Kihyun

Srdce mě bolí tak moc, že mám pocit, že mi žalem pukne. Třesu sebou a snažím se uvolnit ze sevření, ale je mi to prd platné, protože mi ruce svážou za zády a dva lovci mě pevně drží. Sleduju se slzami v očích, jak po zemi táhnou zkrvaveného Kyunnieho a najednou tak moc chci, aby se tady objevili vlci, tak moc chci, aby ho osvobodili, protože jestli se to nestane, tak na hradě umřeme oba dva. To nechci, to se nemůže stát. Uslyším vytí vlků a najednou je to pro mě jako ta nejkrásnější hudba, prosím, zachraňte ho. Jakmile z křoví vyskočí dva vlci, tak i přes svázané ruce znehybním lovce, kteří mě drží, snažím se odrážet jejich pokusy zranit i ostatní, chvíli se mi to daří, dokud mě Jackson neuzemní ránou do břicha. Spadnu na kolena a lehce vyjeknu bolestí, ale nechci se dát, na chvíli ho zabavím svým vzpíráním a pak jen slyším křik lovců, že ti vlci utíkají. Koutkem oka vidím, jak se dva vlci snaží Kyunnieho podpírat a co nejrychleji se s ním snaží dostat pryč. Lovci se za nimi rozběhnou a mě čeká další rána do břicha a skolím se na zem. Nevnímám Jacksonova slova, zavřu oči a modlím se za to, aby se jim podařilo utéct, aby se jim podařilo utéct. Stále se snažím uvolnit a vidím, jak se lovci vrací s tím, že jim utekli, ale zbytek nestihnu, protože cítím silnou ránu do svého zátylku a omráčený spadnu na zem.

Celou krajinu ozařuje modravá záře magického úplňku. Ve stínu vidím siluetu vlka, jak se mění na člověka a najednou stojí přede mnou. Dívám se do těch nádherně magických modrých očí, mé srdce láskou poskakuje v mé hrudi a já vím, že on je to jediné, co potřebuji, to jediné, co chci. Můj svět, můj život. Pokud člověk žije díky tomu, že má srdce, tak já žiji proto, že žije on. Je mým srdcem, světlem, mým životem. Mojí krví, která koluje v mém těle. Neváhám ani vteřinu, vyšvihnu se ze sedu na nohy a jdu naproti jeho krokům, ty vteřiny, než k sobě dojdeme, než zkrátíme tu vzdálenost, mi přijde jako věčnost. Rozběhnu se do jeho náruče. Cítím ten dotek. Ten pocit. Jak do sebe naše těla zapadají, když se objímáme. Jak jsou naše těla přesně stvořena pro sebe. Cítím jeho vůni tak jasně. A vím, vím, jak moc pro něj znamená moje vůně, cítím, jak moji vůni nasaje a jak se jeho tělo celé zatřese. Být jeho Lunou je to nejkrásnější, čím můžu být. To nejkrásnější poslání.

Blesknutím najednou sedíme u jezera, nohy mám volně přehozené přes jeho břeh, abych měl nohy po kotníky ponořené, Kyunnie vedle mě ležel jako vlk, hlavu má položenou na mých stehnech, hladím ho mezi ušima, vrní u toho a já taky. Příjemné ticho kolem nás narušuje jen tiché vrtění jeho ocásku, to, jak jeho ocas naráží do země.

Najednou se všechno zbarví do ruda. Barva krve. Stojím, ruce mám před sebou natažené a jsou celé od krve, já jsem celý od krve. Předemnou leží bílý vlk, celý od krve, jeho hruď se nezvedala, nedýchal. Snažím se křičet, ale nejde to, jako bych ztratil hlas. Chci k němu běžet, ale nohy mě neposlouchají. Najednou se zadívám na zem a tam je krví napsáno: 'Je to tvoje vina, Kihyun.'

