Jackson

Pomalu se začnu probouzet. Moje oči jsou zaplavené slzami, bože, jak je to dlouho, co jsem plakal? Celou dobu, co jsem byl mimo jsem měl noční můry, zdálo se mi o minulosti, zdálo se mi o otci, jak odchytl vlčí mládě a chtěl, abych ho zabil. Zdálo se mi o minulosti, jak mě nutil se koukat na to, jak ho mrzačí, jak mu odřezává uši. Pamatuji si to živě, tu bolest, jakou jsem cítil. Ten pláč, jak moc jsem plakal, jak moc jsem to vlčí mládě chtěl vzít do náruče a chránit ho. Ale otec by si nebral servítky ani se mnou, kdybych se ho zastal, to jsem věděl, ačkoliv to není omluva přede mnou samým. Nějak to neulehčuje mému srdci. Otevřu oči a rozostřeně se zadívám na strop. Před očima mám toho vlka, co se tam objevil jako první. Neměl uši a měl stejné zbarvení jako to mládě…je možné, že…? Když si vzpomenu, co říkal otec, že to mládě bude jednou tím, kdo zabije mě nebo to, co je mě nejdražší…bylo to spíš naopak, díky němu jsem přežil, chránil nás, než přišli ti ostatní vlci.

Prudce se pohnu a chytím si bok, vyjeknu, ale ani to mě nezastaví. S bolestí i tím, jak se mi oblečení i ruka barví od krve, jak se mi rána znovu otevřela vylezu z postele. Kde je Jooheon. Neviděl jsem ho tam. Strachem se mi svírá srdce, nikdy jsem mu neřekl, co k němu cítím. Sám před sebou jsem ty city uzamkl, abych k nim ani já nemohl. Ale opak je pravdou a já si až teď uvědomuji, jak jsem se k němu celou dobu choval, jak jsem se choval ke všem. Pevně si skousnu ret, když mě nohy zradí, podlomí se mi a já spadnu na kolena, zatímco na zem kape krev z mého boku. Proč jsem neposlouchal své srdce? Proč jsem se snažil držet toho, co mi do hlavy vštěpoval otec? Kdybych věřil tomu, co lidé říkají, kdybych věřil tomu, že jsou v lese dvě skupiny vlků, možná to mohlo být všechno jiné. Kdybych nebyl tak arogantní a sobecký a dovolil si říct Jooheonovi, co k němu cítím. Musím mu to říct. Musím mu to říct hned. Vyškrábu se bolestně zpátky na nohy a skoro v mdlobách se snažím vyjít ze dveří svého pokoje, dojít k jeho dveřím. Sahám za kliku.

"Jackson, ježiši, co to děláš." Poznám hlas Yixinga, který mě hned chytí.

"Jooheon." Neposlouchám ho a natahuju ruku ke klice od jeho pokoje.

"Není tam, Jackson," Šeptne a já vytřeštím oči, dlouho to trvá, než mě donutí dojít zpátky do pokoje, kde mi začne ošetřovat rány. "hledali jsme ho, ale…nenašli jsme ani jeho…tělo…" začne šeptat po tom, co mi řekne, co se dělo za tu celou dobu, co jsem nebyl při vědomí. Když mluví o tom, že Kihyun ostatním pomáhal, o tom, že lidé si nechali zavolat toho bílého vlka, aby mu poděkovali. To, že ten měsíční vlk svrhl alfu té zlé smečky, o tom, že teď by mělo být bezpečno.

"To přece…to není možné." Vyjeknu a chytím se za pusu. Před očima se mi objeví jeho oči. Jeho neustále smutné oči, které já místo abych rozveseloval, tak jsem je činil víc a víc smutnějšími. Jeho rty, které se v mé přítomnosti už několik let nezvedli do úsměvu. Jak hrozný člověk ještě dokážu být? Neochránil jsem to nejcennější, co jsem měl! "Nech mě prosím…o samotě…" vydám ze sebe a zakryju si dlaněmi oči, aby neviděl, že se mi z očí kutálí slzy. Odešel a nic neříkal a já se složil na postel. To ne, to přece…nestihl jsem mu všechno říct, ani jsem mu, sakra, neřekl, že ho mám rád! Tak moc to bolí, cítím, jak se mi bolestně stahuje srdce, jak moc to bolí. Jak na jednu stranu buší, tak málo jako by chtělo s bušením přestat, jako by mi dávalo naději, že můj život vyhasne, jak zármutkem vynechá pár úderů, ale pak zase buší, aby mi dalo najevo, že tak lehce to nepůjde, že budu žít…budu žít s tímhle svědomím, s vědomím toho, co všechno jsem napáchal a jak moc jsem mu ublížil.

