Yanjun

Vše se stalo tak rychle. Po tom, co jsem odešel od vodopádů, s tím, že mě Zhangie nemiluje, jsem ztratil chuť do života. Všechno jako by se najednou rozplynulo, už mi nic nepřišlo tak veselé, jako by znovu moje srdce přestalo být a já už víc nebyl živ, už jsem byl zase jen tělem bez duše, tělem bez srdce, protože mé srdce má u sebe on a vím, že ho vždycky bude mít. Neměl jsem chuť na nic, na lov, na nějaké přípravy na svatbu, se kterou jsem souhlasil, protože už jsem neměl pro co žít, neměl jsem se proč bránit, bylo už jedno, jestli budu utrápený bez srdce svobodný anebo ženatý. Každý z mé smečky za mnou každou chvíli chodil na okraj našeho tábora a snažil se mě rozveselit, promluvit si, ale neměl jsem chuť. S něhou jsem je odháněl a chtěl jsem být sám, ignoroval jsem vše, nestaral jsem se o nic.

Až za mnou včera přišla máma a táhla mě hluboko do lesa, šeptala, že už to nemůže vydržet, že takhle to nechce, že takhle to přece nemá být. Nechápal jsem, co tím myslí, ale sotva jsem ji poslouchal, má mysl byla mrtvá, nechtěl jsem poslouchat nic. Jediné, co bych si přál poslouchat byl jeho hlas, to, jak mi předčítá své oblíbené knihy, a přitom se k sobě tulíme. A mě to přijde jako ta nejvzdálenější minulost, jako by se to stalo tak dávno, moje vzpomínky jako by už nedokázali tím smutkem být čerstvé.

"Jun, musím ti něco říct." Zhluboka se nadechne, když někam dojdeme, podle ní asi dost daleko a posadí mě na jeden z pařezů. Zvednu k ní hlavu. Jen bezduše kývnu, chce mi připomenout, že pozítří mám svatbu? Jako bych to nevěděl. "Když jsme se šli tenkrát s Kierou projít, když si nás potkal, zatímco si mířil k tomu schovanému jezeru…mluvili jsme s tím vlkem," zhluboka se nadechne a já na ni vytřeštím oči. "řekla mu, že pokud tě nenechá na pokoji a nenechá tě, aby sis ji vzal, tak že to odnese tvá smečka a hlavně i…jeho smečka. Promiň, Jun, já…nečekala jsem, že tvé pocity k tomu vlkovi jsou až tak hluboké, myslela jsem, že…že je to pro tebe jen nějaké chvilkové poblouznění, že to přejde, ale…uvědomuji si, jak moc ho miluješ a co pro tebe znamená a chci, abys věděl, že budu stát při tobě…ať už se rozhodneš jakkoliv." Po tváři ji stékají slzy a já na ní vidím, jak moc si uvědomuje, že mi ublížila. A tím, že ublížila i Zhangiemu mi ublížila tisíckrát tolik. Ale i tak jsem ji objal, utěšil…musel jsem něco vymyslet, tohle nebylo něco, co by se dalo jen tak vyřešit. Není to, že bych jí na svatbě řekl ne, všichni si pobrečeli, vynadali mi, že jsem hajzl a vše by se přešlo, tohle bylo hlubší a pokud si Kiera vzala do své nevymáchané huby i Zhangieho smečku…nemůžu dopustit, aby byly všichni ohrozeni kvůli mně. Celou noc a následně den jsem nad tím přemýšlel, co by se dalo dělat, ale pořád jsem neměl nápad. A pak jsem cítil jeho vůni. Cítil jsem ji tak blízko a navíc…tak dlouho jsem ji necítil. Rychle vstanu, moc dobře vím, kam míří a já si začnu stírat po cestě slzy a běžím jako člověk. Nepřestávám běžet, dokud nedoběhnu k našemu jezeru, kde ho uvidím. Nebyl čas na slova, nebyl čas přemýšlet nad tím, co všechno se mohlo stát. Oba jsme chtěli být spolu, to, jak dlouho jsme spolu nebyly, to odloučení a smutek…tiskli jsme se k sobě tak pevně a já nedokázal zastavit, věděl jsem, že to chci a cítil jsem, že to chce i on, že oba chceme být jako jeden, chceme spolu splynout, chceme se propojit v tom nejkrásnějším spojení dvou těl.

