Jackson

V noci se převaluju a různě přemýšlím. O dalších krocích, o tom, jak bychom měli pokračovat. Mapa je zaplavená křížky, kde všude jsme to už prošli, ale nikde jsme na vlky nenarazili. Kde se schovávají? Jooheon má pravdu, vodopád byl blbý nápad, protože to je území pum a podle toho, co jsem si zjišťoval, tak pumy nemají dobré vztahy s vlky, takže tahle možnost se zavrhuje. Ale co mám dělat dál? Jaká místa mám prověřit…Prohrábnu si vlasy, nespal jsem celou noc a brzy začne svítat. Ani se necítím unavený, ani se necítím na to, že bych měl zamhouřit oko. A nakonec i kdybych chtěl, tak ta možnost není přijatelná, protože se celým hradem ozvou zvony poplachu. Poplachu, který jsme nikdy nepoužili, protože k hradu si vlci nikdy netroufli. Rychle vstanu, přímo vyskočím z postele, první, než cokoliv vyběhnu ze dveří do dveří vedlejších, kde má Jooheon pokoj.

"Musíš vstávat, hned." Vykřiknu. Ani on nevypadal, že spal, ale nechápavě se na mě zadíval. Neměl jsem čas mluvit, sám vytřeštil oči, když slyšel poplach. Chytím ho za ruku a rozběhnu se s ním zpátky k sobě do pokoje, rychle otevřu skříň a začnu si oblékat lovecké oblečení, včetně brnění a dalších ochranných pomůcek.

"Honem, musíš si to dát na sebe." Vyjeknu, když vidím, že má na sobě jen lehoučkou košili. Rychle mu podávám kousky bojového oblečení, podávám mu náhradní brnění, které tu mám. Nemám čas přemýšlet nad tím, jestli mu dávám najevo svoji náklonnost moc nebo příliš moc, ale musíme jednat rychle. Vezmu rychle jeden z pásků, na kterém jsou dýky a začnu mu jen utahovat kolem pasu, aby mu držel. "Budeš se držet u mě, jasný? Ať řekne kdokoliv cokoliv, nehneš se ode mě." Vážně se na něj zadívám, chvíli vypadá překvapeně, ale hned na to začne kývat hlavou. Vrazím mu na hlavu helmu, aby si chránil hlavu, helmu tu mám jen jednu, ale kašlu na to, já si na hlavu budu dávat pozor. Dám si na záda dva meče, poberu ostatní dýky a pak se rozběhneme do haly, kde máme v těchto případech být všichni shromáždění.

"Jackson, je…je to celá smečka, je jich tak dvacet." Přiběhnou do haly stráže a já vytřeštím oči. Tak velká smečka?! Na vesnice jich vždy chodilo maximálně 5, proč jich je tu tolik.

"Fajn, tady v hradě máme velkou nevýhodu," snažím se rychle přemýšlet. "musíme se po skupinách přesunout pryč z hradu." Řeknu vážně, chci pokračovat, ale někdo mě přeruší.

"Ale to je sebevražda! Les je jejich území, oni se v něm vyznají, tam všichni umřeme!" vykřikne někdo.

"Tady umřeme všichni s jistotou, tam máme alespoň šanci!" vykřiknu nekompromisně. "Rozdělíme se na tři skupiny, jedna skupina půjde zadním vchodem hradu, druhá půjde podzemní chodbou a třetí skupina půjde druhým zadním východem." Všichni se začnou hromadit do skupin a já se snažím rychle přemýšlet. Třetí skupina půjde nejvíc vidět…jenomže v téhle situaci musí být někdo za volavku. Měl bych to být já, jako jejich vůdce bych to měl být já, ale nemůžu sebou vzít Jooheona. Nemůžu ho ohrozit a zároveň se bojím jeho bezpečí nechat na někom jiném.

Musím to ale udělat, jako vůdce musím mít hrdost a jsou tu povinnosti, které musím v takových chvílích splňovat.

