Kihyun

Už ten večer, co jsme si hrály, jsem se cítil zvláštně. Jinak. A nic se na tom neměnilo. Má nálada byla vždy hrozná, když jsme spolu nebyly a najednou byla úplně jiná, když jsme byly spolu. To nejzvláštnější na tom všem je to, že ty pocity nemám jen s Kyunniem, ty pocity mám, i když jsem se Snížkem. To je zvláštní, asi nejzvláštnější na tom všem. A navíc ty jejich oči. Kolikrát jsem se přistihl, že přemýšlím nad tou podobností, nad tím, jak má Kyunnie a Snížek oči stejné, na to, kolikrát mě zahltí pocit, když koukám do Snížkových očí, že je to jako bych koukal do Kyunnieho očí. Možná bych si měl vzít dovolenou, neodkladnou.

Ten večer, když jsme si spolu poprvé hrály, jsem se vrátil domů a u zrcadla jsem zase pohledem sjel na kytku na mých zádech. Lístek už tam nebyl jeden, byly tam dva a květina dostávala bílou barvu s modrým žíháním. Ale pořád to pro mě bylo záhadou a místní písař a člověk, který se stará o spisy a knihy my stále nedoručil žádné nové spisy o vlcích.

Cesta do vlčího průsmyku byla přesně taková, jaká jsem si myslel, že bude. Nikde nebyl jediný vlk, nic, čeho by se dalo chytit. A mě to bylo jasné, spíš mě děsilo, že od té doby, co znám Snížka, chodím na výpravy proti vlkům s nějakým…možná odporem? Možná strachem z toho, že by byl ve smečce, která by nás napadla? Nebo by byl ve smečce, kterou bychom měli napadnout my? Jedno už vím jistě, nezáleží na tom, co říkají ostatní, nezáleží na tom, co říká Jackson, já prostě…jako bych v srdci věděl, že ty zvěsti o tom, že jsou dvě skupiny vlků, jsou pravdivé.

Těsně před odchodem za Snížkem jsem si všiml, že po sobě dva z lovců křičí, nechtěl jsem si toho všímat, ale ve chvíli, kdy oba vytáhli dýky, jsem věděl, že jako vůdce jedné ze skupin lovců, to nemohu přehlížet. Vlítl jsem mezi ně, abych jejich spor urovnal, vlastně se hádali o něco typického, o něco, o čem každý z lovců přemýšlí. Jeden z nich stál za Jacksonovými názory a ten druhý byl proti nim, proto se hádali. Rozehnal jsem je s tím, že vůdce je vůdce a ten se musí poslouchat bez ohledu na to, jak jeho názory bereme my. Prostě je to tak nastavené, proto máme vůdce, kdybychom si mohli dělat, co chceme, tak by to bylo jiné, ale nejde to.

Až u jezera, protože po cestě jsem byl ztracený v myšlenkách, jsem ucítil bolest a všiml jsem si rány na své ruce, nejspíš to mám od dýky jednoho z nich, jak jsem mezi ně vlétl. Ale hned mě zaplaví zase ten krásný pocit, když ke mně Snížek dojde, ale všimnu si, že má něco v tlamičce. Tolik jsem vnímal a cítil, že se mi snaží něco říct, ale došlo mi až po chvíli, že chce, abych si obsah dárku, který mi donesl, namazal na svoji ránu. Pokud to má být něco léčivého, tak kde to vlk vzal? Možná to našel někde v lese, co asi jiného. Jen mě to udivuje, vypadá to opravdu jako dárek, ale jak by na něj asi vlk dal mašli? Snížek si sedne a upřeně na mě kouká, zatímco já sundávám mašli z malého uzavřeného kalíšku. Překvapím se, když je na vrchní části vyryto 'Luna'.