Pocit, jak mi do obličeje něco chrstne ledovou vodu, mě donutí sebou prudce trhnout. Pomalu otevřu oči a nemusím dlouho přemýšlet nad tím, kde jsem, protože to hned poznám. Naše cely pod hradem. Jsem přivázaný k židli, jak nohama, tak i rukama.

"Je vzhůru, pane Wang." Pronese jeden z lovců, který mi nejspíš na hlavu vylil kýbl ledové vody, protože ho ještě drží v ruce a pomalu pokládá kýbl na zem. Nenávistně k Jacksonovi zvednu oči a zavrtím se na židli, ale přivázal mě hodně pevně.

"Řeknu ti to velmi stručně, Kihyun," začne chladně a dojde až ke mně. "pokud nebudeš spolupracovat, tak půjdeš na šibenici, protože jako lovec jsi nás zradil tím, že jsi se scházel a paktoval s vlky. Nehledě na to, že jsi tomu vlkovi pomohl s útěkem, protože jsi napadl ostatní lovce. Ale dám ti šanci, pokud budeš spolupracovat, nenechám tě oběsit, jen budeš do konce života zavřený tady." Zadívá se na mě a já se ušklíbnu.

"Ten vlk ti nijak neublížil. Nic ti neudělal. Napadl jsi ho a skoro zabil a teď čekáš že co?!" křiknu po něm naštvaně a zavrtím se na židli.

"Je to vlk, Kihyun! To jsi zapomněl, že ti vlci zabili rodinu? Zapomněl jsi, kolik zabili lidí?!" křikne po mě nazpátek a vidím, jak zatnul ruce v pěst, i když vím, co mě bude čekat, tak se nemíním držet zpátky. Můj osud už je stejně sečtený.

"Kdybys nebyl tak zahleděný do sebe, tak budeš vědět stejně jako ostatní, že v lese jsou dvě skupiny vlků! Nikdy by člověku neublížil, ani se vám, do háje, nebránil, aby vás nezranil, copak jsi to neviděl?!" křiknu hlasitěji a se zoufalejším hlasem, ale místo toho mě čeká bolestná rána, kterou mě Jackson shodí i s židlí na zem. Nějakou dobu mě mlátí, než kývne na ostatní, aby mě i s židlí zvedli a já vyflusnu krev.

"Řeknu ti jen jednu věc, Kihyun, prozradil ses sám," uchechtne se. "kdyby sis dával víc pozor na to, aby nebylo tak zřejmé, že jsi celé noci pryč, tak bych tě ani nezačal sledovat. Ale byl jsi pořád pryč, choval ses divně, začali se ti vyhýbat vlci. Došlo mi to všechno ve chvíli, kdy jsem nechal prohledat tvůj pokoj a přišel jsem na spisy o Saatuse Lill, najednou mi to došlo. Když jsem pak nenápadným hovorem dostal z Chanyeola to, že se ti na zádech objevila divná kytka, tak mi bylo vše jasné a stačilo jen počkat na vhodnou příležitost…a je snad vhodnější příležitost, jak chytit měsíčního vlka, než při modrém úplňku?" začne se smát, čím víc se mu vzpírám a křičím na něj, tím víc ran dostávám, dokud po několika ranách a celý od krve, neupadnu zase do komatu.

Sedím na zemi v cele, ruce mám spoutané řetězy, které jsou zabudované ve zdi kousek nademnou. Všude kolem mě je zaschlá krev, dokonce i ta, která byla ráno ještě čerstvá už začíná zasychat. Zakloním hlavu a opřu se ní o zeď. Nedostávám jídlo. Nebýt Chanyeola, který mi občas uprostřed noci donese něco malého, tak bych možná už umřel hlady. Po celém těle mám modřiny a podlitiny. Šaty mám roztrhané, nasáklé krví, která už taky zasychá. Srdce mě bolí víc a víc. A bude to horší, to vím. Jackson mě mučí a nechává mlátit - tedy, buď mě nechává mlátit a nebo si mě dojde zmlátit sám. Chce vědět, kde měsíční vlk přebývá. Idiot. I kdybych to věděl, tak neexistuje způsob nebo důvod, abych mu to řekl. Nepřestávám myslet na Kyunnieho. Viděl jsem v jeho očích ten pocit zrady, nikdy mi neodpustí a já to vím. To je to, co nemůžu Jacksonovi odpustit, to, že mu řekl, že jsem je k nim já dovedl. Vždyť já nevěděl, že mě sledují!