"Yixing," křiknu po něm. Pokud je tu někdo nejschopnější, tak je to on. "vezmi Jooheona sebou, nesmí se mu nic stát rozumíš?!" křiknu a pustím Jooheonovu ruku. "Běž." Kývnu na něj a ukážu směrem k Yixingovi.

"Ale, tys říka-" chce něco namítnout, ale odseknu mu. Znovu. Jako vždy. Jako vždy vidím v jeho očích raněný výraz, i když jsem si tolikrát zakázal ten výraz brát v potaz…zakázal jsem si ten výraz vidět. Zakázal jsem si, aby mě z něj bolelo srdce.

"Běž, na to není čas." Šeptnu a čekáme, než všichni odejdou, pak se vydám se třetí skupinou pomalu ven. "Zvládnete to všichni? Pokud má někdo obavy, tak ať dožene ostatní skupiny a přidá se k nim." Řeknu rázně. Ať jsem jaký jsem, tak to nic nemění na tom, že nechci, a by zbytečně umírali lidé…i lovci. To, že tohle je tým pod mým velením…tým, který je vycvičený na to, aby byl volavka…i tak to není lehké, nezáleží na tom, kolikrát to má člověk nacvičené. Necháme ostatním skupinám nějaký náskok a já pak zapálím louč. Kouř vlkům ukáže naši polohu se strhneme tím na sebe jejich pozornost. Otec vždycky tvrdil, že skupina lovců, kteří jsou volavky je bezvýznamná. Dělal si z nich legraci, utahoval si z nich. Díval se na ně skrz prsty, ale když v té skupině teď jsem, když vím, co přijde a přijde to brzy, dochází mi, že je to skupina, která chrání ostatní lovce. Ačkoliv nakonec budeme bojovat společně, protože uprostřed lesa, na velké mýtině, se všichni sejdeme, abychom se vlkům postavili, ale i tak…nemusí tam dojít ani jeden z nás.

Ani nevím, kdy se to stalo, najednou bylo ticho…plížili jsme se obezřetně lesem a čekali, kdy uslyšíme zvuk ohlašující příchod vlků. Ale žádný takový zvuk nepřišel, místo toho začali skákat zpoza stromů. Několik lovců, kteří byli po stranách hned roztrhali na kusy, tasil jsem meč a snažil jsem se si stírat z očí stříkající krev ostatních lovců, abych nebyl oslepený. Podaří se mi jednoho zranit, podaří se mi odrážet jeho útoky, ale k čemu mi to je, když s každým ohlédnutím vidím, jak kolem mě umírají lovci. Nechápu smysl jejich přemýšlení, ale zbyly jsme zranění asi tři, v tu chvíli z ničeho nic utekli. Dochází mi to…hrají si s námi. Nechtějí lovit, nemají hlad, oni nás přišli zavraždit, zavraždit s tím, že si u toho budou hrát. Pevně si skousnu ret a snažím se odmyslet si bolest prokousnuté nohy a další zranění. Musíme za ostatními. Tady nemůžeme zůstat. Já tu nemůžu zůstat. Mám svoji povinnost. Zbylý dva lovci začnou odklízet těla.

"Na to nemáme čas, musíme jít!" zařvu a látkou si zavazuji nohu, abych alespoň trošku zastavil krvácení.

"Ale jsou to přátelé!" vyjekne jeden z nich.

"Tohle je válka! Oni jsou mrtvý! Ale tam jsou ještě naši živý bratři, tak pohněte!" zařvu znovu a rázněji, vidím tu nenávist v jejich očích, ale ignoruji ji. Snažím se rychlými kroky posouvat dopředu, jakmile v dálce vidím zbytek lovců, tak jsem rád, že k nim vlci ještě nedorazili. Dojdeme až k nim a já vidím, jak se Jooheonovi oči zaplaví slzami, když si mě prohlédne.