"Luna?" zasměju se, vůbec nevím, co to znamená, ale cítil jsem potřebu svůj údiv říct nahlas. Snížek sklopí uši a zvláštně zakňučí, lehne si a připlácne si packy na ouška, musím se jeho reakci zasmát, ačkoliv vůbec netuším, co tohle všechno znamená. Ale kalíšek otevřu a jeho obsah si opatrně nanesu na ránu na ruce. Trošku to zabolí, ale tak nějak zvláštně a já s otevřenou pusou koukám na to, jak se moje rána zaceluje, a nakonec po ní nezůstane vůbec nic. Překvapeně a vyjeveně na to koukám, bože, co to je? A z čeho to je? Tohle jsem v životě neviděl ani jsem o tom neslyšel, že by něco takového bylo vůbec možné. Hlavou mi problýskne, co jednou řekl Jackson, když se bavil o těch dvou vzácných vlcích, kteří prý žijí v lese. Jeden z nich by měl mít schopnost léčit všechna zranění. Možná, že v jeho smečce ten vlk je? Možná, že ten vlk opravdu existuje? Ať mi to hlavou koluje jakkoliv, tak tohle je jediné řešení, které by bylo alespoň trošku logické. Jen maličko.

Snížek pomalu vstane, čumákem se otře o moji vyléčenou ruku a pak čumáčkem bouchne zase do kalíšku s tou mastičkou a pak ním drbne do mojí kapsy. Odvodím si od jeho chování to, že chce, abych ji schoval.

"Bude to tajemství, dobře?" mrknu na něj a pohladím ho mezi ušima, to poslední, co bych si myslel, že já zrovna budu dělat je tohle všechno. Jednak se scházím s vlkem, jednak ho začínám mít nějakým způsobem rád a jednak střežím jeho tajemství. Kam zmizela má nenávist proti vlkům? Možná mi to, že jsem Snížka poznal pomohlo věřit tomu, že všichni vlci nejsou krvelačné bestie?

Je to už skoro dva měsíce, co to všechno pokračuje. To, že kytka na mých zádech je skoro kompletní…tak nějak už mě to neděsí. Spíš…ji kontroluji, jestli se jí daří a začíná se mi to líbit. A věřím tomu, že jednou zjistím, proč se mi na zádech objevila.

Vlastně je to zajímavé, jednou se sejdu se Snížkem, pak na mě čeká u jezera Kyunnie, ani mi nepřijde zvláštní, že je to skoro jako by se střídali, možná je to nějaký způsob náhody nebo osudu? Několik nocí jsem nad tím přemýšlel, ale nepřišlo mi, že by na tohle mohlo být nějaké logické vysvětlení, a tak jsem se rozhodl, že nechám věcem volný průběh a vykašlu se na to, abych se v tom nějakým způsobem vrtal.

Zrovna jsme vyrazili do města pro doplnění některých zásob, které nám z města nevozí v kočárech, když nám cestu zablokovala skupina vlků. Jako vůdce jsem si stoupl dopředu a tasil jsem meč, měsíce je naháníme a snažíme se je najít a najednou si najdou oni nás. Uprostřed je jeden velký černý a kolem něj je zbytek menších a hnědých vlků, začnou zvedat pysky ve vrčení a já doufám, že dneska nebudou žádné ztráty na životech, ohlédnu se, že jsou všichni mí lidé v bojové pozici. Jakmile se rozběhne černý vlk s jedním hnědým, tak se rozběhnu taky, už jsou skoro u mě a já se snažím předvídat jejich kroky, abych zasáhl alespoň jednoho z nich, ale ten černý něco zavyje a oba mě oběhnou a běží dál.

Se zaražením se otočím a nechápu, co se to děje, protože ani jeden z těch vlků na mě nezaútočí, pokaždé, když se k jednomu z nich přiblížím, tak se mi vyhýbají a snad poprvé ve svém životě vidím vlky utíkat z bojiště jako první.

"Co to sakra bylo?" dojde za mnou Chanyeol a nechápavě se na mě zadívá.

"Bylo to divný, nechápu to." Zakroutím hlavou a pořád se snažím v hlavě nějakým způsobem protříbit to, co se právě stalo.