"Proč jsi to udělal…" ozve se najednou. Nevím, kdo mluví, protože se ta osoba schovává.

"O čem to mluvíš…" šeptnu nazpátek. Ne proto, že bych se bál, že by nás někdo slyšel, ale proto, že moje hrdlo je tak vyschlé, že už se mnou hlasivky nechtějí skoro spolupracovat.

"Proč jsi k němu Jacksona dovedl…" upřesní mi ta tajemná osoba svoji otázku.

"Nedovedl jsem ho k němu jasný!" snažím se zakřičet, ale místo toho se rozkašlu, jak velká to byla pro mé hlasivky zátěž. "Netušil jsem, že mě sleduje. Kdybych to věděl, tak za ním nepůjdu, abych ho ochránil," vysvětlím krátce. "ale na tom už nezáleží. Kyunnie, pokud je v pořádku, by mi stejně nevěřil a…Jackson mě stejně nechá popravit." Zabodnu svůj pohled do země.

"Znáte se odmalička, to přece neudělá." Dojde k mřížím Jooheon a já ve svých unavených krví podlitých očích nedokážu skrýt překvapení. "Jak mám vědět, že o Kyunniem mluvíš pravdu." Šeptne a já mám najednou pocit, že Kyunnieho zná. Ale jsem moc vyčerpaný nad tím, abych o tom víc přemýšlel.

"Já ho miluju, chápeš to, Jooheon. Poslední měsíc, kdy to mezi námi začalo být vážné jsem přemýšlel, jak se odsud dostanu, abych už nebyl lovec a abych mohl být s ním," povzdechnu si. "asi ho málo znáš, Jooheon. Jackson mě nechá popravit a nezáleží na tom, že jsme byly skoro jako bratři. A nechá mě popravit brzy, protože mu nechci říct, kde Kyunnie je. Ani to nevím, i kdybych to věděl, tak mu to neřeknu." Z posledních sil se uchechtnu nad svojí žalostnou situací.

"Vidím, Heony, že se snažíš našemu zrádci zlepšit poslední den." Uslyším Jacksonův smích, jak se blíží k celám. Jooheon vytřeští oči a zadívá se na něj.

"Poslední den?" ujistí se, že slyšel dobře.

"Ano, poslední den," zakývá Jackson hlavou. "zítra ráno přijde tvá poprava, Kihyun. Nezáleží na tom, co jsme spolu kdysi zažili, musím jít příkladem a ukážu všem lovcům, co se stane s těmi, kdo chtějí sympatizovat s vlky." Slyšet jeho blbé kecy, svědí mě rty, jak moc po něm chci křiknout, ať mě raději popraví hned, než abych musel poslouchat jeho kecy. Netrvá to dlouho a zůstaneme s Jooheonem zase sami.

"Je…je v pořádku…?" šeptnu po chvíli. Srdce mi říká, že Jooheon ví, jestli je a není. A mě je jedno, jak to ví. Prostě cítím, že to ví.