"J-Jackson." Špitne a natáhne ke mně ruku, ne, Jooheon, nedělej mi to ještě těžší, než to je. Ignoruji jeho pokus se mnou mluvit, začnu se chovat tak obvykle, začnu rozdávat příkazy, co kdo má dělat, nastíním ji, že si vlci přišli hrát a že to musíme brát vážně pokud nechceme umřít.

"Jooheon," trhne sebou, když na něj promluvím. "budeš se držet za mnou, pokud se mi něco stane, půjdeš za Yixingem, ten tě bude chránit, ano?" řeknu vážně, vidím na jeho očích protest. "To je rozkaz! Všichni tě budou chránit a ty krvežíznivé bestie na tebe ani nešáhnou!" řeknu znovu a rázněji. Otočím se k němu zády a tasím meč v čekání, kdy ty bestie zase vyskočí. Promiň, Jooheon.

***

Jooheon

Když mě v půlce noci zbudil poplach, bál jsem se, bál jsem, že to je Changkyun, ale sám jsem si pak nadával do idiotů s tím, že by Changkyun nikdy nezaútočil na lovce. Chtěl jsem vstát, vyběhnou jako vlk pryč, dát všem vědět co se děje, prosit Changkyuna a jeho smečku, aby nám pomohli ale věděl jsem, že nesmím. Věděl jsem, že bych tím vše ohrozil. Nechal jsem se Jacksonem obléci, i když jsem z něj cítil tu starost o mě, jeho slova ji vždy pohřbili. I tu malinkou jiskru naděje hned zničili jeho slova a já si zase říkal…proč ho tak miluji? Ale věděl jsem, že na to teď není čas. Je jedno, jestli jsem člověk nebo vlk, zabili by mě stejně s nimi, nezáleželo by jim na to a já musím přežít…chci přežít!

Yixing mě držel za ruku a utíkal se mnou a ostatními lovci lesem. Jacksonova skupina by měla už přijít do kontaktu s vlky a já vím že bude v pořádku, vím to ale i tak se o něj bojím. Moc dobře vím, co použijí za strategii, je to jedna z našich nejjednodušších, používáme jí na zvěř všichni vlci. Rozdělíme se n skupiny, jedna skupin lovnou zvěř odřízne, dá jí pocit bez naděje, pak kolem nich kroužíme a zmenšujeme kruh, čekáme, kdy ten strach vybuchne a zvěř se pohne. Pokusí se utéct, zaútočit a v tu chvíli vyplašenou a zbrklou zvěř pochytáme. Je to rychle a efektivní a já moc dobře vím že už jsou dávno tady. Hnali nás přesně tím směrem, aniž by to lovci tušili. Na moje slova by stejně nedali. Myslí si, že jsem jen Jacksonův domácí mazlíček. Že jsem jen výplň jeho prázdné kanceláře. Ale zatím co stojíme na mýtině tak jako vlk cítím svým citlivým čichem vlky kolem sebe. Cítím, jak jsou schovaní v lese, čekají až jsem dorazí všichni, nebo aspoň zbytek. Vím moc dobře že ti, co napadli hrad jsou jen volavky, měli nás vylákat, kdybychom v hradě zůstali, možná by jejich plán ztratil smysl a oni by utekli, možná by nás povraždilo těch dvacet vlků ale takhle…Jackson si myslel že nás tím zachrání…dá nám výhodu, ale tady čeká celá smečka, nebo tedy, její útočná skupina těch elitních. Cítím je, jak jsou natěšení, jak by nejradši vyběhli z poza stromů a vrhli se na nás, jenže tím by nás akorát rozehnali, donutili by nás abychom utíkali a oni nás museli honit. Byla by to pro ně zábava ale zároveň námaha, takhle…když v patách naší návnadové skupiny jich je dvacet a kolem dokola jich dalších deset možná patnáct čeká…je to přesila a je to pro ně jednoduché vyvraždění.

