do batohu.

„Už aby tady byly baterie," broukne a obě se zadíváme na vyvýšené pódium, kde vždy probíhá prodej tepelných baterií, jež po vložení do speciálního zařízení –Teneru, které rovněž bývá na pódiu ke koupi, šíří teplo. Dodavatelova nákladní auta se zbožím a zásobami tady měla být už ráno. A teď jsou čtyři odpoledne a baterie nikde.

Podle lidí, kteří se halí do svých kabátů a vlněných šál nejsem jediná, kdo pociťuje mráz, jenž se nám dostává hluboko pod kůži.

„My jsme na tom podobně," pokývám hlavou a myšlenkami odběhnu do ubikace deset minut cesty studenými chodbami od tržiště ve velké hale. Už se nemůžu dočkat, až si večer novou baterií ohřejeme vodu a já se osprchuju.

„Čekáte ještě někoho, nebo pro dnešek už můžu jít?"

Paní Busbyová se zamyslí, ale pak zakroutí hlavou. Mávnu jí tedy na rozloučení a začnu se proplétat mezi lidmi. Přestože je hlavní hala opravdu obrovská, stánky se lepí jeden na druhý a občas je potíž se odsud vymotat.

Když konečně spatřím modrou střížku, po tváři se mi rozlije úsměv.

„Tarjo! Mami, Tarja je tu!" uslyším svou mladší sestru dřív, než ji spatřím.

„Ahoj, Astrid," pohladím ji po plavých vlasech. Zvedne ke mně své pomněnkové oči, ve kterých poskakují jiskřičky nefalšované dětské radosti.

„Dneska jsem sešila svůj první polštář!" chlubí se mi, zatímco přicházíme k mámině stánku.

Nepamatuju si den, kdybych mámu neviděla s jehlou a nití v ruce. Odjakživa šila deky a polštáře a nikdy se jí nestalo, že by nešly na odbyt. Taková dobře ušitá peřina je při mrazivých nocích k dobru.

„A na to, že jí je teprve deset, se opravdu povedl," zaslechnu hlas, který je balzámem pro mou utrápenou duši.

„Ahoj, mami," chystám se mámu obejmout, když mi někdo skočí na záda.

„Hádej, kdo jsem!" zakřičí mi do ucha Timo a nahlas se rozesměje.

„Ale no tak, Timo, Tarja je unavená, netrap ji," pokárá ho se smíchem máma. Když se mi podaří osmiletého bráchu setřást ze zad, konečně se dostanu i k ní.

„Vidím, že nezahálíte."

Máma se ohlédne na pult, kde má naskládané nově ušité deky a načechrané polštáře. „Ani náhodou. Ti dva jsou neuvěřitelní pracanti," kývne máma k mým sourozencům, kteří si začali házet se špulkou nitě. Pak ji ale úsměv na tváři povadne.

„Co se děje?" zeptám se s obavami v hlase.

Tyhle její výrazy mě děsí. Najednou její věčně jasný obličej zešedne, objeví se vrásky a oči ztratí lesk. Jako by na ni dolehla tíha života, který tady vedeme.

„Včera jsem našla fotku, kde jsi vyfocená s Agnarem a..."

„Spal ji," skočím jí okamžitě do řeči a můj výraz ztvrdne. Nechci o svém povedeném starším bratříčkovi slyšet ani slovo. Jak se mohl opovážit nechat tady svou rodinu a odkráčet si pryč?! Doufám, že tam venku umrznul.

„Ale je to tvůj bratr," hlesne máma a v jejím hlase je tolik bolesti, že se mi podlamují kolena.

„Byl to můj bratr. Ty si nepamatuješ, co vám řekl, když odcházel?"

Máma jen sklopí pohled. Pamatuje. A moc dobře. Byly mi tehdy tři roky, takže si na něj sama nevzpomínám. Ale mámě s tátou po tomhle už navždy zůstane jizva na duši.

Už nejste moje rodina. Doufám, že vás tahle bída zabije.

Hajzl jeden. Trvalo mi opravdu dlouho, než jsem přišla na to, co byl vlastně zač. Do té doby jsem usínala s pohledem upřeným na malou barevnou fotku, kde mě celou rozesmátou držel v náruči a jeho ledově modré oči mi viděly až do duše.

Nejhorší na tom všem je, že když se podívám do zrcadla, kouká na mě úplně stejný pár očí. Mé. Agnarovy. Tátovy.