"Přežívá, ale…," polkne a vidím na něm, že přemýšlí, jestli to má říct. "ale…vzhledem k tvému stavu…a tomu, že pořád jsi jeho Luna, tak…čím zraněnější jsi ty, tím pomaleji se jeho zranění hojí. Tělo měsíčního vlka je až moc citlivé na svoji Lunu, pokud je Luna zraněná, tak se jeho tělo vzpírá léčení…," sklopí smutně. "a on…on umře, Kihyun, umře, jestli tě zítra popraví," vytřeštím na něj při jeho slovech oči a po tváři se mi rozkutálí slzy stejně jako Jooheonovi. "on to ucítí, že jsi umřel a…jeho tělo se jednak žalem vzepře veškerému léčení a v jeho stavu…pokud se jeho tělo žalem uzavře do sebe…podlehne těm zraněním, protože…už jen tou zradou se hojí špatně…ještě když jsi zraněný…" začne si stírat slzy a nenechá mě ani nic říct, najednou se rozběhne pryč a já se sám schoulím na zemi do klubíčka a začnu plakat. Jak se odsud mám do háje dostat? Proč to tak musí být? Proč si mě musel vybrat, když kvůli mně tolik trpí?

Čím víc se blíží noc, tím hůř na tom jsem. Psychicky. Ale odsud se nedostanu, nemám jak. Jackson si byl až moc vědomý mých schopností, takže se postaral o to, aby pro mě nebylo možné utéct. Zbystřím, když uslyším kroky chodbou kolem cel, je čas uprostřed noci, kdo tu co dělá? K mřížím dojde osoba zahalená v černém plášti a s kapucí na hlavě. Přes ruku má přehozený další plášť a rychle odemkne mříže a doběhne ke mně. Překvapeně hledím, jak mi uvolňuje ruce a nohy, přehodí přese mě plášť, drapne mě za ruku a začne se mnou utíkat k zadnímu vchodu z cel. Chci něco říct, ale utne mě s tím, že na to není čas, ani nevím, jak zná všechny ty tajné cesty, ale najednou se ocitneme až v lese a mě došlo, že osoba, která se mnou běží a drží mě za ruku, je Jooheon.

"Místo, kde budeš si ale musíš najít sám," řekne vážně. "Kyunnieho smečka tě u nich nenechá, možná budeš moct být někde opodál, jediné, co jsem ti zajistil, že tě pumy nenapadnou, na ty to, že seš Saatuse Lill neplatí, to platí jen na vlky, oni by tě sežrali." Přikývnu na jeho slova a pak se zastavíme. "Jen abys věděl, nedělám to proto, že bych ti věřil. Dělám to proto, aby Kyunnie neumřel." Zamrazí mě z jeho pohledu ale přikývnu. Dojdeme až k vodopádům, tiše šeptnu, jestli můžu Kyunnieho alespoň vidět.

"Okamžitě ho odveď pryč, Jooheony!!" křikne někdo a já vidím, jak z vodopadů někdo vyleze. Má lidskou podobu a vlčí uši na hlavě, nenávistně se na mě díval. "A ty na to zapomeň, podívat se na něj budeš moct leda přes moji mrtvolu!" zakřičí na mě a postupně se od vodopádů začnou objevovat další, všichni se na mě nenávistně koukají, Jooheon mě znovu chytí za ruku a začne mě táhnout pryč. Pěšky jdeme skoro půl hodiny na menší louku.

"Budeš muset být tady." Zakývá hlavou a já mu kývání oplatím. Rozdělám si oheň a pak si obejmu rukama kolena. Najednou mi dojde, že jsem zůstal úplně sám a nemám kam jít. Do hradu se vrátit nemůžu, jinak by mě popravili…k vodopádům taky nemůžu, protože tam mě všichni nenávidí a já…se jim ani nedivím.

Nemůžu ani usnout, jak přemýšlím o své situaci, jakmile vysvitne slunce, tak se procházím po okolí, sbírám dřeva a vše možné, abych si mohl postavit alespoň malý přístřešek, ve kterém by mi bylo teplo. S povzdechem se rozhlédnu, když mám přístřešek hotový, zrovna to vypadá, že bude pršet a já si uvědomím, že jsem znovu celý den nic nejedl. Nemám sebou ani meč, ani dýku, abych si něco ulovil. Jediné, co jsem měl u sebe byla mastička od Kyunnieho, kterou jsem měl celou dobu v kapse a kterou jsem si vyléčil zranění z toho mučení.