Když přiběhne Jackson tak se mi nahrnou do očí slzy. Je zraněný a já moc chci jít k němu. Pomoct mu, ošetřit ho ale odstrčí mě. Odsekne mi jako vždy. Nemůžeš…nemůžeš tuhle svoji stránku, tu nenávist, kterou z tebe poslední dobou cítím, odložit aspoň teď aspoň v okamžiku kdy máme těsně před smrtí. Kdyby…kdyby tu byl Changkyun…jeho smečka, není nejsilnější, ale vlkovi se vyrovná jen další vlk, lidé to mají těžké. Nejsou tak ohební, nejsou tak rychlí. Nás ženou instinkty. Mi tu čepel cítíme dřív, než jí po nás švihnete. My cítíme ten úmysl, že člověk chce jít doprava nebo doleva. My cítíme, jak váháte a přemýšlíte…jenže vlk s vlkem. Je to rychlý a strhující boj. Není čas se ani dívat kdo co dělá protěž to je tak rychlé.

"tak co bude" ozve se pár lovců. Vlci si pohrávají rádi s mentalitou kořisti. Rádi se dívají, jak kořist cítí, že je lovena, jak má strach a jak jí to dohání k šílenství. Milují, když vidí, jak kořist čeká na to až jí zabije, protože to je pro kořist na jednu stranu osvobození od všech strachů. Milují, když se kořist pomalu z té nejistoty, odkud přijde útok, pomalu hroutí.

"buďte ticho, jsou tady, jen čekají!" vyjekne Jacksona postaví se do bojového postoje přímo přede mnou. Rozestaví se do kruhy, ti nejsilnější jsou v té vnější části a nás slabší nebo nováčky nebo ti co jsou jen na stopování, postavili do vnitřní části. Jsem schovaný za Jacksonem a pořád přemýšlím, jak mám uniknout. Musím to dát vědět Kyunniemu…všichni tady umřou. Nebude to trvat dlouho a všichni tu umřou mě nevyjímaje. Vím, že se musím postarat o jejich bezpečí. Vím, že by Kyunnie souhlasil. Nemá lovce rád, ale nemá rád, když druhá smečka jen tak zabíjí. Když se vyžívá v krutostech a užívá si, jak oběti trpí. Když už to opravdu začne být beznadějné, většina lovců už frustrovaně křičí, aby vlci vylezli tak se ozve vytí a z poza stromů začnou ladně vlci vycházet. Vypadají tak důležitě. Jako by právě prováděli něco ušlechtilého. Stáhnu se víc do sebe.

'Tak koho si vezmeš jako prvního'. 'co na tom záleží pochcípají všichni'. 'mě se líbí tenhle'. 'ne toho si beru já těším se až mu urvu hlavu'. 'prostě je všechny pozabíjíme, je jedno kdo si vezme koho, zabijeme je všechny!!'

Nenávidím svou telepatii s nimi…nenávidím že musím poslouchat, jak se mlsně olizují, jak jsou nadšení z toho že budou zabíjet, že se napijí naší krve. Při tom posledním všichni nadšen zaštěkají a začnou kolem nás chodit dokolečka. Obcházejí nás a mlsně se při tom oblizují. Kam se podívám vidím zubatou tlamu dychtící po mé krvi.

'copak to tu máme, mezi nimi je vlk?' zadívám se do očí vlka který to zmínil a následuju jeho pohyb, jak jde dokola kolem naší skupiny.

'to je jedno, je to zrádce, zabijeme ho s nimi, to si užiju'slyším dalšího vlka. Zavřu oči a celý se otřepu. Jako člověk…neumím se bránit. Nevím, co bych měl dělat. Zacházet s mečem mě Jackson sice učil, ale nikdy jsem tomu nepřišel na kloub. Dokážu jim seknout, to umí asi každý jen vezme meč do ruky, ale neumím s ním máchat tak abych zasáhl cíl, když se hýbe, když na mě útočí…

Vše se stalo tak rychle. Jak jsem říkal, jejich kroužení bralo morálku, pevnou vůli lovců, dokud to jeden nevzdal a nerozeběhl se n vlka, v tom to začalo. Všude byla krev. Jackson se mnou couval, uhýbal a chránil mě zatím co on odrážel jednoho vlka za druhým. Marně jsem uhýbal stříkající krvi a snažil se nedívat, jak na zem padají střídavě vlci a střídavě lovci…jenže…lovců bylo více. Byl to masakr, bylo to moc rychle, nedalo se nic dělat. Někteří lovci se dali na útěk, někteří bojovali až dokonce. Podařilo se jim zabít dost vlků ale…nebylo to nic platné, pořád ji bylo mnoho.