Nebyl jsem schopen opustit svůj pokoj skoro týden. O vlcích nebylo ani stopy a ani slechu. Nebyla potřeba lovců. Yixing od Chanyeola zjistil, že ta druhá smečka už nebude hrozbou, že se navíc vydali pryč od našeho města a našich lesů, daleko od nás. Už není potřeba lovců. Už nemám, čím bych spravil svoje hříchy. Všechna bojová vybavení byla naházena do cel, už nebyla potřeba. Přehodím přes sebe černý plášť a pomalu se vydám na zahradu. Nemám tu co dělat. Nemůžu na tom hradu být. Každá maličkost, každá místnost mi ho připomíná. Natáhnu ruku před sebe a držím v nich dva korálkové náramky. Udělali jsme si je jako děti, já udělal jeden pro něj a on pro mě. Ani nevím, proč jsme je přestali nosit, ale já je měl celou dobu schované, ani nevím, jestli si Jooheon všiml, že jsem je vždy nosil u sebe.

Dojdu k obrovské řadě hrobů, každý obcházím, za každého padlého se pomodlím. Pomodlím se za jeho krásnější život v nebi a poprosím o odpuštění. Nakonec vyrobím malý křížek a do jeho středu zachytím pampelišku. Ty měl nejraději. Květinu, která rostla všude, když jsme byly malý tak nebylo nic, čím bych mu udělal větší radost než tím, že jsem mu natrhal pampelišky. Malou dýkou, kterou mám u sebe na kříž vyryju jeho jméno.

"Odpusť mi, Jooheon," šeptnu v slzách. "vím, že pro všechno, co jsem udělal není odpuštění, ale i tak, prosím," snažím se si slzy stírat, ale nejde to. Je jich moc na to, abych je mohl všechny setřít. Jako by se ve mně to všechno, co bylo, nahromadilo a já to teď nedokážu ustát. "miluju tě." Šeptnu, než se pomalu od jeho hrobu zvednu. Než odejdu, tak se k němu ještě skloním a lehce dřevěný kříž pohladím. Měl jsem se o něj lépe starat, měl jsem ho lépe ochraňovat, ale hlavně…měl jsem mu říct a dát najevo, co k němu cítím. Ale to už teď…nezměním.

Vydám se pomalými kroky z hradu směrem k lesu. Hrad už pro mě není žádným domovem, vím, že Jooheon miloval les. Častokrát sem chodil, vím, jak se na les vždy díval z okna a já mu viděl na očích, jak moc by chtěl být tam, a ne na hradě. Ale byl jsem tak slepý, zaslepený pomstou a otcovými řečmi, že jsem neviděl to důležité. Jako bych byl slepý a hluchý, ale prozření přišlo až moc pozdě. Už je pozdě.

Procházím se lesem, všude je ticho. Jen ptáci zpívají ve větvích. Je tu tak čistý vzduch, ani nevím, kdy jsem se naposledy byl v lese jen tak projít. Jen tak bez toho, aniž bych lovil vlky. To už bude…dlouho.

"Kayeee, Kayeee, díveeej." Běží přede mnou a vůbec mu nevadí, jak jeho bosé nohy běží po jehličí. Doběhne až na malou louku, která je v tomto letním období posetá květy. "Pampeliškyy." Zaculil se na mě a jednu hned popadl do rukou a ukazoval mi ji, jako bych nevěděl, jak pampeliška vypadá.

"Bude pršet, Heony, měli bychom se vrátit." Namítnu sice, ale rozběhnu se za ním a začneme se na louce, mezi květy, honit, dokud se oba dva nesvalíme do trávy. Jooheon chytí moji ruku a ve vzduchu s ní spojí prsty s těmi mými. Dá ruku nad nás, abychom na ni oba dva viděli a já se musel jen usmívat. Možná jsem ho miloval už tehdy. "Slibuješ, že spolu budeme navždycky?" zadíval se na mě svýma velkýma očima a čekal na moji odpověď. Zrudli mi tváře a druhou rukou jsem ho lehce plácnul. "Jistěže jo, s kým jiným bys byl!" nafoukl jsem dotčeně tváře. To si snad myslel, že ho nechám být s někým jiným?