"Na." Uslyším po chvíli a trhnu sebou, když mi menší klučík hodí kus masa. Jeho oči byly dvoubarevné a já najednou vím, že je to ten vlk, co jsem ho viděl už několikrát. Podle těch očí je mi to jasné. "Tohle budeš taky potřebovat. Ale ode mě to nemáš." Hodí po mě i menší dýku a hned na to se přemění do vlka a zmizí.

***

Changkyun

Kolikrát se za den ani nevzbudím, vím to, i když mi říkají, že se uzdravím, vím, že umírám, neléčí mě, jen oddalují čas mé smrti. Místo dechu slyším jen sípání a každý nádech je jako rána samotná.

"Kyunnie, jsi vzhůru," šeptne Baekhyun a sedne si vedle mě. Je celý pobledlý od toho, jak mi dával svou krev. I když už potom ani nezabírala, pořád se snažil mi jí dát, i když sám vypadal, že umírá. Nezmůžu se na žádný zvuk, pořád ležím jako vlk a bolestně občas zakňučím. "bude to dobré, mh?" pohladí mě po srsti a začne připravovat něco k jídlu, co bych mohl i ve svém stavu sníst.

V jeskyni je pochmurná atmosféra, nikdo se nesměje, nikdo nadšeně nekřičí, je tu ticho a až na pár šepotajících hlasů, je slyšet jen vodopád. Podaří se mu aspoň trochu zvednout hlavu a sníst maso, které Baekhyun natrhal na malé kousíčky. Ani je nekoušu, rovnou je polykám a po pár soustech se znovu unaveně svalím. Starostlivě se na mě dívá a pošoupne ke mně misku s vodou. Ani nemám žízeň…ani hlad, jediné, co chci, je umřít, zapomenout, jak na bolest mého těla, tak na bolest mého srdce. Cítím se tak moc zrazeně, tak ukřivděně, že kdybych byl člověk tak bych křičel, brečel, smál se, v celku bych dostal nějaký druh záchvatu, protože nevím, jak na to reagovat. Jaký výraz v obličeji nahodit…

"Kyunnie, já vím, že je to blbý nápad, ale…takhle se nikdy neuzdravíš, možná bychom sem mohli na chvilku Kihyuna pustit, jen, aby ti byl blíž a tvoje tělo přijalo léčení," odskočí ode mě, když nahlas zavrčím a podaří se mi i přes tu šílenou bolest zaštěkat. "nevztekej se, mě se to taky nelíbí, ale takhle umřeš!" vyjekne proti mně a já nepřestávám vrčet. Jeho slova začala vlnu nevole. Všichni protestovali, že tu Kihyuna nechtějí, že je zrádce a vrah. "Copak chcete, aby umřel??" vyjekne na ně hlasitě a frustrovaně a hned na to všichni ztichnou, než se pár tichých vzlyků rozlehne po jeskyni. Hlasitě si povzdechne a nasupeně odejde něco míchat. Já zatím zavřu oči a oddávám se své bolesti, toho, jak mě pohlcuje, jak cítím každý natržený sval, každou rozervanou tkáň a každý sotva bojující orgán. Smrt nezní tak špatně… lepší, než žít s tím, co mám teď vše v srdci. To, jak mě zradil, ještě při modrém úplňku. Vím, že jsem si to maloval vše moc růžově, ale…já opravdu myslel, že to tak bude. Že mě bude mít rád i po tom, co mu ukážu, že jsem vlk…že ten vlk jsem já. Dokonce jsem si i myslel, že mě přijmul. Myslel jsem, že se mě nebojí a že dokonce je to něco v co doufal a nakonec… to bylo vše úplně jinak. Byla to jen hra, hra, jak dostat lovce ke mně? Nebo potřeboval peníze? Má Saatuse Lill, takže ke mně jako člověku něco cítit musel…ale jako lovec k vlkovi? Co jiného, než nenávist ke mně může cítit? Vůbec nic nechápu. Nedokážu v hlavě vymyslet proč by to udělal, proč když ta květina je symbolem naší lásky? Proč vypadal tak nadšeně, kdykoliv byl se mnou jako s vlkem, vypadal tak nadšeně, byla to jen přetvářka, jak si získat mou důvěru? Mohl mě přeci…zabít v ten první den, kdy jsme se viděli u jezera, když jsem byl raněný. Donesl by mou hlavu Jacksonovi a žil by si jako hrdina. Proč mě ošetřil, proč se o mě staral, hrál si se mnou a mazlil mě, když mě pak takhle zaprodal?