"Sis udělal parfém z Vlkobije, že si je odháněl nebo co?" povytáhne Chanyeol obočí, bože, už zase.

"Kolikrát ti mám říkat, že Vlkobije je jen pověra?" zabodnu mu loket do žeber a dlouze si povzdechnu. Pokračujeme tedy do města, u bran si všimneme staré kořenářky, která nás celou dobu pozorovala. Stejně koření potřebuju, takže ji doprovodím až k jejímu malému obchodu. Nadiktuji ji, co potřebuji za koření a čekám, než mi to nachystá.

"Dodnes jsem si myslela, že Saatuse Lill je jen pověra, ale dnes jsem viděla, že je to opravdu pravda." Začne najednou uprostřed chystání koření. Nechápavě k ní zvednu hlavu.

"Prosím?" nechápavě ze sebe vychrlím. Začne něco hledat ve skříni a pak mi podá nějaký spis.

"Tohle ti pomůže pochopit a myslím, že budeš sám překvapený, když se dozvíš, proč se ti vlci vyhýbali." Podá mi spis. "Jen mě udivuje, že je Lunou lovec vlků," zakroutí překvapeně hlavou, ale usměje se. "asi to schovej, nebylo by dobré, kdyby se taková věc dostala do rukou lovcům." Šeptne ke mně a já přikývnu a spis si schovám pod košili tak, aby to nebylo vidět a aby mi to nevypadlo. Poděkuju jí a hned, jak se vrátíme zpátky do sídla, se nahrnu do svého pokoje a vytáhnu spisy. Při čtení spisů lapám po dechu překvapením, a když jej celý dočtu, tak si ho položím na hruď, když ležím a koukám do stropu. Dobře, Kihyun, shrneme si to. Snížek je podle všeho vzácný měsíční vlk. Já jsem podle všeho Luna. Ta kytka na mých zádech je podle všeho Saatuse Lill a znamená to, že jsme spřízněné duše. Ty okvětní lístky…hrubě řečeno znamenají stádium naší lásky a našich citů. A já jako jeho Luna odpuzuju ostatní vlky, protože podle jejich pravidel se mě nesmí dotknout a ublížit mi. Snažím se přemýšlet, co budu dělat, je spousta věcí, které mi vůbec nedávají smysl a navíc…Snížek přece neumí mluvit, ten mi dá těžko odpovědi. A tak mi visí na rtech jediná otázka…co sakra budu dělat?

***

Changkyun

Ty pocity nešli zastavit. S každým dnem sílí. Síla mojí lásky k němu, a hlavně mojí víry. Všichni ve smečce věděli, co se děje, že se o někoho zajímám a postupně se každý z nich šel na Kihyuna podívat. Jen aby viděli, o kom to pořád mlžím, kdo je ta záhadná Luna. Baekhyun samozřejmě nezavřel pusu a všem Kihyuna popisoval a nebyla jediný chvíle, kdybych s ním byl, a v křoví se nekrčil zvědavý člen mojí smečky.

Dnes jsem k jezeru nešel. I když vím, že tam čeká, nevím, jestli na mě nebo na Snížka, ale na jednoho z nás určitě. Ale nemůžu tam jít, potřebuju si utříbit myšlenky. Každý den, za dnem kdykoli ho vidím, tak se dívám, jak jeho rostlina roste, kvete a barví se do krásných barev, vidím, jak se z jednoho lístečku stala nádherná bílá květina s modrým žíháním. Je nádherně rozkvetlá a dělá to moje rozhodnutí ještě těžší. Není obvyklé, aby si vlk začal něco s člověkem, ve staré smečce se za to zabíjelo, když se takový odvážlivec tedy našel. Ale pokud jste ve smečce, která vás vede k tomu, že lidi jsou jen stádo, dost pomalé a bezmocné na to, aby se dalo lovit beze strachu. Vím, že květina si ho vybrala z nějakého důvodu, a proto chci jí poslechnout. Miluji Kihyuna, miluji ho už déle a chci mu vše říct, co a kdo jsem…chci, aby věděl, že Changkyun a Snížek je jedna osoba. Chci mu věřit natolik, abych mu to řekl, chci, aby vše věděl.