Srdce mě zabolí tou vzpomínkou a pohladím se po hrudi v místě, kde mám srdce. Ale zbystřím a schovám se za strom, když uslyším kroky.

"No tak, Jooheon, vrať se." Uslyším jeden hlas, který neznám a hned vytřeštím oči. Chci vyjít zpoza stromu, ale neudělám to ve chvíli, kdy zpoza keřů pajdá zraněný vlk. Bez uší. Ten z toho boje. To… "Jooheon! S těmi zraněnými daleko nedojdeš." Doběhne k němu někdo, ani nevím, proč jsem Kihyunův hlas nepoznal, ale byl to on a snažil se svým malým lidským tělem podepřít jeho veliké vlčí tělo. Vlk něco zakňoural, chtěl na něj zavrčet, ale jakmile ho Kihyun napomenul zvýšeným hlasem, tak se vlk stáhl. Nakonec se tam po chvíli objeví i měsíční vlk, s pomocí Kihyuna si vezme vlka na záda a jdou s ním zase zpátky. Asi jsem se zbláznil, ale začnu je tiše sledovat a snažím se, aby na to nikdo nepřišel. Stojím za velkými a hustými keři, že sotva vidím a užasnu, když vidím velký vodopád a u něj všechny ty vlky.

"Jooheon, bože, už jsi byl skoro vyléčený!" spráskne jeden z těch…vlků v lidské podobě? Soudím podle toho, že vypadá jako člověk, ale má vlčí uši. Rozběhne se k tomu vlkovi bez uší a já už…jsem si jistý. Je to Jooheon. Chytím si pusu, můj bože…on je celou dobu vlk a já…celou dobu jsem mu říkal, jak vlky nenávidím a jak je chci všechny zabít…a on…mě musel poslouchat. Bože, jak…jak mu asi muselo být.

***

Jooheon

Chtěl jsem jít zpátky. Chtěl jsem se hned po probuzení sebrat a rozeběhnout se za Jacksone. Všichni dělají že to nechápou, ale já ho prostě miluju. Je jedno c udělal, je mi to jedno, tedy do jisté míry ale moje city k němu jsou silnější než nějaký rozum. Sami by za svými drahými polovičkami utíkali až by se jim za nohama kouřilo. Jenže jsem nemohl. Ne protože by mě nepustili, ale protože jsem byl zraněný. Trvalo mi týden, než jsem se vůbec dokázal postavit. Všichni se o mě starali. Byli na mě tak hodní a já se konečně cítil jako doma. Akorát mi tu něco chybělo…chyběl mi tu on i když vím že by smečka nepřijmula. Byl zdrojem vší bolesti, kterou jsme si prošli a i tak…moc mi tu chybí. K tomu, aby tohle byl můj kompletní domov mi tu prostě chyběl. Bez jen…to byl jako obrázek…nepohyblivý a barvy lehce vybledlé. Cítím, že s ním by se dali všechny ty obrázky do pohybu, dostali by vůni, hlasy, barvy…

"Jooheon musíš ještě vydržet! Ještě jedno takhle utečeš a nechám tě vykrvácet" pokárá mě Baekhyun i když moc dobře vím že to nemyslí vážně. Moc dobře vím že by mě nikdy nenechal zemřít. Smutně si lehnu jako vlk do trávy, která je kolem ohniště a unaveně sebou plácnu. Hned ke mně přisedne a začne mi rány léčit. Je unavený, vím to, cítím to a nechci, aby se kvůli mně tak moc přemáhal ale i kdybych mu to zakázal, neposlechne mě. Chanyeol kolem něj běhá. Dává mu najíst ovoce na vitamíny, dává mu pít různé čaje, aby se mu doplnila krev. Jemu se hlavně líbí, když mu dává pečené hovězí maso, které koupil na trhu, což podporuje krvetvorbu, jak vždy radí babky na vsi. To se mu líbí ale když mu strká salát a různou listovou zeleninu, kterou jsem se já tedy naučil jíst, tak prská a něco kysele mumlá.

"no tak Byunnie! Maso nestačí!" vyjekne dotčeně když vyfoukne už několikáté sousto zeleniny a zašklebí se, ale je to marné. Nenechá si nic říct.