Trhnu sebou, ah, asi jsem usnul. Už z těch kómat ani nevím, co je za den, kolik dnů uplynulo. Nevím, kdy usnu a kdy se zase vzbudím bylo by lepší, kdybych se z něj už neprobudil. Snažím se vstát ale opět…nejde to.

"Kyunnie, nevstávej. Spal si tři dny a…pořád se ti nevyléčila ani jedna rána, je to hrozná zátěž na tvoje tělo a to nemůžeš dlouho přežít," vzlykne Baekhyun a Xukun se hned při jeho slovech rozbrečí. "prosím, aspoň jednou!" chytí mě za tlapu a sklopí hlavu, aby skryl svoje vzlyky. Zadívám se na něj a pak na ostatní, jak sedí blízko sebe, navzájem se objímají a pláčou. Povzdechnu si a přikývnu. Baekhyun vytřeští oči.

"Výborně" zajásá a hned se někam rozeběhne. Je to možná chvíle anebo věčnost, těžko říct. Nevnímám čas, jen cítím, jak moje srdce buší rychleji. Jak moje tělo cítí, že je poblíž. Můj čumák praští ta nádherná vůně a já pevně zavřu oči. Chci utéct, nechci ho vidět, ale nemůžu.

"Jsme tady." řekne Baekhyun nahlas a já oči otevřu. Vidím na všech, jak jsou napnutí. Někteří se přeměnili na vlky a hlasitě vrčí. Ostatní se jako lidé tisknou k sobě a propalují ho nenávistnými pohledy, dokud se mi do zorného pole nedostane on. Začne plakat, hlasitě, bolestně a srdceryvně. Kdybych mohl možná by moje tělo sebou škublo, abych ho objal, ale nemůžu a…nechci.

"Kyunnie." vzlykne a Baekhyun ho chytí za rameno, když začnu vrčet. Chtěl jsem se držet, ale nevěřím mu, moje vrčení je čím dál tím silnější a hrozivější, než ke mně Baekhyun dojde a plácne mě přes uši. Zakňučím a ublíženě se na něj zadívám.

"Nelíbí se mi to stejně jako tobě, Kkukkung, ale potřebuješ se vyléčit a on je jediná možnost, jak to udělat, neboj se hned, jak budeš zdraví sám dohlédnu, aby byl odtud hnán jako lovná zvěř," sjede ho pohledem a pak mu pomalu pokyne, aby šel k nám "polož mu ruku na bok a lehce ho hlaď, já ho zatím budu léčit." kývne na něj a já se celý napnu, když ucítím jeho ruku na svém boky a hlasitě a nebezpečně zavrčím, ale vysloužím si jen další cvrknutí do ucha. "Nevrč." napomene mě Baekhyun a já zavřu oči.

Trvá to celý den. Kihyun mě hladí po boku. Nic neříká, i když vidím, že toho má na srdci hodně, ale nechci s ním mluvit. Ne teď, když se nemůžu nijak slovně bránit. Navíc tohle není nejvhodnější místo.