'ale tohle…začít beze mě'ozvalo se pobaveně a ve stejnou chvíli se ozval hlasitý štěkot…panebože…všichni jsme mrtví…tohle…tohle je konec, pokud jsme nějakou naději měli tak…teď už ne, teď jsme momentálně prohráli. Z lesa vystoupí veliký černý vlk… Mordo…je z nás nejstarší, to on zavedl to, že se vlci můžou pást na lidech…je to vůdce smečky…alfa a hlavní vlk. Je větší než většina vlků. Stejně vysoký jako Kyunnie. Jeho zlaté oči propichovali všechny lovce a on se mlsně olízl.

"bože pomoz nám" slyšel jsem hlesnout jednoho z lovců. Bůh ti nepomůže…protože on je bůh…bůh smrti který nás všechny zabije. Věděl jsem, že musím něco udělat. Věděl jsem, že musím…musím zavolat Kyunnieho…musím zavolat všechny jinak všichni zemřou. Jackson se zrovna pral s jedním vlkem. Nevšímal si mě. Když jsem viděl, jak lovci vyděšeně hledí na černého vlka, tak jsem se rozeběhl do lesa. Neběžel jsem daleko. Jen kousek. Shodil jsem ze sebe brnění. A setřel si rychle krev z obličeje a přeměnil jsem se. Hned jak jsem byl ve vlčí podobě pevně jsem zapřel přední packy a začal výt. Vyl jsem hlasitě, silně, doufal jsem, že to uslyší všichni. Všichni, kdo by mi mohli pomoci.

'snad nevoláš o pomoc další zrádce' slyšel jsem telepaticky smích. vytrhnul jsem se z vytí a začal zuřivě vrčet, vlk na mě skočil ale já jsem vyrůstal s pumami, učili mě, jak nejlépe zardousit kořist. Vyhnul jsem se mu a zakousl jsem s emu hned do krku. Pustil jsem jeho bezvládné tělo a rozeběhl se zpátky k lovcům. Teď je už pozdě couvnout. Vyběhl jsem z lesa zrovna ve chvíli, kdy byl Jackson na zemi. Dezorientovaně se rozhlížel a tvář mu křivil smutek. Jeden z vlků se k němu sápal, nejdřív šel pomalu, myslel si totiž že má dost času. Rozeběhl jsem se k němu se zuřivým štěkotem a ramenem do něj narazil. Zakňučel a vrhl se na mě hned zpátky, i jeho jsem zardousil během chvíle a zadíval jsem se hne na Jacksona, jak sahá po meči, aby zabil i mě. Štěkl jsem na něj a rozeběhl se na vůdce smečky který se rozbíhal proti lovcům. Nemám proti němu šanci ale třeba…třeba se mi podaří odvrátit jeho útok na dost dlouhou dobu…než sem přiběhne pomoc.

'ale ale, tebe si pamatuji, nejsi ty vlče od mm jak se jmenovala ta zrádkyně? Chtěla s tebou uprchnut nemám pravdu? Jenže tebe nechala v chovné smečce a přijmula trest smrti, zardousím tě stejně jako tu běhnu'změní hned směr a běží na mě. Chvíli se sním dokážu být, ale pak se mi zakousne do zad a mrští se mnou až se zarazím o strom. Malátně se snažím postaví a vidím, jak se ke mně blíží a mlsně se olizuje. Možná je tohle můj konec? Možná…. Zbystřím, když uslyším vytí…a ne jedno. Hned to vytí poznám a spokojeně se usměju…přišli