Všechno je tak barevné, nevím, jestli je to tím že ta temná aura tohohle lesa, téhle části země byl prokletý tou druhou smečkou anebo jen pocit toho že je to vše za námi dává trávě zelenější barvu, obloze blankytnější a květinám duhovější. Vzduch je cítit sladčeji. Rozhlížím se po smečce. Changkyun a Kihyun se spolu mazlí, tedy když nepočítám okamžiky, když tam přiběhne Xukun a začne Kihyuna prudit. Zasměju se, Xukuna to baví víc než otravovat Zhangjinga. Zhangjing je kliďas. Čte si a nechá Xukuna aby dělal co chce a Kihyun je přesný opak. Stačí jedno ponouknutí a už za ním naštvaně běží, aby mu dal pohlavek. To se mu moc líbí, ten pocit nebezpečí. Navíc…Zhangjing poslední dobou chodí pryč. Musím se usmát, když si vzpomenu, jak tady byl Yanjun. Neviděl jsem ho dlouho. Od té doby, co se stal vůdcem té tlupy pum tak neměl moc čas se se mnou vídat. Byl jsem rád, když se tady zdržel. Nevím přesně jak dlouho tu byl, několik dní jsem byl v bezvědomí, ale když jsme se vzbudil tak tu byl. Povídal si nadšeně se Zhangjingem a s Kyunniem a já zase cítil jako by moje rodin byla víc a víc kompletní.

Uběhlo pár dní. Pár dní od mého posledního pokusu utéct a já se cítím lépe a lépe každý den. Pomalu vstanu s tím, že se projdu.

"kam jdeš!" vyhrkne Kihyun a zpraží mě pohledem. Zakňučím a přikrčím se.

"říká že se jde jen projít, že bude hned zpátky" zašvitoří Xukun a já něj kývnu n díky toho, že mojí telepatii přeložil.

"dobře ale! Nechoď moc daleko a na večeři buď zpátky!" zpraží mě pohledem a já pod jeho autoritou klesnu hlavou. Bože učí se to rychle. Ještě chvíli a budeme tady předvádět baletní kreace na jeho kývnutí. Bude to tady jak v cirkuse.

Pomalu se rozejdu. Ani nemůžu běhat, takže moje procházka je opravdu založená jen na chůzi. Pomalu se plahočím lesem a ani nemám cíl. Prostě jen někam jdu. Tříbím si myšlenky. Možná teď…teď je čas abych řekl Jacksonovi pravdu…abych mu řekl kdo jsem, abych mu přiznal že to já…já jsem ho zradil nejvíce. Zatřesu se jen tou myšlenkou a zakňučím. Poblíž cítím oheň a rozšíří se mi zorničky, když kouř nese ještě jeden pach…pach který jako by znal. Je to pach nostalgie, starých vzpomínek zapomenutých a odvátých časem. Je to pach, který znám, a přesto je tak moc cizí. Kulhavým krokem se vydám za vůní toho kouře. Pomalu našlapuji, než vyjdu na malou louku, posetou pampeliškami. Usměju se pro sebe a začnu se po ní procházet. Frknu do jedné, když je už odrostlá a je z ní jen chomáč chmýříček a štěknu, když se rozletí po louce.

"Jooheon?" uslyším kousek od sebe, prudce se otočím a vykviknu bolestí nad tím prudkým pohybem a vytřeštím oči, když ho vidím. Když…je tady…co tady dělá, proč je tady. Zakňučím a přikrčím se a pak si to uvědomím…oslovil mě…on to ví? ví že to jsem já? "Jooheon" vydechne hlasitěji a udělá ke mně krok. Nervózně couvnu a roztěkám se pohledem kolem sebe, co mám dělat. "jsi to ty" špitne a natáhne ke mně ruku a já se zadívám do jeho očí a…jako bych zase viděl toho chlapce, toho chlapce, do které jsem se zamiloval. Opět vidím to dobré srdce, vidím ten pohled, který je tak něžný. Cítím se jako malý klik, který s ním ležel na tomhle poli, sliboval si s ním, že spolu budeme navždy. Jak moc jsem chtěl tenhle pohled vidět. Udělám k němu krok a nechám, aby svojí rukou přejel po mém čumáku a pak ji přelej až na moji tvář. A začnu se pomalu měnit, když vidím, jak se na mě usmál. Cítím, jak se zmenšuji, dokud před ním neklečím na zemi a hlasitě nevzlykám. Jak moc…jak moc mi ten jeho úsměv chyběl. Jak moc velký kámen mi spadl ze srdce, když on to ví. Nemusím přemýšlet nad tím, jak mu to řeknu. Nemusím se bát, že mě zavrhne. Propuknu pláči a ani jsem nečekal že u mě bude tak rychle ale pevně mě obejme a přitiskne mě k sobě. tak pevně že by to možná mohlo bolet, ale jediné, co cítím je radost. Radost z toho že se mi můj Jackson vrátil že se vrátil člověk, kterého jsem tolik miloval. Posledních pár let to byl někdo cizí. Někdo, koho jsem neznal ale teď…cítím z něj tu nostalgii, ty nádherné vzpomínky, vím že si konečně začal uvědomovat co všechno za vzpomínky, za pocity pohřbil. Jak moc se přestal usmívat. Vzlykám mu do ramene zatím co on se mi omlouvá. Kývám hlavou do všechna jeho slov. Nechám ho, aby se mi omluvil za vše. Láme mi srdce, když ten silný Jackson pláče, vzlyká a lapá po dechu zatím co hledá slova omluv. Kolem nás poletuje chmýří z pampelišek a on mě nepouští ze svého objetí a stále se omlouvá i když slunce zapadá. Říká mi, jak moc se o mě bál, jak moc ho to bolelo, když si myslel, že jsem mrtví. Hladím ho po zádech a sám vzlykám.