"Miluji tě." Šeptne a mě se zatřese srdce, jakmile začne vzlykat, tak ho pevně obejmu a přitisknu na sebe. Srdce mi zběsile poskakuje v hrudi a já se musím usmát i přesto v jaké situaci se nacházíme.

"Taky tě miluji." Šeptnu nazpátek, i přes slzy se oba usmějeme. Pevně se k sobě tiskneme a já ho nechci ze své náruče pustit. I při líbání nám oběma padají slzy a já vím, i před tím jsem to věděl, že on je to jediné, co chci, to jediné, co mé srdce potřebuje k životu. Vše ostatní je vedlejší. "Neboj se, vše vyřeším. Nic se tvé smečce nestane, ani té mé." Zašeptám, když se objímáme, protože začíná svítat a my se musíme rozloučit.

"Jak to uděláš?" zatřepe se mu hlas a zadívá se na mě, vidím na něm, jak má strach, ale pohladím ho po tváři a políbím.

"Nech to na mě, ano?" šeptnu mu do rtů a on po chvíli přikývne. Nějakou dobu se líbáme, než uslyším šramot, víc si ho na sebe stáhnu a pak si povzdechnu, když je to Ziyi. Jun, shání tě. Zamručí směrem ke mně a já zatřesu hlavou.

"Už jdu." Kývnu na něj a pak si vtiskneme několik pusinek, než se oba přeměníme. Ale i tak se o sebe třeme a mazlíme se spolu, než víme, že se opravdu musíme rozdělit. Doběhnu až k našemu táboru, přeměním se a zhluboka se nadechnu. Tak jo, čas všechno vyřešit a uvést na pravou míru. Dojdu až za Kierou a ta se na mě vřele usměje.

"Junn-"

"Nevezmu si tě." Přeruším její oslovení a vážně se na ni zadívám. Vidím, jak zalapala po dechu a několik dlouhých sekund nevěděla, jak na má slova reagovat. "Vím, co jsi nakecala Zhangjingovi a nic z toho nedovolím. Náš plánovaný sňatek půjde zrušit a vaše smečka nám dá pokoj." Řeknu rázně a ona se začne smát. Směje se až se smíchy popadá a chytí se za břicho.

"Co to meleš, Yanjun, víš, že bez boje to nepůjde, pokud mě odmítneš." Uchechtne se, asi si myslí, že tím vším vyhrála, ale já moc dobře vím, jak se mýlí.

"Bez boje ne, ale bez toho, aniž bys napadala nevinné, to jde." Pousměju se a založím si ruce, její slova, reakce i výhružky mi vůbec nedělají problém, nemám z nich těžkou hlavu.

"Hahaha, a co chceš jako dělat, Yanjun?" pozvedne obočí.

"Vyzvu na souboj tvého otce, jakožto vůdce hnědých pum. Pokud vyhraje on, tak si tě vezmu a vše půjde podle plánu. Pokud ale vyhraju já - sbalíte se a vypadnete z mého území a dáte mě i vlkům, kteří tu se mnou žijí, navždycky pokoj." Vidím na její tváři lehké zděšení, ale snaží se zůstat klidná. Začne se ohrazovat tím, že nemám šanci jejího tátu porazit, že její táta je mnohem silnější než já, ale nenechám se tím odradit. Nechám hnědé pumy, aby si zašli pro svého vůdce a zatím dojdu s mámou a naší smečkou na lesní mýtinu, kde náš souboj proběhne. Předtím jsem si to ani neuvědomil, přemýšlel jsem, jak to všechno udělat, ale pak mi došlo tohle. Souboje dvou vůdců většinou řešili tento typ sporů. Není to o tom, že bojujete, dokud druhý neumře, bojuje se do doby, než se jeden z vůdců vzdá. A já vím, že vyhraju, vím to, protože musím. Nemusím totiž vyhrát jen kvůli sobě, musím vyhrát kvůli Zhangiemu a Changkyunově smečce. A to je velký důvod pro to, abych měl mnohem větší kuráž a sílu.