Dalších pár dnu je moc hektických, lovci se prý po lese pohybují ve více malých skupinkách a nebylo proto pro nás bezpečné vylézat ven, dokonce drželi stráž i po nocích a my tedy žili ze zásob. Jako člověk jsem si sedl před vodopád a sledoval noční oblohu. Zítra je úplněk…a ten další po něm je modrý úplněk, už teď má až magické modré odlesky. Nervózně se ošiju, když se mi krátí čas. A když tak sedím a hledím na oblohu a přemýšlím o budoucnosti, o tom, jak by to dopadlo, když jsou moje představy zalité sluncem, se rozhodnu. Chci říct Kihyunovi vše…v den, nebo tedy noc modrého úplňku. Ukážu mu, kdo doopravdy jsem. Podepřu si hlavu a usmívám se jako idiot. Nevnímám hučení hlasité vody, nevnímám Baekhyunův jekot, když ho Minhyuk shodí do vody ani Xukunův hlasitý smích. Jsem ponořený ve svých představách, v myšlenkách a toho, jak jsem v těch představách šťastný…s Kihyunem po svém boku.

Následující večer se vydám k jezeru, pospíchám, utíkám a vyhýbám se všem stromům, jelikož jako vlk bych do nich jen nenarazil, ale většinu z nich vyvrátil. Před jezerem se zastavím a hlasitě vydechnu a přeměním se v člověka. Upravím si vlasy a vytáhnu z vaku, který jsem cestou držel v tlamě, trs pomněnek, které jsem natrhal v lese, než jsem vyrazil, no, vlastně jsem zalarmoval celou smečku s tím, aby je našli. Jsou modré a pro vlky mají spojitost s legendou o božstev měsíce a vody. Prý byla kdysi Pomněnka bílá jako povrch měsíce, ale měsíc chtěl udělat bohyni jezera radost, a tak je obarvil namodro aby jí byly blíže. Jsou to prý květiny lásky mého druhu. Tak snad budou provozovat svá kouzla a Kihyun bude rád, když je dostane. Připravím na zem malou deku, co jsem vzal z jeskyně a pár kusů masa zabaleného v látce s pečenými bramborami, které Zhangjing ukradl nějakému farmáři. Prý to lidé s tím jí a já nevím, proč by kazili chuť masa nějakým kořením, strašně to smrdělo a já kýchal snad celý den, ale Zhangjing vypadal, že ví, co dělá, když maso pekl, dokonce, i když v jedné míse míchal nakrájené brambory a také je něčím kořenil. Vytáhnu menší nádobu, kde jsou brambory, a to čemu se říká vidlička taky nechápu, ale Zhangjing mě ujišťoval, že takhle lidé opravdu jí a já mu budu důvěřovat. Nervózně se vrtím na dece, než přijde Kihyun a já doufám, že opravdu dorazí. Chvíli o tom pochybuju, hlavně když je měsíc už vysoko na obloze, ale pak uslyším šramot z křoví a nadějně se podívám, jestli se nepletu, když cítím ten nádhernou vůni, jeho vůni.