"Tak hotovo, pro dnešek to stačí," usměje se na mě Baek a je na něm jasně vidět, jak je šťastný. "ty si lehni tady, po dobu léčení musíš být u něj, ale moc si na to nezvykej." zavrčí a upře na něj svoje ledové oči. Kihyun stáhne ruku z mého boku a opatrně si lehne na deku, která je v koutě jeskyně, co nejdál od smečky. Baekhyun se sice tváří tvrdě, ale hned v další vteřině mu podá deku na přikrytí a hodí mu kus pečeného masa s nádobou na vodu. Unaveně vydechnu a jak už je za poslední dny zvykem, padnu do kómatu a hlasitě ještě vydechnu.

"Ještě párkrát a bude dost vyléčený na to, aby se dokázal přeměnit." slyším hlasy a chvíli mi trvá, než otevřu oči. Jako první, co vidím je Baekhyun, jak se baví s Kihyunem, zatímco míchá nějakou svou mastičku nebo odvar. "Víš, Kihyun, hrozně jsme tě tu chtěli všichni poznat. Kyunnie o tobě pořád jen mluvil a mluvil," lehce se zasměje "ale i když tu teď jsi neznamená to, že jsi vítán. Hrozně rád bych to změnil, ale…zrada je pro vlky dost těžká…neseme jí hůře jakožto zvěř, která má v srdci zakořeněnou věrnost smečky a svého druhu, pro nás je zrada…ten nejhorší přestupek." pohyb ruky, která mě hladila po boku se zastaví a roztřese se.

"Ale já nic neudělal, nevěděl jsem, že mě sledují, jsem, nebo byl jsem lovec to ano, ale nechtěl jsem Kyunniemu ublížit a snažil jsem se mu pomoct, když se tam objevili, ale nezvládl jsem to." slyším jeho hlas, jak se třepe a přeskakuje o několik oktáv výše.

"Ššš ššš, nebreč mi tady, nikdo tě tu litovat nebude, promiň - ah, Kyunnie." vyjekne, když si všimne, že jsem vzhůru. "Spal jsi dva dny, jak se cítíš?" pohladí mě po hlavě a až teď začnu brát svůj stav v potaz. Tak, jak mě nepálí plíce při každém nádechu, a to, jak při sebemenším pohybu nezadržuji vykviknutí. Překvapeně na něj zamrkám. "Ještě nejsi úplně vyléčený. Bude to trvat dlouho. Rány jsou sice zacelené, ale víš, že jako měsíční vlk máš jinou strukturu těla. Je to jen taková povrchová blanka. Pokud se budeš hodně namáhat, tak znovu praskne. Vnitřní zranění bude trvat ještě déle, než se ti úplně dá dohromady tělo, bude to opravdu dlouho ale…myslím, že se teď budeš moct přeměnit." zadívá se na mě a já přikývnu. Baek za rameno trhne s Kihyunem, aby odstoupil a já napnu svoje svaly, abych se přeměnil. Začnu do přeměny kňučet a házet sebou, dokud hlasitě nevykřiknu a teď už rukama se nepokusím podpírat svoje znavené tělo.

"Jak se cítíš?" přiběhne ke mně a pohladí mě po zádech.

"Strašně." unaveně vydechnu a chci si zakrýt pusu, ale zem potřísním svojí krví, když začnu hlasitě kašlat.

"Sakra!" vyjekne rychle Baek. Před očima se mi motají bílá světélka, a když ucítím ruku na svých zádech tak sebou trhnu a rozmazaným pohledem vidím Kihyuna, jak na mě vyděšeně hledí. Chtěl bych mu říct, aby se nebál. Že to bude v pořádku, ale tak moc chci, aby trpěl se mnou, tak moc chci, aby věděl, jaké to je, když vás někdo zradí. "Kyunnie, vypij to." Baek mi zvedne hlavu a já s velikou námahou nahnu do sebe jeho odvar a pak se vyčerpaně složím n tvrdou zem.

"Kyunnie, prosím…to zvládneš." slyším nádherný hlas, který mě tak moc bolí. Kihyun, tak moc tě miluji…ale tak moc tě milovat nechci.