Jakmile ho přivedou, tak není ani čas, jak nebo proč to odkládat. Upřesníme si podmínky, řekneme si, co bude, pokud vyhraje ten nebo ten a po chvíli začneme. Není slabý, ale jeho reakce jsou pomalejší, použiju pár výpadů, u kterých vím, že ho překvapením a podle toho, jak všechny pumy, ať už jeho nebo moje valí oči, tak je to velmi strhující souboj. Vlastně ani nevím, jak dlouho trvá, oba dva máme nějaké zranění od zubů toho druhého, ale boj zatím pokračuje, dokud vůdce hnědých pum neskončí na zemi a já nad ním, v pozici, kdy bych mohl ukončit jeho život. Sám boj odvolá s tím, že se vzdává, takže já se můžu začít radovat s tím, že jsem vyhrál.

Nakonec si spolu ale potřeseme rukama, řekne mi, že jeho dcera není zrovna ukázkový vyjednávač a že není zrovna milá, neuzavřeme sice příměří, ale dohodneme se, že si sebe navzájem nebudeme všímat a že třeba někdy, s dalšími generacemi, bude možné pumy sjednotit a usmířit. S nimi odejde i máma s mojí smečkou.

"Jsem pyšná, že mám syna jako jsi ty a jsem pyšná, že má tvá smečka takového vůdce." Usměje se na mě a já přikývnu. Obejmeme se a dojdeme je vyprovodit k naší hranici.

Uběhlo už spoustu času od toho všeho. A mnohé se změnilo. Ciraell byl poražen Changkyunem a my pumy se můžeme pyšnit tím, že jsme jim mohli pomáhat v bitvě proti jeho vlkům. Lovci už přestali být lovci, už nebyla potřeba, aby vlky lovili. Changkyun byl spokojený s Kihyunem, Baekhyun s Chanyeolem, a dokonce k vodopádu vzali i Jacksona. Nikdo z něj nebyl nadšený, ale snažili jsme se.

Nakonec jsme u vodopádů byly všichni - vlci, pumy a lidé. A žilo se nám spolu krásně. Zhangie zrovna dodělá večeři, vše nandá do misek a jakmile je hotový tak si ho stáhnu mezi svoje nohy, aby se mi zády opřel o hruď a obejmu ho. Ruce spojím na břiše a nechám se od něj krmit, zatímco si užíváme láskyplnou a klidnou atmosféru. Changkyun a Kihyun se spíš mazlili, než aby večeřeli, Chanyeol a Baekhyun si pro jistotu vzali jídlo a někam zmizeli, tak nějak asi vím, co šli do soukromí dělat. Asi to, za co nám se Zhangiem ostatní nadávají, protože nezáleží na tom, jak daleko jsme od ostatních, když se oddáváme sami sobě, Zhangieho steny se stejně vždy ozývají celým lesem. Jackson s Jooheonem jedli dál od ostatních, ale tulili se k sobě a já vidím, že možná i ten kretén má v sobě nějaké dobré srdce a lásku. Opřu si hlavu o Zhangieho záda mezi lopatkami a vím, že nedokážu být šťastnější. Protože jsme jedna velká rodina, plná lásky, rodina, která si mnohým prošla a zažila spoustou bolesti, ale to je za námi a…společně uděláme les ještě bezpečnějším místem, než byl kdy předtím.