"Kyunnie!" vypískne, když mě uvidí a rozeběhne se ke mně a překvapeně zalapá po dechu, když vidí, co jsem pro něj připravil. "To je krásný! Promiň, že jdu pozdě musel jsem něco…vyřešit." připadá mi takový polekaný, snad se mu po cestě nic nestalo. Když mu dám květiny, tak se na jeho tváři vykouzlí nádherný úsměv a nadšeně je ode mě přijme. Sedne si vedle mě, dost blízko na to, abych se k němu nahnul, opřel si hlavu o jeho rameno a sledoval to, jak jí. "Mh, to jsi vařil sám?" mlaskne a usměje se na mě. Nadšeně přikývnu, teda, doufám, že moje nadšení je na místě, ale ve chvíli, kdy vidím jeho nadšený a pyšný pohled tak vím, že je vše v pořádku. "Je to výborné, opravdu, dlouho jsem něco tak výborného nejedl." pochválí mě a mě je jasné, že kdybych byl vlk, tak už mlátím ocasem do země, jak moc bych s ním vrtěl. Teď se nezmůžu na víc než na červenání a schovám si hlavu v jeho krku. Zasměje se a pokračuje v jídle. Zeptá se mě, jestli si nedám a já jen z představy, že budu jíst to divně páchnoucí maso s něčím, co není maso, mi nedělá dobře.

"To jsem vařil jen pro tebe, tak spapej všechno." mrknu na něj a on se zatetelí a hned se vrhne na zbytek. Po tom, co dojí tak si spolu lehneme do trávy a díváme se na sebe. Je jedno, jak moc se na něj dívám, vždycky jsem uchvácen jeho krásou, a i tím, že on moc dobře ví, že je krásný.

"Jsi tak krásný." zašeptám a těším se na svou oblíbenou odpověď.

"Já vím." šeptneme oba najednou, nemohl jsem si pomoct a oba jsme se začali hihňat a drželi jsme se při tom za ruce.

"Já vím, že to víš." vyplázne na mě jazyk a pak se rychle zvedne a rozeběhne se s křikem k jezeru. Chvíli na něj překvapeně hledím, když se začne svlékat, ale když se na mě otočí a jeho oči mě k něčemu vybídnou, tak se zvednu a se smíchem se k němu rozeběhnu. Začne nadšeně pištět a utíkat do vody, po cestě se také svlékám a odhazuji jednotlivé kusy oblečení, dokud ve spodním prádle neskočím do vody a začnu k němu plavat. S falešným strachem a křiky přerývající jeho smích ode mě odplouvá, dokud ho nechytnu za pas a přitáhnu ho k sobě. jsme ještě na mělčině. Když stojíme, tak nám je voda po ramena a já ani nepřemýšlím nad tím, že bych ho měl pustit. Ani on nevypadá, že by to ode mě očekával. Stojíme přesně v odrazu měsíce, je to skoro až magické, odraz měsíce na hladině se vlní po tom, co jsme to tu rozvířili naším blbnutím, ale teď postupně utichá, voda nás jemně obeplouvá a já ho opatrně chytím za boky. Zvedne ke mně oči, ale vypadá tak sebejistě, jako by přesně tohle chtěl. Jeho oči mě k něčemu znovu začnou vybízet a já nevím k čemu. Co mám dělat, co chce abych udělal.

"Bože, ty jsi takový můj tydýtek." zasměje se Kihyun tak, že se pod jeho očima udělají nádherné ďolíčky, ah bože, miluji jeho smích. Chytí mě pevněji kolem krku a nahne se ke mně. Zalapám po dechu, když cítím jeho dech na svých rtech, ale víc ho na sebe natisknu a dojdu mu svým pohybem naproti. Spojíme naše rty v tom, co se dá nazvat jen ten nejnádhernější polibek. Jeho rty byly tak hebké, jeho tichý, ale zběsilý dech mě lechtal na tváři, jeho ruce mě hladili po šíji a já se na něj natiskl ještě o malý kousíček blíže. Hladil jsem ho po zádech a snažil se zapamatovat každý záhyb jeho hebkých rtů. Snažil jsem si vštípit do hlavy chuť jeho rtů a vím že žádná z lahůdek světů nebude chutnat lépe. Ztrácím rozum čím déle ten polibek trvá, a i když mám potřebu dýchat, tak bych nejradši zahynul v tom polibku. Pomalu se od sebe odtáhneme a čely se opřeme o sebe, naše zběsilé dechy se přerývají a nevím, jak Kihyun, ale já mám stále zavřené oči, užívám si ten pocit té naprosté rozkoše a blaha do posledního doušku a v tu chvíli jsem byl rozhodnut, byl jsem si jistý…chci, aby byl Kihyun součástí mého života, i těch dalších a dalších, chci, aby naše láska byla stejně věčná jako láska měsíce a bohyně jezera, aby si o ní vesničané, vlci a bytosti na celém světě vyprávěli po staletí, udělali z toho báje, pohádky a říkanky, hráli na to tragédie i komedie, malovali obrazy a tesali sochy. Chci, abychom spolu byli svázání na vždy, proto vím, že mu řeknu celou pravdu, nevynechám ani jeden detail až nastane ten správný čas. Otevřeme oba oči a zadíváme se na sebe a po tom co na sebe hledíme několik chvil si vyměníme několik polibků a s úsměvem pomalu vlezeme z jezera.