"Jooheon…vím že si tě nezasloužím, jsi to nejnádhernější v mém životě, to nejdůležitější a zasloužíš si mnohem víc, než jsem ti schopen dát…teď když nemám nic, nemůžu ti dát nic jiného než sebe…než svoji lásku protože…já, miluju tě, i když jsem ti to nikdy nedal najevo, miluji tě. Je mi líto že…že jsi kvůli mně tak trpěl, je mi líto tolik věcí a já ani nevím…nevím, jak to všechno napravit." Vytřeštil jsem oči, už jen z jeho slov a z toho jak se mi ten silný a pyšný muž složil v náruči se vzlyky.

"Jackson…vždycky jsem tě miloval…a vždy tě milovat budu" pohladím ho po zádech a on se složí ještě víc. "neříkám že ti to odpouštím, hlavně protože spoustu věcí není na mě abych ti odpustil ale…projdeme si tím spolu…budu po tvém boku, dokud vše neodčiníš" vtisknu mu pusu do vlasů a on se vzlyky kývá hlavou.

Na večeři jsme nedošli. Leželi jsme spolu v poli pampelišek. Drželi jsme se za ruce a dívali se na nebe. Někdy na sebe ale cítil jsem se jako zase kluk. Měl jsem pocit, že se ty hrozná léta nikdy nestali. Vedle mě totiž ležel ten malý kluk, který mě kdysi nechtěl zabít, který se postavil svému otci kvůli vlčeti jako jsem já. Ten, který se mě ujal, když si myslel, že nic nemám, ten, který mě chránil a staral se o mě…ten do kterého jsem se tak moc zamiloval.

Vrátil jsem se až další ráno. Večer jsem ještě telepaticky řekl Kyunniemu, že nepřijdu. Ráno mě všichni čekali ale co nečekali bylo, když jsem přišel s Jacksonem. Nepřijali ho, nic jiného jsme ani nečekali ale dovolili mu, aby spal u nás, sice ne v jeskyni ale mohl být u vodopádu…trvalo to dlouho…ani po roce to nebyla stoprocentní důvěra mezi ním a smečkou. A o odpuštění bych ani nemluvil, možná ani není možnost, jak mu to odpustit, možná není prostě v lidských silách mu to odpustit. Ale naučili jsme se žít s tím jako by to byl nový člověk. Přijali jsme jeho snažení. Ne vše jde totiž odpustit, ale vše jde jednou milovat, i to co člověk nenávidí. Po pár letech si na některé incidenty nikdo ani nevzpomněl. Naše smečka se rozrůstala a ten malý chlapec vyrostl…z chlapce do kterého jsem se zamiloval, do muže…u kterého jsem hrdě mohl říct, že ho miluji a už jsem ani nemusel vysvětlovat proč. Změnil se, pomáhal smečce, chránil smečku a byl z něj dobrý člověk…člověk který nenáviděl vlky, a nakonec s nimi kráčel.

"to zní moc hezky" zašvitoří Justin, malé vlče, které jsem si osvojil. "a kdo byl ten člověk?" vypískne nadšeně když mu dovyprávím příběh. "přeci tvůj bláznivý taťka" vtisknu mu pusu a on se štěstím zatetelí a oba zamáváme na Jacksona, když na něj čekáme na pampeliškovém poli.