Pokaždé, co pomyslím na tátu, mísí se ve mně dva pocity – smutek a zmatení. Agnarův odchod ho prý zničil. Narození Astrid a později Tima pro něj bylo jen rozptýlením. Máma mi nikdy nic jiného neřekla, ale v Agnarově odchodu bylo něco víc. Už dlouho se odhodlávám k tomu, že se jí na to zeptám.

Když byly Timovi dva roky, táta zešílel. Jednou v noci se vykradl ven a utekl. Už jsme ho nikdy neviděli. Pravděpodobně našel smrt v závějích někde v zamrzlé krajině tam venku. Nechápala jsem to. A nechápu to doteď.

„Málem bych zapomněla," proberu se z transu a shodím si ze zad batoh. Chvíli se v něm přehrabuju, než najdu to, co hledám.

„To je pro tebe," podám mámě sadu barevných nití. Už se nadechuje k protestům, ale předběhnu ji. „A tohle pro Astrid s Timem," vytáhnu dva jablka a papírový pytlík s oříšky.

Máma má slzy na krajíčku. Tak jako pokaždé, když jí něco přinesu. I kdyby to byl jen knoflík. Před dvěma lety jsem se odstěhovala – našla si jinou ubikaci a práci, protože máma přestávala zvládat péči o nás tři a ještě šití, aby měla z čeho nakupovat baterie a zásoby.

Ze začátku protestovala, ale po čase mi byla vděčná, přestože mi to nikdy neřekla.

„Děkuji ti, Tarjo," políbí mě na čelo a dary si tiskne k hrudi.

„Tarjo! No to je dost, že jsem tě našla," přiřítí se ke mně Nina a celá zadýchaná se o mě opře. Čokoládové prameny uvolněné z ledabylého drdolu jí při tom spadnou do obličeje a vyslouží si za to od Niny nepěknou nadávku.

„Asi si ty vlasy ostříhám," vydechne a zlostně pohodí hlavou dozadu. „Zdravím, paní Johanssonová," kývne má kamarádka na mámu, která na ni nechápavě zírá.

„Ahoj, Nino, " odpoví nakonec.

„Co se děje, že vypadáš, jako bys sem běžela až z naší ubikace?" zeptám se. To, že máme jednu z nejvzdálenějších ubikací, se občas opravdu nevyplácí. Jenže teď by měla ještě někde prodávat svoje svetry, a ne mě honit po trhu.

„Vrátil se."

Jestli jsem nebyla zmatená doteď, tak teď už jsem.

„Kdo se vrátil?"

„Phineas Williams."

Vyměníme si s mámou nechápavý pohled. I lidé nejblíže k nám přeruší hovor a pozorují holčinu před námi s tvářemi zrudlými od běhu.

„Vůbec nevím, o kom mluvíš," rozhodím rukama.

„Šílený Phineas," chytí mě za ramena a podívá se mi zpříma do očí. A v tu chvíli mi to docvakne.

„Cože?" vydám ze sebe přidušeně a podle překvapených obličejů, které vidím všude kolem sebe, nejsem jediná, kterou tato informace přinejmenším zaskočila.

„Vrátil se. Společně s dodávkou nových tepelných baterek a Tenerů. Je tady a chystá se na proslov," dodá, ale to už míříme k plošině, kde se prodávají baterie.

Phineas Williams byl jeden z těch šílenců, kteří si usmysleli, že dojdou až do Tenerikonu, srdce zmrzlého světa, a setkají se s Dodavatelem.

Dodavatel řídí veškerou výrobu a prodej Tenerů, tepelných baterií a taky dovoz zásob do kolonií. Pod jménem John Nasso obchodoval Dodavatel s teplem už dlouho předtím, než jsem se narodila.

Když svět zamrznul, nebylo pochyb o tom, že se tepelné baterie staly přelomovým vynálezem. Někteří si toho všimli a začali prodejem tepla vydělávat. Ze začátku si podniky navzájem konkurovaly, ale postupně je všechny z trhu vytlačil John Nasso a stal se jediným dodavatelem. Pak už se mu jinak neřeklo.

Jenže nikdo nevěděl, jak se Dodavatel doopravdy jmenuje nebo jak vypadá. Protože kdo se za ním kdy vydal a opravdu se s ním setkal, už se nikdy nevrátil. Slehla se po něm zem.

A Nina tvrdí, že se Phineas Williams po schůzce s ním vrátil. O rok později je zpět. Živý a zdravý.