"Tak zítra?" špitne Kihyun, když je suchý a oblečený, tiskne si na hruď kytici pomněnek a šťastně se usmívá.

"Mh." přikývnu a po několika polibcích se rozloučíme a já s přiblblým úsměvem dojdu zpět do tábora a celý večer slýchám jen vtipy na mou osobu, které jsou mi úplně jedno.

Od našeho prvního polibku uplynul měsíc a zítra, oh bože, zítra je modrý úplněk. Vlci ze smečky se na to těší, vybíhají ven a snaží se zachytit pach, pach, který by je přilákal k jejich spřízněné duši.

Když jsem před měsícem řekl Baekhyunovi svůj plán, nebyl z něj zrovna nadšený, ale po pár dnech souhlasil a teď se těší víc než já.

"A až mu to řekneš, tak ho sem přiveď! Chci ho poznat!" vyjekne nadšeně zatím co mě strojí do šatů, které jsem jel koupit před pár dny do rozcestního města, kde se schází hodně kupců. "Ach, sekne ti to! Věřím, že to bude nádherná chvíle!!! Aaaa, já se tak těším, prosím, že ho sem pak přivedeeeš!" vyjekne nadšeně a poskočí kolem dokola.

"Když bude souhlasit, tak ho sem hned přivedu." vydám ze sebe přidušeně a snažím se svou velikou nervozitu zakrýt úsměvem.

"Neboj se, Kyunnie, jste si souzeni," mrkne na mě a pohladí mě po rameni. "ah, už se začíná zahalovat do modré, tak šup šup!" vyjekne a vezme do ruky pomněnky. Přeměním se a on mi dá kytici do tlamy. Lehce, s plnou pusou kytek, zaštěkám a rozeběhnu se k jezeru. Jsem hodně nervózní. Doběhnu právě v čas, když se měsíc už skoro celý zahalil. V křoví se přeměním do člověka a upravím si šaty. Včera jsem mu říkal, zda by mohl dneska přijít, kýval hlavou a nadšeně se usmíval a já byl rád. Vím, že by přišel i bez toho, aniž bych ho pozval, ale přišlo mi to takové hezčí, tajemnější.

"Kyunnie, ahoj." zamává na mě a vidím na mě, že se také vystrojil. Sluší mu to, jako vždy. Dojdu k němu a vtisknu mu na uvítanou pusu, kterou mi on moc rád oplatí. Vytáhnu zpoza zad kytici. "Ah, pomněnky." nadšeně vypískne a vezme je do ruky.

"VíšM Kiki, toM že jsem tě sem pozval, není náhoda." šeptnu a zatřepe se mi hlas. Vidím na něm, jak se trochu zarazil, ale úsměv z jeho tváře nezmizel. Přikývne, abych pokračoval a já se nahlas nadechnu. "Víš, je tu jedna věc, kterou ti chci říct a chci ti ji říct, nebo ukázat právě dnes v noci. Protože není kouzelnější noci než noci modrého úplňku," Zadívám se na oblohu, a i on se mnou a zalapá po dechu. Lidé se už na oblohu nedívají tak je mi jasné, že si toho nevšiml. "miluju tě," špitnu, a on se začervená, což je nádherně vidět ve světle úplňku. "a já vím, že podle Saatuse Lill miluješ i ty mě." špitnu a on zalapá po dechu a vytřeští na mě oči.

"K-Kyunnie…jak víš, jak se to jmenuje?" zatřepe se mu hlas, ale v jeho očích nevidím strach, ale spíš jen překvapení.

"Protože ta Saatuse Lill, co máš na zádech…je moje." usměju se na něj a odstoupím od něj několik kroků a přeměním se. V záři měsíce to vypadá magičtěji a úžasněji, než to ve skutečnosti je. Jako by mě pohltila modrá záře a bílé odlesky zakrývali tu část, kdy se mi čelist až na pohled bolestně prodlouží a tělo změní. Dopadu na všechny čtyři a zvednu k němu oči. Vidím na něm to překvapení. To, jak pevně svírá kytici a tiskne si jí na hruď. To, jak je jeho dech rapidní, ale…pořád necítím ani známku strachu. Lehce kniknu a udělám k němu krok a on se nehne, neodstoupí ode mě, ale naopak ke mně krok udělá. Natáhne ruku, aby mě pohladil po čumáku a já zavrtím ocáskem.

"Takže jsi celou dobu byl Sniž-" nedopoví větu, protože se mi zúží zorničky a já odskočím, než moje tělo protne chladná čepel. Dezorientovaně se podívám po lovcích, kteří skáčou z křoví, ti, co mají štíty jimi buší o meče, aby mě dezorientovali, ostatní na mě něco pokřikují a v další vteřině na mě běží. Zahlédnu pohled Kihyuna, vypadá vyděšeně, ale… začne něco po jednom lovci křičet.

"Dík, Kihyun, že jsi nás za ním zavedl, jsi opravdu ukázkový…lovec." uslyším jen, to je jediné, co mi stačí, abych polevil v ostražitosti, než mi bokem projede silná bolest. Zakvičím a lehce se mi podlomí packy, ale podaří se mi nespadnout. L-Lovec? Kihyun je, zadívám se na něj, ale vyruší mě, když po mě další z těch lovců sekne, vyhnu se, ale dalším ranám už ne. Zkouším se mezi nimi prodrat, abych se dostal pryč, ale zároveň jim nechci ublížit. Ale čím víc se jím snažím uhýbat, tím víc cítím bolesti. Kňučím u dalších ran, které mi způsobí, dokud není můj kožich celý od krve a já se nesvalím na zem. Začnu hlasitě oddechovat a na jazyku cítím hořkou pachuť krve. "Nezabíjejte ho, přece jen je to naše trofej, svázat a odvést na hrad!" vykřikne ten hlavní a já vidím, jak se mu na rameni leskne tetování…tetování rodu Wang…takže to je Jackson… "A tobě, Kihyun, ještě jednou děkuju." poplácá ho po rameni a začnou ho někam vést. Vzpouzí se, ale to je mi jedno…zavřu pevně oči, když mi plíce zaplňuje krev a každý nádech je bolestivý. Sýpu, a když mě táhnou po hrubé zemi do hradu, tak se neubráním pláči, jako vlk bych neměl být schopný plakat, ale v nitru…jsem stále jen člověk, a proto mi několik slz steče…myslel jsem, že…že je moje spřízněná duše, myslel jsem, že to bude všechno krásné…miluji ho, i přes to vše ho chci milovat, ale momentálně v srdci cítím jen zradu, cítím nenávist, i když vím, že je jen na povrchu, že z hloubi srdce bych ho dokázal jen milovat...nic jiného. Nadávám si na to, jak moc jsem mu věřil na to, jak moc jsem mu propadl. Chci být člověk, chci se schoulit do klubíčka a vybrečet svoje pocity ale nemůžu, nemůžu se přeměnit, nemám cílů na to, abych ty zranění jako člověk přežil.

Kihyun…proč.